ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.367.2017:46
sp. zn. 9 As 367/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. M., zast. JUDr.
Radkem Bechyněm, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.
4. 2017, č. j. DSH/3710/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 17. 10. 2017, č. j. 57 A 41/2017 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v ra c í soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka
Bechyně, advokáta se sídlem Legerova 148, Kolín.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Domažlice
ze dne 14. 12. 2016, č. j MeDO-80504/2016-Václ, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele
proti záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče, a provedený záznam bodů byl potvrzen.
[2] Podle krajského soudu se žalovaný dostatečně zabýval podklady rozhodnými pro záznam
bodů do registru řidičů, jejich kvalitou a zákonem požadovanými náležitostmi. Současně
připomněl, že při přezkoumání rozhodnutí správních orgánů ve věci námitky proti provedenému
záznamu bodů v registru řidičů [§123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro
posuzovanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“)], byl žalovaný oprávněn pouze
zkoumat, zda existuje způsobilý podklad pro záznam bodů (tj. pravomocné rozhodnutí
příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu §123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda
záznam v registru řidičů byl proveden v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet
připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení jednání, jak jej uvádí příloha k citovanému
zákonu. Tato pravidla při přezkumu žalovaný respektoval.
[3] Žalovaný správně vyhodnotil, že uvedené pokutové bloky byly způsobilými podklady
pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče (stěžovatele). Všechny tyto podklady obsahují
zákonem stanovené náležitosti a je z nich zřejmé, kdy, na jakém místě a jakým jednáním
se stěžovatel dopustil přestupku. Údaje uvedené na pokutových blocích dostatečně individualizují
skutky, za které byl stěžovatel postižen.
[4] Nakonec uvedl, že není pravdou, že žalovaný opominul navrhované důkazy – dvě
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje - kterými stěžovatel hodlal doložit odklon
od ustálené rozhodovací praxe. Jelikož stěžovatel v odvolání žádná taková rozhodnutí neoznačil
ani nepředložil, žalovaný se jimi zabývat nemohl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů, které
podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[6] V kasační stížnosti většinou jen zopakoval své žalobní námitky, aniž by přímo
a konkrétně proti jednotlivým závěrům krajského soudu brojil.
[7] Znovu namítá, že i přes respektování specifického charakteru blokového řízení nelze
omluvit nedostatky pokutových bloků, které ve svém důsledku způsobují, že tato rozhodnutí
nenaplňují zákonem požadované náležitosti. Jimi jsou údaje o osobě přestupce, místu a době
spáchání přestupku, dále by mělo být jasné, čeho se přestupce dopustil a jakou zákonnou
povinnost svým jednáním porušil. Pokutové bloky ze dne 19. 10. 2016, ze dne 10. 3. 2016, ze dne
17. 11. 2015, ze dne 15. 6. 2015 a ze dne 30. 3. 2015 zákonné požadavky nesplňují, a proto
nemohou být způsobilým podkladem pro záznam bodů do bodového hodnocené řidiče
(stěžovatele).
[8] Dále polemizuje se závěrem žalovaného, že svým podpisem na pokutovém bloku vyjádřil
souhlas se správností rozhodnutí o spáchaném přestupku nebo s jeho projednáním ve zkráceném
řízení. Není možné, aby za správnost rozhodnutí odpovídal on jako přestupce namísto správního
orgánu, který rozhodnutí vydal. Stejně tak po něm nelze očekávat znalost práva, jíž je třeba
k posouzení správnosti rozhodnutí a zhodnocení možností procesní obrany.
[9] Nakonec uvádí, že krajský soud pochybil tím, že „převzal chybný názor žalovaného“
(zřejmě ohledně neporušení zásady legitimního očekávání žalovaným – pozn. soudu). Žalovaný
se nevyjádřil k námitce stěžovatele, který tvrdil, že žalovaný rozhodoval o skutkově shodných
nebo podobných případech rozdílně, než jiný odvolací správní orgán. Stěžovatel odklon
od ustálené rozhodovací praxe dokládal rozhodnutími Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014.
Z nich vyplývá, že tento správní orgán (narozdíl od žalovaného) při rozhodování o odvolání
hodnotil „kvalitu provedení jednotlivých rozhodnutí“ a posuzoval, zda pokutové bloky mohou
být způsobilým podkladem pro záznam v bodovém hodnocení řidiče. Výjimky ze zásady
legitimního očekávání by měly být řádně odůvodněny, což žalovaný neučinil.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti, ani k návrhu na přiznání jejího odkladného účinku,
nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele
o přiznání odkladného účinku, neboť po nezbytném poučení účastníků řízení a předložení spisů
přikročil k meritornímu posouzení kasační stížnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Předně je třeba připomenout, že ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz
např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry
předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností
stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá
rozhodnutí krajského soudu.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti většinou jen zopakoval námitky uplatněné v žalobě, aniž
by konkrétně reagoval na závěry krajského soudu nebo s nimi polemizoval. Prakticky se zaměřil
jen na výtky vůči postupu správních orgánů. Jeho argumentace se tak v podstatné části míjí
s rozhodovacími důvody krajského soudu [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 – 48, dle kterého: „[k]asační stížnost jako mimořádný opravný prostředek
je podle §103 s. ř. s. koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud,
který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. (…) V kasační stížnosti (…) je především
třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační
stížnosti pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí
soudu (…) a argumentačně podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat
nedůvodnost takové kasační stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu“].
[15] Ze stran 8 až 11 napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se velmi detailně
zabýval informacemi obsaženými na uvedených pokutových blocích, a konstatoval, že splňují
veškeré zákonné náležitosti. Dodal, že i zkratkovité formulace typu „pásy“ doplněné odkazem
na příslušné ustanovení zákona jsou dostatečně určité, aby přestupek nemohl být zaměněn
s jiným. To samé platí i o nedostatečné specifikaci zákonné povinnosti, kterou stěžovatel porušil.
Pokud do kolonky „Pokuta uložena za přestupek dle §… zák. č. … Sb., ve znění p.p.“ příslušný
správní orgán doplnil „125c/1k“ a „361/2000“, je zřejmé, že tímto mínil přestupek dle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Jestliže stěžovatel tyto žalobní námitky
v kasační stížnosti opakuje, pomíjí věcné posouzení krajského soudu. Tento deficit je zřejmý
u většiny kasačních námitek. I přes tuto skutečnost však není zcela znemožněna její
projednatelnost.
[16] Jediná pasáž kasační stížnosti, kterou lze označit za polemiku se závěry krajského soudu,
je obsažena v části III. Podle stěžovatele „je nemyslitelné, aby soud rozhodující o žalobě převzal
chybný názor žalovaného“, že při jeho rozhodování nebyla neporušena zásada legitimního
očekávání. Současně uvádí, že žalovaný se dostatečně nevyjádřil, z jakého důvodu se odklonil
od ustálené rozhodovací praxe správních orgánů. De facto tedy namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[17] Nepřezkoumatelnost je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[18] Napadený rozsudek odpovídá požadavkům Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75). Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. K tvrzenému pochybení
žalovaného, které mělo spočívat v nevypořádání se s předloženými rozhodnutími Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, a ze dne
12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014, krajský soud správně uvedl, že žalobce v odvolání žádná
konkrétní rozhodnutí neoznačil ani nepředložil, žalovaný se jimi proto nemohl zabývat. Takové
vypořádání žalobní námitky je správné a dostatečné. Ani skutečnost, že se krajský soud se závěry
žalovaného ztotožnil, sama o sobě nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130).
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1, větou druhou, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[21] Vzhledem k tomu, že soud o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nerozhodoval, neboť rovnou přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, byly naplněny podmínky pro
vrácení zaplaceného soudního poplatku (§10 odst. 1, věta první, zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) ve výši 1 000 Kč. Soudní poplatek bude
stěžovateli vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Radka Bechyně, advokáta se sídlem Legerova 148, Kolín.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu