ECLI:CZ:NSS:2018:1.ADS.243.2018:20
sp. zn. 1 Ads 243/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: JUDr. V. H.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2015, č. j. MPSV-UM/18700/15/9S-
HMP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 5. 2018, č. j. 4 Ad 40/2015 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu
[1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka pro hlavní město Prahu rozhodnutím
ze dne 9. 7. 2015, č. j. 1239733/15/AB, rozhodl o vzniku přeplatku na dávce státní sociální
podpory přiznané žalobci (příspěvek na bydlení), a to ve výši 5.937 Kč a o povinnosti přeplatek
vrátit.
[2] Žalovaný žalobcovo odvolání zamítl.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji zamítl.
[4] Konstatoval, že náklady na vymáhání přeplatků nájemného nejsou započitatelnými
náklady dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Tyto náklady nelze započítat podle
§5 ani podle §25 odst. 3 citovaného zákona, který přeplatky na nájemném výslovně upravuje.
S náhradou nákladů občanského soudního řízení počítá právní řád v jiných zákonech; městský
soud odkázal zejména na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a jeho §142 až §150.
Nepřiznal-li civilní soud žalobci náhradu nákladů řízení zcela, jde toliko o jeho rozhodnutí,
do něhož nemůže správní soud, tím méně správní orgán jakkoliv zasahovat.
[5] Městský soud uvedl, že žalobce ve vztahu ke své zásadní žalobní námitce zůstal velmi
obecný. Nesnažil se vzniklé náklady žádným, byť povšechným, způsobem vyčíslit,
ba ani nespecifikoval své kroky a úkony, za které mu náklady měly vzniknout. K výši nákladů
neposkytl žalobce žalovanému ani soudu žádný důkaz. Ustanovení §5 zákona o státní sociální
podpoře je taxativní; §25 odst. 3 téhož zákona je ustanovením speciálním, které pro účely
příspěvku na bydlení okruh příjmů rozšiřuje. Ani z jednoho ustanovení zákona však nevyplývá
možnost započtení nákladů vynaložených v civilním řízení soudním.
[6] Podle názoru soudu byl žalobce o správním řízení, které s ním bylo vedeno, informován
dostatečně a prvoinstanční orgán se nedopustil takových procesních nedostatků, které
by způsobovaly nezákonnost rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (stěžovatel) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení rozsudku
městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že náklady vymáhání přeplatku nájemného nelze
započíst podle §25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře. Zákon zohlednění těchto nákladů
nevylučuje a je pouze věcí výkladu, co má být považováno za výši vráceného přeplatku
nájemného – zda hrubé inkaso, či částka očištěná od výdajů na její získání.
[9] Maximální dosažitelná výše příspěvku na bydlení pro dvoučlennou domácnost v Praze
v roce 2014 byla obecně vzato naprosto nepostačující vzhledem k obvyklým reálným nákladům.
To stěžovatel ilustruje na konkrétních údajích týkajících se jeho rodiny. Popsaný stav považuje
za neodůvodnitelnou diskriminaci nájemců bytů, kteří se před zahájením privatizace zcela
nahodile nacházeli v domech převedených později do soukromého vlastnictví. Odkaz krajského
soudu na §150 občanského soudního řádu není namístě, neboť soudci rozhodují v jednotlivých
případech zcela nahodile, zda nárok na náhradu nákladů přiznají, zkrátí jej, či jej nepřiznají.
Nepřípadný je též odkaz na institut osvobození od soudních poplatků, neboť je soudy
účastníkům s nízkými příjmy, kteří vlastní nemovitost, nepřiznávají. Stěžovatel nemohl správnímu
orgánu předložit doklady vyčíslující náklady vymáhání, neboť se jimi odmítal zabývat a fyzicky
je přijmout. Soud by provedení takových důkazů stejně nepřipustil, i kdyby je stěžovatel navrhl.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského
soudu. Dávka příspěvku na bydlení byla vyplacena s ohledem na skutečně uhrazené náklady
na bydlení. Jestliže se tyto náklady dodatečně snížily a stěžovateli byl vrácen přeplatek
na nájemném, je třeba tuto změnu zohlednit též ve výši dávky. Nelze akceptovat požadavek
na zohlednění nákladů občanského soudního řízení vedeného o výši nájemného, neboť dávka
státní sociální podpory – příspěvek na bydlení není generální kompenzací životních nákladů,
ale je určen na částečnou úhradu nákladů na bydlení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Soud konstatuje, že kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti
a je projednatelná. Není však důvodná.
[12] Soud předně poznamenává, že se stěžejní kasační námitkou zohlednění nákladů soudního
řízení ve výši vráceného přeplatku zabýval již v jiných stěžovatelových věcech (rozsudky ze dne
16. 8. 2018, č. j. 7 Ads 156/2018 - 25, a ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 Ads 157/2018 - 23). Zde dospěl
k závěru, že náklady na soudní vymáhání ve výši přeplatku zohlednit nelze. Soud tento závěr
považuje za správný, a plně jej proto aplikuje i v nyní souzené věci.
[13] Zákon o státní sociální podpoře v §25 odst. 3 v rozhodném období stanovil, že „[b]yla-li
v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují, vrácena částka jako přeplatek
na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení v tom kalendářním čtvrtletí, kdy k vrácení částky
došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší než toto kalendářní čtvrtletí.“ Z citovaného
ustanovení a systematiky zákona o státní sociální podpoře vyplývá, že přeplatek na nákladech
na bydlení není zákonem o státní sociální podpoře považován za příjem, neboť příjmy včetně
částek, o které lze příjmy snížit, jsou definovány v §5 zákona o státní sociální podpoře. Vrácený
přeplatek na nákladech na bydlení je při výpočtu zohledňován proto, „že prostřednictvím započtení
přijatých vrácených přeplatků na nákladech na bydlení se kompenzuje skutečnost, že finanční zdroje potřebné
na akumulaci přeplatku byly dříve (v příslušných rozhodných obdobích) zohledněny orgánem státní sociální
podpory jako náklady na bydlení a byly zohledněny při výpočtu dávky. Taková konstrukce nákladů na bydlení
umožňuje zohlednit celkovou skutečnou výši nákladů na bydlení v delším časovém horizontu pro posouzení nároku
na příspěvek na bydlení či jeho výše.“ (rozsudek ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 Ads 98/2010 - 56).
[14] Zákon, jak uvedl již městský soud, nijak nepočítá se zohledněním nákladů na případné
vymáhání přeplatků na nákladech na bydlení. Není tomu tak z pochopitelného důvodu, neboť
za tímto účelem je v příslušných procesních předpisech zakotven institut náhrady nákladů
případného soudního řízení. Ty pamatují na to, aby procesně úspěšnému účastníkovi byly
nahrazeny účelně vynaložené náklady (§142 odst. 1 občanského soudního řádu). Náklady, které
bylo skutečně nutné vynaložit k vymožení případného přeplatku na nákladech na bydlení, jsou
tudíž pokryty institutem náhrady nákladů řízení, a je proto nadbytečné je zohledňovat ve výši
vráceného přeplatku. V tomto ohledu nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu hodnotit,
zda je postup civilních soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení (či o žádosti
o osvobození od soudních poplatků) správný, či nahodilý, jak namítá stěžovatel. Městský soud
proto tuto otázku posoudil v souladu se zákonem; námitka není důvodná.
[15] Soud připomíná, že dávka státní sociální podpory - příspěvek na bydlení nepředstavuje
generální kompenzací životních nákladů; je určena na částečnou úhradu nákladů na bydlení.
Ustanovení §5 zákona o státní sociální podpoře výslovně uvádí, co lze do nákladů zahrnout,
stěžovatelem uváděné výdaje však nezmiňuje. Nebylo tedy ani potřeba, aby stěžovatel vyčísloval,
či dokládal jejich výši. I v případě, že by tak učinil, by to totiž na posouzení jeho věci
nic nezměnilo.
[16] Soudu nepřísluší vyjadřovat se k maximální výši příspěvku na bydlení, resp. zabývat
se stěžovatelem tvrzenou diskriminací nájemců bytů, kteří před zahájením privatizace bydleli
v domech převedených později na soukromé majitele, popř. absencí adekvátní bytové či finanční
náhrady pro takové nájemce bytů. Uvedené otázky přesahují rámec daného řízení, ve kterém byla
jádrem sporu otázka, zda lze zohlednit výdaje spojené s vymáháním přeplatků na bydlení.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu