ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.214.2017:58
sp. zn. 9 Azs 214/2017 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: O. S., proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2017, č. j. CPR-20823-7/ČJ-2016-
930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 6. 2017, č. j. 4 A 45/2017 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie (dále jen
„správní orgán I. stupně“), ze dne 18. 7. 2016, č. j. KRPA-270769-14/ČJ-2016-000022, kterým
bylo rozhodnuto o jejím správním vyhoštění, a byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 roku.
[2] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že z vyjádření stěžovatelky byly zjištěny
všechny rozhodující skutečnosti a nebylo nutné provádět další úkony. Významná část otázek,
které jí byly kladeny, směřovala ke zjištění jejího soukromého a rodinného života v České
republice, ale i v její vlasti. Správní orgán I. stupně byl tak dostatečně pečlivý a zjistil vše potřebné
pro vydání zákonného rozhodnutí.
[3] Soud konstatoval, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky ze dne 18. 7. 2016, č. j. KRPA-270769/ČJ-2016-000022 (dále jen
„závazné stanovisko I. stupně“) i závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 31. 1. 2017,
č. j. MV-3331-2/OAM-2017 (dále jen „závazné stanovisko II. stupně“) nevycházely
ze zastaralých informací. Jejich podkladem byly aktuální zprávy různých institucí vydaných mimo
jiné v roce 2016. Některé podklady sice byly staršího data, nicméně díky tomu mohl patřičně
vyniknout charakter a rychlost změn na Ukrajině.
[4] Dcera stěžovatelky neměla být přibrána jako účastnice řízení, protože nesplňuje
podmínku účastenství dle §27 odst. 1 písm. b) ani dle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“ nebo „správní řád“).
V souvislosti s tím odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 2 As 77/2009 - 63.
[5] Provedení výslechu dcery nepovažoval za nutné. Správní orgán I. stupně uvěřil tvrzením
stěžovatelky a nepotřeboval již vyslýchat její dceru. Stěžovatelka sama navíc výslech
nepožadovala. Žalovaná se s námitkou neprovedení výslechu vypořádala dostatečně. Správní
orgán I. stupně vzal v potaz vztah k dceři, nicméně ani při jeho existenci nebylo možné
považovat vyhoštění za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalovaná však
shledala drobné pochybení a doplnila dokazování o kopii rozhodnutí žalované a kopii rozsudku
městského soudu, které se týkají povinnosti dcery opustit území České republiky. Tím napravila
pochybení správního orgánu I. stupně. Správní řízení v prvním stupni a odvolací řízení spolu
tvoří jeden celek a některé nedostatky rozhodnutí správního orgánu I. stupně mohou být
napraveny v dovolacím řízení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47.
[6] Stěžovatelce uložením správního vyhoštění nehrozí nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života. V České republice ani v jiném státě Evropské unie nemá významnější zázemí.
Doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla navíc
stanovena pouze v délce jednoho roku. Shrnul, že zde nemá žádné významné vazby, kromě její
dcery, které však byla uložena povinnost opustit území České republiky. Na Ukrajině má byt
a rodiče. Správní orgán I. stupně zkoumal možný zásah do soukromého a rodinného života
komplexně. Neopomněl žádné relevantní okolnosti a situaci dostatečně individualizoval. Danou
otázkou se důkladně zabývala i žalovaná.
[7] Žalovaná neporušila základní zásady činnosti správních orgánů ani ústavní principy.
Dostatečně zjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zjišťovala všechny
skutečnosti včetně těch, které svědčí ve prospěch stěžovatelky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Má za to, že ve správním řízení nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Tímto postupem byl porušen §3 spr. ř. a také §50 odst. 3 spr. ř., jelikož jde o řízení
z úřední povinnosti a bylo povinností správních orgánů zjistit všechny rozhodné okolnosti
případu, a to i ty, které svědčí v její prospěch. Porušeny byly i další zásady správního řízení
obsažené v §2 odst. 3 a 4 spr. ř. Správní orgány totiž nepřihlédly ke specifickým okolnostem
případu a neřešily její oprávněné zájmy. Správní orgán I. stupně nevzal v potaz její dceru
a neprovedl s ní výslech, který bylo nutné provést za účelem prověření vazeb stěžovatelky
na území České republiky.
[10] Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že její dcera neměla být přibrána jako účastnice
řízení. Bylo nutné postupovat tak, jak se postupuje v obdobných případech, a to tak, že rodinní
příslušníci účastníka řízení, kteří se nacházejí na území České republiky, jsou ustanovováni jako
účastníci řízení a následně vyslýcháni k prokázání rodinných vazeb na území České republiky.
Rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky zasáhne do práv a povinností její nezletilé dcery,
neboť ta má v případě pobytového oprávnění její matky nárok na udělení pobytového oprávnění
za účelem sloučení rodiny. Navíc do protokolu uvedla, že spolu sdílí společnou domácnost.
[11] Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že se správní orgán I. stupně opomenul
zabývat otázkou vazeb na dceru. Z tohoto pochybení však nevyvodila žádné závěry a městský
soud s jejím postupem souhlasil, když konstatoval, bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění,
že některé nedostatky správního orgánu lze napravovat v odvolacím řízení. Pochybení správního
orgánu I. stupně však zakládá nezákonnost jeho rozhodnutí.
[12] Namítá nemožnost užití obou závazných stanovisek, jelikož ani jedno z nich nebylo
pořízeno po výslechu její dcery, a proto nemohou adekvátně hodnotit situaci stěžovatelky. Tento
postup správních orgánů převzal i městský soud, bez toho aniž by reflektoval jak námitku
neaktuálnosti závazných stanovisek, tak absenci posouzení vazeb na dceru.
[13] Správní orgány i městský soud nesprávně posoudily přiměřenost rozhodnutí, kterým bylo
uloženo správní vyhoštění, zejména pokud jde o zásah do rodinného a soukromého života
stěžovatelky. To je v rozporu s §119a odst. 2 a §174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgány zákonné podmínky pro rozhodnutí ve věci
správního vyhoštění nevztáhly na její situaci a dostatečně nezohlednily specifika daného případu.
[14] V závěru kasační stížnosti navrhla, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení. Alternativně, aby byla zrušena také rozhodnutí správních orgánů
a věc jim byla vrácena k novému projednání.
[15] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností, kterou stěžovatelka spatřuje
v tom, že se žalovaná ani městský soud dostatečně nezabývali otázkou přiměřenosti zásahu do
rodinného života a také v tom, že městský soud bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění
konstatoval, že některé nedostatky správního orgánu I. stupně lze napravit v odvolacím řízení.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez
námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. V odůvodnění rozsudku jsou úvahy městského soudu o přiměřenosti zásahu
do rodinného života zcela jednoznačné a je z nich zřejmé, z jakého skutkového stavu vycházel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Své úvahy
detailně rozebral na straně šesté napadeného rozsudku. Uvedl, že stěžovatelka v České republice
ani v jiném státě Evropské unie nemá významnější zázemí. Nemá zde žádný nemovitý majetek,
stálou práci ani jiné významné vazby. Jedinou významnou vazbu by mohla představovat její
dcera, které však byla uložena povinnost opustit území České republiky a tato povinnost byla
potvrzena i Nejvyšším správním soudem, který rozhodoval o kasační stížnosti v této věci. Navíc
na Ukrajině má stěžovatelka byt i rodiče. Odkázal také na její záporné vyjádření v řízení před
správním orgánem I. stupně k otázce, zda se na území České republiky nebo Evropské unie
nachází osoba, kvůli níž by bylo ukončení jejího pobytu nepřiměřené z hlediska zásahu
do soukromého a rodinného života.
[19] Městský soud k otázce nedostatků rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl na straně
šesté svého rozsudku, že žalovaná drobné pochybení napravila tím, že doplnila dokazování
o kopie rozhodnutí potvrzující povinnost dcery opustit území České republiky. Správní řízení
v prvním stupni spolu s odvolacím řízením tvoří jeden celek a některé nedostatky z rozhodnutí
orgánu I. stupně lze napravit odvolacím rozhodnutím. Odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která tento závěr potvrzuje. Soud shledává vypořádání městského soudu
za zcela dostatečné, neboť je opřeno o dostatek relevantních důvodů, ze kterých je zřejmé, proč
v postupu správních orgánů není shledáno pochybení.
[20] Nejvyšší správní soud nejprve považuje za vhodné shrnout podstatu případu.
Stěžovatelka brojí proti jí uloženému správnímu vyhoštění, přičemž překážku spatřuje v tom,
že jí bude nepřiměřeně zasaženo do rodinného života, neboť na území České republiky s ní
pobývá její dcera, obě se státní příslušností k Ukrajině. Žádný jiný důvod, proč se nemůže
podrobit rozhodnutí o správním vyhoštění, neuvádí. Dcera, stejně jako její matka, nedisponovala
žádným pobytovým oprávnění a byla jí uložena povinnost opustit území České republiky. Tuto
povinnost potvrdila žalovaná i městský soud. Ve věci rozhodoval i Nejvyšší správní soud, který
kasační stížnosti dcery nevyhověl. Dle tvrzení žalované dcera na území České republiky již v době
jejího rozhodování nepobývala. Sama stěžovatelka tuto skutečnost nijak nezpochybňuje.
Z tohoto předpokladu lze proto vycházet. Za dané situace je zřejmé, že stěžovatelce nemohlo být
zasaženo do jejího rodinného života, jelikož jediný člen rodiny, který se nacházel na území České
republiky, zde již nepobýval. Stěžovatelka i její dcera jsou státními příslušníky Ukrajiny a na jejím
území má i své rodiče a byt, do kterého se může vrátit. Rodinný život tak může o to snadněji
realizovat na území Ukrajiny.
[21] Dle §3 spr. ř. má být zjištěn stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V souvislosti
s tím je nutné odkázat též na §50 odst. 3 spr. ř., který s §3 úzce souvisí. Z §50 odst. 3 spr. ř.
vyplývá, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je ovládáno zásadou
vyšetřovací. Rovněž je zde zdůrazněna i zásada objektivního a nestranného přístupu, podle které
je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který nese v tomto typu řízení
odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost
za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 2 As 52/2013 - 69).
[22] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní orgány zjišťovaly všechny
okolnosti potřebné pro náležité posouzení případu. Při svém rozhodování vycházely převážně
z vyjádření samotné stěžovatelky, které byla ve správním řízení dána možnost uvést veškeré
skutečnosti, které považuje za důležité. Mohla v tomto smyslu předložit důkazy a vyjádřit
se ke všem podkladům shromážděným v řízení o správním vyhoštění i následně v odvolacím
řízení. V odvolacím řízení také bylo dokazování doplněno o kopii rozhodnutí žalované a kopii
rozsudku městského soudu, které se týkaly její dcery a bylo doplněno závazné stanovisko
II. stupně. Možnosti vyjádření stěžovatelka v řízení o odvolání využila. Ve svém vyjádření však
žádné nové skutečnosti neuvedla. Je pravdou, že správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí
opomenul zabývat blíže vztahem stěžovatelky a její dcery, nicméně tuto vadu napravila žalovaná,
když se touto otázkou zabývala komplexně na straně čtvrté a páté svého rozhodnutí a k jejímu
zjištění doplnila dokazování. V žalobě ani kasační stížnosti nebyly uvedeny žádné další
skutečnosti, které měly být opomenuty. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány
důkladně zjistily skutkový stav a to i s ohledem na rodinné vazby na území České republiky
a přihlížely ke konkrétním okolnostem případu. To, že zjištěné skutečnosti vyhodnotily
v neprospěch stěžovatelky, ještě neznamená, že tím porušily jednu ze základních zásad správního
řízení (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2015,
č. j. 1 Azs 160/2014 - 37, ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Azs 15/2015 - 41, ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 1 Azs 151/2015 - 34).
[23] Námitka porušení §2 odst. 3 a 4 spr. ř. byla v kasační stížnosti vznesena pouze obecně
odkazem na znění těchto paragrafů. U žádné z těchto základních zásad správního řízení
stěžovatelka nespecifikovala, jakým konkrétním jednáním správních orgánů mělo dojít k jejich
porušení. Kasační námitka byla tedy vymezena natolik nekonkrétně, že se jí Nejvyšší správní
soud, který není oprávněn za stěžovatelku cokoliv dovozovat, nemohl pro neurčitost zabývat.
Nadto je potřeba také podotknout, že porušení §2 odst. 3 spr. ř. bylo namítáno až v kasační
stížnosti, což dle §104 odst. 4 s. ř. s. zapříčiňuje nepřípustnost takové námitky.
[24] Pokud jde o účastenství dcery v řízení, pak zákon o pobytu cizinců nemá vlastní
ustanovení o účastnících řízení. Platí zde tedy ustanovení správního řádu. Kdo je účastníkem
řízení stanoví obecně §27 spr. ř. Účastníkem tohoto řízení dle §27 odst. 1 písm. b) spr. ř.
je cizinec, o jehož vyhoštění se vede toto řízení, není však vyloučeno, aby účastníkem řízení byly
i další dotčené osoby dle §27 odst. 2 spr. ř.
[25] Podmínkou účastenství dle §27 odst. 2 spr. ř. však je, aby byl rodinný příslušník správním
rozhodnutím přímo dotčen, resp. aby dotčení na jeho právech potenciálně hrozilo. Takové
dotčení se vztahuje přímo k rodinnému příslušníkovi – zde k dceři stěžovatelky. Ta jediná mohla
být tím, že jí nesvědčilo postavení účastníka řízení, dotčena na svých procesních právech. Pouze
ona se tedy mohla bránit proti tomu, že nebyla vzata jako účastnice řízení o správním vyhoštění
její matky. Jak vyplývá z ustálené judikatury, žalobce může v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých
právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět zkrácení na právech hmotných
i procesních. Stěžovatelka se může domoci ochrany pouze proti porušení těch vlastních práv,
na nichž byla rozhodnutím sama zkrácena, nikoliv porušení práv jiného subjektu (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 - 67, č. 379/2004 Sb. NSS,
ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 52/2008 - 92, ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 As 10/2008 - 103, nebo
ze dne 19. 8. 2011, č. j. 5 As 58/2011 - 141).
[26] Lze shrnout, že napadeným rozhodnutím a v té souvislosti i napadeným rozsudkem,
ve vztahu k účastenství dcery, mohlo být zasaženo pouze do její právní sféry, nikoliv do sféry
stěžovatelky, která tuto skutečnost namítá. Za této situace tak není na místě se uvedenou
námitkou věcně zabývat, neboť k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelky žádným
způsobem dojít nemohlo.
[27] K namítanému neprovedení výslechu dcery lze konstatovat, že tímto výslechem chtěla
stěžovatelka ozřejmit své vazby na území České republiky. V této otázce je nyní bezpředmětné
se zabývat tím, zda dcera měla být vyslechnuta jako účastník řízení či jako svědek. Podstatné je,
že skutečnosti, které měly být výslechem zjištěny, již stěžovatelka sama tvrdila a správní orgány
jí v tomto ohledu věřily a neměly o jejích tvrzeních žádné pochybnosti. Výslech dcery by pak byl
nadbytečný. Námitka neprovedení výslechu je proto nedůvodná.
[28] Soud nesouhlasí s názorem, že pochybení správního orgánu I. stupně mělo za následek
nezákonnost jeho rozhodnutí. Řízení, z něhož rozhodnutí správního orgánu I. stupně
i rozhodnutí žalované vzešla, je ovládáno zásadou jednotnosti. Tato zásada vyjadřuje, že řízení
až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek. Je proto přípustné, aby
odvolací orgán doplnil závěry rozhodnutí správního orgánu. Tento názor má oporu v judikatuře
Nejvyššího správního soudu, podle níž může odvolací správní orgán nahradit část odůvodnění
správního orgánu vlastní úvahou a korigovat dílčí argumentační nepřesnost podřízeného
správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (viz rozsudek ze dne
17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 - 35, nebo rozsudek ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016 - 29,
či rozsudek sp. zn. 6 Ads 134/2012, na který odkázal městský soud ve svém rozsudku). Pokud
odvolací orgán souhlasí s výrokem rozhodnutí správního orgánu, nicméně se zcela neztotožňuje
s důvody, případně část odůvodnění postrádá, může tyto nedostatky nahradit v odůvodnění
svého rozhodnutí.
[29] Pokud jde o tvrzenou neaktuálnost závazných stanovisek, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že vycházejí z dostatečně aktuálních a objektivních podkladů. Městský soud v tomto
ohledu posoudil, že závazné stanovisko I. stupně vycházelo z aktuálních podkladů, kdy odkázal
na několik zpráv mezinárodních i vnitrostátních institucí vydaných v roce 2016. Závazné
stanovisko II. stupně pak předchozí závazné stanovisko I. stupně potvrdilo, přičemž vycházelo
i z dalších aktuálnějších podkladů. Připustil, že některé použité podklady pro závazné stanovisko
I. stupně byly starší, nicméně nespatřoval v tom negativum. Naopak díky starším podkladům bylo
možné nastínit charakter a rychlost změn na Ukrajině. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje. Navíc závazné stanovisko II. stupně vycházelo také ze zprávy Ministerstva
zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 13. 4. 2016, z Informace Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky ze dne 24. 11. 2016, z Informace Ministerstva zahraničních
věcí ze dne 3. 6. 2016, ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva 9. 12. 2016
a ze zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z ledna 2016. Z datace těchto zpráv je patrné,
že závazné stanovisko II. stupně vychází z aktuálních podkladů.
[30] K námitce nemožnosti užití závazných stanovisek, neboť nebyly pořízeny po výslechu
dcery, v důsledku čehož nemohly adekvátně hodnotit situaci stěžovatelky, soud uvádí, že tato
námitka byla poprvé namítána až v kasační stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl, jsou dle §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
[31] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince.
[32] Podle §174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[33] Stěžovatelka zásah do rodinného života spařuje v odloučení od své dcery (viz bod [20)].
Správní orgány i městský soud se ve svých rozhodnutích zabývaly otázkou potenciálního narušení
rodinných vazeb. Žádné významnější rodinné vazby na Českou republiku však neshledaly, neboť
jediný rodinný příslušník, kterým svůj zásah odůvodňovala, již nepobýval na území České
republiky. Vyhoštěním stěžovatelky tak nemohlo dojít k zásahu do rodinného života.
IV. Závěr
[34] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[35] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu