ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.66.2016:55
sp. zn. 8 As 66/2016-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Mgr. V. S.,
zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem
Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2014, čj. PPR-23584-5/ČJ-2014-
990450, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. 1. 2016, čj. 10 A 179/2014-59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 15. 9. 2014, čj. PPR-23584-5/ČJ-2014-990450, (dále
také jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru služby
pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 6. 2014,
čj. KRPC-64896-16/ČJ-2014-0200IZ, kterým byl podle §57 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), zajištěn žalobcův zbrojní průkaz č. X pro
skupinu oprávnění A, B a E s dobou platnosti do 10. 2. 2019.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích a navrhl toto rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zrušit. Namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná
nevypořádala se všemi žalobcovými argumenty a podklady, jež byly součástí správního spisu,
a vycházela naopak z dokladů, které součástí správního spisu nejsou. Dále žalované vytýkal,
že nezjišťovala veškeré skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci, takže napadené rozhodnutí
bylo založeno na neúplných skutkových zjištěních, jakož i na nesprávném právním názoru
žalované. Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl, neboť žalobní námitky neshledal důvodnými. Uzavřel, že správní orgány se dostatečně
a správně vypořádaly s otázkou naplnění podmínek pro zajištění žalobcova zbrojního průkazu
a nedopustily se žádného z vytčených pochybení.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž uplatnil kasační důvody vyplývající z §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost
i pro nedostatek důvodů. Krajský soud řádně nevypořádal, že žalovaná v napadeném rozhodnutí
vycházela z podkladů a informací, které byly opatřeny nezákonným způsobem. Vůbec se také
nezabýval namítanou manipulací se správním spisem, ani výtkami týkajícími se formální úpravy
správního spisu. Krajský soud se nevěnoval ani námitce, že v napadeném rozhodnutí žalovaná
konkrétně neuvedla, ze kterých jednotlivých podkladů při posouzení věci vycházela. Stěžovatel
rovněž namítal, že se krajský soud nevyjádřil k možnosti správního orgánu přerušit původní
řízení o vydání zbrojního průkazu a k souvisejícímu zásahu do stěžovatelových práv nabytých
v dobré víře. Nesouhlasil ani se závěrem, že jeho námitky uplatněné v replice ze dne 26. 1. 2016
k vyjádření žalovaného byly opožděné. Vytkl, že v tomto podání pouze rozvedl včas uplatněné
žalobní body; krajský soud, který je neposoudil, postupoval účelově a formalisticky.
Z napadeného rozsudku podle stěžovatele nelze ani dovodit, jak krajský soud posoudil další
dokumenty založené ve správním spisu, zejména „odborné vyjádření z oboru pyrotechnika, dodané
do správního spisu stěžovatelem.“ Současně stěžovatel poukázal na to, že si uvedené odborné vyjádření
měly obstarat samy správní orgány za účelem zjištění všech skutečností nutných pro řádné
posouzení projednávané věci; krajský soud se nevyjádřil ani k této otázce. Stěžovatel dále
krajskému soudu vytkl, že se nesprávně ztotožnil s nepřezkoumatelným závěrem žalované, podle
kterého zajištění zbrojního průkazu stěžovatele bylo nutné z důvodu veřejného zájmu na ochraně
společnosti před možným zneužitím legálně držené zbraně. Tvrzenou nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost spatřoval stěžovatel v rozpornosti a zmatečnosti
závěrů uvedených v odstavcích (40) a (41) napadeného rozsudku.
[5] Naplnění kasačního důvodu vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel
spatřoval v tom, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích vycházely z podkladů,
jež údajně měly být součástí elektronického správního spisu, s nimiž však stěžovatel nebyl
seznámen a nemohl se k nim vyjádřit; seznámil se pouze s písemným správním spisem. Správní
orgány i krajský soud přistoupily k věci formálně, neboť kromě usnesení o zahájení trestního
stíhání a zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení, jiné důkazy ani okolnosti nezohlednily a žádná
stěžovatelova argumentace, ani opravné prostředky ve správním řízení tak neměly reálnou šanci
na úspěch.
[6] Stěžovatel dále namítal nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský
soud podle něj nesprávně posoudil naplnění podmínek pro zajištění zbrojního průkazu. Správní
orgány posoudily předmětnou věc formalisticky a nezvážily všechny související okolnosti.
Za jediný důležitý podklad rozhodnutí považovaly, stejně jako krajský soud, usnesení o zahájení
trestního stíhání a zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení. Nedostály tak zásadě presumpce
neviny, neboť v neprospěch stěžovatele předjímaly výsledek trestního řízení vůči němu
vedeného.
IV.
[7] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry obsaženými
v napadeném rozsudku a navrhla kasační stížnost zamítnout. Odkázala na své vyjádření k žalobě
ze dne 9. 1. 2015.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami vztahujícími se k tvrzené
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; jejich
důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení rozsudku a byla by zjevně překážkou
přezkumu i z dalších kasačních důvodů.
[11] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být srozumitelné a obsahovat dostatek
důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
[12] V nynější věci spojoval stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nesrozumitelnost s vnitřní rozporností závěrů obsažených v jeho odstavcích (40) a (41).
Nejvyšší správní soud však tuto stěžovatelovu výhradu nesdílí.
[13] Stěžovatel totiž v dané věci směšuje skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti
jeho trestního stíhání a odůvodňující zajištění jeho zbrojního průkazu. Právě a jen k posledně
uvedenému se vztahují závěry krajského soudu, proti nimž stěžovatel brojí. Krajský soud nejprve
v odstavci (40) shrnul obsah usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by zde jakkoliv hodnotil
množství či povahu zbraní a munice, které byly u stěžovatele nalezeny. Na to v následujícím
odstavci (41) logicky navazuje vlastními úvahami, které se obsahově shodují s úvahami,
uvedenými v obou správních rozhodnutích (ohledně opodstatněnosti zajištění zbrojního průkazu,
nikoliv ohledně stěžovatelova trestního stíhání); to však nesrozumitelnost (ve smyslu vnitřní
rozpornosti) zmíněných částí napadeného rozsudku nezpůsobuje. Krajský soud zde právě
s poukazem na závažnost a nebezpečnost jednání žalobce, které vyústilo v zahájení jeho trestního
stíhání, zdůrazňuje adekvátnost správními orgány přijatého opatření spočívajícího v zajištění
zbrojního průkazu. Tvrzenou vnitřní rozporností proto vytčené části napadeného rozsudku
netrpí, naopak jsou řazeny v logickém sledu a zcela srozumitelně. Uvedená námitka
je neopodstatněná.
[14] Nejvyšší správní soud nedovodil ani nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů. Krajský soud vypořádal všechny včas uplatněné námitky žaloby a žádnou
z nich neopomněl, vyšel ze zjištěného skutkového stavu, je z něj zjevné, jakými úvahami
se při hodnocení tohoto skutkového stavu řídil a proč jej podřadil pod použité právní normy.
[15] Stěžovatel konkrétně namítá, že se krajský soud dostatečně nezabýval jeho tvrzením,
že žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela z podkladů a informací, které byly opatřeny
nezákonným způsobem. Tomu však nelze přisvědčit. Krajský soud v napadeném rozsudku
vysvětlil, jakým způsobem (z informačního systému vedeného Policií České republiky)
a kdy (30. 4. 2014) správní orgán prvního stupně získal informaci o zahájení trestního stíhání
stěžovatele (podle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 3. 2014 a usnesení o zamítnutí
stížnosti proti tomuto usnesení ze dne 23. 3. 2014), jež byla podnětem k zahájení řízení o zajištění
zbrojního průkazu z úřední povinnosti. Tvrzenými skutečnostmi se krajský soud zabýval
v odstavcích (29) až (32) nejen v dostatečné míře, ale i přiléhavě. Námitka je proto nedůvodná.
[16] Dodatečně (v replice k vyjádření žalované ze dne 26. 1. 2016) a následně opět i v kasační
stížnosti stěžovatel namítal, že správní orgány vycházely z podkladů a informací, které byly
v trestním řízení získány nezákonným způsobem, a to „ohledáním místa činu/domovní prohlídkou
bez souhlasu stěžovatele a bez písemného příkazu soudu.“ Krajský soud však správně uvedl
[viz odstavec (53) napadeného rozsudku], že podle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce žalobu
rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. Napadené
rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 8. 10. 2014, posledním dnem uvedené lhůty bylo pondělí
8. 12. 2014. Replika stěžovatele byla soudu prostřednictvím datové schránky doručena až po této
lhůtě, dne 27. 1. 2016. Krajský soud se proto správně touto novou žalobní námitkou nezabýval
a důvody svého postupu v napadeném rozsudku vyložil; v tomto směru mu není čeho vytknout.
Zopakoval-li stěžovatel stejnou námitku i v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud ji shledal
nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.; stěžovatel ji včas neuplatnil v řízení před soudem,
ač tak učinit mohl.
[17] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani výtce, podle níž se krajský soud nezabýval
tvrzenou manipulací se správním spisem. Uvedenému se krajský soud věnoval v odstavci (32)
napadeného rozsudku se závěrem, že manipulace se správním spisem nebyla prokázána. Poukázal
na to, že z obsahu správního spisu vyplývá, že „jednotlivé dokumenty jsou do tohoto spisu automaticky
řazeny dle data jejich doručení či vyhotovení, a to v elektronické podobě.“ Nutno souhlasit se stěžovatelem,
že rozhodující byl obsah písemného správního spisu, neboť z něj vycházely správní orgány
při rozhodování. Ani tvrzenou manipulaci s ním však nelze dovodit. Je z něj zřejmé, že listiny
jsou řazeny v číselném sledu podle data jejich vložení do spisu. Proto i kdyby byla opodstatněná
výtka, že formálně chybí v písemném správním spisu spisový přehled podle §17 odst. 1
správního řádu, nezakládalo by to takovou vadu správního řízení, která by měla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Nadto ze dvou protokolů o seznámení se s podklady pro rozhodnutí
ze dnů 5. 5. 2014 a 13. 6. 2014 vyplývá, se kterými podklady rozhodnutí se stěžovatel seznámil.
Při porovnání s obsahem obou správních rozhodnutí je zjevné, že správní orgány nevycházely
z jiných podkladů, než těch, s nimiž měl stěžovatel možnost se seznámit.
[18] Namítá-li dále stěžovatel v kasační stížnosti, že se správní orgány odvolávají na doklady,
s nimiž nebyl seznámen, a to na „podnět“, který měl být součástí správního spisu a také
na „obžalobu“, na niž odkazuje v napadeném rozhodnutí žalovaná, jedná se o tvrzení nové
a v řízení před krajským soudem neuplatněné; jde tedy o kasační námitku nepřípustnou podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud přesto pro úplnost dodává, že podle obsahu obou správních
rozhodnutí bylo tímto „podnětem“ usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 3. 2014; právě
na základě něj správní orgán prvního stupně zahájil řízení o zajištění zbrojního průkazu. Jedná-li
se o „obžalobu“, nelze než uvést, že jde o zjevně nesprávné označení usnesení Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 6 o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne
23. 3. 2014, které takto chybně označila žalovaná. Součástí správního spisu žádná „obžaloba“
nebyla, naopak od počátku správního řízení bylo součástí spisu právě usnesení o zamítnutí
stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 3. 2014, z nějž správní orgán
I. stupně vycházel. S oběma těmito listinami byl stěžovatel prokazatelně seznámen (viz protokoly
na čl. 51 a 103 správního spisu).
[20] Stejně tak i námitku, že neměl možnost se seznámit s elektronickým správním spisem,
stěžovatel poprvé uplatnil až ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2016, tedy po lhůtě pro podání
žaloby (srov. §71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s.). I tato námitka je proto nepřípustná podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
[21] Ani stěžovatelově výtce, že žalovaná v napadeném rozhodnutí konkrétně neuvedla,
ze kterých jednotlivých podkladů při posouzení věci vycházela a že se krajský soud touto otázkou
nezabýval, nelze přitakat. Krajský soud se uvedenou námitkou zabýval v odstavci (34)
napadeného rozsudku a poukázal na to, že správní orgány vycházely při posouzení věci
z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 3. 2014 a z usnesení o zamítnutí stížnosti proti
tomuto usnesení ze dne 23. 3. 2014. Tyto poklady považoval krajský soud za dostačující. Nejvyšší
správní soud tak pouze doplňuje, že důvody, pro které správnímu orgánu prvního stupně
postačovaly právě tyto podklady a pro které nepřihlédl k dalším (označeným či předloženým
stěžovatelem), správní orgán prvního stupně vyložil podrobně na stranách 3 až 5 a 7 rozhodnutí
o zajištění zbrojního průkazu; na to poukázala též žalovaná (srov. strany 5, 6 a 11 napadeného
rozhodnutí).
[22] Stěžovatel také namítá, že se krajský soud nevyjádřil k možnosti přerušit řízení o vydání
zbrojního průkazu a k tvrzenému zásahu do stěžovatelových práv nabytých v dobré víře.
Namísto toho se vyjádřil jen k možnosti přerušení řízení o zajištění zbrojního průkazu. Nejvyšší
správní soud ani tuto výhradu nesdílí.
[23] Stěžovatel v žalobě poukazoval na to, že pokud správní orgány nepřerušily řízení
o žádosti o vydání zbrojního průkazu (a to při vědomí toho, že bylo proti stěžovateli vedeno
trestní řízení), jeho žádosti vyhověly a zbrojní průkaz vydaly, pak zřejmě došly k závěru,
že neexistují a ani v budoucnu nebudou existovat překážky, aby mu mohl být zbrojní průkaz
vydán. Pokud však správní orgány zahájily správní řízení o zajištění zbrojního průkazu skoro dva
měsíce poté, co stěžovatel zbrojní průkaz převzal, spatřoval v tomto postupu správních orgánů
stěžovatel zásah do práv nabytých v dobré víře. Dle stěžovatele měly správní orgány řízení
o žádosti o vydání zbrojního průkazu přerušit, a to nikoliv podle §17 odst. 6 zákona o zbraních,
na nějž odkazoval krajský soud, ale podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu.
[24] Krajský soud se k této otázce vyjádřil v odstavci (46), aniž by bylo možno tam uvedený
závěr považovat za nepřezkoumatelný, jak se přesto snaží stěžovatel nastínit. Judikatura totiž
dovodila, že není porušením práva na spravedlivý proces (a nezakládá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí), „jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. usnesení III. ÚS 989/2009
ze dne 12. 2. 2009; obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-130). Tak tomu
bylo i v posuzované věci ve vztahu k námitce týkající se přerušení řízení o vydání zbrojního
průkazu a k tvrzenému zásahu do práv nabytých v dobré víře.
[25] Nejvyšší správní soud k uvedené kasační námitce považuje za nutné zdůraznit, že řízení
o vydání zbrojního průkazu bylo jako zcela samostatné správní řízení ukončeno dne 10. 2. 2014
vydáním zbrojního průkazu stěžovateli. Z té prosté skutečnosti, že zbrojní průkaz byl stěžovateli
vydán, současně nelze dovozovat, jak stěžovatel mylně činí, že v budoucnu nemohou nastat
a nikdy ani nenastanou takové skutečnosti, které budou odůvodňovat potřebu dočasného
zajištění stěžovatelova zbrojního průkazu.
[26] Správní řád v §64 odst. 1 písm. c) povinnost přerušit určité správní řízení (zde o vydání
zbrojního průkazu) proto, že probíhá řízení o předběžné otázce, neukládá (viz slova „může
přerušit“). Bylo proto věcí příslušného správního orgánu, zda takto bude postupovat či nikoliv.
V daném případě správní orgán rozhodl neprodleně o stěžovatelově žádosti, a to vydáním
zbrojního průkazu. Právě pro případy, v nichž teprve poté, co bylo pravomocně rozhodnuto
o vydání zbrojního průkazu, je vůči oprávněnému držiteli zbrojního průkazu zahájeno trestní
stíhání, zákon o zbraních v §57 odst. 1 obsahuje úpravu institutu zajištění zbrojního průkazu.
Nelze proto přisvědčit stěžovatelově námitce, že tímto postupem bylo zasaženo do jeho práv
nabytých v dobré víře; to ostatně implicitně plyne i z napadeného rozsudku.
[27] Stěžovatel v souvislosti s tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů dále namítá, že z něj nelze dovodit, jak krajský soud posoudil další
dokumenty založené ve správním spisu (kromě usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o zamítnutí
stížnosti – poznámka Nejvyššího správního soudu), zejména odborné vyjádření z oboru pyrotechnika,
doložené stěžovatelem ve správním řízení. Současně poukazuje na to, že si uvedené odborné
vyjádření měly obstarat samy správní orgány za účelem zjištění všech skutečností nutných
pro řádné posouzení projednávané věci a krajský soud tuto otázku vůbec neposoudil.
[28] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani uvedené kasační námitce. Krajský soud
se v odstavcích (34) a (35) napadeného rozsudku ztotožnil se závěrem žalované, podle kterého
podmínky pro zajištění stěžovatelova zbrojního průkazu byly dány, neboť „se žalobcem bylo zahájeno
trestní stíhání ve smyslu ust. §57 odst. 1 zákona o zbraních a správní orgán na základě správního uvážení
shledal jednání žalobce natolik závažným a nebezpečným pro společnost, že odůvodňuje rozhodnutí o zajištění jeho
zbrojního průkazu“. Jelikož v postupu ani závěrech správních orgánů neshledal krajský soud
pochybení a zastával názor, že podmínky pro použití §57 odst. 1 zákona o zbraních byly splněny
[viz odstavec (35) napadeného rozsudku], nepovažoval za potřebné posuzovat obsah dalších
ve správním spisu založených dokladů.
[29] Skutečnost, že krajský soud shledal dostatečnými ty podklady, z nichž správní orgány
ve svých rozhodnutích vyšly, lze dovodit z výmluvného a přiléhavého závěru krajského soudu,
že „rozhodnutí o zahájení trestního stíhání představuje jediný zákonem výslovně uvedený důkazní prostředek,
avšak aby mohlo být přistoupeno k samotnému zajištění zbrojního průkazu, musí správní orgán na základě
správního uvážení dospět k nezbytnosti přijetí tohoto opatření“. K tomu se přiklání i kasační soud,
aniž by dovodil tvrzenou formálnost řízení před krajským soudem či jiné vady řízení před ním,
které by měly vliv na zákonnost napadeného rozsudku a zakládaly tak naplnění kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[30] Stěžovatel dále namítá, že se správní orgány ve svých rozhodnutích odvolávaly
na dokumenty, které byly údajně součástí elektronické verze správního spisu, s nimiž stěžovatel
nebyl seznámen, ani se k nim nemohl vyjádřit (byl seznámen pouze s písemným spisem).
V tom spatřuje naplnění kasačního důvodu vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[31] Ze dvou protokolů o seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 5. 5. 2014 a ze dne
13. 6. 2014 vyplývá, že stěžovatel měl možnost seznámit s podklady rozhodnutí, kterými bylo
usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o zamítnutí stížnosti proti němu; sám žádal
doplnit spisový materiál o spis týkající se jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu, z něhož měly
vyplynout další, podle názoru stěžovatele pro věc významné, skutečnosti. To správní orgán
prvního stupně respektoval a součástí správního spisu učinil též stěžovatelem předložené
Odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví pyrotechnika, munice a výbušniny ze dne
29. 1. 2014. Správní orgán prvního stupně, stejně jako poté žalovaná vyjádřily, proč uvedený
stěžovatelem předložený podklad nezohlednily a také proč v posuzované věci nebylo právně
významné, že před zahájením daného správního řízení vyhověl příslušný správní orgán žádosti
stěžovatele na vydání zbrojního průkazu.
[32] V řízení o zajištění zbrojního průkazu totiž nebylo úkolem správních orgánů posuzovat
trestní aspekty stěžovatelova jednání, pro něž bylo dne 4. 3. 2014 zahájeno trestní stíhání,
ani „polehčující okolnosti“ spočívající v absenci záznamů v rejstříku trestů, či ve vykonání zkoušky
odborné způsobilosti, na což se stěžovatel ve své argumentaci odvolával. Tvrzení o neúplném
či nedostatečném zjištění skutkového stavu věci tak není důvodné.
[33] Podstatné pro úvahu o zahájení řízení a v něm o případném zajištění zbrojního průkazu
zde bylo, zda došlo k naplnění hypotézy §57 odst. 1 zákona o zbraních, tedy zda byly splněny
předpoklady, za nichž vůbec bylo lze uvažovat o zajištění stěžovatelova zbrojního průkazu. Přijetí
tohoto dočasného opatření (srov. §57 odst. 5 zákona o zbraních) pak záleželo na volném
správním uvážení (viz dále).
[34] K námitce o elektronickém správním spisu Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko
již v odstavci [20]. Nyní k tam uvedenému pro úplnost dodává, že stěžovatel ani neuvedl,
které konkrétní podklady, z nichž měla obě správní rozhodnutí vycházet, nebyly součástí
písemného správního spisu, s nímž se seznámil. Pokud by však kterékoliv ze správních
rozhodnutí na takový podklad odkazovalo, muselo by to být z jeho obsahu zjevné. Z obou
správních rozhodnutí přitom nepochybně vyplývá, že dostačujícím podkladem pro zahájení
správního řízení, které vyústilo v zajištění zbrojního průkazu, bylo usnesení o zahájení trestního
stíhání pro trestný čin předpokládaný v §22 odst. 1 zákona o zbraních a usnesení o zamítnutí
stížnosti proti tomuto usnesení. Důvody, pro něž správní orgány nepřihlédly k dalším,
stěžovatelem předloženým či navrženým podkladům (odbornému vyjádření z oboru
kriminalistiky ze dne 29. 1. 2014, spisu ve věci žádosti o vydání zbrojního průkazu či dokladu
týkajícího se vykonání zkoušky odborné způsobilosti), byly ve správních rozhodnutích vyloženy
(viz strany 3-7 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a strany 3-11, tj. část III. napadeného
rozhodnutí).
[35] Naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. z právě uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud neshledal.
[36] Stěžovatel konečně namítá i nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský
soud podle něj nesprávně posoudil naplnění podmínek pro zajištění zbrojního průkazu
stěžovatele.
[37] Stěžejním zde byl §57 odst. 1 zákona o zbraních, podle nějž příslušný útvar policie může
rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu mimo jiné tehdy, jestliže proti jeho držiteli bylo
zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §22 odst. 1 téhož zákona.
[38] Skutečnost, že proti stěžovateli bylo dne 4. 3. 2014 zahájeno trestní stíhání pro trestný
čin vymezený v §22 odst. 1 zákona o zbraních, není rozporována. Sporným však je, zda správní
orgány v mezích správního uvážení správně a dostatečně zvážily potřebu zajištění zbrojního
průkazu. Podle stěžovatele správní orgány i krajský soud přistoupily k posouzení této otázky
formalisticky a své závěry opřely pouze o usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení
o zamítnutí stížnosti proti němu; nezvážily tedy řádně všechny okolnosti stěžovatelova případu.
Zákon o zbraních jim přitom nestanovil povinnost, ale jen možnost zbrojní průkaz zajistit.
[39] Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že možnosti soudního přezkumu
správního uvážení podle §78 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jsou omezeny na případy jeho překročení
nebo zneužití jeho mezí. V této souvislosti lze poukázat na ustálenou judikaturu kasačního soudu,
která k přezkumu rozhodnutí založených na správním uvážení vyslovila, že „(…) i tam, kde vydání
rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem
rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných
věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace,
příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil,
jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním
závěrům dospěl.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42). Na soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí založeného
na správním uvážení tedy je, aby posoudil, zda toto správní uvážení vychází z dostatečně
zjištěného stavu věci, zda odpovídá zásadám logiky a je v souladu s účelem sledovaným tímto
institutem.
[40] V nyní projednávané věci správní orgán prvního stupně uvedl, proč shledal nezbytnost
zajistit stěžovatelův zbrojní průkaz na stranách 5-7 rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu.
Také žalovaná opětovně poukázala na důvody, pro něž tuto potřebu dovodila (viz strany
8 a 12 napadeného rozhodnutí). Správní orgány se shodly na tom, že v nynější věci je třeba
dát přednost ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti před zájmem jednotlivce (stěžovatele)
na držení zbrojního průkazu a v návaznosti na to na legálním držení zbraní. Přihlédly přitom
k závažnosti skutku, ohledně něhož bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Současně však
zdůraznily, že rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu má pouze dočasný a především
preventivní charakter; v případě, že důvody pro jeho zajištění pominou, bude stěžovateli zbrojní
průkaz bez zbytečného odkladu navrácen (srov. §57 odst. 5 zákona o zbraních). Neopomněly
uvést, že rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu nemá povahu vyslovení viny za spáchaný
trestný čin, a proto nijak neprolamuje zásadu presumpce neviny (obdobné vyjádřil Nejvyšší
správní soud i v rozsudku ze dne 28. 8. 2009, čj. 5 As 14/2009-42), jak také stěžovatel namítá.
[41] Samotná skutečnost, že stěžovatel s názory správních orgánů nesouhlasí a představuje
si opačný výsledek správního řízení, nesvědčí zneužití či překročení mezí správního uvážení
ze strany správních orgánů. Ani skutečnost, že právě uvedené závěry byly podrobně rozvedeny
především žalovanou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemůže mít na zákonnost jejího
rozhodnutí vliv, neboť podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu tvoří správní řízení
před správním orgánem prvního a druhého stupně jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. 6 Ads 134/2012-47).
[42] Krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí neshledal nerespektování výše
uvedených východisek a limitů správního uvážení a Nejvyšší správní soud mu v tomto závěru
přitakává, aniž by bylo třeba dalších doplnění nad rámec těch, jež byly vysloveny v napadeném
rozsudku v odstavcích (38) až (42).
[43] Neobstojí ani kasační námitka, podle které správní orgány rozhodly v rozporu se zásadou
presumpce neviny, neboť v neprospěch stěžovatele předjímaly výsledek trestního stíhání.
Uvedený závěr z napadeného rozhodnutí nevyplývá a nelze jej dovodit ani z prosté skutečnosti,
že podklady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalované měly svůj původ v trestním
řízení vedeném vůči stěžovateli.
[44] Samo o sobě totiž ani usnesení o zahájení trestního stíhání, ani usnesení o zamítnutí
stížnosti proti němu, nezakládalo závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele, ale bylo toliko
rámcem pro zahájení řízení o zajištění zbrojního průkazu a pro další úvahy o proporcionalitě
účelu sledovaného napadeným rozhodnutím, kterým zde byl veřejný zájmem na ochraně
společnosti před možným zneužitím držení zbrojního průkazu a v důsledku toho i držení zbraní
anebo střeliva a negativními dopady tohoto zajištění do práva stěžovatele na držení zbrojního
průkazu (a držení zbraně anebo střeliva). Aniž správní orgány vyslovily závěr o stěžovatelově
vině, správně vzhledem ke všem okolnostem případu, na něž poukázaly (srov. odst. [40]),
dovodily, že ve stěžovatelově případě převažuje potřeba chránit zmíněný veřejný zájem
a v důsledku toho je dána nezbytnost (dočasného) omezení stěžovatelova práva na držení
zbrojního průkazu. Uvedená volná správní úvaha respektovala judikaturní požadavky výše
vyložené, proto krajský soud neměl žádný důvod závěrům správních orgánů nepřisvědčit.
Při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí nepochybil.
[45] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se správními orgány i krajským soudem, že v daném
případě pro zahájení řízení o zajištění zbrojního průkazu bylo rozhodné prosté zjištění, že proti
stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestný čin vyjmenovaný v §22 odst. 1 zákona o zbraních.
Vlastní rozhodnutí o přijetí zákonem předvídaného opatření (zajištění zbrojního průkazu)
pak bylo věcí volného správního uvážení. Správní orgán prvního stupně z jeho zákonných mezí
nevybočil, nedopustil se jeho zneužití, a proto žalovaná neshledala potřebu jeho rozhodnutí
změnit či zrušit. Ani krajský soud v rámci soudního přezkumu neshledal, že by správní orgány
v případě stěžovatele zneužily správní uvážení nebo vybočily z jeho mezí při rozhodování
o zajištění stěžovatelova zbrojního průkazu a neshledal ani jiné porušení procesních předpisů
v průběhu správního řízení. Tyto závěry považuje Nejvyšší správní soud za správné,
proto neshledal naplnění kasačního důvodu vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
VI.
[46] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku k závěru, že tvrzené důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. nejsou dány. Kasační stížnost není opodstatněná a Nejvyšší správní soud ji tedy
podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[47] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. června 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu