ECLI:CZ:NSS:2018:1.ADS.270.2017:35
sp. zn. 1 Ads 270/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
Mgr. Kamila Tojnera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. R.,
zastoupen Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/105781-922,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 7. 6. 2017, č. j. 60 Ad 12/2016 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi se ur č uj e
odměna za zastupování v kasačním řízení ve výši 1.573 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016,
č. j. MPSV-2016/105781-922. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání
a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci (dále
jen „úřad práce“) ze dne 4. 3. 2016, č. j. 21331/2016/PRR, jímž byl stěžovateli snížen doplatek
na bydlení z částky 3.432 Kč měsíčně na 3.066 Kč měsíčně ode dne 1. 2. 2016 podle zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel je nezaměstnaný,
bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a pro účely bydlení užívá pokoj na ubytovně.
Stěžovatel je dlouhodobě zabezpečován dávkami pomoci v hmotné nouzi – příspěvkem
na živobytí a doplatkem na bydlení. Výše dávek, zejména doplatku na bydlení, je průběžně
měněna. Výše doplatku na bydlení pro měsíc únor 2016 byla měněna v souladu se změnou počtu
osob užívajících se stěžovatelem stejný pokoj a také v souladu se zákonnou změnou náhrady
nákladů, kdy od ledna 2015 podle §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi lze odůvodněné náklady
na bydlení v případě užívání pokoje na ubytovně zohlednit maximálně do výše 90 %
normativních nákladů podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, (dále jen „zákon
o státní sociální podpoře“), a to ve výši podílu připadajícího na jednu osobu. Stěžovateli
byl od září 2014 vyplácen doplatek na bydlení ve výši 3.432 Kč. Přestože v následném období
došlo ke změně počtu osob užívajících společně pokoj ubytovny a také ke změně zákonem
stanové výši normativních nákladů, byla dávka vyplácena v nesprávné výši. Je-li hodnocen nárok
na dávku a výši pro měsíc únor 2016, je rozhodným obdobím pro zjišťování relevantních
skutečností (počet osob, výše nákladů na bydlení) měsíc leden 2016. Vzhledem k tomu, že změna
počtu osob je rozhodná pro změnu výše dávky, resp. pro maximálně možnou výši
zohledňovaných odůvodněných nákladů na bydlení, rozhodnutím úřadu práce ze dne 4. 3. 2016,
č. j. 21331/2016/PRR, jímž byl stěžovateli snížen doplatek na bydlení z částky 3.432 Kč
na 3.066 Kč měsíčně ode dne 1. 2. 2016.
[3] Žalovaný dále uvedl, že podle §33 odst. 1 zákona o hmotné nouzi nárok na doplatek
na bydlení měl vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných
nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl jeho
příjem zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby. Podle
§33 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi v případech hodných zvláštního zřetele mohl
orgán pomoci v hmotné nouzi určit, že za nájemce bylo možné považovat i osobu užívající jinou
než nájemní formu bydlení. Žalovaný konstatoval, že v těchto případech se do odůvodněných
nákladů na bydlení zohledňovala úhrada nákladů (např. nájemné, úhrada za služby, úhrada
za spotřebu energií atd.), maximálně však do výše normativních nákladů podle zákona o státní
sociální podpoře. Ubytování na ubytovně bylo v případě stěžovatele vyhodnoceno jako
vyhovující, přičemž podle §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů
na bydlení započítává např. nájemné, pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu
a úhrada nezbytné spotřeby energií, přičemž v případech hodných zvláštního zřetele při užívání
jiné než nájemní nebo vlastnické formy bydlení (tj. v případě stěžovatele užívání pokoje
na ubytovně) však maximálně do výše 90 % normativních nákladů podle zákona o státní sociální
podpoře. Žalovaný dovodil s odkazem na §26 zákona o státní sociální podpoře a počet obyvatel
města Přerova v rozhodném období roku 2016, že normativní náklady na bydlení pro tři osoby
v bytě odpovídaly částce 10.220 Kč měsíčně. Podíl na jednu osobu při užívání bytu (resp. pokoje
na ubytovně) odpovídal částce 3.406,66 Kč. Jelikož zákon o hmotné pomoci stanoví zohlednění
nákladů bydlení maximálně ve výši 90 % normativních nákladů, činí výše odůvodněných nákladů
na osobu částku 3.066 Kč.
[4] Obdobím, pro které byl hodnocen nárok stěžovatele na doplatek na bydlení, jeho výše
a výplata, byl leden 2016, v němž byl stěžovatel bez příjmů a bez nároku na příspěvek na bydlení.
V uvedeném měsíci mu byl vyplacen příspěvek na živobytí ve výši 3.410 Kč a odůvodněné
náklady na bydlení činily 3.066 Kč (skutečně stanovené náklady nebylo možné zohlednit, neboť
jejich výše přesahovala výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře). Částka
živobytí stěžovatele byla stanovena dle §2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním
minimu, ve výši 3.410 Kč měsíčně. S odkazem na §35 zákona o pomoci v hmotné nouzi
pak žalovaný konstatoval, že stěžovateli v lednu 2016 náležel doplatek na bydlení ve výši
3.066 Kč.
[5] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval řízení, která ve věci doplatku na bydlení
stěžovatele žalovaný vedl a která již byla ukončena. Konstatoval nekonkrétnost žalobních
námitek ve vztahu k namítanému porušení procesních předpisů a obecně posoudil, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a že se žalovaný
dostatečně vypořádal se všemi odvolacími důvody. Neshledal ani překážku litispendence,
ani překážku věci rozhodnuté (res iudicata). Krajský soud rovněž uvedl, že zákon o pomoci
v hmotné nouzi v §44 a 45 předpokládá rozhodování při změně poměrů, přičemž o dané změně
jiné řízení vedeno nebylo. Rozhodnutí žalovaného neshledal nicotným a délce řízení nepřiznal
žádný význam.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti odmítá názor soudu o nekonkrétnosti svých žalobních
námitek. V žalobě detailně popsal nezákonnosti, jimž v předchozích případech přisvědčil
sám žalovaný. Jednalo se např. o neprovedení místního šetření, které následně uplynutím času
pozbylo smyslu. Stěžovatel dále namítá, že jasně uvedl, že nebyly zjištěny a doloženy náklady
na bydlení za jednotlivé měsíce v rozhodném období, přičemž „podle s. ř. s.“ je rozhodným
obdobím předchozí měsíc. Po zrušení rozhodnutí nebyly podle stěžovatele do správního spisu
zařazeny veškeré písemnosti vztahující se k dané věci, což měl konstatovat ve svém rozhodnutí
rovněž žalovaný. Stěžovatel také v odvolání a v žalobě napadl skutečnost, že správní orgány
nenapravily ani nevysvětlily, proč je doplatek na bydlení posílán jiné osobě než stěžovateli
(tj. ubytovateli). Žalovaný (ani krajský soud) se podle stěžovatele rovněž nezabýval námitkou
podjatosti. Popsané „hrubé vady a pochybení“ stěžovatel považuje za porušení správního řádu
a obecných právních principů, v čemž mu měl dát za pravdu také žalovaný; tyto vady nebyly
napraveny. Krajský soud se pak s těmito námitkami vypořádal pouze tak, že je označil
za nekonkrétní. S touto argumentací krajského soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť veškeré
jeho námitky jsou součástí správního spisu, jsou dostatečně konkretizované a správní orgány
(ani krajský soud) se jimi nezabývaly. Stěžovatel rovněž vytkl, že „první okruh řízení“ trval déle
než 18 měsíců, prvostupňových rozhodnutí bylo několik a vždy byla napadena odvoláními,
z nichž některým bylo vyhověno; uvedené „jasně poukazuje na nepravdu krajského soudu“. Podle
stěžovatele tak došlo k porušení Ústavy i Listiny základních práv a svobod.
[8] Překážky litispendence a věci rozhodnuté jsou podle stěžovatele zřejmé z toho,
že doplatek na bydlení byl postupně krácen z výchozí částky 3.900 Kč na 3.705 Kč, 3.431 Kč
a 3.432 Kč až na 3.016 Kč. Rozhodnutí úřadu práce ze dne 14. 8. 2014 bylo zrušeno
rozhodnutím žalovaného ke dni 24. 10. 2014, rozhodnutí úřadu práce ze dne 30. 9. 2014 bylo
zrušeno žalovaným ke dni 12. 12. 2014. Rozhodnutí úřadu práce ze dne 1. 4. 2015 (snížení
doplatku na 3.705 Kč) bylo zrušeno žalovaným k 11. 6. 2014 a rozhodnutí úřadu práce ze dne
7. 4. 2015 (snížení doplatku na 3.431 Kč) bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ke dni
11. 6. 2015. Z toho je podle stěžovatele patrné, že v období těchto řízení nebylo pravomocné jiné
rozhodnutí než to z února 2014, které stanovilo výši doplatku na 3.900 Kč. Přesto správní orgán
zahájil další řízení o jeho dalším snížení. Rozhodnutí úřadu práce ze dne 7. 7. 2015 (snížení
doplatku na částku 3.016 Kč) bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ke dni 25. 9. 2015,
rozhodnutí úřadu práce ze dne 25. 8. 2015 (snížení doplatku na částku 3.705 Kč) bylo změněno
rozhodnutím žalovaného ke dni 20. 11. 2015, rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 8. 2015 (snížení
doplatku na částku 3.431 Kč) bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ke dni 8. 12. 2015(snížení
doplatku na bydlení na částku 3.705 Kč) na která navázalo rozhodnutí žalovaného
č. j. MPSV-UM/10794/15/9S-OLK, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2015, a jímž bylo
změněno rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 8. 2015, č. j. 64972/2015/PRR (snížení doplatku
na bydlení na částku 3.431 Kč). V důsledku uvedeného tedy podle stěžovatele neexistoval jiný
pravomocný základ pro rozhodování než ten „prapůvodní“ z února 2014, stanovící doplatek
na bydlení ve výši 3.900 Kč. Napadené rozhodnutí tak vychází ze zrušeného rozhodnutí, z čehož
„čiší“ nezákonnost. Uvedené je podle stěžovatele „učebnicovým příkladem“ překážek litispendence
a rei iudicatae. S ohledem na okamžik doručení posledních rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatele
zřejmé překážky litispendence a věci rozhodnuté, jakož i nezákonnost těchto rozhodnutí, kterou
měl krajský soud zjistit. Nakonec stěžovatel poukazuje na v nyní projednávané věci posuzovaná
rozhodnutí správních orgánů (snížení doplatku na bydlení na částku 3.066 Kč). Uvedené poslední
rozhodnutí plynule navazuje na všechna předchozí a ze všech je evidentní jejich nezákonnost
včetně nerespektování překážek litispendence a věci rozhodnuté.
[9] Stěžovatel dále namítá porušení zásady legitimního očekávání v předchozích
i v současném řízení; k tomu cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2822/07.
[10] Stejně tak byla podle názoru stěžovatele krajským soudem nesprávně posouzena otázka
nicotnosti rozhodnutí, neboť ta je zřejmá z toho, že rozhodnutí správního orgánu týkající
se doplatku na bydlení jsou „v přímé souvislosti a v návazném vztahu jak časovém, hmotněprávním
i akcesorickém“, a vykazují tak závažné vady, že jsou v podstatě nicotná, „jelikož správní orgány jsou
povinny vydávat zákonná rozhodnutí, a nikoliv osm totožných a nezákonných rozhodnutí v téže věci“.
[11] Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedená rozhodnutí jsou nezákonná, jelikož v důsledku
jejich zrušení došlo rovněž k pozbytí jejich předběžné vykonatelnosti a správní orgán
měl řízení zastavit, popřípadě přerušit. Na základě toho, že věc byla opětovně zrušena
a vrácena, byl stěžovateli vyplácen doplatek na bydlení v nesprávné výši, čímž mu vznikla
jak finanční, tak i osobní újma. Na pravomocně přiznaném doplatku na bydlení měl „postavenu“
smlouvu o ubytování a kvůli nezákonnému rozhodnutí mu vznikly další finanční a psychické
problémy. V důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného je jeho ubytování považováno
za byt, aniž to reflektuje výše doplatku na bydlení. Neustálý „ping-pong“ mezi správními orgány
I. a II. stupně porušuje jeho právo na dobrou správu, právo na spravedlivý proces, právo
na sociální zabezpečení a zásadu legitimního očekávání plynoucí z Listiny základních práv
Evropské unie.
[12] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu
či vyslovil jeho nicotnost.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je podána včas, ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud se zabýval stěžovatelovým poukazem na další kasační stížnosti
vedené u tohoto soudu, které by podle jeho názoru měly být projednány společně.
Podle evidence tohoto soudu je v současné době evidována jako nerozhodnutá kasační stížnost
vedená pod sp. zn. 6 Ads 238/2017. Ve věci sp. zn. 6 Ads 238/2017 se sice jedná o dávku
doplatku na bydlení stěžovatele, nejde však o přezkum rozhodnutí vztahujících se ke stejnému
časovému období. Kasačními stížnostmi stěžovatele napadená rozhodnutí jsou na sobě nezávislá
a nejsou tak splněny podmínky ke spojení věcí podle §39 odst. 1 s. ř. s.
[16] Některé z důvodů kasační stížnosti stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
jehož rozsudek má být přezkoumán, ač tak učinit mohl. Konkrétně se jedná o kasační námitky,
že po zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení nebyly do správního spisu zařazeny veškeré
podklady, jakož i námitka, že nebylo provedeno místní šetření. Dále stěžovatel v řízení před
krajským soudem neuplatnil námitku, že mu nebylo vysvětleno, proč je dávka vyplácena
ubytovateli, a nikoliv jemu, ani námitku podjatosti, jejíž vypořádání v rozsudku krajského soudu
postrádá. Tyto námitky jsou v řízení o kasační stížnosti nepřípustné, neboť se v této části kasační
stížnost opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.), proto se soud nezabýval jejich důvodností.
[17] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a přípustných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[18] Skutkově a právně obdobnou věcí stěžovatele a žalovaného správního
orgánu se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 2 Ads 266/2017 – 20 a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Ads 211/2017 - 39, jimiž byly zamítnuty
obsahově identické kasační stížnosti proti rozsudkům krajského soudu ze dne 7. 6. 2017,
č. j. 60 Ad 13/2016 – 34 a č. j. 60 Ad 5/2016 – 80. Od závěrů učiněných v uvedených rozsudcích
zdejšího soudu nemá soud důvod se odchýlit, a proto z nich také v následujícím odůvodnění
vychází.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek vypořádání se s námitkami stěžovatele. Za nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým
způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne
29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Takovou vadou však napadený rozsudek netrpí.
Důvody, které krajský soud vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, jsou z odůvodnění
seznatelné. Krajský soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl
úvahy, kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě
těchto úvah dospěl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
[20] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že označil jeho námitky za nekonkrétní, a proto
je v rozsudku řádně nevypořádal. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stěžovatel podal žalobu
psanou ručně, z níž ovšem nebyly žalobní body příliš srozumitelné. V žalobě doplněné
ustanoveným advokátem pak konkrétně namítal zejména vliv předchozích rozhodnutí z hlediska
překážek litispendence a věci rozhodnuté, rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces,
nicotnost napadeného správního rozhodnutí v důsledku neustále vydávaných nových rozhodnutí,
vztah oznámení o zahájení řízení a rozhodnutí ve věci, jakož i délku řízení. Některé z těchto
žalobních námitek byly podrobnější, jiné obecnější. Krajský soud se však, přestože žalobu označil
za nepříliš konkrétní, fakticky vypořádal se všemi žalobními námitkami a posoudil jak průběh
řízení, tak i zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Odůvodnění rozsudku krajského
soudu je logické a dostatečné. Nejvyšší správní soud považuje napadený rozsudek
za přezkoumatelný.
[21] Dovolává-li se stěžovatel konkrétního obsahu svých podání ve správním řízení, potom
lze jen uvést, že rozsah soudního přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí je dán výhradně
obsahem žaloby, nikoli jeho podáními ve správním řízení. Soudní řízení netvoří se správním
řízením jeden celek, aby podání účastníka ve správním řízení bez dalšího založilo právní účinky
v řízení soudním, žaloba dle s. ř. s. není řádným ani mimořádným opravným prostředkem
ve vztahu ke správnímu rozhodnutí. V žalobě stěžovatel namítl pouze obecně, že se žalovaný
nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, aniž by dále specifikoval obsah takovým opomenutých
námitek. Takto učinil v rozporu s §104 odst. 4 s. ř. s. teprve v kasační stížnosti.
[22] Stěžovatel uvádí výčet rozhodnutí, které byly vydány ve věci dávky doplatku na bydlení,
přičemž samotný jejich počet a zrušení některých z nich v rámci odvolacího řízení považuje
za skutečnost, která má za následek nezákonnost nyní napadeného rozsudku. S uvedeným také
stěžovatel spojuje námitky, které se vztahují k údajným překážkám litispendence a věci
rozhodnuté, jakož i údajné nicotnosti napadených správních rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že o dávce doplatku na bydlení rozhoduje správní orgán
podle §76 zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž výše dávky se nejprve oznamuje a teprve
na základě námitek se vydává rozhodnutí; postup úřadu práce odpovídal zákonu. Podle
§44 téhož zákona správní orgán postupuje v případě, že dojde ke změně skutečností rozhodných
pro nárok na dávku nebo její výplatu. V daném případě byl důvod aplikovat postup podle
§44 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť byly zjištěny důvody pro snížení doplatku
na bydlení. Předpokládá-li zákon, že při změně skutečností podstatných pro nárok na dávku nebo
na její výplatu se o nich znovu rozhoduje, nemůže nastat ani překážka litispendence, ani překážka
věci rozhodnuté, je-li řízení vedeno a v něm rozhodováno o obdobích, jehož se předchozí
či souběžně vedená řízení netýkají. Podle §48 odst. 1 správního řádu je překážkou dalšího řízení
(litispendence) již zahájené řízení o téže věci a z téhož důvodu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 4 Ads 165/2011 - 151). Překážka věci rozhodnuté
(res administrata) podle §48 odst. 2 správního řádu vychází z pravidla, že přiznat totéž právo nebo
uložit tutéž povinnost je možné z téhož důvodu a téže osobě pouze jednou. Jestliže se o dávce
rozhoduje od toho kterého konkrétního měsíce, je třeba totožnost řízení a rozhodnutí vnímat
v těchto měsících a obdobích na ně navazujících až do doby dalšího rozhodnutí. Krajský soud
tedy otázku existence překážek litispendence či věci rozhodnuté posoudil správně a stěžovatelova
námitka tak není důvodná.
[24] Dochází-li častěji ke změně rozhodných skutečností, nelze vyloučit souběžně běžící řízení
o dávkách za různá období. V daném případě bylo rozhodováno o dávce na období
od 1. února 2016. Stěžovatel konstatuje celkem devět rozhodnutí o své dávce doplatku na bydlení
za období dvou let. Je zřejmé, že komplikace způsobené rušením některých rozhodnutí
v odvolacím řízení vedly k nepřehlednosti těchto řízení a že jde o jev nežádoucí. Uvedené
se ovšem nijak neprojevilo na zákonnosti nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Nyní posuzované
rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí bylo vyvoláno změnou v počtu osob,
s nimiž stěžovatel užíval pokoj na ubytovně, a také změnou zákonem uznané výše normativní
nákladů bydlení. Stěžovatel se přitom domnívá, že mu měl být zachován nárok ve výši přiznané
v únoru roku 2014 pro nedostatek právní moci rozhodnutí o nárocích za předchozí období.
Ta však na výpočet nároku nemají žádný vliv. Z uvedeného důvodu nelze stěžovateli přisvědčit
v jeho názoru na legitimní očekávání spočívající v zachování dávky v určité výši bez ohledu
na změnu zákonného způsobu výpočtu dávky či na změny skutečností rozhodných pro výši
dávky. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2822/07 je tedy zcela
nepřípadný. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že jednotlivá správní rozhodnutí (vyjma
těch, která byla vydávána v rámci jednoho a téhož řízení o konkrétní změně od určitého měsíce)
na sebe nenavazují a jedno není podkladem pro další, vyjma uvedení měněné částky. Správní
rozhodnutí vydané při změně skutečností rozhodných pro výpočet předmětné dávky proto také
nemůže být nicotné; rovněž zde lze přisvědčit argumentaci krajského soudu, který opírá
vysvětlení podmínek nicotnosti rozhodnutí obsažených v §77 správního řádu o judikaturu
správních soudů (viz str. 7 napadeného rozsudku).
[25] Úřad práce a žalovaný ve svých rozhodnutích uvedli konkrétní výpočet dávky včetně
podkladů, které pro něj použili, a krajský soud tento výpočet akceptoval jako zákonný. Stěžovatel
přitom ani netvrdí, že by zákonné podmínky pro daný výpočet nebyly zjištěny správně,
že by výpočet byl v rozporu s některým ustanovením zákona či že by důvod změny spočívající
ve změně počtu společně ubytovaných (nikoliv však společně posuzovaných) osob neodpovídal
skutečnosti; ostatně k těmto podmínkám se vyjádřil při jednání konaném na úřadu práce.
Stěžovatel sice namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, ovšem nekonkretizuje
porušení procesních pravidel. Namítá-li stěžovatel, že byl poškozen tím, že jeho bydlení
na ubytovně bylo posouzeno jako bydlení v bytě, je zjevné, že nereflektuje znění zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Na dávku doplatku na bydlení má totiž podle §33 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi nárok vlastník či uživatel bytu za tam stanovených podmínek. Vlastník
či uživatel jiného prostoru může tuto dávku získat jen z důvodů hodných zvláštního zřetele,
přičemž, mimo splnění dalších podmínek, je třeba určení, že taková osoba se považuje za osobu
užívající byt. Stěžovatelovy výhrady tedy spočívají v nepochopení podmínek nároku
a samostatnosti vydávaných rozhodnutí. Neobstojí proto ani stěžovatelovy obecné výhrady
nedodržení pravidel dobré správy, porušení obecných právních principů, Ústavy, Listiny
základních práv a svobod a Listiny základních práv Evropské unie, která se navíc
na posuzovanou věc nevztahuje, neboť v ní nebylo uplatňováno právo EU. Nejvyšší správní
soud tak konstatuje, že ani stěžovatelovy další kasační námitky nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech pomoci
v hmotné nouzi je podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
[28] Stěžovateli byl v řízení k jeho zastupování krajským soudem ustanoven advokát
Mgr. Pavel Kužílek, jeho odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. platí stát.
Tato odměna byla určena za jeden úkon právní služby – podání kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši stanovené podle ustanovení
§9 odst. 2 ve spojení s ustanovením §7 bod 3 advokátního tarifu, tj. ve výši 1.000 Kč.
Dále byla ustanovenému zástupci přiznána náhrada hotových výdajů za úkon právní služby
stanovená podle §13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 300 Kč. Jelikož ustanovený advokát
doložil, že je plátcem DPH, zvyšuje se náhrada nákladů o částku této daně, tj. o 273 Kč. Celkem
má tedy ustanovený zástupce stěžovatele právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši
1.573 Kč.
[29] Ustanoveným advokátem účtovaný úkon dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního
tarifu - další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 17. 7. 2017 - soud považuje
za nevěrohodný, přestože takový úkon stvrdil stěžovatel svým podpisem. Jak výše uvedeno,
stěžovatel podal k Nejvyššímu správnímu soudu 4 kasační stížnosti, jejichž obsah je zcela
identický, rozdíl je pouze ve specifikaci napadených rozhodnutí. Ve všech řízeních požádal
ustanovený advokát také o přiznání odměny za další poradu se stěžovatelem přesahující jednu
hodinu. V řízení ve věci sp. zn. 2 Ads 266/2017 advokát požádal o odměnu za poradu ze dne
13. 7. 2017, ve věci sp. zn. 5 Ads 211/2017 za poradu ze dne 12. 7. 2017 a ve věci
sp. zn. 6 Ads 238/2017 za poradu ze dne 7. 7. 2017. Dále advokát uplatňuje odměnu za další
poradu přesahující jednu hodinu konanou opět dne 17. 7. 2017 ve věci sp. zn. 2 Ads 266/2017,
jejímž předmětem je kasační stížnost stěžovatele proti odmítnutí žaloby na ochranu proti
nezákonnému zásahu spočívajícím v usnesení úřadu práce o zastavení řízení o změně doplatku
na bydlení od 1. 2. 2015. Celkem soud eviduje 50 kasačních stížností stěžovatele, vždy
zastoupeného ustanoveným advokátem Mgr. Pavlem Kužílkem. Soud považuje za vyloučené,
aby v identických sporech této povahy advokát činil opakovaně porady přesahující jednu hodinu.
Soudu není zřejmý obsah další porady s klientem již z důvodu principů řízení o kasační stížnosti,
v rámci kterého je vyloučeno tvrdit nové skutečnosti, nehledě k typu sporu vedeného
stěžovatelem proti žalovanému. I kdyby stěžovatel opakovaně vyhledával právní pomoc
ustanoveného advokáta, je zcela v jeho dispozici takové úkony eliminovat, neboť jeho úkolem
je stěžovateli poskytnout výhradně právní pomoc a to v dané věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu