ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.160.2015:43
sp. zn. 2 Azs 160/2015 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: I. S., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Smilem, advokátem, se sídlem Hromnice 33, Třemošná, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 1. 2015, č. j. OAM-581/ZA-ZA04-LE22-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2015, č. j. 60 Az 3/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč;
tato částka bude vyplacena k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Smila, advokáta, z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1000 Kč; tato částka bude vyplacena k rukám jeho zástupce
Mgr. Jaroslava Smila, advokáta, z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, ukrajinské národnosti i státní příslušnosti, podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany s odůvodněním, že s Ukrajinou již nechce mít nic společného, neboť tam nejsou žádná
lidská práva, práce ani budoucnost. O jeho žádosti žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne
20. 1. 2015, č. j. OAM-581/ZA-ZA04-LE22-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že žalobci
neudělil mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 60 Az 3/2015 – 43 (dále jen „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl. Uvedl, že zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona
o azylu nebyly splněny, neboť žalobce ve správním řízení nezmiňoval, že by se v zemi svého
původu snažil realizovat svá politická práva či vyvíjel jakékoli politické aktivity. Žalobce rovněž
netvrdil, že by se obával, že ve své vlasti bude pronásledován z některého z důvodů uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu. Obecný nesouhlas s politickou situací v zemi původu
pak pod citované ustanovení podřadit nelze. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným
v tom, že ekonomická ani rodinná situace žalobce není relevantním důvodem pro udělení azylu.
Ohledně povolání k výkonu vojenské služby žalovaný správně poukázal na to, že se jedná
o základní povinnost občana ve vztahu ke státu. Žalovaný rovněž opatřil velké množství aktuálních
informací o politické situaci na Ukrajině, přičemž žalobce ve správním řízení nepožadoval doplnění
těchto informací a ani proti nim nic nenamítal; napadené rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné.
Krajský soud souhlasil se žalovaným v tom, že rodinné důvody ani obava z ekonomických potíží
v zemi původu (např. z důvodů tvrzené nemožnosti bydlet ve vlastním domě s bývalou manželkou
a dítětem) či z probíhajícího konfliktu nepatří mezi důvody pro udělení humanitárního azylu.
Krajský soud byl toho názoru, že žalobci nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2
zákona o azylu, neboť s ohledem na jeho předchozí (z politického hlediska) bezproblémový pobyt
na Ukrajině mu nic nebrání realizovat rodinný život se svou přítelkyní v zemi jejich původu. Výkon
vojenské služby je pak občanskou povinností a žalobce navíc na Ukrajině nepobýval v oblastech,
v nichž by hrozil vojenský konflikt.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že krajský soud se v podstatě nijak nevypořádal s jeho žalobní
námitkou poukazující na absenci data vydání napadeného rozhodnutí. S poukazem
na §69 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, namítl,
že uvedení data vydání je podstatnou a zásadní náležitostí správního rozhodnutí a nerespektování
této zákonné povinnosti nelze bagatelizovat, neboť může mít za následek i nicotnost správního
rozhodnutí. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se „z hledisek humánních a humanitárních“
důsledněji nezabýval jeho osobním a rodinným životem. Stěžovatel namítl, že situace na Ukrajině
se zásadně odlišuje od informací a podkladů, které shromáždil žalovaný a které byly akceptovány
i krajským soudem, neboť na Ukrajině probíhá občanská válka a nejde tedy o válku vyvolanou
vnějším nepřítelem. Při každé další mobilizaci dochází k rozšíření odváděných ročníků
mobilizovaných osob a stěžovatel by se tak mohl stát přímým účastníkem války, kterou zásadně
a principiálně odmítá. Stěžovatel uvedl, že žalovaný se měl zabývat tím, že jeho děd a otec
se narodili a žili v městě Mukačevo, které za jejich života bylo součástí Československé republiky.
Žalovaný k otázce udělení humanitárního azylu přistoupil toliko formalisticky. Pokud krajský soud
i žalovaný poukázali na to, že výkon vojenské služby je základní občanskou povinností,
pak stěžovatel namítl, že v jeho zemi původu je situace naprosto odlišná, neboť se jedná o válku
občanskou. Existence vnitřního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině pak zpochybňuje závěr
žalovaného a potažmo také krajského soudu, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a zákona o azylu. Stěžovatel upozornil na komplikovanou mezinárodní situaci a vyjádřil názor,
že v případě přijetí kvót pro uprchlíky zejména z Afriky půjde o porušení ústavní zásady rovnosti.
Stěžovatel byl přesvědčen, že jeho kasační stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy
„zejména s ohledem na nezbytný výklad a sjednocení postupu jednotlivých orgánů státu
i samotných cizinců při předkládání, posuzování a rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany“.
Současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že kasační stížnost stěžovatele
zeširoka komentuje současnou politickou a vojenskou situaci na Ukrajině, avšak azylového příběhu
stěžovatele či konkrétních důvodů jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany se nedotýká. Snaha
legalizovat pobyt v České republice, nedostatek pracovních příležitostí či rodinné spory na Ukrajině,
stejně jako přítomnost ukrajinské družky stěžovatele na území České republiky, nelze podřadit
pod azylově relevantní důvody. Branná povinnost pak patří k základním státoobčanským
povinnostem a v případě stěžovatele nelze předpokládat, že by byl výkon vojenské služby uplatněn
diskriminačně. Dle názoru žalovaného není žádný důvod se domnívat, že se zhoršená bezpečnostní
situace v Doněcké a Luhanské oblasti rozšíří do dalších částí země. Česká republika není jedinou
zemí, v níž by mohl stěžovatel společně se svou družkou naplňovat svůj soukromý život,
a to tím spíše, že jeho družka je ukrajinská státní příslušnice a jejich vztah existoval již na Ukrajině.
Dle názoru žalovaného je napadené rozhodnutí správně a řádně odůvodněno, podloženo
relevantními informacemi o zemi původu stěžovatele a neabsentují v něm ani formální náležitosti.
Návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti považoval žalovaný s ohledem
na §32 odst. 5 zákona o azylu za nadbytečný.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je tedy přípustná.
[6] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění svého usnesení připojuje.
[7] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož mimo jiné plyne,
že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ O přijatelnou kasační
stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu
nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] K otázce přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. stěžovatel uvedl, že kasační stížnost přesahuje
jeho vlastní zájmy „zejména s ohledem na nezbytný výklad a sjednocení postupu jednotlivých
orgánů státu i samotných cizinců při předkládání, posuzování a rozhodování ve věcech mezinárodní
ochrany“. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že rozhodnutí ve věci samé bude mít zásadní význam
pro celou řadu otázek, např. pro výklad §14a zákona o azylu, pro předpokládaný značný nárůst
běženců ze všech oblastí Evropy, Afriky a Blízkého a Středního východu, pro posuzování právního
postavení občana země, v níž probíhá občanská válka atp.).
[9] Nejvyšší správní soud se v nedávné minulosti zabýval současnou bezpečnostní situací
na Ukrajině již několikrát, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt,
jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území
Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Problematice
odmítání služby v armádě jakožto azylově relevantnímu důvodu se Nejvyšší správní soud věnoval
opakovaně, např. již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44. Co se týče ekonomických důvodů, jejich irelevanci z hlediska
udělení mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud předestřel např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65. Otázku udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu
řešil Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, nebo ze dne 24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004 – 43. Možností udělení
doplňkové ochrany z důvodu ochrany soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28. K námitkám stěžovatele
poukazujícím na politickou diskuzi ohledně možného stanovení kvót pro přijímání uprchlíků
pro jednotlivé členské státy Evropské unie a na místo narození stěžovatelova děda a otce
lze konstatovat, že tyto skutečnosti se nedotýkají žádného azylově relevantního důvodu ve smyslu
zákona o azylu, a proto ani hypoteticky nemohou založit důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[10] K námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí,
že eventuální nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu může za určitých okolností naplnit
důvody přijatelnosti kasační stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel výslovně
nenamítne. Ve smyslu shora citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž bude kasační
stížnost posouzena jako přijatelná tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). V daném
případě však Nejvyšší správní soud v této rovině posuzování kasační stížnost přijatelnou neshledal.
Námitka stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s jeho žalobní výtkou tvrdící, že napadené
rozhodnutí není označeno datem vydání (stěžovatel měl patrně na mysli datum vyhotovení,
neboť v kasační stížnosti odkazoval na znění §69 odst. 1 správního řádu s tím, že slova „datum
vyhotovení“ sám zvýraznil), je částečně opodstatněná, nepředstavuje však důvod přijatelnosti
jeho kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že je v něm kromě
napadeného rozhodnutí neoznačeného data obsažen i jeho originál, na němž datum vyhotovení
(20. 1. 2015) vyznačeno je. Otázka chybějícího data vyhotovení správního rozhodnutí přitom
byla Nejvyšším správním soudem již posuzována, a to např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2011,
č. j. 7 As 23/2011 – 82, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že absence data vyhotovení
rozhodnutí podle §69 odst. 1 správního řádu je pochybením, kterého by se měly správní orgány
vyvarovat, zpravidla však nepůjde o vadu způsobující nicotnost daného rozhodnutí a většinou
ani o takovou nezákonnost, pro kterou by bylo nezbytné je zrušit. To by přicházelo v úvahu,
pokud by neuvedení data vyhotovení rozhodnutí představovalo takovou vadou, která svojí povahou
a intenzitou překročí rámec zřejmé nesprávnosti, např. bude-li správní rozhodnutí vykazovat
kumulaci více formálních vad. V nyní posuzovaném případě se jednalo o jedinou formální
vadu napadeného rozhodnutí a den jeho vyhotovení byl nadto patrný z originálu založeného
ve správním spise. Uvedená vada napadeného rozhodnutí (a potažmo napadeného rozsudku)
tedy ani hypoteticky nemohla představovat zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť stěžovatel jí nemohl být zkrácen na žádném svém
subjektivním právu (což ani on sám v žalobě ani v kasační stížnosti netvrdil). Pokud stěžovatel
pokládal napadený rozsudek za nepřezkoumatelný také ve vztahu k posouzení, zda u něj mohla
být shledána hrozba nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, pak má Nejvyšší
správní soud za to, že krajský soud na straně 9 napadeného rozsudku srozumitelným a dostatečným
způsobem vysvětlil, proč v postupu žalovaného nespatřoval porušení §14a zákona o azylu.
Krajský soud nezatížil napadený rozsudek ani jinými vadami, které by mohly způsobit
jeho nepřezkoumatelnost.
[11] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany má odkladný
účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně;
nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Podle §10 odst. 1 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), soud vrátí poplatek z účtu soudu,
jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Podle §11 odst. 2 písm. i) citovaného zákona
se od poplatku osvobozují cizinci v řízení ve věcech mezinárodní ochrany. Jelikož stěžovatel zaplatil
soudní poplatek za podání kasační stížnosti ve výši 5000 Kč a soudní poplatek za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1000 Kč, ač k tomu dle §11 odst. 2 písm. i) zákona
o soudních poplatcích nebyl povinen, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že mu budou do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku tyto zaplacené soudní poplatky vráceny, a to k rukám
jeho zástupce Mgr. Jaroslav Smila, advokáta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu