ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.150.2017:54
sp. zn. 9 Azs 150/2017 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. D., zast.
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 5 2016, č. j. OAM-36/LE-LE05-LE05-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 42 Az 17/2016 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Vratislavu Polkovi, advokátovi se sídlem
Vinohradská 1233/22, Praha 2, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
5 250 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle §12, §13, §14, §14 a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ zákon o azylu“)
tak, že je nepřípustná dle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany
se zastavuje dle §25 písm. i) zákona o azylu.
I. Vymezení věci
[2] Z předloženého správního spisu lze zjistit, že dne 27. 3. 2016 podal stěžovatel žádost
o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je ukrajinské státní příslušnosti a ukrajinské
národnosti, hlásí se k pravoslavnému náboženství. Není a ani nikdy nebyl členem žádné politické
strany. Je schopen dorozumět se česky, ukrajinsky a rusky. Je rozvedený, má jednoho syna, který
v současnsoti bydlí na Ukrajině. Do ČR přijel autobusem na základě polského víza platného
do 31. 12. 2011. Před odjezdem bydlel v městě Ivano-Franskovsk v Ivanofrankovské oblasti.
Uvedl, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nikdy předtím nepodával. Kromě problémů
s vysokým tlakem se cítí zcela zdráv.
[3] Za doby SSSR byl na vojně. Po návratu domů se již vrátil na Ukrajinu (v mezidobí
vznikla). Na Ukrajině pobíral vojenský důchod, který mu následně odebrali, neboť
je v současnosti v ČR. Chtějí ho vzít do války, ale on válčit nechce, má strach bojovat. Chtějí jej
přednostně, neboť 5 let studoval vojenské právo a má i vojenskou hodnost. Volala mu matka,
že má doma povolávací rozkazy.
[4] V řízení před krajským soudem stěžovatel napadl celý výrok rozhodnutí žalovaného.
Brojil proti nesprávnému způsobu posouzení jeho druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
neboť mělo dojít k jejímu meritornímu projednání, protože obsahuje nové skutečnosti.
Stěžovatel se domníval, že naplňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu
a doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Žádná z námitek nesměřovala proti posouzení
podmínek pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ani doplňkové ochrany za účelem sloučení
rodiny či humanitárního azylu dle §14 téhož zákona.
[5] Upozorňoval na to, že jeho druhá žádost nemohla být posouzena jako nepřípustná,
neboť on uvedl právě ony nové skutečnosti, které svědčí o důvodnosti obavy stěžovatele
z pronásledování, resp. z hrozby vážné újmy v případě návratu domů do vlasti. V průběhu
správního řízení označil za důvod svých obav z návratu do vlasti válku, kdy v této shledával
nebezpečí hned v několika rovinách. V prvním řízení konstatoval obavu z obdržení povolávacího
rozkazu a následného nebezpečí v případě, že bude odveden. Ve druhém řízení, při opakovaně
podané žádosti, uvedl jako důvod opět válku, avšak konkrétní okolnosti se lišily, neboť již
povolávací rozkaz obdržel a jeho obava z možného odvedení měla zcela reálný obsah. Dalším
nebezpečím, kterému je vystaven v případě odmítnutí služby, je jeho stíhání za trestný čin. Obavy
z nebezpečí na válečném poli stále trvaly. Skutečnost, že mu již byl doručen povolávací rozkaz
je onou novou skutečností, kterou v předchozím řízení uplatnit nemohl a která svědčí
pro nebezpečí pronásledování v případě návratu do vlasti. Ačkoli se důvod – ozbrojený konflikt –
může zdát totožný, okolnosti této obavy jsou v částech odlišné. Z těchto důvodů nebylo možné
jeho druhou žádost posoudit jako nepřípustnou, ale bylo nutné ji meritorně projednat a posoudit.
Citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Azs 43/2009 – 66,
kde se soud zabýval z hlediska projednatelnosti obdobnou situací.
[6] Krajský soud se nejprve zabýval skutečnostmi, které byly uvedeny v jeho první žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 4. 2015. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
o stěžovatelově první žádosti ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-80/LE-BE02-LE22-2015, bylo
zjištěno, že svou první žádost odůvodnil tak, že se obává povolání do armády, že bude muset
bojovat. Ve vlastnoručně psaném prohlášení zopakoval, že žádá o azyl, neboť dostal již mnoho
povolání do armády. V první žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebylo stěžovateli vyhověno
a mezinárodní ochrana mu nebyla přiznána.
[7] Nyní podaná žádost je druhá v pořadí. V mezidobí bylo stěžovateli rozhodnutím Policie
České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 7. 5. 2015, č. j. KRPA-170086-34/ČJ-2015-000022,
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 3 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie.
[8] Žalovaný si pro posouzení žádosti vyžádal zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky (UNHCR) ze září 2015, zabývající se posouzením mezinárodní ochrany
v souvislosti s vývojem na Ukrajině, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva
ze dne 15. 8. 2015 a 9. 12. 2015, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 27. 1. 2016
a informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045-LPTP,
o podmínkách výkonu vojenské služby a postihu za nenastoupení k výkonu vojenské služby.
[9] Při posuzování vycházel žalovaný zejména z informací poskytnutých stěžovatelem.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a také z předchozího azylového řízení. Z uvedených
listin vyplynulo, že v druhé žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti, a proto žalovaný postupoval
dle §10a písm. e) ve spojení s §25 písm. i) zákona o azylu, neboť byla kumulativně naplněna
všechna kritéria uvedená v §10a písm. e) zákona o azylu.
[10] Stěžovatel neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru,
že by byl příslušníkem určité sociální skupiny, jež je pronásledována pro příslušnost k této
skupině či pro názory či přesvědčení, které zastává, a proto žalovaný správně vyhodnotil, že zde
není důvod pro udělení mezinárodní ochrany z uvedeného důvodu.
[11] K námitce, že nebyly splněny podmínky pro užití §10a písm. e) zákona o azylu, soud
uvedl, že ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu
ze dne 27. 3. 2016 je již druhou v pořadí, jedná se tedy o opakovanou žádost. Současně musí být
splněny podmínky o uvedení nových skutečností, které nebyly bez stěžovatelova vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení. Nyní uváděné důvody jsou totožné s důvody uvedeným v první
žádosti. S tvrzením, že novou skutečností je doručení povolení do armády, se soud neztotožnil.
[12] K rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 43/2009, soud uvedl, že neshledal
nesoulad mezi citovaným judikátem a rozhodnutím žalovaného. Stěžovatel neuvedl v opakované
žádosti nové skutečnost, jak ostatně již obsáhle rozvedl. Z těchto důvodů byl postup žalovaného
zcela v souladu s citovanou judikaturou a námitku stěžovatele označil za nedůvodnou.
[13] Stěžovatel namítal porušení §12 a §14a zákona o azylu, blíže však žalobní body
nerozvedl. V této souvislosti soud poukazoval na §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jenž stěžovateli
ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní, tj. individualizovaná, skutková tvrzení doprovázená
konkrétní právní argumentaci, z nichž bude zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel považuje
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 – 52). Stěžovatel je povinen v žalobě
či jejím doplnění ve lhůtě k podání žaloby vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným. K uvedeným neurčitým žalobním
bodům soud nebyl povinen přihlížet, neboť je stěžovatel ani jeho zástupce ve stanovené lhůtě
nedoplnili. Nicméně v dané věci se jedná o přezkoumání řízení o udělení mezinárodní ochrany,
a proto soud z procesní opatrnosti přistoupil k věcnému posouzení důvodů pro udělení azylu.
[14] Stěžovatel uváděl, že v případě, že by byl vrácen do vlasti, by byl povolán do armády
a případně nasazen do bojů. V tomto směru považoval soud za podstatné, že stěžovatel sám
netvrdil, že by mu ve výkonu vojenské služby bránila skutečnost zakládající relevantní
pronásledování (např. náboženské důvody), ale omezil se pouze na tvrzení, že nechce bojovat
ve válce. Co se týče obavy z nasazení do bojů v občanské válce proti separatistickým regionům
na východě země, soud uvedl, že žalovaný již v rozhodnutí o první žádosti stěžovatele podrobně
rozebral základní povinnosti občanů k vlastnímu státu týkající se výkonu vojenské služby,
i mezinárodní náhled na tuto problematiku. S jeho názorem se soud plně ztotožnil. Branná
povinnost a povolání do armády patří k nejzákladnějším závazkům příslušníků jednotlivých států,
přičemž požadování jejího výkonu nelze obecně považovat za azylově relevantní důvody.
To ostatně vyplývá i z konstantní judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49). Odmítání vojenské služby tedy samo o sobě
ještě odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu nezakládá,
a to ani v případě, že by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu.
[15] Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/1994 – 27, plyne:
„[O] azylově relevantní důvod by se jednalo až např. v situaci, kdy by se musel podílet na bojových akcích, které
jsou z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítány (jako např. genocida, etnické
čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.), nikoli z pouhé averze k vojenské
službě nebo ze strachu o život.“ Takové informace však ze zpráv o stavu válečného konfliktu
na Ukrajině, získané od mezinárodních organizací a Ministerstva zahraničních věcí ČR,
nevyplývají.
[16] Žalovaný nepochybil ani v případě posouzení nesplnění podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany dle §14a zákona o azylu. Stěžovatel neuvedl a v řízení nevyplynuly žádné
skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že stěžovateli hrozí v případě návratu na Ukrajinu
vážná újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti. Již v předchozím řízení se žalovaný pečlivě
zabýval otázkou, zda stěžovateli hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení či nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání. S poukazem na dostupné zprávy o Ukrajině, které jsou
součástí správního spisu, a které si žalovaný opětovně vyžádal, je zřejmé, že v případě návratu
na Ukrajinu mu nehrozí vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Soud se s tímto
závěrem ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[17] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[18] Stěžovatel namítá nezákonný postup krajského soudu. Soud nedostatečně přezkoumal
činnost správního orgánu, která nevycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a zároveň sám
zatížil své rozhodnutí nezákonností, když své rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnil.
[19] Je přesvědčen o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Předesílá,
že ve správním řízení byl zásadním způsobem porušen především §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), když žalovaný
nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný nedostál ani této povinnosti,
což má přesah do následného rozhodnutí ve věci, čímž byly porušeny i další zásady správního
řízení, zejména §2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu. Je evidentní, že žalovaný nepřihlédl
ke specifickým okolnostem řešeného případu a vůbec nešetřil oprávněné zájmy stěžovatele.
[20] Daný postup kompletně podpořil krajský soud, ačkoli zjištěné skutečnosti zcela
jednoznačně podporují naprosto odlišný závěr. Soud zároveň zcela ignoroval namítané podstatné
skutečnosti a omezil se výhradně na odkazy směrem k napadenému rozhodnutí žalovaného, které
byl povinen přezkoumat. Místo toho si z něj vytvořil podkladový materiál pro odůvodnění svého
rozhodnutí.
[21] Stěžovatel poukazuje na to, že sice podal žádost, která je opakovaná, avšak ta nemůže být
posouzena jako nepřípustná, neboť on uvádí nové skutečnosti, které svědčí o důvodnosti jeho
obavy z pronásledování, resp. hrozby vážné újmy v případě návratu do vlasti.
[22] Soud v tomto směru vycházel z nesprávně zjištěného stavu věci, neboť uvádí,
že si stěžovatel podal opakovanou žádost a v obou případech měl uvádět, že mu byly zaslány
povolávací rozkazy. Stěžovatel v průběhu správního řízení označil za důvod svých obav z návratu
do vlasti samozřejmě válku, neboť v ní shledává nebezpečí hned v několika rovinách. V prvním
řízení konstatoval obavu z obdržení povolávacího rozkazu a následného nebezpečí v případě,
že na základě toho bude odveden. Stěžovateli tedy sice byl zaslán povolávací rozkaz již v době,
kdy žádal poprvé o mezinárodní ochranu, avšak tento si nepřevzal. V druhém řízení, při
opakovaně podané žádosti, stěžovatel opět uvedl jako důvod válku, avšak konkrétní okolnosti
této obavy se již lišily, neboť stěžovatel povolávací rozkaz již obdržel a jeho obava z možného
odvedení již měla zcela reálný obsah. Navíc zde přibylo další nebezpečí v případě odmítnutí
služby, kdy po obdržení povolávacího rozkazu již může být odmítnutí stíháno jako trestný čin.
Obavy z nebezpečí na válečném poli samozřejmě trvají po celou dobu.
[23] Skutečnost, že mu byl již doručen povolávací rozkaz, je onou novou skutečností, kterou
v předchozím řízení uplatnit nemohl a která svědčí pro nebezpečí pronásledování v případě
návratu do vlasti. Ačkoli již v minulosti mu byly zasílány povolávací rozkazy, tak ty nikdy
nepřevzal, nebyly mu tedy doručeny.
[24] Ač se na první pohled může zdát důvod podání žádosti (tj. obava z ozbrojeného
konfliktu) důvodem totožným, okolnosti této obavy jsou v některých částech odlišné. Má za to,
že v takové situaci není možné posoudit jeho žádost jako nepřípustnou a je nutno ji meritorně
projednat.
[25] Opakovaně poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Azs 43/2009 a obsáhle je cituje. Soud se v daném rozhodnutí zabýval podáním
opakované žádosti z hlediska jejího posouzení a projednatelnosti. Jednalo se prakticky o shodnou
situaci, kdy posuzoval totožný důvod – nemoc, avšak v různém stupni vývoje.
[26] Nesouhlasí s posouzením krajského soudu, který potvrdil závěry žalovaného a dospěl
k závěru, že se jednalo o podání opakované žádosti, ve které nebyly uvedeny nové důvody.
Krajský soud odmítl citovaný rozsudek, který prý nijak nevyvrací závěry žalovaného. Stěžovatel
má za to, že závěry soudu jsou nesprávné a vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
[27] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[28] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že pokládá námitky stěžovatele za nedůvodné, což
jednoznačně vyplývá z obsahu správního spisu. V této souvislosti se na základě žalobních
námitek případem dostatečně zabýval i krajský soud, na jehož závěry žalovaný odkazuje.
K námitce stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění rozsudku, když ve většině rozsahu
se soud omezí pouze na opakování tvrzení stěžovatele a nezdůvodnil, jakým způsobem dané
skutečnosti hodnotil, dodává, že pro tento postup krajského soudu nalezl oporu v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36.
[29] K námitce, že stěžovatel uváděl v žádosti nové skutečnosti (obdržení povolávacího
rozkazu) uvádí, že se touto námitkou podrobně zabýval ve svém vyjádření k žalobě a jeho závěry
potvrdil i krajský soud. Opakuje, že skutečnost doručení povolávacího rozkazu a nástup
do armády byla posouzena v rámci předcházejícího řízení (a to konkrétně na str. 3 a 4), i když
se jmenovaný v této době povolání do armády pouze obával, povolávací rozkaz si nepřevzal
osobně. Součástí rozhodnutí předchozího řízení týkající se jeho první žádosti je i posouzení
situace doručení povolávacího rozkazu, která však není důvodem pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť se jedná o státoobčanskou povinnost, která je běžná v řadě
demokratických zemí. Obdržení povolávacího rozkazu a povolání stěžovatele do armády
je meritorně posouzeno v rámci předchozího řízení.
[30] Krajský soud v rozsudku zdůvodňoval, že stěžovatel sám na vlastnoručně psaném
prohlášení zopakoval, že žádá o azyl, protože již dostal mnoho povolání do armády. Má tak
za prokázané, že situace stěžovatele a jeho tvrzení v opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany jsou totožné s tvrzením v řízení předchozím.
[31] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně
zamítl jako nedůvodnou.
[32] Stěžovatel dne 25. 5. 2017 spolu s kasační stížností požádal o ustanovení zástupce z řad
advokátů pro zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ze spisu krajského
soudu zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 5. 4. 2017, č. j. 42 Az 17/2016 – 42, ustanovil
stěžovateli zástupce z řad advokátů, Mgr. Vratislava Polku. Dle §35 odst. 8 s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Přípisem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 9 Azs 150/2017 – 12, byl o tomto stěžovatel
vyrozuměn prostřednictvím ustanoveného zástupce.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[33] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[34] Dne 26. 9. 2017 podal zástupce stěžovatele návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti stěžovatele. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodoval, jelikož dne
3. 10. 2017 rozhodl o samotné kasační stížnosti, čímž pozbylo smyslu rozhodovat o návrhu
na odkladný účinek.
[35] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[36] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a to v mezích vytyčených výše uvedeným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[37] Následně se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí.
Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje
kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[38] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud se pečlivě zabýval
všemi žalobními námitkami. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o vyčerpávající
odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Správní orgán unesl své důkazní břemeno, přičemž je patrné, že se pečlivě zabýval
celým správním spisem, a tudíž situace byla hodnocena individuálně.
[39] Nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být způsobena ani tím, že krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního řízení, ztotožní se s postupem
žalovaného a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se soud
námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám,
ale pouze převzal jeho názory. Krajský soud v odůvodnění nadto vyslovil rovněž své úvahy
a hodnocení azylově relevantních skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 Azs 168/2015).
[40] Se zcela obecnou námitkou, že byl porušen §2 odst. 3 a odst. 4 a §3 správního řádu
se soud neztotožnil. O zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti, žalovaný
vycházel ze všech dokumentů založených ve spisu, z obou žádostí o udělení mezinárodní
ochrany, pohovoru i z údajů poskytnutých k nim.
[41] Předmětem sporu je otázka, zda jsou v opakované žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 27. 3. 2016 uvedeny nové skutečnosti.
[42] Problematikou opakovaných žádostí se již kasační soud dostatečně zabýval v řadě svých
předchozích rozhodnutí. Z jeho konstantní judikatury vyplývá, že v případě opakovaných žádostí
o mezinárodní ochranu se jedná „[o] výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl
respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož
výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“, a je tedy nutné zajistit, aby „[n]edocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 3 Azs 29/2013 – 21. V rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ.
pod č. 2642/2012 Sb. NSS, rozšířený senát uvedl, že: „[O]důvodnění správního rozhodnutí o zastavení
řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný
závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné
nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti
či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní
změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ Ve vztahu k poslednímu kritériu Nejvyšší správní soud konstantně zdůrazňuje,
že „[h]lavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele
a které nemohl uplatnit během předchozího pravomocně ukončeného řízení“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 9 Azs 5/2009).
[43] Právní úprava podávání opakovaných žádostí je obsažena v §10a písm. e) zákona o azylu.
Z dikce ustanovení lze dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo
možné opakovanou žádost věcně projednat: 1. je nutné uvést nové skutečnosti nebo zjištění;
2. musí se jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele
zkoumány v předchozím řízení. Ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu tak představuje jistý
filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení
mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Je však nutno důsledně dbát na splnění obou
výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové
žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby
nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jak tomu svědčí skutkové okolnosti
projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyšší správního soudu sp. zn. 9 Azs 5/2009).
[44] Za důvod nové žádosti stěžovatel označil obdržení povolávacích rozkazů, resp. jejich
doručení. Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel v pohovoru k první žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, konaného dne 21. 5. 2015 uvedl, že už má 18 předvolání do armády, chodí
mu už asi rok a poslední přišla před týdnem. Matka mu řekla, že mu předvolání zašle poštou.
Pobíral vojenskou penzi, ale protože předvolání nepřevzal, vzali mu ji. Ve vlastnoručně psaném
prohlášení, které je přílohou první žádosti, zopakoval, že žádá o azyl, protože ho odvedou
do armády, do války, neboť již dostal mnoho povolání do armády. Toto prohlášení sám
podepsal. V druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany (na formuláři o poskytnutí údajů
k žádosti o mezinárodní ochranu na č l. 44 správního spisu) uvedl, že byl na vojně za doby SSSR;
volala mu matka, že má doma povolávací rozkazy; chtějí ho přednostně, neboť měl hodnost
a studoval 5 let vojenské právo. Má strach bojovat, už nechce válčit. (V ní také uvedl, že nikdy
předtím o udělení mezinárodní ochrany nežádal. Ze správního spisu vyplynul opak, a proto
je nyní posuzována přípustnost jeho opakované žádosti.) V rámci seznámení s podklady dne
1. 4. 2016 byl stěžovatel dotázán, zda chce uvést nějaké skutečnosti nebo nové informace, které
by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti. Stěžovatel odpověděl negativně.
[45] První podmínkou pro připuštění opakované žádosti je, aby v ní byly uplatněny jiné
důvody než v žádosti předchozí. Za nové skutečnosti nebo zjištění je nutno považovat nikoli
jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do
hmotněprávního postavení stěžovatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení
pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku
by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti, vnímaným jakožto
dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 9 Azs 5/2009 a komentář k §10a písm. e) In. KOSAŘ, David, MOLEK,
Pavel a kol. Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010, cit. ASPI).
[46] Již tato podmínka nebyla splněna, neboť stěžovatel od počátku prvního řízení tvrdí,
že má povolávací rozkazy (dostal je). Ve svém prohlášení k první žádosti uvedl, že již dostal
mnoho povolání do armády. V žalobě začal uvádět tvrzení, že povolávací rozkazy obdržel, čímž
se jeho obava možného odvedení do války stala reálnou. Nelze souhlasit s jeho námitkou,
že v opakované žádosti uvádí novou skutečnost, kterou pouze podřadil pod společného
jmenovatele jako v předcházejícím řízení – válku. Slovesa „obdržet“ a „dostat“ jsou synonyma.
S ohledem na nutnost kumulativního splnění obou výše jmenovaných podmínek, již tato
okolnost sama postačuje k tomu, aby žádost byla shledána nepřípustnou.
[47] V předcházejícím řízení byla předmětem zkoumání stěžovatelova obava z armády.
V rozhodnutí o první žádosti bylo uvedeno, že branná povinnost patří k základním
státoobčanským povinnostem, kterou uznává i mnoho mezinárodních smluv. Nebyly zjištěny
žádné důvody, pro které by se stěžovatelem mělo být nakládáno diskriminačně (ty stěžovatel
neuvedl ani v druhé žádosti). Zároveň bylo v rozhodnutí odkázáno na Ženevskou konvenci, dle
které není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Stejný názor konstantně zastává i Nejvyšší správní soud
(srov. například rozsudek ze dne 22. 12. 2004, č. j. 7 Azs 321/2004 – 46).
[48] Obecné námitce stěžovatele, dle níž uvedl nové skutečnosti, které svědčí o důvodnosti
jeho obavy z pronásledování, resp. z hrozby vážné újmy v případě návratu do vlasti, soud
nepřisvědčil. Detailní posouzení jím uváděných skutečností již bylo obsahem rozhodnutí o jeho
první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel ve druhé žádosti žádné nové skutečnosti
neuvádí, argumentuje jen obecnou námitkou týkající se strachu z armády a obdržení povolávacích
rozkazů, a té soud nepřisvědčil.
[49] Nejvyšší správní soud se k otázce důkazního břemene a především k povinnosti tvrzení
ze strany žadatele o udělení mezinárodní ochrany již dříve opakovaně vyjádřil ve své judikatuře
(srov. např. rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publ. č. 1749/2009 Sb. NSS).
Důkazní břemeno v podobě břemene tvrzení dopadá v prvotní fázi na stěžovatele, který musí
tvrdit všechny relevantní skutečnosti (i v případě důkazní nouze) a utvořit rámec zjišťování
skutkového stavu především svými tvrzenými. I v nyní projednávané věci byly posouzeny žádosti
stěžovatele, pohovor k jeho žádosti i další relevantní skutečnosti, které byly objektivně
zhodnoceny, a to vždy se stejným závěrem, který soud shledává jako správný.
[50] K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 43/2009 soud uvádí,
že v daném řízení šlo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla
odůvodněna odlišnou fází nevyléčitelné nemoci (v prvním řízení se jednalo o stadium nemoci
v podobě pozitivního HIV a v druhém řízení již dospěla nemoc do stadia AIDS). Stěžovatel
v dané věci doložil pomocí lékařských zpráv, že se nemůže v důsledku dalšího stádia nemoci
zapojit do pracovního procesu v zemi původu, čímž si nemůže vydělat na léčbu svého
onemocnění. Tyto skutečnosti byly považovány za nové, které stěžovatel nemohl bez své viny
uvést v předchozím řízení. Právě tyto okolnosti byly rozhodující při posuzování stěžovatelovi
první žádosti o udělení mezinárodní ochrany a díky nastalým podstatným změnám musela být
druhá žádost stěžovatele znovu posouzena.
[51] V nyní projednávané věci však k žádnému vývoji situace nedošlo, neboť stěžovatel
od počátku tvrdí stále stejné skutečnosti, které se nijak (natož podstatně) nezměnily. Odkaz
na výše uvedený judikát je v nepřiléhavý a námitka je nedůvodná.
[52] Žalovaný postupoval při posuzování žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu
v souladu se zákonem, jestliže řízení pro nepřípustnost zastavil. Rovněž krajský soud postupoval
v souladu se zákonem, jestliže žalobu posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Závěr a náklady řízení
[53] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[54] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[55] Žalobci byl krajským soudem ustanoven zástupce Mgr. Vratislav Polka, a to usnesením
ze dne 5. 4. 2017, č. j. 42 Az 17/2016 - 42. Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
zástupci žalobce, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát.
[56] Ustanovený zástupce, Mgr. Vratislav Polka, advokát se sídlem Vinohradská 1233/22,
Praha 2, učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem celkem dva úkony právní služby,
kterými jsou jedno písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)] spočívající
v sepsání doplnění kasační stížnosti a dále podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[57] Za doplnění kasační stížnosti (jeden úkon právní služby) náleží zástupci stěžovatele
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu]. Náhrada nákladů řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále zástupce stěžovatele učinil návrh na přiznání
odkladného účinku. Za jeden takový úkon právní služby mu náleží odměna ve výši jedné
poloviny z 3 100 Kč, tj. 1 550 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, a 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu)]. Tento úkon sice výslovně
není zmíněn v §11 odst. 2 advokátního tarifu, který jmenuje úkony s mimosmluvní odměnou
ve výši jedné poloviny, nicméně písm. a) tohoto ustanovení za takový úkon považuje návrh
na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení. Ustanovení §11 odst. 3 advokátního
tarifu následně stanoví, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna
jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na vydání předběžného opatření
a návrh na přiznání odkladného účinku jsou instituty obdobné, a proto soud přiznal odměnu
ve snížené podobě. Soudní praxe při výkladu ustanovení náhrady nákladů za převzetí a přípravu
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] vychází
z toho, že k přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí věci dojde pouze tehdy,
jestliže se uskuteční první porada mezi zástupcem a zastoupeným. Zástupce byl ustanoven
již v řízení před krajským soudem a náhradu nákladů za tento úkon mu již byl přiznán, proto
mu jej soud opakované nepřiznává, ač o něj v doplnění kasační stížnosti požádal. Ustanovený
zástupce není plátcem DPH, proto mu výše odměny nebyla o částku DPH navýšena. Zástupci
stěžovatele se tedy přiznává odměna v celkové výši 5 250 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu