ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.259.2014:26
sp. zn. 3 Azs 259/2014 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně O. Ch.,
zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Praha 2, Rumunská 28,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 Az
19/2014 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 6. 2014, č. j. OAM-145/ZA-ZA14-P07-2014 nebyl
udělen žalobkyni (dále „stěžovatelka“) azyl podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). Toto rozhodnutí
stěžovatelka napadla správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“).
Namítala nedostatečné posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu žalovaným. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na obavy z jednání jejích věřitelů
a zhoršenou bezpečnostní situaci v zemi původu. Též poukázala na svůj soukromý a rodinný
život na území České republiky. Její současný partner (státní příslušník Ukrajiny) s ní žije v České
republice ve společné domácnosti, plánují sňatek a rodinu. Žije zde také její sestra s manželem.
Městský soud ve výroku I. svého rozsudku žalobu stěžovatelky zamítl, výrokem II.
rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení a výrokem III. přiznal
odměnu ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Maroši Matiaškovi ve výši 6.800 Kč.
V rozsudku městský soud konstatoval, že stěžovatelka v azylovém řízení neuvedla
skutečnosti, pro které by jí mohl být udělen azyl podle §12 písm. a) či písm. b) zákona o azylu.
Věřitelé, kteří měli stěžovatelce vyhrožovat, byli soukromými osobami. Nejednalo
se o představitele ukrajinských orgánů. Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, podle níž se v případě pronásledování soukromými osobami musí postižená osoba vždy
nejprve obrátit o pomoc na státní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány
nejsou schopny nebo ochotny účinnou ochranu zajistit. Stěžovatelka se na státní orgány
na Ukrajině neobrátila a její tvrzení o tom, že její věřitelé spolupracují s policií, nejsou ničím
podložená. K bezpečnostní situaci městský soud uvedl, že nelze konstatovat, že by na celém
území Ukrajiny probíhal vnitřní ozbrojený konflikt, který by ohrožoval veškeré obyvatelstvo
země. K lokálním střetům separatistů a vládních jednotek dochází na jihovýchodě Ukrajiny,
situace na západě a ve středu země je však klidná. Stěžovatelka přitom pochází ze západní části
země a tam také žijí její rodinní příslušníci.
Soud neshledal podmínky pro udělení azylu ani podle §13 a §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka podle názoru městského soudu nesplňuje také podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Soud se ztotožnil se závěry žalovaného, podle nichž
stěžovatelce v případě návratu na Ukrajinu nehrozí vážná újma ze strany jejích věřitelů.
Situace na západě Ukrajiny (odkud stěžovatelka pochází) je klidná, proto městský soud neshledal
nebezpečí vážné újmy pro stěžovatelku ani v důsledku zhoršené bezpečnostní situace.
Soud též neshledal, že by vycestování stěžovatelky bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky.
Výrok I. rozsudku městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností,
ve které se dovolala důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“).
Důvod přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. spatřuje
stěžovatelka v tom, že městský soud nesprávně vyhodnotil uplatněné žalobní body. Při správném
vyhodnocení žalobních bodů by totiž rozhodnutí ve věci bylo odlišné a stěžovatelce by musela
být udělena mezinárodní ochrana. Další důvod přijatelnosti kasační stížnosti spočívá podle
stěžovatelky v tom, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. Soud jejímu tvrzení
o existenci soukromého a rodinného života na území České republiky věnoval jednu větu,
aniž by bylo zřejmé, jak ke svému závěru dospěl.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
ustanovení §14a zákona o azylu, neboť se v případě návratu do vlasti obává pronásledování
ze strany věřitelů, kteří vyhrožují jí i její rodině. Věřitelé jsou spojeni s policií, proto
se stěžovatelka obává požádat státní orgány o pomoc. Stěžovatelka se domnívá, že takto
dostatečně vysvětlila důvod, proč se neobrátila s žádostí o pomoc na ukrajinské státní orgány.
Stěžovatelka rovněž namítá, že se městský soud dostatečně nevypořádal s bezpečnostní
situací na Ukrajině. Situace v oblasti, z níž stěžovatelka pochází, není natolik klidná,
jak se domnívaly správní orgán a městský soud. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem
městského soudu, že na území země jejího původu v současné době neprobíhá vnitřní ozbrojený
konflikt. Odkazuje na rozhodnutí švédského Odvolacího soudu pro migraci (rozhodnutí
ze 6. 10. 2009, sp. zn. UM8628-08), podle něhož je možné, aby vnitřní ozbrojený konflikt
probíhal pouze na části území státu. Ohledně nestability situace v západní části země stěžovatelka
odkazuje na události na kyjevském Majdanu a obsazení pobočky ministerstva vnitra a kanceláře
místního guvernéra ve Lvově.
Podle stěžovatelky městský soud také nevypořádal námitky ohledně jejího soukromého
a rodinného života v České republice. Neodůvodnil, z jakého důvodu nelze soužití s partnerem
považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Skutečnost, že má stěžovatelka rodinu
v zemi původu, nesnižuje důležitost jejího vztahu s partnerem. V České republice si stěžovatelka
vytvořila zázemí – se svým přítelem žije již čtyři roky, plánují společnou budoucnost a rodinu.
Žije zde také sestra stěžovatelky. Vycestování stěžovatelky by bylo v rozporu s čl. 8 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 20. 1. 2015. Svoje rozhodnutí
i rozsudek městského soudu považuje za souladná s právními předpisy. Žalovaný zdůraznil,
že stěžovatelka přicestovala do České republiky v roce 2001 za účelem zaměstnání, pouze 15 dní
zde pobývala na turistické vízum, poté již nelegálně a následně požádala z důvodu legalizace
pobytu poprvé o azyl. Ten jí nebyl udělen, azylové řízení bylo ukončeno v roce 2006 a od té doby
stěžovatelka pobývala a pracovala v České republice nelegálně. Dle názoru žalovaného je tedy
motivací i v případě nynější žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu snaha o legalizaci
pobytu. Stěžovatelka i její partner jsou státními příslušníky Ukrajiny, mají ve vlasti rodinu a podle
názoru žalovaného tak mohou realizovat svůj rodinný život i na Ukrajině. Stěžovatelka navíc
může k legalizaci pobytu v České republice využít institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky.
Nejvyšší správní soud nejprve ověřil splnění podmínek řízení. Stěžovatelka je osobou
oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.). Včasnou kasační stížností (§106 odst. 2
s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a v řízení o kasační
stížnosti je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany, proto se Nejvyšší správní
soud zabýval (ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.) přednostně otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs
13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS
jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může
jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) v napadeném rozhodnutí krajského
soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud však není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost nesplňuje
podmínku přesahu vlastních zájmů stěžovatelky v žádné se shora definovaných podmínek
a je proto nepřijatelná.
Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě jsou dány podmínky pro udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Důvody pro její udělení dovozuje z pronásledování
jakýmisi věřiteli, v bezpečnostní situaci na Ukrajině a v zásahu do práva na soukromý a rodinný
život v případě vycestování z území České republiky. Žádný z těchto důvodů ovšem nelze
podřadit pod uvedené ustanovení, a to již vzhledem k jeho zdůvodnění samotnou stěžovatelkou.
Údajní věřitelé stěžovatelky jednají v postavení soukromých osob. Problémy
se soukromými osobami v zemi původu mohou být považovány za azylově relevantní
pronásledování jen za předpokladu naplnění podmínek §2 odst. 9 zákona o azylu, podle něhož
se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana
nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny
nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
U soukromých osob jako původců pronásledování tedy musí přistoupit k samotnému
pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu
před původci pronásledování. K této problematice existuje četná prejudikatura zdejšího soudu.
Lze odkázat například na rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, podle kterého
„aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné
prostředky ochrany.“ V rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, zdejší soud uvedl,
že skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
K obdobným závěrům dospěl tento soud také ohledně doplňkové ochrany v rozsudku ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62. Stěžovatelka přitom uvedla, že se s žádostí o pomoc
na státní orgány země původu neobrátila. Sama tak vytvořila situaci, za které se stávají její tvrzení
neprokazatelnými. Ostatně celkově představuje její argumentace v této otázce popis
nevěrohodný, účelový a vylučující veškeré možnosti jeho ověření. To platí právě specificky
pro tvrzení, že údajní věřitelé jsou napojeni na policii. Ověřit takové tvrzení, jestliže stěžovatelka
při pohovoru v azylovém řízení dne 4. 4. 2014 uvedla, že své věřitele vůbec nezná, opravdu není
možné. Podmínky §14a odst. 2 písm. b) s. ř. s. tedy rozhodně v tomto případě splněny nejsou.
Městský soud se neodchýlil od stabilizované judikatury ani při posuzování podmínek
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení
se za vážnou újmu považuje vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. I k aplikovatelnosti tohoto ustanovení
se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře vyjadřoval. V rozsudku ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publikovaném pod č. 1840/2009 Sb. NSS dovodil, že v situacích
takzvaného „totálního konfliktu“ hrozí vážná újma ve smyslu citovaného ustanovení zákona
o azylu v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu,
neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí
ohrožení života a tělesné integrity. Pokud konflikt nemá charakter totálního konfliktu,
musí podle citovaného rozsudku žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu
čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“
Zdejší soud se již k bezpečnostní situaci na Ukrajině vyjádřil například v usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde uvedl, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době
klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy.
Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Stěžovatelka žádné individualizované nebezpečí plynoucí
pro ni z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdila. Proto také zjevně nelze
hovořit o splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany, stanovené §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu ve smyslu citované judikatury. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl
ani skutečnost, že stěžovatelka pochází ze západní oblasti Ukrajiny, kam izolovaný ozbrojený
konflikt nezasahuje a kam nezasahoval ani v době rozhodování žalovaného, což vyplývá
ze zpráv o zemi původu shromážděných v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelkou
citované rozhodnutí švédského odvolacího soudu pro migraci (rozhodnutí ze 6. 10. 2009,
sp. zn. UM8628-08, dostupné z: http://www.asylumlawdatabase.eu/en/case-law/sweden-
migration-court-appeal-6-october-2009-um8628-08) se týká situace v somálském Mogadišu
v roce 2007 a pro projednávanou věc nejsou jeho závěry relevantní.
Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod z důvodu, že má na území České republiky trvalý vztah s přítelem.
K tomu je třeba podotknout, že podle judikatury zdejšího soudu ustanovení čl. 8 Úmluvy
neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. například rozsudek
ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47). V případě stěžovatelky je toto pravidlo akcentováno
tím, že její přítel je též státním příslušníkem Ukrajiny a má na jejím území rodinu.
Lze proto konstatovat, že stěžovatelka a její přítel mohou společný rodinný život o to snadněji
realizovat také na území Ukrajiny.
Zároveň je třeba připomenout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, v němž tento soud v zásadě uvedl, že k zásahu
do rodinného a soukromého života může obvykle dojít teprve v případě správního vyhoštění,
s nímž je spojena i doba znemožňující cizinci vstup na území České republiky. Právě dlouhodobý
zákaz pobytu totiž může v některých konkrétních případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného
zásahu do soukromého a rodinného života. Naopak neudělení některé z forem mezinárodní
ochrany většinou neznamená, že by cizinec nemohl na území České republiky po delší dobu
pobývat, a má tudíž možnost příslušné povolení k pobytu opět získat a do České republiky
se prakticky obratem vrátit. Zpravidla tak neudělení mezinárodní ochrany nebude znamenat
tak významný zásah do rodinného a soukromého života, aby bylo možné uvažovat o rozporu
s čl. 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud též v citovaném rozhodnutí uvedl, že výjimkou by byl
pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území ČR. Takový limitní případ nepřichází v nyní posuzované věci
vůbec v úvahu. Stěžovatelka ani neuvedla skutečnosti nasvědčující tomu, že již pouhé vycestování
z území České republiky by představovalo nepřiměřený zásah do jejího rodinného a soukromého
života, nehledě na to, že jí správní vyhoštění ani nebylo uloženo.
Lze tedy shrnout, že neudělení mezinárodní ochrany nepředstavuje v případě stěžovatelky
nedovolený zásah do jejího práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy,
tedy ani v tomto smyslu porušení mezinárodních závazků České republiky. Přesto, že městský
soud dostatečně jasně nezdůvodnil svůj závěr, proč by vycestování stěžovatelky nebylo v rozporu
s mezinárodními závazky s ohledem na její soukromý a rodinný život na území České republiky,
neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou. Uvedené procesní pochybení
městského soudu totiž nemohlo mít, jak vyplývá ze shora uvedené argumentace, dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatelky, neboť ta zcela evidentně nesplňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu, v souladu
se zjištěným skutkovým stavem posuzované věci, tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na veškeré stížnostní námitky stěžovatelky. Městský soud se od této judikatury nijak neodklonil
a v posuzované věci nevyvstaly ani žádné další (dosud neřešené) otázky, které by bylo třeba věcně
posuzovat. Za těchto okolností je namístě závěr, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první s. ř. s., za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byl usnesením městského soudu ze dne 7. 7. 2014, č. j. 1 Az 19/2014 - 22,
ustanoven zástupcem advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Ustanovený zástupce
vykonal podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby (sepis a podání
kasační stížnosti ze dne 22. 12. 2014). Podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému
zástupci odměna ve výši 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky). Osvědčení o registraci k DPH ustanovený zástupce stěžovatelky nedoložil a není
založeno ani ve spise městského soudu, proto Nejvyšší správní soud nezvýšil odměnu
ustanoveného zástupce stěžovatelky o DPH. Celková částka odměny za zastupování tedy činí
3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu