ECLI:CZ:NSS:2017:APRK.10.2017:73
sp. zn. Aprk 10/2017 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: T. N., proti
žalované: Česká televize, se sídlem Kavčí hory, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze
dne 22. 4. 2015, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 138/2015, o návrhu žalobce
na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Návrhem datovaným 27. 3. 2016 (zjevně patří 2017) který byl Nejvyššímu správnímu
soudu městským soudem postoupen dne 3. 4. 2017, se žalobce (dále jen „navrhovatel“) domáhá
určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“).
Navrhovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud určil lhůtu k vydání rozhodnutí
o žalobě, o níž se před Městským soudem v Praze (dále jen „městský soud“) vede řízení pod
sp. zn. 9 A 138/2015. Poukázal na průtahy v řízení, žaloba napadla soudu již 19. 6. 2015 a dosud,
byť uplynulo již více než 21 měsíců, o ní nebylo rozhodnuto ani soud nenařídil jednání. Poukázal
na to, že např. ve věci napadlé později pod sp. zn. 9A 139/2015 již soud rozhodl. Navrhovatel
uvedl, že pokud soud do 30 dnů o věci rozhodne, na návrhu již netrvá.
K návrhu se vyjádřila předsedkyně rozhodujícího senátu s tím, že soud po obdržení
žaloby učinil do 19. 5. 2016 veškeré potřebné úkony a shromáždil vyjádření účastníků řízení
(replika žalobce, doplnění repliky, dupliky žalované). Uvedla, že nejsou dány objektivní podmínky
pro vyhovění návrhu na určení lhůty, tedy, aby soud rozhodl do 30 dnů. Nejedná se nadto o spor
natolik výjimečný, že by předstihl významnost dalších sporů, které rovněž jako věc navrhovatele
nemají přednostní režim. K poukazu navrhovatele na věc sp. zn. 9A 139/2015 uvedla,
že se jednalo o věc týkající se opatření obecné povahy, tedy věc s přednostním režimem
dle §101d odst. 2 s. ř. s. Upozornila rovněž na to, že městský soud při enormní přetíženosti
a podlimitní obsazenosti správního úseku vyřizuje ještě žaloby z roku 2013.
Předsedkyně senátu dále uvedla, že navrhovatel současně s tímto návrhem na určení lhůty
podal návrh na učinění procesního úkonu ve věci sp. zn. 9 A 238/2015, konkr. požadoval,
aby soud spojil věci sp. zn. 9A 138/2015 a sp. zn. 9 A 238/2015. Tomuto návrhu soud vyhověl
usnesením ze dne 30. 3. 2017; věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. 9 A 138/2015.
Nejvyšší správní soud ověřil skutečnosti tvrzené navrhovatelem, jakož i uváděné soudem,
přitom zjistil, že mají oporu v soudním spise, který byl předložen.
Návrh není důvodný.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu
městského soudu dospěl k závěru, že městský soud nebyl v případě navrhovatele nečinný. Soud,
jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil
postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci
zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Lze připustit, že sice městský soud po dobu
několika měsíců žádné přípravné procesní úkony již nečiní, avšak stav řízení, kdy soud vykonal
veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, nicméně v dané věci, která nemá přednostní
režim, stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci, které napadly dříve, není sám o sobě známkou
průtahu v řízení. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno po nepřiměřenou
dobu. Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující
soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená
k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně
nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení
nebyla nepřiměřeně dlouhá.
Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní
soud se při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená
v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu.
Nicméně ani uvedená kritéria nic nemění na tom, že soud je podle §56 odst. 1 s. ř. s.
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly. Podle citovaného
ustanovení soud projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků
a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti
správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu,
návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí
o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání
zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince,
rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti
s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. V případě navrhovatele
se o takovou věc nejedná, resp. navrhovatel ani sám netvrdí žádné závažné důvody, které
by svědčily přednostnímu vyřízení věci.
Nejvyšší správní soud při posuzování přiměřenosti lhůty neshledal, že by městský soud
byl nedůvodně nečinný. Jak vyplynulo ze soudního spisu, soud se věcí navrhovatele zabýval
bezprostředně po podání žaloby; zaslal potřebná poučení, vyžádal vyjádření žalovaného, které
poskytl navrhovateli, k dispozici má rovněž správní spis.
Jakkoli Nejvyšší správní soud neshledal, že by délka řízení před městským soudem byla
nepřiměřená, počíná se blížit hraničním případům z hlediska posuzování návrhu na určení lhůty
k provedení procesního úkonu. Nejvyšší správní soud již několikráte uvedl, že jeho úkolem
v řízení vedeném o návrhu dle §174a zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat
a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců soudu a jeho personální či materiální vybavení.
K uvedenému tedy zásadně nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti
návrhu, tedy o tom, zda délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp.
zda soud je či není bezdůvodně ve věci nečinný. Délku řízení nelze tudíž neustále ospravedlňovat
bez dalšího odkazem na zákonná pravidla vyřizování věcí a počtem dosud nevyřízených
předcházejících věcí. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani odkazy na pořadí
vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány jinak
než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele. V této
souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně ve svých
rozhodnutích uvádí, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů; je totiž věcí
státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány
a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých
práv v přiměřené době“ (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález sp. zn. I. ÚS 663/01, nález
sp. zn. III. ÚS 685/06, nález sp. zn. IV. ÚS 391/ 07 a další).
Odkaz městského soudu na nevyřízené věci příslušného senátu, které podle data nápadu
předcházejí dni podání předmětné žaloby, proto nadále neobstojí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na dosavadní postup městského soudu a s přihlédnutím
ke své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že byť doba, po kterou se navrhovateli nedostalo
dosud rozhodnutí, je sice hraniční, nelze ji však ještě z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod považovat za nepřiměřenou, vyžadující ingerenci ve smyslu §174a odst. 8 zákona
o soudech a soudcích.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu