ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.69.2017:62
sp. zn. 8 As 69/2017-62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobkyně:
MUDr. J. P., zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 23, Praha
2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. Z. K., II) V. K., proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 6. 2015, čj. MHMP 1032510/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, čj. 6 A 142/2015-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí průběhu předcházejících řízení
[1] Úřad městské části Praha 10, odbor stavební, (dále též „stavební úřad“) rozhodnutím
ze dne 12. 12. 2014, čj. P10-128732/2014, na žádost osob zúčastněných na řízení (dále též
„stavebník“) dodatečně povolil stavbu jednopodlažní garáže a skladu u rodinného domu v P. 10,
S. č. p. X, B.12, na pozemku parc. č. X a X v katastrálním území S. Odvolání proti tomuto
rozhodnutí žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobu proti rozhodnutí žalovaného městský soud zamítl.
[2] Městský soud uvedl, že z výroku prvostupňového správního rozhodnutí je patrné, jaká
projektová dokumentace byla podkladem rozhodnutí. Žalobkyně netvrdila porušení svých
veřejných subjektivních práv, protože povolovaná stavba nemohla přímo ovlivnit její stavbu
a pozemek; žalovaný se přitom námitkou nedodržení urbanistického a architektonického
rázu lokality zabýval a jeho vypořádání nevykazuje žádné znaky svévole. Správní orgány se rovněž
dostatečně zabývaly souladem povolované stavby s vyhláškou hl. m. Prahy, č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen
„vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy“). Dále městský soud uvedl, že zákon č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) jednoznačně stanovuje
zákonnou kompetenci hlavního města Prahy nařízením stanovit požadavky na využívání území
a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze, čímž je územní platnost obecných
požadavků na výstavbu, které vydává Ministerstvo pro místní rozvoj [vyhláška Ministerstva
pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen
„vyhláška č. 501/2006 Sb.)] na území hlavního města Prahy vyloučena. Za nepodstatné označil
městský soud to, že stavební úřad do svého rozhodnutí nepřevzal časové vymezení, v němž lze
stavbu provádět, uvedené ve stanovisku Hygienické stanice hlavního města Prahy. Z obsahu
správního spisu bylo patrné, že stavebnímu úřadu byly poměry v území dostatečně známy z jeho
úřední činnosti, a proto nebylo ohledání na místě, za situace, kdy bylo postupováno podle
stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012, nezbytné. Městský soud tak žádný
z žalobních bodů neshledal důvodným.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření ke kasační stížnosti, repliky a dupliky
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost.
[4] Stěžovatelka namítla, že dokumentace, podle které má být stavba realizována, musí být
určitým a nezaměnitelným způsobem identifikována. Krajský soud v rozsudku neuvedl, o jakou
dokumentaci se jednalo, a pominul, že dokumentace byla v průběhu řízení několikrát doplňována
a upravována. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je neurčité a nepřezkoumatelné, neboť
z něj není zřejmé, jaká stavba byla povolena; pro tyto vady měl městský soud žalobou napadené
rozhodnutí zrušit.
[5] Stěžovatelka zopakovala již v žalobě uplatněnou argumentaci o nesouladu stavby
s urbanistickými a architektonickými charakteristikami prostředí, kterou se správní orgány dle
jejího názoru zabývaly nedostatečně, pročež měl městský soud žalobou napadené rozhodnutí
zrušit. K odkazu městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009,
čj. 6 Ao 3/2009-76, publ. pod č. 2201/2011 Sb. NSS, stěžovatelka uvedla, že předmětem její
námitky nebyla vhodnost funkčního využití lokality, ale poukaz na to, že stavba je navržena
a dodatečně povolena v rozporu s právními předpisy, zejména s čl. 4 odst. 8 vyhlášky č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy, což správní orgány řádně neposoudily.
[6] Podle stěžovatelky nemá závěr městského soudu, podle něhož „přímá práva žalobkyně
z hlediska jejího vlastnického práva povolovanou stavbou nebudou dotčena“, oporu ve skutečném stavu věci
a není zřejmé, jak k němu městský soud dospěl. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že její
vlastnické právo je předmětnou stavbou dotčeno; k tomu zopakovala žalobní argumentaci
o zastínění a „utopení“. Městský soud pouze odcitoval správní rozhodnutí, které se však
dostatečně nezabývalo odvolacími námitkami; odkaz na jiné dvojdomy či okolní pozemky
nemohl být jejich relevantním vypořádáním, neboť předmětem řízení nejsou stavby
na pozemcích u jiných domů, ale stavba u domu č. p. X. Městský soud také, místo toho,
aby se zabýval podstatou námitky o narušení pohody bydlení, odkázal na povolení výjimky
ze zastavěnosti pozemku, z něhož však nemůže vyplývat splnění čl. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy, jak soud nesprávně uvedl. Protože se ani městský soud nezabýval negativními vlivy
stavby na stěžovatelčiny nemovitosti, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
[7] Stěžovatelka se neztotožnila ani se závěrem městského soudu, podle kterého „nikde
z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by se žalovaný touto odvolací námitkou nezabýval,
resp. že by nepřezkoumal obecný soulad prvostupňového správního rozhodnutí se zákonem“. Z odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný neprovedl přezkum odvoláním
napadeného rozhodnutí v souladu s §89 odst. 2 s. ř. (žalovaný uvedl, že „posouzení souladu
předmětné stavby s kritérii vyhlášky OTPP … je především věcí odborné úvahy stavebního úřadu. Úkolem
odvolacího správního orgánu je pouze posoudit, zda stavební úřad v rámci svého správního uvážení nějakým
zásadním způsobem nevybočil z mezí stanovaných zákonem …“). Stěžovatelka přitom v odvolání
namítala, že stavební úřad vůbec neprovedl odbornou úvahu o souladu stavby s kritérii vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy.
[8] Dále stěžovatelka namítla, že městský soud vycházel z nesprávného právního názoru,
podle kterého se vyhláška č. 501/2006 Sb. na území hlavního města Prahy neuplatní. Z této
vyhlášky ani ze stavebního zákona nelze dovodit, že by územní platnost vyhlášky č. 501/2006 Sb.
byla na nějakém území České republiky vyloučena. O tom by bylo možno uvažovat pouze
při použití principu speciality. Tento princip však použít nelze, neboť se nejedná o právní
předpisy stejné právní síly. V souzeném případě je potřeba splnit požadavky obou právních
předpisů a v případě jejich konfliktu má přednost vyhláška č. 501/2006 Sb. Z uvedeného
nesprávného právního závěru vyšel městský soud i při posouzení námitky, podle které nebylo
prokázáno splnění požadavků na likvidaci dešťových vod. Absence splnění požadavků vyhlášky
č. 501/2006 Sb. na likvidaci dešťových vod měla vést k dodatečnému nepovolení stavby.
[9] Městský soud neuvedl, proč není důvodná žalobní námitka, jejímž obsahem byla
stěžovatelkou namítaný nedostatek podmínek omezujících obtěžování okolí stavby hlukem
a prachem v dodatečném povolení stavby. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že nepřevzetí
časového vymezení ze stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy do rozhodnutí bylo
nepodstatné.
[10] Městský soud se řádně nezabýval ani námitkou, dle níž žalovaný neuvedl, zda byla
překročena míra zastavěnosti pozemku. Z rozhodnutí žalovaného a z rozsudku městského soudu
není zřejmé, jaké stavby se na pozemku nacházejí či budou nacházet a jakou plochu zastaví
v poměru k celkové ploše pozemků parc. č. X a X v katastrálním území S.
[11] Kontrolní prohlídka stavby uskutečněná 26. 11. 2009 byla provedena před zahájením
předmětného správního řízení, tedy mimo jeho rámec. Nejednalo se o ústní jednání spojené
s místním šetřením, kterého by se stěžovatelka mohla účastnit a vykonávat při něm procesní
práva účastníka řízení. Od konání prohlídky do vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
navíc uplynulo více než pět let. Dodatečné povolení stavby tak bylo vydáno v rozporu s §112
odst. 2 stavebního zákona; bez posouzení situace přímo na místě stavby nemohl stavební úřad
rozhodnout na základě zjištěného stavu věci (§3 s. ř.). Žalovaný tyto vady neodstranil, pročež
měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
[12] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Ke kasační stížnosti se vyjádřil jak žalovaný, tak osoba zúčastněná na řízení.
[14] Žalovaný konstatoval, že kasační stížnost obsahuje v podstatě identické argumenty jako
žaloba a odvolání, a přiklonil se k názoru, podle kterého stěžovatelka pouze obecně namítá
porušení urbanistického a architektonického rázu lokality v tom směru, že se stavbou nesouhlasí,
aniž by jasně uvedla, jakým konkrétním způsobem byla porušena její veřejná subjektivní práva.
Žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, na němž trvá, a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[15] Osoba zúčastněná na řízení 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že projektová
dokumentace nebyla několikrát přepracována, pouze byla doplněna o údaje, které vyžadoval
žalovaný v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2013, jímž zrušil předcházející dodatečné povolení stavby.
Stavba byla během její realizace změněna v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu
z 25. 4. 2016; změna se však netýkala rozměrů a výšky stavby, nýbrž pouze vnitřního uspořádání,
mimo jiné vybudování invalidní plošiny. Stavba je dokončena a využívána, kolaudace proběhla
21. 11. 2016.
[16] Osoba zúčastněná na řízení se domnívá, že stavba splývá s okolními stavbami; v lokalitě
je mnoho garáží situováno na hranici pozemku v tzv. zahradní vnitroblokové části, jiná možnost
umístění stavby neexistovala. Dodala, že „[v]zhledem k tomu, že žalobkyně v roce 2012 mezi našimi
pozemky vybudovala nový plot – neprůhlednou betonovou zeď vysokou 2 m a v zhledem ke spádu v naší ulici,
kdy naše garáž je zapuštěna zhruba o 130 cm pod úroveň terénu zahrady žalobkyně, jsme přesvědčeni, že naše
stavba ji nijak neovlivňuje ani nezatěžuje, neboť svojí výškou nad terénem nepřevyšuje výšku plotu.“
a že stěžovatelka v roce 2005 zvětšila svou polovinu dvojdomu, a to přibližně dvakrát tolik
v porovnání se zvětšením v důsledku přístavby předmětné stavby.
[17] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že v zásadě stejné argumenty
je nucena opakovat, protože správní orgány se jejími námitkami řádně nezabývaly a městský soud
pouze odcitoval správní rozhodnutí. Tvrzení žalovaného, že jen obecně namítá porušení rázu
lokality, označila za nepravdivé, její práva jsou přímo a negativně dotčena. Při změně svého domu
stěžovatelka na rozdíl od osob zúčastněných na řízení nezastavěla zahradní část, respektovala
parametry řadové zástavby a nedotkla se vlastnického práva osob zúčastněných na řízení.
[18] Dále v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení označila tvrzení obsažená
ve vyjádření za mimoběžná s podstatou kasačních námitek. Dodala, že osoba zúčastněná
na řízení neuvedla, že její stavba je inzerována k ubytování (penzion s apartmány). Změnu stavby
před dokončením povolil stavební úřad nezákonně. Garáže umístěné v dané lokalitě jsou malé
samostatné stavby a nedosahují objemu předmětné stavby. Stěžovatelka při změně svého domu
zachovala stavební čáru a nedotkla se práv vlastníka druhé části dvojdomu; totéž předmětná
stavba nerespektuje.
[19] Osoba zúčastněná na řízení 1) v duplice ke stěžovatelčině replice vyjádřila nesouhlas
s tím, že by stavba porušovala pomyslnou stavební čáru. V zahradní části je situována pouze
menší část předmětné stavby, stavba je nízkopodlažní, částečně pod přilehlým terénem, nad nímž
je výška stavby pouze 2,1 m, je umístěna 6 m od stěžovatelčina plotu, který představuje 1,9 m
vysoká betonová zeď. Stěžovatelka nepředložila důkazy k prokázání tvrzení o negativním vlivu
stavby na její nemovitosti. Osoba zúčastněná na řízení v roce 2008 získala kladný písemný
souhlas stěžovatelky s půdorysem stavby, která byla tehdy zamýšlena jako dvojpodlažní
a po mnoha odvoláních stěžovatelky byla snížena na jednopodlažní.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[20] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[21] V souzeném případě je sporné, zda byla stěžovatelka věcně legitimována k podání žaloby.
Předpokladem věcné legitimace je, že žalobce (zde stěžovatelka) je nositelem subjektivního
hmotného práva, proti jehož porušení žalobou brojí (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005,
čj. 3 As 8/2004-61). Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, podle kterého „přímá
práva žalobkyně z hlediska jejího vlastnického práva povolovanou stavbou nebudou dotčena.“, tedy
že stěžovatelka není nositelnou veřejného subjektivního práva, na němž by byla zkrácena přímo
nebo v důsledku porušení jejích práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Právě proti tomuto
závěru brojila stěžovatelka v kasační stížnosti.
[22] Městský soud při přijetí výše citovaného závěru vyšel z toho, že povolovaná stavba
nesousedí se stěžovatelčiným pozemkem, takže k přímému ovlivnění stěžovatelčina pozemku
či stavby povolovanou stavbou (např. zastíněním, snížením soukromí apod.) nemůže dojít.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že umístění povolované přízemní stavby u hranice s pozemky
parc. č. X a X v k. ú. S. (jejichž vlastníkem je J. N., nikoliv stěžovatelka), tj. u protilehlé hranice
vůči hranici mezi stěžovatelčiným pozemkem a pozemkem osob zúčastněných na řízení, vylučuje
přímý vliv dodatečně povolené stavby na stěžovatelčiny nemovitosti. Stavební úřad také
v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby uvedl, že nepožadoval studii oslunění a denního
osvětlení, protože studie uvedeného, vypracovaná k původně plánované dvoupodlažní přístavbě
rodinného domu č. p. X, prokázala soulad původně zamýšlené stavby s kritérii vyhlášky č.
26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Neomezovala-li by stěžovatelku v užívání její stavby a pozemku nad
vyhláškou stanovený rámec dvoupodlažní stavba, nemůže ji omezovat ani ve stejném místě
umístěná stavba jednopodlažní. Dodatečně povolená stavba podle žalovaného není ani provozně
propojena s domem osob zúčastněných na řízení, který spolu s domem stěžovatelky tvoří
dvojdomek; uvedené stěžovatelka nezpochybnila. Celý spor se tak jeví jako sousedský svár,
v němž by se stěžovatelka ráda domohla odstranění stavby, kterou není ochotna ve svém
sousedství strpět, jež se však jejích práv bezprostředně nedotýká.
[23] Z uvedeného pak plynou důsledky i ve vztahu k soudnímu řízení. Nejvyšší správní soud
nezpochybňuje aktivní procesní legitimaci stěžovatelky k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s.;
nicméně stěžovatelka nebyla nositelkou žádného hmotného práva, jež by mohlo být napadeným
rozhodnutím dotčeno; v obecné rovině nebyla oprávněna namítat porušení urbanistického
a architektonického rázu lokality.
[24] Správní orgány se navíc souladem povolované stavby s rázem lokality zabývaly. Protože
správní orgány posuzovaly ráz dané lokality jako celku, byla argumentace okolními pozemky
a na nich umístěnými stavbami relevantní. Těžko lze posuzovat ráz lokality pouze ve vztahu
k jedné stavbě, jak argumentovala stěžovatelka. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom,
že se rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 6 Ao 3/2009-76, publ. pod
č. 2201/2011 Sb. NSS, týkal funkčního využití lokality, tedy územního plánování, nikoliv
stavebního řízení. K totožným závěrům o soudním přezkumu rozhodnutí, v němž bylo
aplikováno správní uvážení, však Nejvyššího správního soudu dospěl i při přezkumu rozhodnutí
podle stavebního řádu. Např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2016, čj. 6 As 24/2015-24, který se týkal
dodatečně povolené stavby, uvedl: „Ze strany městského soudu se jedná o přístup legitimní vycházející
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, neboť správní soudy nemohou nahrazovat odborný názor
správního orgánu, jenž náleží do jeho diskreční pravomoci. Již v rozsudku ze dne 5. 6. 2014,
č j. 9 As 95/2012-131, Nejvyšší správní soud konstatoval, že hodnocení, zda stavba není v rozporu
s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby, provádí správního orgán na základě správního
uvážení. V takovém případě postupuje správní soud dle §78 odst. 1 s. ř. s. a napadené rozhodnutí zruší
pro nezákonnost tehdy, když zjistí, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo
jej zneužil.“ Městský soud žalobou napadené rozhodnutí v mezích, v nichž lze rozhodnutí,
ve kterém správní orgán aplikoval svou diskreční pravomoc, soudně přezkoumat, přezkoumal.
Neshledal při tom, že by se správní orgány souladem stavby s urbanistickými a architektonickými
charakteristikami prostředí zabývaly nedostatečně. Ani podle Nejvyššího správního soudu
nedošlo ke zneužití správního uvážení; správní orgány posoudily poměry v dané lokalitě
dostatečně.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal nedostatečným ani vypořádání žalobní námitky týkající
se pohody bydlení. Je logické, že navýšení přípustné míry zastavění pozemku, je-li tohoto vyššího
limitu využito, může mít vliv na pohodu bydlení. V rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10
o povolení výjimky ze dne 26. 4. 2011, čj. P10-040603/2011, kterým byla stanovena plocha
pozemku rodinného domu č. p. 688 zastavěná nadzemními stavbami na max. 48,5 % z celkové
plochy pozemku [místo 30 % podle čl. 50 odst. 12 písm. a) vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy],
je výslovně uvedeno, že „[ú]čelu sledovaného obecnými požadavky na využívání území bude v daném případě
dosaženo i řešením podle povolené výjimky.“ Domnívala-li se stěžovatelka, že rozhodnutí o povolení
výjimky bylo nezákonné, mohla jej napadnout spolu s navazujícím správním aktem, kterým bylo
rozhodováno o celém předmětu řízení. Rozhodnutí o povolení výjimky by tak bylo
přezkoumatelné v režimu §75 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne
30. 7. 2013, čj. 8 As 8/2011-66, publ. pod č. 2908/2013 Sb. NSS). Stěžovatelka však v žalobě
brojila pouze proti dodatečnému povolení stavby. Městský soud tak zcela správně odkázal
na rozhodnutí o povolení výjimky.
[26] Stěžovatelka v žalobě brojila také proti způsobu, kterým se žalovaný vypořádal s odvolací
námitkou, podle které stavební úřad vůbec neprovedl odbornou úvahu o souladu stavby s kritérii
vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání shledal, že se stavební
úřad předmětnou otázkou podrobně zabýval a stejně tak se dostatečně vypořádal s námitkami
stěžovatelky uplatněnými v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby. Podle Nejvyššího
správního soudu sice žalovaný nesprávně uvedl, že mu, jako odvolacímu orgánu, nepřísluší
zasahovat do odborné úvahy stavebního úřadu a může pouze posoudit, zda stavební úřad při
správním uvážení nevybočil ze zákonem stanovených mezí; zároveň se ale souladem povolované
stavby s kritérii vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy sám zabýval a shledal, že stavební úřad
postupoval v souladu s právními předpisy. Odvolací správní orgán není oprávněn při přezkumu
rozhodnutí, v němž správní orgán využil své diskreční pravomoci, postupovat jako správní soud,
tj. nezasahovat do odborného názoru správního orgánu, jenž náleží do jeho diskreční pravomoci.
Tento přístup je legitimní pouze ze strany soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 1. 2016, čj. 6 As 24/2015-24). V souzeném případě však žalovaný vlastní odbornou
úvahu nad souladem povolované stavby s kritérii vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy učinil; její
závěr se nelišil od závěru odborné úvahy stavebního úřadu, a proto se s jeho závěrem ztotožnil.
Uvedený postup považoval městský soud za přípustný a stejně tak jej za přípustný považuje
i Nejvyšší správní soud, protože „[s]právní řízení, stejně jako v něm vydaná rozhodnutí orgánu prvního
a druhého stupně, tvoří v zásadě jeden celek od zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, čj. 6 As 24/2015-24). Bylo by nesmyslné zakázat
odvolacímu správnímu orgánu, aby se směl po vlastním odborném uvážení ztotožnit s odbornou
úvahou prvostupňového správního orgánu. Žalovaný proto v odvolacím řízení postupoval
v souladu s §89 odst. 2 s. ř.
[27] Stěžovatelka vyjádřila domněnku, že závěr městského soudu o neuplatnění vyhlášky
č. 501/2006 Sb. na území hlavního města Prahy není správný. Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí, že oba podzákonné právní předpisy (vyhláška č. 501/2006 Sb. a vyhláška č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy) byly vydány na základě zmocnění daného zákonem; v případě vyhlášky
č. 501/2006 Sb. na základě zmocnění zakotveného ve stavebním zákoně a v případě vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy na základě zmocnění zakotveného v zákoně č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (obdobné zmocnění pro hlavní město Prahu
je zakotveno i ve stavebním zákoně). Vyhlášky si nekonkurují, neboť první z nich upravuje
poměry obecně a druhá jmenovitě na území hlavního města Prahy. Tím, že hlavní město Praha
přijalo svou vlastní právní úpravu, vyloučilo použití obecného právního předpisu na svém území.
Na uvedeném nic nemění ani to, že vyhláška č. 501/2006 Sb. sama svou územní působnost
neomezuje. Územní omezení vyhlášky č. 501/2006 Sb. totiž provedl zákonodárce ve stavebním
zákoně, jak správně uvedl městský soud. Nekonkurují-li si vyhlášky, je bezpředmětné posuzovat,
zda si vzájemně protiřečí, a případně aplikovat kolizní pravidla. Stěžovatelčin případ tak bylo
nutno posuzovat podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, pročež se i likvidace dešťových vod
řídila požadavky stanovenými ve vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, nikoliv ve vyhlášce
č. 501/2006 Sb.
[28] Stěžovatelka namítla neidentifikaci dokumentace, podle které měla být stavba realizována,
jak v rozsudku městského soudu, tak v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.
Ve výroku dodatečného povolení stavby je uvedeno: „Stavba bude upravena a dokončena podle ověřené
projektové dokumentace, která bude po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí zaslána stavebníkovi.“
Stěžovatelce tak lze přisvědčit, že projektová dokumentace nebyla ve výroku rozhodnutí blížeji
identifikována. Na druhou stranu byla stěžovatelka v oznámení o pokračování řízení ze dne
23. 4. 2014, čj. P10-045578/2014, informována o tom, že „[s]tavebník svoji žádost doplnil dne
24. 3. 2014 pod č.j. P10-033171/2014 o projektovou dokumentaci plně nahrazující projektovou dokumentaci
původně doloženou, upravenou na základě a v souladu s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne
23.8.2013, spis. zn. S-MHMP 413553/2013/OST/Sv.“ Podle Nejvyššího správního soudu
je evidentní, že projektovou dokumentací, podle které měla být stavba realizována,
je dokumentace předložená stavebnímu úřadu 24. 3. 2014 a její bližší neidentifikace v rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby a v rozsudku městského soudu nezpůsobila nepřezkoumatelnost
těchto rozhodnutí.
[29] Městský soud uvedl, proč není důvodná žalobní námitka o absenci podmínek
k omezování obtěžování okolí stavby. Odkázal totiž na souhlasné stanovisko Hygienické stanice
hlavního města Prahy ze dne 14. 7. 2011, čj. HSHMP 32403/2011, v němž byl vymezen časový
interval, ve kterém bylo možno stavbu provádět. Uvedené stanovisko bylo vydáno za účelem
vydání rozhodnutí ve správním řízení. Tato stanoviska §4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona
označuje jako „závazná stanoviska“, dopadá na ně proto režim §149 s. ř.; závazná stanoviska
jsou pro výrokovou část rozhodnutí, k němuž jsou vydána, vždy závazná (srov. rozsudek NSS
ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 2/2008-62). Protože stavební úřad při rozhodování o dodatečném
povolení stavby závazné stanovisko zohlednil a v odůvodnění svého rozhodnutí na něj odkázal,
nepovažuje Nejvyšší správní soud nepřevzetí časového vymezení, v němž bylo možno stavbu
provádět, do rozhodnutí, stejně jako městský soud, za natolik intenzivní vadu, pro kterou
by mělo být rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušeno.
[30] Pro posouzení, zda realizací povolované stavby nebude překročena přípustná míra
zastavěnosti pozemku, je rozhodné procentní vyjádření zastavěné plochy z celkové plochy
pozemku, na němž má být stavba realizována. Toto procentní vyjádření se samozřejmě odvíjí
od konkrétní výměry staveb a pozemku. V souzeném případě činila plocha zastavěná
nadzemními stavbami maximálně 48,5 % z celkové plochy pozemku. Stavební úřad v rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby uvedl, že „[s]tavebník doložil rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení
čl. 50 odst. 12 a) vyhl. OTPP (…), s nímž je stavba v souladu.“ Stěžovatelka konkrétně (např. uvedením
plošných výměr staveb, které by v součtu překročily celkovou výměru pozemku, která mohla být
zastavěna) nenamítala, že by již realizovanou a povolovanou stavbou byla zastavěna větší část
pozemku než povolených 48,5 %. Výměry pozemků a realizovaných staveb jsou přitom veřejně
přístupné v katastru nemovitostí a výměra povolované stavby byla uvedena v projektové
dokumentaci k povolované stavbě, s níž se mohla stěžovatelka seznámit. Nejvyšší správní soud
se proto ztotožňuje se soudem městským v závěru, podle kterého neuvedení konkrétních výměr
staveb není vadou, která by způsobovala nezákonnost správních rozhodnutí.
[31] K námitkám týkajícím se kontrolní prohlídky stavby Nejvyšší správní soud nejprve cituje
relevantní právní úpravu. S účinností od 1. 1. 2013 zní §129 odst. 2 věta osmá stavebního zákona
takto:[v] řízení o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle §90 a §110 až 115;
ohledání na místě je povinné. Do 31. 12. 2012 bylo v §129 odst. 3 větě druhé stavební zákona
uvedeno: Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení
a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení
o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle §111 až 115. Podle §112
odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 [o]d ohledání na místě, popřípadě
i od ústního jednání může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje
dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu provádění. Upustí-li
od ústního jednání, určí lhůtu, která nesmí být kratší než 10 dnů, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná
stanoviska a účastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy. Zároveň je upozorní, že k později uplatněným
závazným stanoviskům, námitkám, popřípadě důkazům nebude přihlédnuto. Podle části první, čl. II, bodu
14. zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony
[s]právní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle
dosavadních právních předpisů, s výjimkou a) stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají
staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto
zákona, za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí
účinnosti tohoto zákona, b) řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
pokud nová právní úprava je pro obviněného příznivější.
[32] Žádost o dodatečné povolení stavby podaly osoby zúčastněné na řízení dne 8. 3. 2010
a řízení o takové žádost nelze podřadit pod výjimky podle čl. II, bodu 14. zákona č. 350/2012 Sb.;
řízení se proto mělo dokončit podle dosavadních právních předpisů, tj. podle stavebního zákona
ve znění účinném před 1. 1. 2013. Stavební úřad tak nebyl povinen provést ohledání na místě
(jako je tomu od 1. 1. 2013) a mohl od ohledání na místě i od ústního jednání upustit
za podmínek podle §112 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Stavební
úřad oznámením ze dne 17. 3. 2010, čj. P10-022509/2010, sdělil účastníkům řízení a dotčeným
orgánům zahájení řízení podle §112 odst. 2 stavebního zákona; rovněž účastníky řízení vyzval,
aby své námitky uplatnili do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. Stěžovatelka svého práva
podat námitky využila. Její námitky stavební úřad vypořádal v rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby. Zároveň je ze správního spisu patrné, že stavebnímu úřadu musely být poměry staveniště
dobře známy (dne 26. 11. 2009 proběhla kontrolní prohlídka, při které byly zjištěny nepovolené
stavební práce) a žádost poskytovala dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby.
[33] Kontrolní prohlídka stavby uskutečněná 26. 11. 2009 tak sice byla provedena před
zahájením řízení o dodatečném povolení stavby a nelze ji považovat za ústní jednání spojené
s místním šetřením, s ohledem na výše uvedené to však není rozhodné. Stavební úřad totiž
postupoval v souladu s tehdy účinným zněním stavebního zákona a stěžovatelce žádná procesní
práva neodepřel. Nerozhodná je i doba, která uplynula od provedení kontrolní prohlídky
do vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, protože povinnosti podle §112 stavebního
zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 se vážou k zahájení stavebního řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal. Osoby zúčastněné na řízení nemají podle
§60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim žádné povinnosti uloženy nebyly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu