ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.175.2015:34
sp. zn. 2 Azs 175/2015 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. B.,
zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 2. 2015, č. j. OAM-664/ZA-ZA14-ZA05-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2015, č. j. 22 Az 5/2015 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, ukrajinské národnosti i státní příslušnosti, podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany s odůvodněním, že mu přišlo předvolání do armády, avšak on neví proč
a za co se na Ukrajině válčí a nechce skončit jako invalida. O jeho žádosti žalovaný rozhodl
rozhodnutím ze dne 20. 2. 2015, č. j. OAM-664/ZA-ZA14-ZA05-2014 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), tak, že žalobci neudělil mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 22 Az 5/2015 – 30 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), zamítl.
Uvedl, že stěžejními skutečnostmi, o něž žalobce opřel svou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
byla obava z vojenské služby a ze zapojení se do bojů na Ukrajině. Žalobce však neměl ve své vlasti
žádné potíže, ať již se státními orgány či z jiných azylově relevantních důvodů. Sám uvedl,
že ze své vlasti odjel, protože mu bylo doručeno předvolání do armády (to však neviděl,
neboť dcera toto údajné předvolání roztrhala). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
žalovaného o situaci na Ukrajině a konstatoval, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu
dle §12 písm. a) a b) a §13 zákona o azylu. K aplikaci §14 zákona o azylu krajský soud uvedl,
že žalobce netvrdil žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že jeho osobní a rodinná situace
je ve vztahu k možnému udělení humanitárního azylu nějakým způsobem výjimečná. Rovněž nebyla
prokázána žádná skutečnost, na základě které by mohla žalobci v případě jeho návratu do vlasti
hrozit vážná újma. Ačkoli je aktuální bezpečnostní situace na jihovýchodě Ukrajiny složitá,
neprobíhá v ní vnitřní ozbrojený konflikt. Žalobce navíc pochází ze západní Ukrajiny,
která se nachází pod plnou kontrolou proevropsky orientované vlády, jež proklamuje vládu
demokracie a práva. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností a vyhýbání
se vojenské službě či dezerce tak nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Proti žalobci
nikdy nebylo a v současnosti ani není vedeno trestní stíhání a ze zjištěných skutečností nevyplývá
ani to, že by byl v případě svého návratu do vlasti jakkoli postižen za svou žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud zdůraznil, že nejbližší příbuzní žalobce, tj. jeho manželka
a děti, žijí na Ukrajině, a ztotožnil se závěrem žalovaného, že nebyly dány důvody k rozhodnutí
dle §14a či §14b zákona o azylu. Krajský soud tedy uzavřel, že závěry žalovaného byly podloženy
řádně zjištěným skutkovým stavem, žalovaný vycházel z dostatečně relevantních zpráv,
které objektivně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, a v napadeném rozhodnutí se plně
vypořádal s tvrzeními žalobce i se situací na Ukrajině.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl,
že již v žalobě namítal nedostatečně a v rozporu s §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zjištěný stav věci, neboť žalovaný vycházel pouze z jeho
výpovědi. Stěžovatel v této souvislosti namítl i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (pro jeho
„obecnost“ a rozpor s judikaturou). Dle názoru stěžovatele není ve správním spise obsažen
ani jeden podklad, o který žalovaný opírá svůj názor, že stěžovateli nehrozí v případě návratu
na Ukrajinu vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu; krajský soud měl tedy napadené
rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost. Žalovaný vůbec nebral v potaz hrozbu trestního stíhání
stěžovatele pro nenastoupení výkonu vojenské služby, tedy skutečné nebezpečí vážné újmy,
a to zejména s přihlédnutím k možnému riziku špatného zacházení se stěžovatelem. Stěžovatel
rovněž navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že se ve stěžovatelově věci
nedopustil žádné nezákonnosti, shromáždil podklady pro zodpovědné rozhodnutí, provedl
dostatečné dokazování, jehož rozsah byl určen skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem, a napadené
rozhodnutí pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Podrobně se zabýval tvrzeními
stěžovatele, avšak neshledal je azylově relevantními. Žalovaný nespatřoval v napadeném rozsudku
žádné pochybení a upozornil na to, že podání kasační stížnosti v azylových věcech má odkladný
účinek ze zákona.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a oprávněnou osobou (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[6] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění svého usnesení připojuje.
[7] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož mimo jiné plyne,
že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také
výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ O přijatelnou kasační stížnost
se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni krajských
soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná též pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud
ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti.
[8] Vzhledem k tomu, že ohledně důvodů přijatelnosti ve smyslu 104a s. ř. s. neobsahuje
kasační stížnost žádná tvrzení, Nejvyšší správní soud se mohl touto otázkou zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kritérií. K námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí, že eventuální nepřezkoumatelnost rozhodnutí
krajského soudu může za určitých okolností naplnit důvody přijatelnosti kasační stížnosti,
a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel výslovně nenamítne. Ve smyslu shora citovaného
usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž bude kasační stížnost posouzena jako přijatelná tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). V daném případě však Nejvyšší správní soud v této
rovině posuzování napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť krajský soud všechny
námitky stěžovatele vypořádal a nezatížil napadený rozsudek ani jinými vadami, které by mohly
způsobit jeho nepřezkoumatelnost. Postup žalovaného při zjišťování skutkového stavu v řízení
o udělení mezinárodní ochrany v souvislosti s §3 správního řádu již Nejvyšší správní soud
v minulosti posuzoval (viz např. rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47). Současnou
bezpečnostní situací na Ukrajině se Nejvyšší správní soud v nedávné minulosti zabýval
již mnohokrát, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval
takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17,
či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Problematice odmítání služby v armádě
jakožto azylově relevantnímu důvodu se Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně
věnoval (např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44), a to dokonce i v případech ukrajinských žadatelů o azyl
(srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43).
[9] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
má odkladný účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
IV. Závěr a náklady řízení
[10] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně;
nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu