ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.200.2017:13
sp. zn. 8 As 200/2017-13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v O s t r a v ě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava, proti usnesení
žalovaného ze dne 25. 5. 2017, čj. 22 A 98/2017-12, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu Ostravě ze dne 10. 8. 2017, čj. 22 A 134/2017-7,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Ostravě žalobu proti usnesení téhož soudu ze dne
25. 5. 2017, čj. 22 A 98/2017-12, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti soudnímu rozhodnutí
vydanému v soudním řízení správním.
[2] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 8. 2017, čj. 22 A 134/2017-7 (dále jen
„napadené usnesení“), žalobu odmítl s poukazem na §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dovodil,
že žaloba nesměřuje proti rozhodnutí správního orgánu, ale proti rozhodnutí soudu vydanému
podle soudního řádu správního, který zde nevystupuje jako správní orgán, nýbrž jako orgán moci
soudní. Krajský soud shledal, že nemá pravomoc o takové věci ve správním soudnictví
rozhodnout.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému usnesení kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Domáhal se jeho zrušení a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ve věci „nejednal zákonný úředník“, nemohl
se podle §8 s. ř. s. vyjádřit, soud jednal, i když nebyl zaplacený soudní poplatek. Vznesl také
námitku podjatosti soudce Mgr. Jiřího Gottwalda. Stěžovatel dále tvrdil, že krajský soud úmyslně
zaměnil žalovaného (podle stěžovatele jím byla „ČESKÁ REPUBLIKA-Krajský soud v Ostravě,
IČO: 00215732, zastoupený předsedou Mgr. Jiřím Gottwaldem, Havlíčkovo nábř. č. 34, Ostrava 1“, nikoliv
Krajský soud v Ostravě) a došlo i k záměně žalované věci (namísto „usnesení ČR-Krajského soudu
v Ostravě, č. j. 22A 94/2017-12 ze dne 25. 5. 2017“, krajský soud věc označil „usnesení Krajského soudu
v Ostravě“). Stěžovatel též vytkl, že krajský soud věc neprojednal veřejně.
[5] V další části kasační stížnosti stěžovatel vyjádřil názor, že soudy při výkonu soudnictví
vystupují v postavení správního orgánu a že jde o výkon veřejné správy; proto mají krajské soudy
pravomoc přezkoumat ve správním soudnictví též soudní rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasil
ani se zněním výroku napadeného usnesení („žaloba se odmítá“). Měl za to, že krajským soudem
použitý §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se týká neurčitých návrhů, neboť text zákona používá slova
„odmítnutí návrhu“, nikoliv „odmítnutí žaloby“. Dospěl-li krajský soud k závěru o nepřípustnosti
stěžovatelovy žaloby, měl podle stěžovatele postupovat podle §68 s. ř. s. Nadto napadené
usnesení vydal nepříslušný úřad. Ze všech těchto důvodů stěžovatel považoval napadené usnesení
za „zmatečné, nepřezkoumatelné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR.“ Nakonec vyjádřil
nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, neboť pouze v tom
případě může přistoupit k věcnému přezkumu kasační stížnosti stěžovatele. Přitom dospěl
k závěru, že nyní projednávaná kasační stížnost je další z řady věcí, v nichž stěžovatel podává
opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům rozhodovací činnosti soudů.
[7] V nynější věci stěžovatel brojil kasační stížností proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel v ní však neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu o tom,
že nemá pravomoc věc projednat. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[8] Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní
ochranu), totiž nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které soud vymezil např. v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, a to přesto, že mu bylo v desítkách předchozích
rozhodnutí i Nejvyšším správním soudem vysvětleno, že jím volené postupy nelze akceptovat
(srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2017, čj. 8 As 1/2017-10).
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě
řízení. Také o možnosti vznést účinně námitku podjatosti proti soudcům krajského soudu
za situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno, byl stěžovatel
nesčetněkrát poučen. K neopodstatněnosti takové námitky není třeba ničeho dalšího doplňovat.
[10] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud pro zneužití práva
kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) za použití §120 s. ř. s., aniž ve smyslu §109
odst. 2 s. ř. s. nařizoval jednání.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. září 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu