ECLI:CZ:NSS:2017:8.ADS.162.2016:29
sp. zn. 8 Ads 162/2016-29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: A. B.,
zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha
6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2015, čj. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, čj. 2 Ad 11/2015-46,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, čj. 2 Ad 11/2015-46, se v prvním
a druhém výroku zrušuje .
II. Kasační stížnost proti třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. 5. 2016, čj. 2 Ad 11/2015-46, se zamítá .
III. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 1. 2015, čj. X, se z r u š u j e
a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
IV. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti nepřiznává .
V. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti.
VI. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení
o kasační stížnosti ve výši 1 573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně byla v roce 2008 uznána plně invalidní. Podle článku II bodu 8 zákona
č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“) převedla žalovaná od 1. 1. 2010 plný invalidní důchod
žalobkyně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Později žalovaná rozhodnutím
z února 2011 stanovila, že žalobkyni nadále náleží namísto invalidního důchodu pro invaliditu
třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně.
[2] Dne 22. 2. 2012 žalobkyně požádala o zvýšení invalidního důchodu z důvodu zhoršení
zdravotního stavu. Žalovaná žádost rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, čj. X, zamítla s tím, že u
žalobkyně nedošlo ke změně stupně invalidity. O námitkách proti uvedenému rozhodnutí
žalovaná rozhodla rozhodnutím ze dne 29. 8. 2012, čj. X, tak, že je částečně změnila doplněním o
výrok, kterým invalidní důchod žalobkyně snížila na invalidní důchod pro invaliditu prvního
stupně, ve zbytku je potvrdila. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalované zamítl Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, čj. 1 Ad 61/2012-49. Na to
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2013, čj. 4 Ads 42/2013-43, zrušil rozsudek
městského soudu i správní rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Shledal,
že se žalovaná dopustila procesního pochybení spočívajícího v porušení zásady dvojinstančnosti
řízení. Bylo-li v průběhu námitkového řízení zjištěno, že žalobkyně splňovala pouze podmínky
pro přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, měla žalovaná rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdit, protože nebyly splněny podmínky pro vyhovění
žádosti o zvýšení invalidního důchodu, z moci úřední pak měla zahájit řízení o změně výše
invalidního důchodu (o jeho snížení).
[3] Na základě právního názoru vysloveného v rozsudku čj. 4 Ads 42/2013-43 nechala
žalovaná vyhotovit nový posudek lékařské posudkové služby Pražské správy sociálního
zabezpečení ze dne 27. 6. 2014, čj. LPS/2014/357-JZM_CSSZ (dále jen „posudek PSSZ“),
z něhož vyplývalo, že od 18. 6. 2014 pracovní schopnost žalobkyně z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 45 %, což odůvodňovalo přiznání invalidního
důchodu ve výši odpovídající prvnímu stupni invalidity ve smyslu §39 odst. 2 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění. Na jeho základě žalovaná v řízení zahájeném z úřední povinnosti
rozhodnutím ze dne 13. 8. 2014, čj. X, snížila žalobkyni od 10. 9. 2014 výši invalidního důchodu
pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. O námitkách
žalobkyně rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 1. 2015, čj. X (dále jen „napadené
rozhodnutí“) tak, že „v první větě se adresa trvalého pobytu ‘O. 1018/3, P.’ nahrazuje adresou ‘S. 1678/20,
P.” Ve zbytku rozhodnutí potvrdila. Napadené rozhodnutí opřela o posudek o invaliditě lékařské
posudkové služby, pracoviště České správy sociálního zabezpečení pro Prahu a Střední Čechy
ze dne 1. 12. 2015 (dále jen „posudek ČSSZ“), který nechala vypracovat pro účely řízení
o námitkách. Ten potvrdil závěry posudku PSSZ.
II.
[4] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud vyšel z posudku ze dne 12. 8. 2015,
čj. 2015/2366-PH, který si vyžádal v průběhu soudního řízení od posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudek PK MPSV“).
[5] Z posudku PK MPSV vyplynul podle krajského soudu jednoznačný závěr, že rozhodující
příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně byla porucha osobnosti s rysy
závislosti ve vztazích, stavy úzkosti, depresivní symptomatologií a s řadou psychosomatických
symptomů, což je stav odpovídající zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole V (duševní
poruchy a poruchy chování), položce 7b (středně těžké postižení, stavy s podstatným narušením
pracovního a společenského fungování, závažné maladaptivní chování, opakované situační
dekompenzace) přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou
se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě
a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování
invalidity). Pokles pracovní schopnosti stanovila posudková komise s ohledem na průběh
onemocnění a se zřetelem k závažnosti vlivu zdravotního postižení na schopnost pokračovat
v předchozí výdělečné činnosti na 45 % (z rozmezí 30 % - 45 %).
[6] Městský soud považoval posudek PK MPSV za úplný a přesvědčivý. Neshledal proto
důvod se od závěrů posudku PK MPSV při svém rozhodování odchýlit. Uvedl, že se posudková
komise neopomněla kromě lékařských nálezů z léčení žalobkyně na území České republiky
zabývat také lékařskými nálezy z léčení žalobkyně na území Slovenské republiky. Tím podle
městského soudu vyhověla požadavkům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 10. 2015, čj. 4 Ads 155/2015-25, na nějž poukazovala žalobkyně a podle nějž uplatní-li
pojištěnec v řízení námitku, že slovenský nositel pojištění v rozhodné době dospěl při posouzení
jeho zdravotního stavu ke zcela odlišným závěrům, je správní orgán (resp. posudkový lékař)
povinen přihlédnout k posudku o invaliditě vyhotovenému slovenskými orgány a vysvětlit, proč
se od jejich skutkových zjištění odchyluje. Městský soud také připomněl, že žalobkyně při jednání
u něj prohlásila, že pro zpracování posudku PK MPSV měla posudková komise k dispozici
veškeré lékařské nálezy týkající se jejího zdravotního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí
(tj. ke dni 27. 1. 2015), a to jak od lékařů z České republiky, tak od lékařů ze Slovenské republiky,
a neexistují žádné další lékařské nálezy, které by posudková komise nehodnotila.
III.
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností. Navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Namítala, že posudková hodnocení jejího zdravotního stavu jsou nesprávná, neboť
nebyly zohledněny všechny lékařské zprávy předložené stěžovatelkou či jejími ošetřujícími lékaři.
Uvedla, že subjektivně nebyla a není dlouhodobě schopna po psychické ani fyzické stránce
vykonávat pravidelnou pracovní činnost, což plyne také z lékařských zpráv. Její zdravotní stav
tudíž neodpovídal a neodpovídá tomu, jak jej zhodnotily odborné posudky. Stěžovatelka
poukazovala na obsah listiny nazvané „Výměnný list – Poukaz“ ze dne 3. 7. 2013 vyhotovený
MUDr. Z. S. vztahující se k době rozhodné pro posouzení jejího zdravotního stavu. Podle
stěžovatelky dosavadní šetření nebrala v potaz její celkový zdravotní stav a veškeré zdravotní
komplikace. V rozhodné době neměla na trhu práce uplatnění a nebyla schopna vykonávat ani
nenáročné práce administrativního charakteru, pro které jinak má kvalifikaci.
[9] Za zásadní považovala stěžovatelka skutečnost, že na Slovensku byla shledána invalidní
ve třetím stupni. K tomu stěžovatelka poukázala na vyjádření slovenské Sociálnej poisťovne
ze dne 18. 6. 2014 (dále jen „vyjádření slovenské pojišťovny“), z nějž vyplývá, že její pracovní
schopnost poklesla o více než 70 %. Dále uvedla, že Česká republika a Slovenská republika
(při svém vzniku jako dva samostatné státy) převzaly většinu původních právních předpisů, které
sice v průběhu doby prošly novelizacemi, avšak propastného rozdílu mezi nimi není. Proto nelze
na základě týchž lékařských zpráv posoudit její zdravotní stav natolik odlišně, že podle právních
předpisů České republiky poklesla stěžovatelčina pracovní schopnost jen o 45 %, zatímco podle
předpisů Slovenské republiky o více než 70 %. Takto markantní rozdíl považuje stěžovatelka
za zcela absurdní. Poukázala i na to, že jí nelze klást k tíži, že stanovení míry poklesu pracovní
schopnosti na Slovensku neodpovídá české vyhlášce o posuzování invalidity.
IV.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nevyužívá svého práva vyjádřit
se k obsahu kasační stížnosti, nemá žádné výhrady k provedenému dokazování ani k napadenému
rozsudku.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se právně a skutkově obdobnou věcí mezi týmiž účastníky zabýval
již v rozsudku ze dne 9. 10. 2015, čj. 4 Ads 155/2015-25. Skutkový stav, který byl pro věc
sp. zn. 4 Ads 155/2015 rozhodný, byl takový, že se posudkoví lékaři, posudková komise ani
žalovaná k existenci posouzení snížené pracovní schopnosti stěžovatelky ze strany slovenské
pojišťovny nijak nevymezili, ačkoli jim tato povinnost plynula z přímo použitelných unijních
předpisů. Vyhotovené posudky tudíž nemohly být dostatečným podkladem pro posouzení
zákonnosti rozhodnutí, neboť nenaplňovaly požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Obdobně tomu
je také v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud tak neshledává důvod, pro který by se měl
od závěrů v odkazovaném rozsudku odchýlit.
[14] Nejvyšší správní soud vychází (stejně jako tomu bylo právě v rozsudku
čj. 4 Ads 155/2015-25) ze znění čl. 46 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen
„koordinační nařízení“), podle něhož „[r]ozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity žadatele
je závazné pro instituci kteréhokoli jiného dotčeného členského státu, pokud je v příloze VII potvrzena shoda mezi
právními předpisy těchto členských států o podmínkách týkajících se stupňů invalidity“, a také z čl. 49 odst. 2
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září. 2009, kterým
se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení (dále jen „prováděcí nařízení“), který zní: „[v] případě, kdy se čl. 46 odst. 3 základního
nařízení nepoužije, má při určení stupně invalidity každá instituce v souladu se svými předpisy možnost nechat
stav žadatele posoudit lékařem nebo jiným znalcem podle vlastního výběru. Instituce členského státu však přihlíží
k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli jiného
členského státu, jako kdyby byly vydány v jejím vlastním členském státě“.
[15] I v posuzované věci platí, že čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení nelze na stěžovatelčinu
věc použít, protože shoda mezi právními předpisy České republiky a Slovenské republiky
o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla potvrzena. Lze tedy přisvědčit žalované,
že rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení Slovenské republiky o stupni invalidity, na jehož
existenci upozornila stěžovatelka tím, že předložila vyjádření slovenské pojišťovny, pro ni není
závazné.
[16] Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku také shledal, že „[o]rgány sociálního
zabezpečení České republiky proto posuzují invaliditu a její stupeň podle českých právních předpisů, a může tedy
nastat situace, že osoba, která pracovala ve více členských státech Evropské unie, nemusí mít nutně nárok
na dávku v invaliditě od všech těchto států, neboť definice invalidity se v členských státech nemusí shodovat“.
Současně však upozornil na to, že neexistence potvrzené shody mezi českými a slovenskými
předpisy vztahující se ke stupni invalidity a z toho vyplývající nemožnost aplikovat čl. 46 odst. 3
koordinačního nařízení tvoří hypotézu čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. Skutečnost,
že rozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity žadatele není pro instituci jiného
členského státu závazné, nevylučuje povinnost přihlédnout k již existujícím klinickým diagnózám,
z nichž instituce jiného členského státu vychází. Ani uvedená povinnost přihlédnout
k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy jiného členského státu však
nebrání tomu, aby dotčené instituce ostatních členských států vycházely z posouzení zdravotního
stavu provedeného vlastními lékaři a případně dospěly k odlišnému odbornému závěru. Kasační
soud v odkazovaném rozsudku vyslovil, že „[v] zájmu zásady koordinace je však nezbytné, aby příslušné
instituce vzaly v úvahu obsah posouzení zdravotního stavu, z něhož v rámci svého rozhodování vycházely instituce
jiného členského státu tak, aby při určování stupně invalidity nevznikaly zcela nedůvodné rozdíly.“
[17] V nyní projednávané věci podle posudku PSSZ ze dne 27. 6. 2014 posuzující lékařka
MUDr. J. V. zhodnotila snížení pracovní schopnosti stěžovatelky poklesem ve výši 45 %. K
posouzení zdravotního stavu stěžovatelky ze strany slovenských posudkových lékařů uvedla
pouze, že „v doložených lékařských nálezech praktického lékaře na Slovensku jsou údaje o infektu dýchacích
cest, v září 2013 zhoršení psychického stavu a dále v březnu 2014 je popisovaný vertebrogenní algický syndrom.
Nejsou doloženy odborné nálezy z pobytu na Slovensku. Toto postižení je doloženo (…) lékařskými nálezy
praktického lékaře na Slovensku ze dne 24. 9. 2013, 30. 9. 2013, 3. 3. 2014, 17. 3. 2014.“ O tento
posudek žalovaná jako správní orgán prvního stupně opřela své rozhodnutí ze dne 13. 8. 2014
o snížení invalidního důchodu (viz odst. [3]).
[18] Stěžovatelka v námitkách proti posledně uvedenému rozhodnutí žalované poukázala
na skutečnost, že podle vyjádření slovenské pojišťovny je její pracovní schopnost snížena
o více než 70 %. V posudku ČSSZ vypracovanému v rámci námitkového řízení posuzující lékař
MUDr. J. C. sice vyšel z několika lékařských zpráv praktického lékaře ze Slovenska, uzavřel však,
že námitku stěžovatelky, že na Slovensku pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně,
nemůže posoudit, jelikož nedisponuje spisem slovenských orgánů sociálního zabezpečení a dále
že „každá země si posuzuje, jak uzná za vhodné a závěry ze Slovenska pro nás nejsou nijak závazné.“
Obecně také uvedl, že „Slováci jsou ke svým lidem benevolentní a jejich posudky jsou často nepřiměřeně
měkké.“ Snížení pracovní schopnosti stěžovatelky zhodnotil poklesem ve výši 40 %.
V napadeném rozhodnutí se žalovaná omezila pouze na konstatování, že vzhledem k tomu,
že nebyla potvrzena shoda mezi právními předpisy České republiky a Slovenské republiky, nejsou
posudkové závěry slovenského posudkového lékaře závazné pro posuzující lékaře v České
republice, kteří posuzují invaliditu výhradně podle českých právních předpisů.
[19] Stejně tak v posudku PK MPSV, který si během řízení o žalobě nechal vyhotovit městský
soud (viz odst. [5]), posudková komise sice zohlednila několik lékařských zpráv pocházejících
od lékařů ze Slovenské republiky, navzdory žalobní námitce stěžovatelky se však nezabývala
odlišným posouzením jejího zdravotního stavu provedeným slovenskými orgány sociálního
zabezpečení. K tomu pouze uvedla, že „posudkové závěry lékaře Sociální pojišťovny Bratislava nejsou
pro komisi závazné, Komise posuzuje invaliditu výhradně podle českých právních předpisů.“ Nutno dodat,
že námitku odlišného posouzení zdravotního stavu slovenskými orgány sociálního zabezpečení
vznesla stěžovatelka také přímo při jednání posudkové komise. Třebaže je pravdou, že závěry
odborných posudků a rozhodnutí slovenských orgánů sociálního zabezpečení v otázce invalidity
stěžovatelky nejsou pro posudkovou komisi závazné podle čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení
(srov. odst. [16]), posudková komise měla podle čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení povinnost
k nim přihlédnout a v případě, že při posouzení zdravotního stavu stěžovatelky dospěla ke zcela
odlišným závěrům než slovenské orgány, měla vysvětlit, proč se od jejich skutkových zjištění
odchyluje. Neučinila-li tak, nevyhovuje její posudek požadavkům úplnosti a přesvědčivosti.
[20] Ze správního spisu, ani ze spisu krajského soudu nevyplývá, že by posudková komise
měla k dispozici lékařský posudek o zdravotním stavu stěžovatelky od slovenských orgánů
sociálního zabezpečení, že by se jeho obsahem jakkoli zabývala a zohlednila jej ve smyslu čl. 49
odst. 2 prováděcího nařízení. Z právě uvedeného důvodu se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
se závěrem městského soudu, podle nějž posudek PK MPSV vyhovuje požadavku úplnosti
a přesvědčivosti. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka při ústním jednání konaném
před městským soudem prohlásila, že posudková komise při přípravě posudku PK MPSV měla
k dispozici veškeré lékařské zprávy od českých i slovenských lékařů. Jestliže stěžovatelka
opakovaně uplatnila námitku odlišného posouzení zdravotního stavu ze strany slovenských
posudkových lékařů, měla se uvedená posudková komise v posudku PK MPSV touto námitkou
zabývat a opatřit si od slovenských orgánů sociálního zabezpečení nejméně posudek
o zdravotním stavu stěžovatelky tak, aby k odlišnému posouzení zdravotního stavu mohla
zaujmout odborné medicínské stanovisko. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
[21] Vzhledem k tomu, že městský soud opřel odůvodnění napadeného rozsudku pouze
o neúplný a nepřesvědčivý posudek, který mylně pokládal za řádně zdůvodněný, zatížil
své rozhodnutí jinou vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda obstojí napadené rozhodnutí. Dospěl však
k závěru, že nikoli. Posudkový lékař v posudku PSSZ, posudkový lékař v posudku ČSSZ ani
žalovaná přes námitky stěžovatelky neopatřili posudek o zdravotním stavu stěžovatelky
vyhotovený slovenskými orgány sociálního zabezpečení. Posudkoví lékaři se také nevypořádali
s odlišnými závěry slovenských orgánů sociálního zabezpečení o zdravotním stavu stěžovatelky.
Z těchto důvodů nemohly být posudky vyhotovené ve správním řízení dostatečným podkladem
pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť nesplňovaly požadavek úplnosti
a přesvědčivosti.
[23] V dalším řízení si žalovaná vyžádá rozhodnutí slovenských orgánů sociálního zabezpečení
ve věci stěžovatelky, včetně lékařského posudku o jejím zdravotním stavu, o nějž se rozhodnutí
opírá. Jejich obsah žalovaná zohlední ve smyslu čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení při posouzení
stěžovatelčina zdravotního stavu. Jestliže žalovaná zjistí, že posudky slovenských lékařů vycházejí
z podstatných lékařských zpráv, které žalovaná nemá doposud k dispozici, v souladu se zásadou
materiální pravdy si je opatří a zohlední jejich obsah při posuzování zdravotního stavu
stěžovatelky v rozhodném období. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že i v řízení
o invalidním důchodu je to žalovaná, která je povinna zjistit skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (§3 s. ř.). Je tedy odpovědná za opatření podkladů pro vydání rozhodnutí
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2012, čj. 6 Ads 61/2012-15).
[24] Není vyloučeno, že žalovaná dospěje při opětovném posouzení zdravotního stavu
k odlišným závěrům, než ke kterým dospěl slovenský orgán sociálního zabezpečení, ať již jde
o rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky či o míru poklesu
její pracovní schopnosti v rozhodné době. Pokud se tak stane, je nezbytné, aby žalovaná
své rozhodnutí založila na odborném medicínském vysvětlení, z něhož bude patrné, z jakých
důvodů dospěla ve vztahu ke stěžovatelce k odlišným odborným závěrům, než k jakým dospěl
slovenský orgán sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že odůvodnění
odlišného závěru o zdravotním stavu stěžovatelky pouze na základě vyzdvižení odlišností mezi
českým a slovenským právním řádem není dostačující. Podstatné je odborné medicínské
posouzení, ke kterému je povolán především posudkový lékař (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2009, čj. 4 Ads 19/2009-38).
[25] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal posudky, na nichž založila žalovaná i městský
soud své závěry, přesvědčivými a úplnými, nemohl se zabývat kasačními námitkami, kterými
stěžovatelka napadala nesprávné posouzení stupně invalidity vzhledem k obtížnému uplatnění
na trhu práce a kterými vytýkala posudkům nezohlednění dalších nedominujících onemocnění.
VI.
[26] Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek v rozsahu prvního výroku (jímž byla žaloba zamítnuta)
a druhého výroku (kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který je na prvním výroku
závislý) zrušil podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. Třetí výrok, jímž byla ustanovené zástupkyni
stěžovatelky přiznána odměna za zastupování, je na uvedených dvou výrocích nezávislý
a Nejvyšší správní soud důvod pro jeho zrušení (při absenci konkrétních kasačních výtek)
neshledal. V tomto rozsahu proto kasační stížnost zamítl.
[27] Protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí, soud je za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). V něm je žalovaná vázána právním
názorem vyjádřeným v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[28] Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci
rozhodoval, je povinen podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout jak o nákladech řízení o kasační
stížnosti, tak i o nákladech předcházejícího řízení před krajským soudem. O náhradě nákladů
řízení o žalobě a kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka vznik uplatnitelných nákladů řízení netvrdila a ani ze spisu
neplyne, že by jí nějaké vznikly, proto jí jejich náhrada nemohla být přiznána, i když byla v řízení
úspěšná. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[29] Městský soud ustanovil zástupkyní stěžovatelky Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou,
advokátku, a v takovém případě platí její odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s). Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží
ustanovené zástupkyni stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní
služby spočívající v sepisu kasační stížnosti v částce 1 000 Kč podle §7, §9 odst. 2 ve spojení
s §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Součástí nákladů řízení je i náhrada hotových výdajů
s tímto úkonem souvisejících v částce 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože
ustanovená zástupkyně je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku
273 Kč (tj. 21 % z částky 1 300 Kč). Celkem ustanovené zástupkyni náleží 1 573 Kč, a tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. října 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu