ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.149.2017:66
sp. zn. 1 As 149/2017 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. H., zastoupen Mgr.
Václavem Čermákem, advokátem se sídlem Bulharská 66, Trutnov, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí
ministra spravedlnosti ze dne 11. 9. 2015, č. j. MSP-872/2012-LO-SP/41, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j.
8 A 213/2015 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Dne 5. 10. 2012 Ministerstvo spravedlnosti zamítlo žalobcovu žádost ze dne 14. 7. 2012
o zápis do seznamu rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů
ze spotřebitelských smluv.
[2] Nejprve ministr spravedlnosti zamítl žalobcův rozklad, žalobce však toto rozhodnutí
napadl úspěšnou žalobou. Městský soud v Praze první rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému
k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 8 A 16/2013 - 37,
a to pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Konkrétně Městský soud v Praze vytkl
žalovanému, že se nevypořádal s námitkou týkající se stanoviska představenstva České advokátní
komory (ČAK), výboru pro srovnávací přezkum právnického vzdělání získaného v zahraničí,
které je v prvostupňovém rozhodnutí citováno pod čarou. Žalobce tvrdil, že by požadavky
představenstva ČAK splňoval. Soud musel této námitce přisvědčit, neboť v napadeném
rozhodnutí k této věci nepadla ani zmínka. V této souvislosti poukazoval žalobce
na svá doplňující studia, avšak ani s touto námitkou se žalovaný nevypořádal.
[3] Ministr spravedlnosti tedy o rozkladu rozhodoval znovu, a to tak, že v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím potvrdil názor uvedený v prvostupňovém rozhodnutí. Uchazeč
nespluje podmínku vysokoškolského vzdělání v souladu s ustanovením §35b odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění
platném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
[4] Žalobce podruhé brojil proti rozhodnutí ministra žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze, který však tentokrát žalobu zamítl. Podle městského soudu vzdělání žalobce na vysoké
škole ve Slovenské republice nesplňuje podmínku uvedenou v ustanovení §35b odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona o rozhodčím řízení v rozhodném znění, neboť se jednalo pouze o dvouleté
právnické studium, byť magisterského typu. Všechny čtyři právnické fakulty v České republice
bezvýjimečně poskytují vzdělání v oboru právo v pětiletém magisterském studijním programu.
Žalobce tedy nesplnil základní předpoklad získání vysokoškolského vzdělání v pětiletém
magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole. Podle městského soudu
žalovaný správně poukázal na skutečnost, že bakalářské studium absolvoval žalobce ve studijním
programu bankovnictví ve studijním oboru Právní administrativa v podnikatelské sféře,
Bankovního institutu, Vysoká škola Praha. Tento studijní obor neodpovídal požadavkům
vzdělání v oboru právo, uvedeným v zákoně o rozhodčím řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel včas podanou kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 120/2002 Sb., soudního řádu správního
(s. ř. s.).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že na slovenské vysoké škole
ve Sládkovičove je možné absolvovat bakalářský a poté pokračující magisterský program v oboru
právo. Koncepcí vysokoškolského studia rozděleného na základní (bakalářské) studium
a na něj navazující studium magisterské je ostatně v podstatném rozsahu aplikována též v České
republice. Rozhodující je přitom skutečný obsah absolvovaného studia, a nikoli formální
označení příslušného studijního programu Stěžovatel se proto domnívá, že jím absolvované
vzdělání je srovnatelné s pětiletým magisterským programem v oboru právo v České republice.
Stěžovatel namítal, že některá právní odvětví (například pracovní právo a právo sociálního
zabezpečení) byla dokonce probírána podstatně důkladněji, o souvisejících mimoprávních
disciplínách ani nemluvě. Skutečnost, že jak stěžovatelovo bakalářské, tak navazující magisterské
studium probíhalo jako kombinované (tedy dálkově), není na závadu. Forma studia o úrovni
dosaženého vzdělání nevypovídá.
[7] Postup městského soudu srovnávající výhradně dvouleté navazující magisterské studium
žalobce na Slovensku s pětiletým magisterským studiem v České republice je nesprávný a nelze jej
označit ani za unijně konformní postup. Stěžovatel se dovolával závěrů vyslovených v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016 a navazující rozsudek kasačního
soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j. 9 As 140/2016 - 46.
[8] Stěžovatel podle městského soudu nijak nedoložil, že by vysoká škola ve Sládkovičove
požívala renomé obdobného polské vysoké školy, na které odkazoval Ústavní soud ve věci
sp. zn. II. ÚS 443/16. Stěžovatel však městským soudem nebyl k případnému doložení
této skutečnosti vyzván. Městský soud pochybil, když při hodnocení kvalifikačních předpokladů
stěžovatele pro výkon rozhodce nepřihlédl k jeho dovednostem i získané praxi.
[9] Rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Soud při popisu skutkového
stavu věci uvedl doklady, jimiž stěžovatel prokazoval splnění nezbytných kvalifikačních
předpokladů (viz strana 4 napadeného rozsudku), v jejich výčtu však zcela chybí předložené
přehledy o dřívějším studiu v České republice, konkrétně přehled o prospěchu na Právnické
fakulty MUNI v Brně a přehled o vykonaných zkouškách na Právnické fakulty UPOL
v Olomouci. To, že městský soud k těmto dokladům nepřihlédl, resp. že se s nimi nijak
v napadeném rozsudku nevypořádal, tak podle názoru žalobce mohlo mít za následek
nezákonnost rozhodnutí městského soudu o věci samé.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na své dosavadní argumentaci a ztotožnil
se s rozsudkem městského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnosti není důvodná.
[13] Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, ke kterému je povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti
i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel v kasační
stížnosti namítá, že se městský soud nijak nevypořádal s jím doloženými doklady, konkrétně
o prospěchu v případě dvou neúspěšných studií na právnických fakultách v České republice.
[14] Napadený rozsudek městského soudu odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího
správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j.
1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j.
5 As 29/2007 - 64). Městský soud vyložil, proč považoval žalobu za nedůvodnou, vypořádal
se se všemi žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou
argumentací. Nepochybil, když se v rámci věcného vypořádání zaměřil na vysvětlení klíčových
důvodů, ze kterých právní názor stěžovatele nemohl obstát (srov. rozsudek kasačního soudu
ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Z odůvodnění rozsudku je jasně patrné, jakým
způsobem (byť implicitně) námitku stěžovatele vypořádal. Úkolem soudu je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, nikoliv odpovědět na každou jednotlivou dílčí
žalobní námitku. Městský soud této povinnosti v nyní projednávané věci dostál.
[15] Městský soud se stěžovateli pokusil ozřejmit, z jakých důvodů nelze stěžovatele zapsat
do seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory. Podle §35a odst. 1 zákona o rozhodčím řízení,
ve znění platném do 31. 12. 2013, Ministerstvo vede seznam rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí
doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Podle §35b odst. 1 písm. c) zákona
o rozhodčím řízení, ve znění platném do 31. 12. 2013, Ministerstvo na žádost do seznamu rozhodců
zapíše fyzickou osobu, která získala vysokoškolské vzdělání o oboru právo studiem na vysoké škole
1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo 2. v zahraničí, pokud
je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě
mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno
podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání,
které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice
[zvýraznění doplněno NSS]. S účinností novely 258/2016 Sb., již spory ze smluv, které
se spotřebiteli uzavírá podnikatel, nelze nadále řešit podle zákona o rozhodčím řízení
(tj. od 1. 12. 2016).
[16] V nyní projednávaném případě stěžovatel doložil žalovanému v řízení o zápisu
do seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory: (i) diplom z Fakulty práva Janka Jesenského,
slovenské soukromé Vysoké školy v Sládkovičove, o absolvování druhého stupně ve studijním
programu právo a (ii) diplom z Bankovního institutu soukromé Vysoká školy v Praze,
o absolvování bakalářského studijního programu Bankovnictví ve studijním oboru Právní
administrativa v podnikatelské sféře. Dále pak (iii) osvědčení zmíněného Bankovního institutu
o absolvování kurzů Nový občanský zákoník v rozsahu šestnácti hodin a Zákon o obchodních
korporacích v rozsahu osmi hodin. Stěžovatel rovněž doložil (iv) potvrzení o zaměstnání
na základě pracovní smlouvy jako asistent advokáta.
[17] Podstatné přitom je, že stěžovatelem absolvované studium ani ve svém souhrnu
neodpovídá požadavkům magisterského studia v oboru právo v České republice. Na tomto
závěru nic nemohly změnit ani dovednosti získané stěžovatelem v průběhu praxe v advokátní
kanceláři. Stěžovatel totiž absolvoval bakalářské studium v oboru právní administrativa
v podnikatelské sféře a teprve poté pokračující magisterské studium v oboru právo, čímž nelze
považovat podmínku vymezenou v §35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení
za splněnou.
[18] Stěžovatel v žalobě, jakož i kasační stížnosti argumentoval tím, že rozdělení pětiletého
studia na bakalářské a (pokračující) magisterské je v zahraniční (zejména západní) akademické
sféře obvyklé. Stejně tak v České republice většina oborů, vyjma lékařství a práva, dělí studijní
program na bakalářský a pokračující magisterský. Jakkoliv lze dát stěžovateli v této věci
za pravdu, v nyní projednávaném případě je klíčová skutečnost, že stěžovatel neabsolvoval
oba programy zaměřené na právo tak, aby tyto programy následně ve svém souhrnu odpovídaly
magisterskému studijnímu programu, který lze v oboru právo v České republice absolvovat.
[19] Kasační soud se proto ztotožnil s městským soudem, že stěžovatel podmínky pro zápis
do seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory [vymezené §35b odst. 1 písm. c) zákona
o rozhodčím řízení] nesplňoval. K tomu Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že rovněž
na veřejné vysoké škole v České republice lze absolvovat bakalářský program zaměřený
na některou z právních specializací (například přímo Právnická fakulta Masarykovy univerzity
umožňuje absolvovat bakalářské studium s právní specializací v programu Vyšší justiční úředník,
Mezinárodněprávní obchodní studia, Obchodněprávní studia a dále studijní program v oboru
Veřejná správa). Ani absolvování těchto bakalářských programů, namísto Bankovního institutu
soukromé Vysoká školy v Praze, by ovšem stěžovatele dle rozhodné úpravy neopravňovalo
k zápisu do seznamu rozhodců.
[20] Městský soud skutečně nemohl činit jinak, než že porovnal magisterské studium v oboru
právo v České republice s pokračujícím magisterským studiem stěžovatele. Podmínku
§35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení nebylo možno de facto obcházet
tím, že by stěžovatel nejprve absolvoval ekonomický program (byť specializovaný na právo)
a teprve poté využil prostupnosti oborů u některé ze zahraničních fakult. Pokud by na slovenské
univerzitě absolvoval jak bakalářský, tak navazující magisterský program právě v požadovaném
oboru právo, podmínku podle §35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení by nepochybně
splňoval.
[21] Stěžovatel po celou dobu soudního řízení namítá, že Ústavní soud, jakož i kasační soud
již účastníkům v obdobné situaci vyhověly. Na tyto námitky však stěžovateli uspokojivě
odpověděl již městský soud. Kasační soud k tomu toliko dodává, že v případě nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016, týkajícího se splněný podmínky absolvovaného
studia pro vstup do ČAK, stěžovatel absolvoval magisterský studijní program v oboru právo
na právnické fakultě zahraniční (polské) univerzity. Jak již bylo výše uvedeno [20], pokud
by stěžovatel absolvoval na Slovensku (pětiletý) magisterský program v oboru právo
nebo bakalářský a poté navazující magisterský program (oba v oboru právo), podmínky §35b
odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení by nepochybně splňoval. Z těchto důvodů je případ
stěžovatele od namítané judikatury Ústavního soudu zcela odlišný a právní závěry v nálezu
vyslovené nejsou v této věci přiléhavé.
[22] Městský soud v této souvislosti ve svém rozsudku zmínil, že vysoká škola
ve Sládkovičove nepožívá renomé Jagellonské univerzity (jež bylo Ústavním soudem v tehdy
projednávané věci zdůrazňováno). Městský soud nepochybil, když stěžovatele nevyzval
k doložení této skutečnosti. Předně, městský soud na tomto argumentu nepostavil odmítnutí
citovaného nálezu v této věci, i kdyby tak ovšem učinil, je právě povinností stěžovatele spolu
s žalobou označit důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhuje provést. Související námitka,
že některá právní odvětví byla ve Sládkovičove probírána dokonce podstatně důkladněji,
než je na právnických fakultách v České republice obvyklé, je rovněž podle kasačního soudu
toliko spekulativní a především nijak nesouvisí se zákonnou podmínkou vymezenou §35b odst. 1
písm. c) zákona o rozhodčím řízení.
[23] Co se týče namítaného rozsudku kasačního soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j.
9 As 140/2016 - 46, tentokrát týkajícího se přímo zápisu do seznamu rozhodců, v tehdy
projednávané věci stěžovatel prokázal získání vysokoškolského vzdělání v magisterském
(pětiletém) studijním programu právo na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě
(viz bod 2 uvedeného rozhodnutí). Závěr žalovaného, že rozsah tohoto absolvovaného vzdělání
neodpovídá obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru
právo na vysoké škole v České republice, byl tudíž nesprávný. S ohledem na rozdílný rozsah
zahraničního studia je rovněž tato judikatura v nyní projednávané věci nepřípadná.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke shora uvedenému k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s ř. s.). Žalovaný sice ve věci úspěch měl, podle
obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, ani žádné
v průběhu řízení neuplatnil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu