ECLI:CZ:NSS:2018:1.ADS.87.2018:31
sp. zn. 1 Ads 87/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. M., zastoupeného Mgr.
Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/6020/15/4S-HMP, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018,
č. j. 2 Ad 17/2015 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 28. 9. 2014 prostřednictvím datové schránky u Úřadu práce České
republiky – krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále jen „úřad práce“) žádost o příspěvek
na bydlení s nárokem ode dne 1. 7. 2014, v níž jako společně posuzovanou osobu uvedl M. H.
(toto podání vedl úřad práce pod sp. zn. 99865-14-AB). Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2015, č. j.
122981/15/AB, úřad práce žádost zamítl, protože žalobce nepředložil platnou nájemní smlouvu
na byt a neprokázal ani vlastnický vztah k bytu. K odvolání žalobce žalovaný zrušil toto
rozhodnutí rozhodnutím ze dne 27. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/5892/15/4S-HMP, a vrátil věc
úřadu práce k dalšímu řízení a doplnění skutkových zjištění. Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2015, č.
j. 1079759/15/AB, úřad práce žádost žalobce opět zamítl.
[2] Dne 6. 10. 2014 obdržel úřad práce podání nazvané „Žádost o příspěvek na bydlení “
s nárokem ode dne 1. 7. 2014, toto podání bylo zasláno datovou schránkou odesílatelem M. H.,
přičemž jako žadatel o dávku byl uveden žalobce. Tuto žádost úřad práce vedl pod sp. zn. 99871-
14-AB a usnesením ze dne 16. 1. 2015, č. j. 121776/15/AB, řízení o této žádosti zastavil.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/6020/15/4S-HMP, zrušil
usnesení úřadu práce č. j. 121776/15/AB (ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 170447/15/AB) a řízení zastavil. Podání ze dne 6. 10. 2014 bylo podle svého skutečného
obsahu doplněním žádosti žalobce podané dne 28. 9. 2014 o podpis M. H. jako společně
posuzované osoby. Úřad práce pochybil, když jej nesprávně vyhodnotil jako novou žádost a vedl
o něm samostatné správní řízení.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-UM/6020/15/4S-HMP žalobou
u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Žalobce se domáhal
vyslovení nicotnosti usnesení úřadu práce ze dne 16. 1. 2015, podle městského soudu však
usnesení nebylo nicotné. Usnesení netrpělo natolik zásadní vadou, která by způsobovala jeho
nicotnost ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Úřad práce byl věcně příslušný
k vydání rozhodnutí o příspěvku na bydlení žalobce. Žalobci lze přisvědčit potud, že duplicitní
řízení nebylo nikdy zahájeno. Podání ze dne 6. 10. 2014 představovalo pouze doplnění žádosti
dne 28. 9. 2014, jak ostatně uznal i žalovaný. Žalobce podal de iure jedinou žádost. Zrušení
usnesení ze dne 16. 1. 2015 a zastavení řízení bylo zcela namístě, neboť úřad práce vydal
usnesení, přestože tak vůbec neměl učinit. Postup úřadu práce byl nezákonný, nezpůsobil však
nicotnost předmětného usnesení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel setrval na námitce, že usnesení úřadu práce ze dne 16. 1. 2015 bylo nicotné.
Toto usnesení bylo vydáno mimo jakékoli existující řízení. Nebyla-li podána žádost, nemohlo
být ani zahájeno řízení. Chyběl tedy skutkový základ rozhodnutí, což podle právní teorie
způsobuje jeho bezobsažnost a nicotnost. Opačný závěr by pro účastníky označené v takovém
rozhodnutí znamenal závažný zásah do principu právní jistoty, protože by museli aktivně brojit
proti rozhodnutí, u kterého byli zbaveni jakýchkoliv procesních práv. Z logiky věci plyne,
že řízení, které nebylo zahájeno, nelze ani zastavit. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, obsahuje
v §66 taxativní výčet důvodů, pro které správní orgán může usnesením řízení zastavit. Správní
orgán tak nemůže řízení zastavovat z jiného, zde neuvedeného důvodu. Nebylo proto správné
tvrzení městského soudu, že nutnost zastavit řízení vyplývala ze systematiky, účelu a smyslu
právní úpravy, nikoliv výslovně z §66 správního řádu.
[7] V doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2018 stěžovatel zopakoval, že řízení ve věci
nebylo nikdy zahájeno a podle jeho názoru ani zahájeno být nemohlo. Správní orgán nemohl
zahájit řízení sám, neboť se jednalo o řízení z moci úřední.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se již zabýval skutkově a právně obdobnou věcí mezi týmiž
účastníky řízení v rozsudcích ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 Ads 86/2018 – 29. Stěžovatel uplatnil
v nyní předložené kasační stížnosti totožné námitky, soud proto neshledal důvod se od svých
dříve vyslovených závěrů odchýlit. Na plné odůvodnění citovaného rozsudku soud pro stručnost
odkazuje a na tomto místě pouze shrne podstatné argumenty, které vedly k zamítnutí kasační
stížnosti.
[12] Úvodem soud předesílá, že shledal žalobu přípustnou. Byť by se mohlo zdát,
že stěžovatel byl rozhodnutím žalovaného ve svém odvolacím nároku de facto uspokojen
(stěžovatel i žalovaný se shodují v tom, že podání ze dne 6. 10. 2014 bylo pouze doplněním
žádosti ze dne 28. 9. 2014, nikoliv novou žádostí, řízení se proto vůbec nemělo vést, mělo
být zastaveno a rozhodnutí úřadu práce musí být zrušeno) a že žalobou napadené rozhodnutí
je úkonem vyloučeným ze soudního přezkumu, Nejvyšší správní soud při posuzování
přípustnosti žaloby vyšel ze závěru rozšířeného senátu vyjádřeného v usnesení ze dne
12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 – 65, č. 2837/2013 Sb. NSS. V odstavci 45 tohoto usnesení
rozšířený senát uvedl, že v případě, že odvolací orgán rozhodnutí zruší a zastaví řízení,
aniž by ve výroku rozhodnutí uvedl, že tak činí pro nicotnost prvostupňového rozhodnutí,
je účastník řízení oprávněn podat žalobu podle §65 a násl. s. ř. s., v níž se může domáhat
vyslovení nicotnosti rozhodnutí prvního stupně. Předmětem přezkumu na základě takové žaloby
pak může být pouze otázka, zda odvolací správní orgán správně posoudil napadené rozhodnutí
pouze jako nezákonné, či zda mělo být prohlášeno za nicotné.
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s žalovaným a městským soudem, že usnesení úřadu
práce ze dne 16. 1. 2015 bylo nezákonné, nikoliv nicotné.
[14] Úřad práce zahájil řízení o téže žádosti, o které již jedno řízení vedl, neboť nesprávně
vyhodnotil doplnění původní žádosti jako žádost novou. Zahájení dalšího řízení o téže žádosti
však bránila překážka litispendence. Podle §44 odst. 1 správního řádu je řízení o žádosti
zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně
příslušného orgánu. V posuzované věci bylo řízení o žádosti stěžovatele o příspěvek na bydlení
s nárokem ode dne 1. 7. 2014 zahájeno dne 28. 9. 2014. Podání ze dne 6. 10. 2014 bylo podle
svého obsahu pouze doplněním původní žádosti o podpis společně posuzované osoby. Zahájil-li
úřad práce další řízení na základě podání ze dne 6. 10. 2014, postupoval v rozporu se zákazem
obsaženým v §48 odst. 1 správního řádu. Rozhodnutí, které následně vzešlo z řízení, které
nemělo být pro překážku litispendence vůbec vedeno, je nezákonné, a bylo proto třeba
je bez dalšího podle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušit a řízení zastavit, jak správně učinil
žalovaný.
[15] Soud nepřisvědčil stěžovateli, že rozhodnutí úřadu práce bylo pro výše popsanou vadu
nicotné. Podle §77 odst. 1 a odst. 2 správního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2017) je nicotné
rozhodnutí, které vydal věcně zcela nepříslušný orgán, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně
rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze
vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost představuje specifickou kategorii
vad, které jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž
nezhojitelnými. Na rozhodnutí, které je stiženou takovou vadou, je třeba hledět
tak, jako by vůbec neexistovalo (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 13. 5. 2008,
č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, č. 1629/2008 Sb. NSS).
[16] To ovšem není případ nyní napadeného rozhodnutí. Pokud by již dříve nebylo o téže
věci zahájeno a vedeno řízení, rozhodnutí, které bylo předmětem odvolacího přezkumu, by bylo
možno hodnotit jako vydané věcně příslušným orgánem, které není fakticky či právně
neuskutečnitelné. Nejde tedy o akt, který by vůbec nebylo možno považovat za rozhodnutí
správního orgánu. Obdobně judikatura v případě rozhodnutí vydaných v rozporu s překážkou
věci pravomocně rozhodnuté (§48 odst. 2 správního řádu) dovodila, že ani zde nejde
o nicotnost, ale pouze o „běžnou“ nezákonnost (srov. rozsudek ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 68/2007 – 82).
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu