ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.145.2017:29
sp. zn. 9 Azs 145/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: N. M.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 2. 2016, č. j. MV-20839-4/SO-2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2017,
č. j. 57 A 33/2016 – 53, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku
Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správního orgánu I. stupně“) ze dne
23. 1. 2013, č. j. OAM-22558-21/DP-2012, jímž správní orgán I. stupně neprodloužil stěžovateli
dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.
[2] Součástí kasační stížnosti byl i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V jejím doplnění stěžovatel zdůvodnil přiznání odkladného účinku skutečností, že výkon
rozhodnutí by pro něj představoval nenahraditelnou újmu. Návrh následně odůvodnil svým
silným rodinným a společenským zázemím. Na území České republiky žije již dlouhou dobu, má
zde rodinu (manželku a tři děti). Dvě děti navštěvují základní školu, což doložil jejich potvrzením
o studiu. Dle jeho názoru přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemůže žádným jiným
osobám vzniknout jakákoliv újma a nemůže to být v rozporu s veřejným zájmem. Pokud
odkladný účinek přiznán nebude, bude muset opustit území České republiky, aby se vyhnul
nelegálnímu pobytu a maření výkonu úředního rozhodnutí. To s sebou ponese náklady spojené
s vycestováním. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu – usnesení ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76,
a usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25.
[3] Dále argumentoval tím, že by došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý
proces. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že by měl mít právo aktivně se účastnit
řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Aktivitní účastí se mimo jiné rozumí
i možnost pravidelného osobního kontaktu s právním zástupcem. Znovu odkázal na již
zmíněnou judikaturu a uvedl, že z ní plyne, že se Nejvyšší správní soud staví za právo
na spravedlivý proces. Považuje tedy za nutné, aby mu byl umožněn legální pobyt na území
České republiky. V závěru shrnul, že není pochyb o tom, že by mu povinností vycestovat vznikla
nepoměrně větší újma.
[4] Žalovaná navrhla, aby kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán. Nejsou totiž
splněny podmínky pro jeho přiznání dle §73 odst. 2 ve spojení s §107 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Možnost poskytnutí odkladného účinku kasační stížnosti má mimořádný charakter, je tedy
vyhrazen pro ojedinělé a výjimečné případy. V projednávané věci se nejedná o případ správního
vyhoštění, které by skutečně mohlo zasáhnout do soukromého a rodinného života a zpřetrhat
vytvořené vazby. Jedná se o případ zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem podnikání, které nemá účinky jako správní vyhoštění.
Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl ÚS 23/11, ze kterého plyne,
že do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně
vedoucí k nucenému opuštění území. K usnesení sp. zn. 5 As 73/2011, na které stěžovatel
odkázal, uvedl, že řešilo odlišnou situaci spočívající v tom, že žalobci bylo zrušeno povolení
k trvalému pobytu, přičemž měl na území České republiky těhotnou manželku s dítětem, která
disponovala povolením k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem.
Existovala tedy obava, že i manželce bude zrušeno její povolení k dlouhodobému pobytu. Kvůli
zmíněným odlišnostem není možné dané ustanovení v případě stěžovatele aplikovat.
[5] Žalovaná dále namítla, že právo na spravedlivý proces nemůže samo o sobě odůvodnit
vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Odkázala na judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva, ze které plyne, že na zákaz pobytu na území členského státu se nevztahuje čl. 6
(právo na spravedlivé řízení) Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“), neboť čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě obsahuje specifické garance v řízení
o vyhoštění cizinců. Čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě se pak vztahuje pouze na cizince, který
má povolený pobyt na území některého členského státu. Právo cizince na pobývání na určitém
území nemůže být chápáno jako základní lidské právo. K tomu odkázala na judikaturu Ústavního
soudu, (nález ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04, usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS
99/04, usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 290/04). Státům je přiznáno právo kontrolovat
vstup a pobyt cizinců na svém území a případně cizince vyhostit. Namítla, že při projednání
kasační stížnosti nebývá nařizováno ústní jednání a není důvod se domnívat, že by v tomto
případě řízení před Nejvyšším správním soudem proběhlo jinak. Procesní aktivita stěžovatele
bude tedy vyčerpána podáním kasační stížnosti a poté již svá procesní práva nebude nijak
realizovat. Samotné podání ostatně bude realizováno bez jeho účasti, neboť sepsání kasační
stížnosti je komplikované, vyžaduje právní odbornost a stěžovatel navíc neumí česky. Sepsání
bude záviset na zástupci a stěžovatel nebude mít na kasační stížnost reálně vliv. Nepřiznáním
odkladného účinku proto nemůže dojít k zásahu do jeho procesních práv.
[6] Dle §107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Dle §73 odst. 2 s. ř. s. musí být pro
přiznání odkladného účinku naplněny dva předpoklady. Soud přizná žalobě (či kasační stížnosti)
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Soud upozorňuje na mimořádnou povahu odkladného účinku. Kasační stížnost proti
rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání
odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé a výjimečné případy. Soud k tomu
dodává, že není možné obecně definovat výčet případů, který je možné zahrnout pod §73 odst. 2
s. ř. s., protože uvedené ustanovení patří mezi normy s vysoce abstraktní hypotézou.
[8] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením
rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, publ. pod č. Sb. NSS 3270/2015,
splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro
stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku
nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] V návrhu na odkladný účinek byly zdůrazňovány zejména skutečnosti, že stěžovatel má
v České republice silné rodinné a společenské zázemí, a že by v případě nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces.
V projednávané věci se nejedná o případ správního vyhoštění, které by již skutečně mohlo
zasáhnout do soukromého a rodinného života stěžovatele, a které by mohlo vytvořené vazby
zpřetrhat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11). V posuzované
věci se jedná o případ zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání, které samo o sobě nemá takové účinky jako správní vyhoštění (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 9 Azs 37/2017 – 24).
[10] Stěžovatel odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As
73/2011 a ztotožňuje se s jeho závěry. K tomuto soud uvádí, že každý případ je jedinečný,
a proto je nutné jej posuzovat individuálně. Jak předestřela již žalovaná ve svém vyjádření,
zmiňované usnesení řešilo zcela specifickou situaci, kdy žadateli bylo zrušeno povolení
k trvalému pobytu a navíc stěžovatel měl na území ČR těhotnou manželku a dítě, kdy manželka
disponovala povolením k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem, který
byl držitelem povolení k trvalému pobytu. Existovala tak obava, že i manželce bude zrušeno její
povolení k dlouhodobému pobytu. Hrozící újma na soukromém a rodinném životě je v obou
případech odlišná, jakož se liší i pobytová oprávnění. Stěžovateli doba, na kterou mu byl jeho
pobyt povolen, totiž uplynula a musel proto již od samého začátku předpokládat, že nemusí dojít
k jejímu prodloužení. Bylo proto na jeho uvážení, zda bude za této situace zakládat k území
České republiky další vztahy. Tím více to platí za situace, kdy mu již byla zamítnuta jeho žádost
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Kvůli zmíněným odlišnostem
nelze dané usnesení v tomto případě aplikovat.
[11] Pokud stěžovatel srovnával svou situaci s okolnostmi danými v usnesení zdejšího soudu
sp. zn. 1 Azs 160/2014, nečiní tak důvodně, neboť meritem citované věci bylo správní vyhoštění
cizince, tedy typ věcí, ve kterých Nejvyšší správní soud dle své ustálené rozhodovací praxe
zásadně vyhovuje návrhům na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Stěžovatel rovněž citoval část odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 As 26/2005, kterým byl přiznán odkladný účinek kasační stížnosti, jejímž meritem byl
přezkum rozhodnutí správních orgánů ve věci návrhu tehdejšího stěžovatele na uvedení honitby
do souladu se zákonem podle §69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Soud neshledal,
že by analogická aplikace tam podaných závěrů měla pro stěžovatelův návrh jakoukoli relevanci.
[13] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné, že prvostupňovým rozhodnutím nedošlo
ke změně stěžovatelova pobytového statusu, a důvody, pro které by měl být přiznán odkladný
účinek, se za situace, kdy dosud není nastolen problém vyhoštění, nejeví být aktuálními ani
relevantními. Povinnost opustit území České republiky je, kromě dalšího, předmětem řízení
o správním vyhoštění, nikoli řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu. Pokud tedy stěžovatel argumentuje pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
právem na spravedlivý proces s ohledem na jeho osobní komunikaci s advokátem a případnou
osobní účast na soudním řízení, není pro zachování tohoto práva nezbytné přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Lze podotknout, že nastane-li stěžovatelem předvídané zahájení řízení
o správním vyhoštění, a dojde-li v jeho závěru k uložení správního vyhoštění, má případná
správní žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince dle §172 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, odkladný účinek, nebylo-li důvodem pro vyhoštění cizince ohrožení bezpečnosti státu.
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu pak bývá ve věcech správního
vyhoštění návrhům neúspěšných žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
zásadně vyhovováno. Pokud tedy uvedený scénář skutečně nastane, jsou zde prostředky, kterými
bude zajištěno zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces, případně též předejití
zpřetrhání jeho rodinných a sociálních vazeb.
[14] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že krajský soud usnesením ze dne 19. 5. 2016,
č. j. 57 A 33/2016 – 24, správní žalobě odkladný účinek přiznal. S tímto rozhodnutím se však
zdejší soud neztotožnil a při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti uvážil odlišně.
Přitom nepřehlédl ani skutečnost, že samotnou správní žalobu krajský soud zamítl. Jak se již
vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Azs 171/2015 – 34,
v řízení o kasační stížnosti je namístě považovat odkladný účinek kasační stížnosti za institut ještě
mimořádnější, než je tomu v řízení o žalobě. Soud posuzuje věc na základě kasační stížnosti, jež
je sama o sobě mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocnému soudnímu
rozhodnutí, a jak naznačuje §107 s. ř. s., ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se má v řízení
o kasační stížnosti užít toliko přiměřeně.
[15] Soud dospěl po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí a stěžovatelem
tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k závěru, že výkon,
respektive jiné právní následky rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu stěžovatele na území České republiky pro stěžovatele samo o sobě neznamená újmu,
která je způsobilá k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel neprokázal naplnění
již první z podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za této situace není třeba
zkoumat naplnění ostatních zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku dle §73
odst. 2 s. ř. s.
[16] Závěrem soud uvádí, že tímto usnesením nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí
ve věci samé.
[17] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených vyhodnotil, že nebyly naplněny
požadavky §73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s §107 s. ř. s., a proto kasační stížnosti stěžovatele
nepřiznal odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu