ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.13.2015:69
sp. zn. 9 Azs 13/2015 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a Mgr. Daniely Zemanové, v právní věci
žalobkyně: S. G., zast. Mgr. Evou Krahulíkovou, advokátkou se sídlem Ke Skalkám 3080/58,
Praha 10 – Záběhlice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2013, č. j. OAM-128/ZA-ZA06-K01-2012, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2014, č. j.
61 Az 6/2013 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Evě Krahulíkové, advokátce se sídlem
Ke Skalkám 3080/58, Praha 10 - Záběhlice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 6 800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 7. 2013, č. j. OAM-128/ZA-ZA06-K01-2012 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se jí mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stručně připomenout dosavadní
vývoj v právě posuzované věci. Z předloženého správního spisu lze zjistit, že stěžovatelka podala
dne 14. 5. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci správního řízení uvedla,
že do ledna roku 2009 žila na Ukrajině ve městě Cherson. Do České republiky odjela za prací
přes agenturu, která vyřídila veškeré potřebné doklady. Po příjezdu do České republiky
jí byl zaměstnanci této agentury odebrán cestovní doklad s tím, že jí bude vrácen, až odpracuje
1 000 USD. Po dvou měsících byla stěžovatelce nabídnuta práce. V té době se však necítila
dobře, měla problémy s tlakem, byla na tom špatně psychicky a nastoupit do práce odmítla.
V návaznosti na to ji telefonoval ředitel agentury a vulgárně ji vyhrožoval. Stěžovatelka tedy
do práce nastoupila. Po třech dnech však utekla a obrátila se na Policii České republiky.
Tím začalo vyšetřování zločinu obchodování s lidmi. Stěžovatelka byla zařazena do programu
na ochranu svědků a získala za tímto účelem vízum, poslední bylo platné do 4. 5. 2012.
Obžalovaný ředitel agentury a další tři zaměstnanci této agentury byli rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 zproštěni obžaloby.
[3] Stěžovatelka se obává návratu na Ukrajinu, neboť má strach ze msty obžalovaných,
kteří mají na Ukrajině kontakty i u policie. V dubnu roku 2012 přišli za matkou stěžovatelky
na Ukrajině dva muži a vyptávali se na stěžovatelku, uvedli, že jsou policisté a věděli,
že stěžovatelce 4. 5. 2012 končí vízum. Telefonicky obtěžovali také sousedy stěžovatelky
a vyptávali se na ni. Matka stěžovatelky měla obavy a obrátila se na policii, bylo jí řečeno,
že pokud tam stěžovatelka není, nemohou nic dělat, až by přijela, uvidělo by se. Dále uvedla,
že Ukrajinu v průběhu vyšetřování navštívila celkem třikrát, žádné potíže neměla. Stejně tak
nemají v současnosti na Ukrajině žádné potíže syn ani matka stěžovatelky.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku k vytýkanému porušení §12 zákona o azylu uvedl,
že výčet důvodů, pro které lze mezinárodní ochranu podle tohoto ustanovení udělit, je taxativní
a stěžovatelka ani jeden z těchto důvodů v průběhu řízení nejenže neprokazovala, ale ani
neuváděla. Nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla pronásledována za uplatňování politických
práv, resp. že by v tomto směru vyvíjela ve vlasti nějakou činnost. Nebylo také prokázáno,
že by stěžovatelka měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů.
[5] K namítanému porušení §14a zákona o azylu krajský soud uvedl, že z provedených
pohovorů vyplývá, že stěžovatelka navštívila třikrát Ukrajinu, aniž by tam měla potíže. Pobývala
v místě dřívějšího bydliště a navštěvovala tam příbuzné a známé. Uvedla, že její příbuzní
na Ukrajině žádné potíže ze strany soukromých osob ani státních orgánů nemají. Jestliže
stěžovatelka oponovala tím, že se její matka obracela na policejní orgány, které ve věci nic
nečinily, pak na druhé straně si její matka na postup tamní policie nikde nestěžovala
a nedomáhala se sjednání nápravy. Argument stěžovatelky, že když pobývala v době trestního
řízení na Ukrajině, byla chráněna Policií České republiky, je dle názoru soudu irelevantní, neboť
v případě ohrožení ze strany soukromých osob by jí nepochybně nebyla Policie České republiky
schopna poskytnout pomoc na Ukrajině. V neposlední řadě je nutno poukázat na to, že pokud
by protiprávní jednání ze strany soukromých osob stěžovatelce v zemi původu hrozilo, lze
se podle informací o Ukrajině domáhat pomoci u příslušných státních orgánů i nevládních
organizací. Navíc z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky vyplývá, že existuje
možnost podání stížnosti proti postupu pracovníků Ministerstva vnitra Ukrajiny a prokuratury
(i když málo efektivní), že je možno se obracet se stížnostmi i na ochránce lidských práv,
a že je možnost podání stížnosti na nečinnost státních orgánů. Z uvedeného učinil krajský soud
závěr, že v případě návratu nehrozí stěžovatelce nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s podmínkami udělení doplňkové
ochrany. Zcela opomíjí současný ozbrojený konflikt, který se na Ukrajině odehrává. Stěžovatelka
je z jižní části Ukrajiny (město Cherson), kde aktuálně panuje extrémně napjatá situace, útoky
separatistů od východu směrem dále k Černému moři nelze jakkoli vyloučit. Již v době vydání
napadeného rozsudku panovala v této části Ukrajiny kritická situace, krajský soud se však
s ní nijak nevypořádal. V této souvislosti odkazuje na tiskové prohlášení Ministerstva
zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 16. 2. 2015 týkající se situace v okolí města
Debalceve.
[8] K argumentu soudu, že je možno podávat stížnosti, uvádí, že její obava ze msty
a případné neúčinné ochrany proti ní pramení především z faktu, že je přesvědčena o špatném
fungování ukrajinské policie, které je do značné míry ovlivněno korupcí. V případě,
že by jí hrozila vážná újma, jednalo by se o ohrožení vyžadující okamžitý zásah. Nebyl by zde
prostor pro podání stížností, které by nefungovaly jako adekvátní ochrana případného útoku
ze strany mafiánských struktur. Okamžitý zásah by byl možný jen ze strany policie. V této
souvislosti upozorňuje na vysokou míru korupce na Ukrajině a odkazuje na zprávu
UN Convention against corruption – Civil society review: Ukraine 2011. Důsledkem korupčních
praktik ve státní správě je její nesprávné fungování a tedy i nedůvěra matky stěžovatelky
v patřičnou pomoc z jejich strany. Korupční prostředí může ovlivnit reakci na případnou žádost
stěžovatelky o ochranu její osoby a jejích rodinných příslušníků.
[9] Obchodování s lidmi v souvislosti s nucenou prací je na Ukrajině stále tíživým
problémem, který není ze strany státu dostatečně řešen. Skutečnost, že je organizovaný zločin
v této oblasti běžnou realitou, zvyšuje pravděpodobnost možného nebezpečí ze strany osob,
proti kterým stěžovatelka svědčila (v této souvislosti odkazuje na dokument Trafficking in
persons report 2012, US Department od States). Strach ze msty v souvislosti s podáním výpovědi
nelze zlehčovat. To, že nedošlo k pravomocnému odsouzení příslušných osob, nic nemění
na skutečnosti, že trestní stíhání proti nim bylo vedeno a existovaly důvodné skutečnosti ze strany
orgánů činných v trestním řízení považovat jednání obviněných za trestné. Stěžovatelka
v maximálním rozsahu s orgány České republiky spolupracovala a nyní jí kvůli tomuto vysoce
morálnímu postoji hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí.
[10] Odůvodnění napadeného rozsudku považuje za nepodložené. Veškeré argumenty jsou
postaveny na mnohdy irelevantních informacích, které nemají významnou souvislost s daným
případem. Stěžovatelka není schopna dokázat, že je budoucí msta vůči její osobě reálná.
V souvislosti s tímto zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, dle něhož
je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti. Vzhledem k tomuto požadavku považuje stěžovatelka rozhodnutí za nezákonné,
vystavěné na neúplných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení.
[11] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že správní rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany i rozsudek soudu považuje za vydané v souladu s právními předpisy.
Odkazuje na své vyjádření k žalobě a trvá na tom, že i přes současné podmínky na Ukrajině není
důvod rušit rozhodnutí správního orgánu. Ohledně situace na Ukrajině uvádí, že není důvod
odklonu od §75 s. ř. s.
[13] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[15] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[16] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatelky, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[17] Stěžovatelka namítá, že krajský soud opomenul současný ozbrojený konflikt na Ukrajině
a nedostatečně se tak vypořádal s podmínkami pro udělení doplňkové ochrany. K tomuto
je v prvé řadě nutno konstatovat, že stěžovatelka žádné skutečnosti ohledně ozbrojeného
konfliktu na Ukrajině a jeho dopadu na její situaci neuváděla ani v řízení před správním orgánem
ani v řízení před krajským soudem. Krajskému soudu tedy nelze vyčítat, že se těmito
skutečnostmi nezabýval.
[18] V kasační stížnosti v souvislosti s ozbrojeným konfliktem uvádí pouze, že je z jižní části
Ukrajiny (město Cherson) a nelze vyloučit další útoky separatistů od východu směrem k Černému
moři. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne
13. 3. 2008, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS) nestačí k udělení
mezinárodní ochrany pouze reálná existence ozbrojeného konfliktu na území země původu
žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě
vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí.
V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu
z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo
regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený
konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom
regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země;
či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
[19] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani
v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“
[20] Stěžovatelka pochází z města Cherson na jižní Ukrajině. V této oblasti ozbrojený konflikt
v současnosti neprobíhá, jak ostatně sama připouští. Žádné další skutečnosti týkající
se ozbrojeného konfliktu, v důsledku nichž by jí hrozila vážná újma, netvrdí. Nejvyššímu
správnímu soudu tedy nejsou známy žádné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly
pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že v případě návratu
stěžovatelce nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Stěžovatelka
od začátku vyšetřování zločinu obchodování s lidmi navštívila Ukrajinu celkem třikrát, pobývala
při tom v místě svého dřívějšího bydliště a navštěvovala své příbuzné a známé. Ani jednou
se nesetkala s potížemi ze strany soukromých osob či státních orgánů. Stejně tak syn ani matka
stěžovatelky žádné potíže ze strany soukromých osob či státních orgánů nemají. Rovněž v České
republice neměla žádné potíže ze strany osob, proti kterým svědčila, či jiných soukromých osob.
Co se týče návštěvy matky stěžovatelky na policii na Ukrajině, je nutné poukázat na to, že jí bylo
sděleno, že pokud tam stěžovatelka není, nemohou nic dělat, až by přijela, uvidělo by se. Nelze
tedy konstatovat, že policie odmítla stěžovatelce pomoci. K tvrzené návštěvě dvou mužů u matky
stěžovatelky v dubnu 2014 je nutné konstatovat, že tito muži se jako policisté pouze představili,
neměli uniformy, ani nepředložili žádné doklady své totožnosti. Není tedy postaveno na jisto,
že se o policisty skutečně jednalo.
[22] Ačkoliv Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že podávání stížností
by v případě ohrožení vyžadujícího okamžitý zásah nebylo dostatečně efektivním prostředkem
ochrany, nebylo prokázáno napojení osob, proti nimž stěžovatelka svědčila, na policii a státní
orgány. Nelze tedy dovozovat, že v případě ohrožení vyžadujícího okamžitý zásah, by policie
stěžovatelce nepomohla. Ze stejných důvodů jsou nepřípadné odkazy stěžovatelky na vysokou
míru korupce na Ukrajině. Z ničeho totiž nevyplývá, že je policie (či jiné státní orgány)
podplacena soukromými osobami, jejichž msty se stěžovatelka obává.
[23] Lze tedy uzavřít, že neexistují důvodné obavy, že by v případě návratu stěžovatelce
hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Závěry žalovaného i krajského
soudu odpovídají dlouhodobé judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54). S námitkou, že je odůvodnění napadeného rozsudku
nepodložené a že jsou argumenty postaveny na irelevantních informacích bez souvislosti
s případem, se Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené neztotožnil.
[24] Závěrem soud konstatuje, že dokumenty, ze kterých stěžovatelka cituje v kasační stížnosti
(UN Convention against corruption – Civil society review: Ukraine 2011 a Trafficking in persons
report 2012, US Department od States) měla navrhnout jako důkaz ve správním řízení, popř.
v řízení před krajským soudem. V řízení o kasační stížnosti k nim Nejvyšší správní soud nemohl
přihlédnout. Z napadeného rozhodnutí žalovaného je navíc zřejmé, že byla dostatečně zjištěna
politická a bezpečnostní situace na Ukrajině včetně stavu dodržování lidských práv. Žalovaný
vycházel z Informace MZV ČR ze dne 19. 1. 2010, č. j. 129871/2010-LPTP, Informace MZV ČR
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 121230/2011-LPTP, Informace MZV ČR ze dne 19. 9. 2012,
č. j. 113285/2012-LPTP, Zprávy MZ USA ze dne 24. 5. 2012 o dodržování lidských práv
na Ukrajině za rok 2011, Informace Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ze srpna 2012
a z informací Infobanky ČTK o Ukrajině ze dne 6. 6. 2013.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[27] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupkyni stěžovatelky, která jí byla
soudem ustanovena k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovená zástupkyně stěžovatelky, Mgr. Eva Krahulíková, advokátka se sídlem Ke Skalkám
3080/58, Praha 10 - Záběhlice, provedla ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou první
porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce
nebo obhájce ustanoven [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro
posuzovanou věc, (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu] spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti. Za jeden úkon právní
služby zástupkyni stěžovatelky náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby
náleží 3 400 Kč. Zástupkyně stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti soudu nedoložila
osvědčení o registraci k DPH. K nákladům řízení o kasační stížnosti tedy daň z přidané hodnoty
přičíst nelze. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 6 800 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu