ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.242.2016:37
sp. zn. 9 As 242/2016 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce:
Spolek – Ochránci Českého lesa, se sídlem Boženy Němcové 729/28, Plzeň,
zast. JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2015, č. j. RR/4185/15, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2016, č. j. 30 A 47/2016 – 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2016, č. j. 30 A 47/2016 – 48, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo podle §78
odst. 1 a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušeno jeho rozhodnutí specifikované v záhlaví a věc vrácena k dalšímu
řízení. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce jako nepřípustné, jelikož nebylo
podáno účastníkem řízení. Dle stěžovatele nemůže být žalobce účastníkem řízení dle §70 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochraně přírody a krajiny“), tam, kde není stavebním záměrem zasahováno do zájmů
chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Odvolání podal žalobce proti rozhodnutí
Městského úřadu Domažlice ze dne 14. 9. 2015, čj. MeDO-48631/2015-Sz (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Myčka osobních
a dodávkových automobilů“ v katastrálním území X.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že dle rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 2. 2010, č. j. 11 Ca 394/2008 – 51, „[v]ydaly-li dotčené orgány státní správy v oblasti ochrany
životního prostředí kladná stanoviska s podmínkami, které směřují k ochraně zájmu přírody a krajiny, přičemž
stanovisko je možné považovat za souhlasné jen za splnění těchto podmínek, a je-li ve výroku územního
rozhodnutí stanovena podmínka odsouhlasení projektu sadových úprav orgánem ochrany přírody, nelze než
dovodit, že předmětnou stavbou jsou zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
nepochybně do určité míry zasaženy (§70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), neboť správní
úřad shledal nezbytným upravit je v rámci vydaného individuálního správního aktu.“ Dle krajského soudu
došlo v projednávané věci k přesně popsané situaci. Umístěním dané stavby jsou zájmy chráněné
zákonem o ochraně přírody a krajiny nepochybně do určité míry zasaženy, neboť správní úřad
shledal nezbytným upravit je v rámci vydaného individuálního správního aktu. Žalobce tak byl
účastníkem řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud vycházel z předpokladu, že ve věci
bylo vydáno kladné závazné stanovisko na úseku ochrany přírody a krajiny a toto stanovisko pak
bylo vtěleno i do prvostupňového rozhodnutí. Podkladem pro vydání rozhodnutí však žádné
závazné stanovisko nebylo. Krajský soud měl na mysli zjevně stanovisko vydané Městským
úřadem Domažlice ze dne 26. 3. 2015, č. j. MeDO-15220/2015-Cis, nazvané „Koordinované
závazné stanovisko“, jehož obsahem však žádné závazné stanovisko nebylo. Ve vztahu k ochraně
přírody a krajiny jde pouze o vyjádření orgánu ochrany přírody a krajiny, že žádné jimi chráněné
zájmy nebudou záměrem dotčeny. Z prvostupňového rozhodnutí ani nevyplývají žádné
podmínky stanovené na základě závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny.
[5] Ohledně účastenství žalobce vycházel stěžovatel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 – 118, č. 825/2006 Sb. NSS.
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost byla podána včas,
avšak neměla požadované náležitosti. Její doplnění, které náležitosti mělo, již bylo podáno
po lhůtě dané k podání kasační stížnosti. S posouzením krajského soudu žalobce souhlasí
a považuje jej za přiléhavé a přesvědčivé.
[7] Stěžovatel v replice k vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle §106 odst. 3 s. ř. s.
je možné podat blanketní kasační stížnost a následně ve lhůtě dané soudem ji doplnit. Tento
postup aproboval i Ústavní soud ve své judikatuře.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné,
a za stěžovatele jedná zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2). Následně přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[9] Jak již bylo uvedeno, stěžovatel podal kasační stížnost včas, avšak bez všech náležitostí.
Usnesením ze dne 12. 10. 2016, č. j. 9 As 242/2016 – 8, jej proto Nejvyšší správní soud dle
§106 odst. 3 s. ř. s. vyzval k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce. Doplnění
kasační stížnosti ze dne 8. 11. 2016 bylo podáno zcela v souladu s tímto usnesením a §106 odst.
3 s. ř. s. Názor žalobce uvedený ve vyjádření ke kasační stížnosti není správný.
[10] Soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[11] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že krajský soud vycházel
z předpokladu, že ve věci bylo vydáno kladné závazné stanovisko na úseku ochrany přírody
a krajiny a toto stanovisko pak bylo vtěleno i do rozhodnutí stavebního úřadu. Namítal, že takové
závazné stanovisko vydáno nebylo. Soud následně na věc aplikoval judikaturu, která na věc
nedopadá. Tato námitka je důvodná. Jediným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí byl
dle krajského soudu názor daný v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 394/2008.
Tento rozsudek však svůj závěr o účastenství vyslovil na základě skutečnosti, že závazná
stanoviska orgánů ochrany přírody a krajiny stanovila podmínky, za kterých souhlasily s vydáním
územního rozhodnutí. Je zřejmé, že pokud úvodní premisa není naplněna, nelze takový názor
na projednávanou věc vůbec vztáhnout. Pouhý odkaz na daný rozsudek pak nelze považovat
za řádné odůvodnění.
[12] V projednávané věci skutečně nebyly podmínky stejné jako v rozsudku Městského soudu
v Praze. To plyne i z částí napadeného rozhodnutí, které krajský soud v odůvodnění rozsudku
citoval. Konkrétně na str. 8, uvedl, že dle koordinovaného závazného stanoviska Městského
úřadu Domažlice ze dne 17. 12. 2014 nebudou záměrem dotčeny zájmy chráněné zákonem
o ochraně přírody a krajiny. Obdobně pak i dle koordinovaného závazného stanoviska
Městského úřadu Domažlice ze dne 26. 3. 2015 a vyjádření stěžovatele ze dne 22. 6. 2015.
V žádném z těchto dokumentů nejsou stanoveny jakékoliv podmínky pro umístění stavby, které
směřují k ochraně zájmu přírody a krajiny. Krajský soud to ostatně ani netvrdí. Přesto dospěl
k závěru, že na věc dopadá rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 394/2008, tedy, že
ve věci byla vydána stanoviska na úseku ochrany přírody a krajiny, jež stanovila podmínky pro
umístění stavby. Tento jeho názor je tak vnitřně rozporný, což představuje vadu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti, kvůli které je nutné rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 – 107, nebo ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
V dalším řízení musí krajský soud vyjít z jím popsané situace, že v dané věci nebyla vydána
stanoviska na úseku ochrany přírody a krajiny, která by stanovila podmínky pro umístění stavby,
a na základě toho věc právně posoudit.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený
rozsudek krajského soudu proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, v němž je v souladu s ustanovením §110 odst. 4 s. ř. s. právními závěry
uvedenými v tomto rozsudku vázán.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3, větou
první, s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu