ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.391.2017:24
sp. zn. 1 Afs 391/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: ARMEX GLOBAL, a. s.,
se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem
se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní
město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 6 A 221/2013 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 25. 1. 2012 podal žalobce přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2011,
ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 2.023.339 Kč. Správce daně po zhodnocení
důkazních prostředků získaných v rámci postupu k odstranění pochybností dospěl k závěru,
že nárok na odpočet nebyl v plné výši prokázán a dne 18. 7. 2012 vydal platební výměr na DPH
za 4. čtvrtletí 2011, kterým vyměřil vlastní daňovou povinnost ve výši 9.375 Kč.
[2] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 13. 6. 2013 k odvolání žalobce tento
platební výměr změnilo na částku nadměrného odpočtu 2.023.339 Kč, tj. na částku vykázanou
žalobcem v daňovém přiznání. Důvodem změny napadeného platebního výměru byla skutečnost,
že žalobce na základě důkazních prostředků předložených v rámci odvolacího řízení prokázal
oprávněnost nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění týkajících se výstavby
„multifunkční vily“.
[3] Žalobce se žalobou u městského soudu domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného,
alternativně ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Následně žalobce žalobu omezil tak,
že ji formuloval jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), který
spatřoval v tom, že mu nebyl žalovaným předepsán úrok z neoprávněného jednání správce daně.
Městský soud žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaevidovat na osobní daňový
účet žalobce úrok z neoprávněného jednání správce daně za období ode dne 1. 4. 2012 do dne
25. 6. 2013, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud
vyhověl a rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 Afs 265/2016 - 33, napadený rozsudek městského
soudu zrušil. V odůvodnění uvedl, že městský soud nesprávně stanovil období, za které přikázal
žalovanému zaevidovat na účet žalobce úrok, neboť dle §254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád (dále jen „daňový řád“ či „d. ř.“) i smyslu úroku z neoprávněného jednání by úrok mohl
připadat v úvahu pouze za období po vydání platebního výměru správcem daně neuznávajícím
nadměrný odpočet, tj. od 18. 7. 2012, resp. ode dne následujícího po dni doručení tohoto
platebního výměru. Druhým důvodem pro zrušení napadeného rozsudku byla skutečnost,
že městský soud se nezabýval otázkou, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky
pro připsání úroku podle §254 daňového řádu, konkrétně, zda byla naplněna podmínka, že došlo
ke zrušení rozhodnutí správce daně z důvodu jeho nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného
úředního postupu správce daně. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že daňové subjekty
při správě daní mají povinnosti daň tvrdit a případně vůči správci daně svá tvrzení prokázat.
Může tedy nastat taková situace, v níž daňový subjekt v důsledku nesplnění povinnosti tvrdit
a dokázat neunese v prvním stupni své důkazní břemeno, a proto správce daně v souladu
se zákonem vydá rozhodnutí v jeho neprospěch. Následně v odvolacím řízení, daňový subjekt
břemeno již unese, a proto opět v souladu se zákonem odvolací správní orgán rozhodnutí
správce daně zruší či změní, a to ve prospěch daňového subjektu. K této změně či k tomuto
zrušení ovšem nedochází proto, že by předchozí rozhodnutí správce daně bylo vydáno v rozporu
se zákonem – naopak, toto rozhodnutí v době svého vydání bylo zcela správné. Nejvyšší správní
soud proto vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] V dalším řízení městský soud žalobu žalobce zamítl s odůvodněním, že v daném případě
se jednalo o situaci, kdy daňový subjekt (žalobce) v důsledku nesplnění povinnosti tvrdit
a dokázat oprávněnost odpočtu neunesl v prvním stupni své důkazní břemeno. Z toho důvodu
prvostupňový správce daně v souladu se zákonem vydal rozhodnutí (platební výměr)
v neprospěch žalobce. Žalobce podle názoru soudu unesl své důkazní břemeno až po předložení
nových dokladů v odvolacím řízení, a proto odvolací orgán rozhodnutí správce daně změnil
ve prospěch žalobce. Ke změně prvostupňového rozhodnutí tak nedošlo proto, že by toto
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Rozhodnutí bylo v době svého vydání zcela
v souladu se zákonem.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[7] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud založil napadené rozhodnutí
na důkazech, které nebyly řádně provedeny, a stěžovatel se k nim nemohl vyjádřit. Poukazuje
na to, že součástí správního spisu byly v době prvního rozhodování městského soudu pouze
podnět k odstranění nečinnosti žalovaného a sdělení správce daně. Žalovaný ve vyjádření
k žalobě odkázal na další důkazy, které však správní spis neobsahoval, protože tyto důkazy byly
provedeny v jiném správním řízení, a to ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
4. čtvrtletí 2011. Stěžovatel namítá, že po zrušení prvního rozsudku městského soudu Nejvyšším
správním soudem městský soud neprovedl žádné dokazování, ale přitom pro dokazování použil
důkazy, které v řízení o úrocích předcházejícímu podání žaloby provedeny nebyly.
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že v případě, že se prověřování nadměrného odpočtu
provádí jak v řízení před správcem daně I. stupně, tak v odvolacím řízení, má daňový subjekt
nárok na odškodnění formou úroku jen v případě, že je prvostupňové rozhodnutí změněno
pro nezákonnost. V této souvislosti odkazuje na rozsudek ve věci Kordárna a uvádí,
že je lhostejné, zda unesl důkazní břemeno o správnosti svého nároku na nadměrný odpočet
až v odvolacím řízení. Dle stěžovatele lze nejvýše uvažovat o jeho podílu na délce prověřování
nadměrného odpočtu a při výpočtu úroku toto časové období nezohlednit.
[9] Stěžovatel dále uvádí, že důkazy, které městský soud považoval za rozhodující, předložil
stěžovatel již dne 21. 12. 2012 a k vrácení nadměrného odpočtu došlo až dne 26. 6. 2013,
což podstatně přesahuje tříměsíční lhůtu vymezenou rozsudkem ve věci Kordárna
pro prověřování nadměrného odpočtu „zdarma“. Minimálně za toto dobu měl být stěžovatel
ve smyslu rozsudku ve věci Kordárna odškodněn.
[10] Závěrem stěžovatel namítá, že část prověřovaného nadměrného odpočtu se výstavby Vily
Letná vůbec netýkala, což namítal v doplnění odvolání, odvolací orgán se však touto námitkou
vůbec nezabýval, protože stěžovateli vrátil celý nadměrný odpočet.
[11] Ke kasační stížnosti se vyjádřil též žalovaný. Uvedl, že dle jeho názoru městský soud
postupoval v souladu se závěrem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne
9. 3. 2017, č. j. 1 Afs 265/2016 - 33, jehož právním názorem byl vázán. Žalovaný se ztotožnil
s hodnocením důkazních prostředků provedených městským soudem. Pokud jde o nesouhlas
žalobce týkající se vlivu zákonnosti prvostupňového rozhodnutí na přiznání nároku na úrok,
poukázal žalovaný na skutečnost, že tento závěr vyplývá z rozsudku ve věci Kordárna,
na nějž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku odkázal.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelovu námitku ohledně neprovedení důkazů před městským soudem neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou. Skutečnosti, na kterých založil městský soud věcné
posouzení zákonnosti či nezákonnosti platebního výměru, byly zřejmé ze správního spisu,
jež si městský soud poté, co mu byla věc vrácena Nejvyšším správním soudem, opatřil.
Toto vyplývá i ze so udního spisu, kde se na č. l. 93 nachází pokyn k vyžádání druhostupňového
správního spisu z Odvolacího finančního ředitelství. Na dalším listu je poté přípis Odvolacího
finančního ředitelství ze dne 8. 9. 2017 o postoupení kompletního spisového materiálu. Nejvyšší
správní soud také ověřil, že ve správním spisu se nachází všechny podklady, ze kterých městský
soud vycházel a jež posuzoval, a neshledal žádné nesrovnalosti. Není vadou řízení,
pokud si k posouzení zásahové žaloby, jejímž předmětem je připsání úroků dle §254 d. ř., vyžádá
od správního orgánu spis vedený v původní věci daně z přidané hodnoty. Naopak v současném
případě bylo povinností městského soudu tak učinit, neboť ve zrušujícím rozsudku jej Nejvyšší
správní soud zavázal, aby se zabýval zákonností vydaného platebního výměru. Je zřejmé,
že k takovému posouzení je správní spis daňového subjektu (stěžovatele) ve věci daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011 nezbytný.
[15] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, že má daňový subjekt nárok na úrok dle §254 d. ř.
jen v případě, že bylo prvostupňové rozhodnutí změněno pro nezákonnost. Touto otázkou
se však Nejvyšší správní soud zabýval již v předchozím řízení, které vyústilo do vydání
zrušujícího rozsudku dne 9. 3. 2017, č. j. 1 Afs 265/2016 - 33. Zde vyslovil závěr, že je nutno
rozlišit, zda bylo rozhodnutí správce daně změněno pro nezákonnost či proto, že daňový subjekt
v prvostupňovém řízení neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení a tato prokázal
až v řízení před odvolacím orgánem. Nedostatečná úvaha městského soudu na toto téma byla
také jedním z důvodů pro zrušení jeho rozhodnutí ze dne 13. 9. 2016. Pokud se tedy městský
soud v dalším řízení zabýval otázkou zákonnosti prvostupňového rozhodnutí (platebního
výměru) a dospěl k závěru, že stěžovatel nemá nárok na úrok dle §254 d. ř., neboť prvostupňové
rozhodnutí nebylo nezákonné, postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud je vázán svým
dříve vysloveným právním názorem v téže věci. Tak je zaručen požadavek legitimního očekávání
a předvídatelnosti soudního rozhodování (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j.
9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Je tedy zřejmé, že námitku stěžovatele není oprávněn
již dále posoudit jiným způsobem, než jak to kasační soud učinil v předchozím rozsudku č. j.
1 Afs 265/2016 - 33. Námitka stěžovatele není přípustná.
[16] Námitky stěžovatele ohledně prodlevy mezi předložením rozhodujících důkazů
a vrácením nadměrného odpočtu a ohledně skutečnosti, že část nadměrného odpočtu se netýkala
výstavby Vily Letná, posoudil Nejvyšší správní soud jako nepřípustné dle §104 odst. 4 s. ř. s. ,
neboť tyto stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl. Dále se jimi proto nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu