ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.189.2018:22
sp. zn. 1 As 189/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: K. F., zastoupena Mgr.
Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2017, č. j. JMK 45368/2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018, č. j. 41 A 21/2017 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Komise k projednávání přestupků města Hodonín (dále jen „správní orgán I. stupně“)
vydala dne 25. 1. 2017 rozhodnutí, kterým ve výroku I. uznala žalobkyni vinnou
ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, kterého se dopustila tím, v období od června
2016 do srpna 2016 (nejméně každý víkend v předmětném období, konkrétně např.
3. - 5. 6. 2016, 10. – 11. 6. 2016, 17. – 18. 6. 2016) v lokalitě H. – V., pozemek parc. č. X, její psi
štěkáním a vytím rušili noční klid, čímž se dopustila přestupku proti veřejnému pořádku tím, že
úmyslně porušila noční klid. Výrokem II. pak žalobkyni uložila pokutu ve výši 1.500 Kč.
[2] K odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ve výroku I. tak, že vypustil slovo „úmyslně“ a nahradil ho slovem
„z nedbalosti“. Ve výroku II. snížil pokutu na 1.000 Kč.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u krajského soudu, který ji neshledal
důvodnou a zamítl ji.
II. Důvody kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Podle stěžovatelky nebylo prokázáno, zda byla, resp. zda vůbec být mohla, naplněna
jak formální, tak materiální stránka přestupku, tedy jestli se vůbec jednalo o rušení nočního klidu,
tedy hluk takové intenzity, která by naplňovala znaky přestupkového jednání a že by toto jednání
bylo společensky škodlivé. Nebylo zjištěno, jestli byl hluk skutečně způsobován stěžovatelčinými
psy. Nebyl proto dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatelka nesouhlasí
s tím, že by se jednalo o zjevný exces, naopak upozornila, že štěkání i vytí patří k přirozeným
projevům psů, kterými zvířata reagují např. na vnější podněty.
[6] Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že své závěry vyvodil v podstatě pouze z toho,
že pět svědků vypovědělo, že je štěkot psů stěžovatelky rušil. Základním problémem však nebyl
štěkot psů, ale poměrně vyhrocené vztahy mezi stěžovatelkou a několika sousedy, kteří byli
správním orgánem I. stupně vyslechnuti. Krajský soud se nezabýval tím, že řešení sousedských
sporů prostřednictvím řízení přestupkového (potažmo i trestního) je v rozporu se zásadou
subsidiarity trestní represe. Jako majitelka psů může stěžovatelka porušovat §1012 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jde však o spor občanskoprávní, nikoliv o věc, která
by měla být řešena přestupkovým řízením. Tři z vyslechnutých svědků (manželé P. a paní Š.)
přitom v dané lokalitě vůbec nebydlí. Paní Š. bydlí v B. ulici č. p. X, a pokud se na ulici ozývá
štěkot, je to převážně štěkot psů z chovné stanice nacházející se na adrese B. X, nikoliv z chovné
stanice stěžovatelky.
[7] I pokud by bylo pět daných svědků skutečně rušeno, nelze se ztotožnit se závěrem soudu,
že tímto je spáchání přestupku a intenzita rušení objektivně vyhodnocena. Stěžovatelka
již v průběhu správního řízení navrhovala provedení několika svědeckých výpovědí, zejména
osob, které s ní bezprostředně sousedí. Krajský soud však tyto svědecké výpovědi neprovedl
s tím, že výpověď svědků, že je psi nerušili, není potřebná. Právě tímto způsobem však bylo
nutno objektivně vyhodnotit míru a intenzitu štěkotu psů. Nelze vycházet ze subjektivního pocitu
několika sousedů, se kterými má navíc stěžovatelka osobní spory, a zcela pominout řadu dalších
sousedů, kteří by naopak mohli potvrdit, že se o žádné nadměrné rušení nejednalo.
[8] Ze strany správních orgánů nebyl zjištěn skutkový stav dostatečným způsobem. Tvrzení
svědků byla poměrně obecná a neurčitá. Krajský soud nesprávně stěžovatelčiny argumenty odmítl
s tím, že se jedná o chovnou stanici s minimálně deseti psy. Již v žalobě stěžovatelka uváděla,
že se v lokalitě nachází ještě jiná chovná stanice, a to na ulici B. X, tj. ve stejné ulici. Proto štěkot,
který sousedy rušil, mohl pocházet i z této stanice. Přestupku se tak mohl dopustit provozovatel
druhé chovné stanice. Svědci přitom nebyli schopni specifikovat, zda štěkot a vytí psů skutečně
pochází od stěžovatelčiných psů či nikoliv.
[9] Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že by bylo v pořádku časové
vymezení přestupkového jednání. Již první část specifikace „od června do srpna“ je sama o sobě
neurčitá. Je nutno uvést minimálně datové určení, kdy mělo k přestupku docházet, a to z několika
důvodů: aby byla vyloučena možnost opakovaného řešení stejného přestupku za období, které
by mohlo do neurčitého vymezení zasahovat; z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek.
I druhá část časového vymezení, kdy správní orgán odkazuje příkladmo na určité víkendy, je zcela
neurčitá a v podstatě svědčí o bezradnosti žalovaného určit konkrétní období, kdy mělo
k přestupku docházet. Je nepřijatelné, aby bylo ve výroku rozhodnutí uvedeno, že se stěžovatelka
přestupku měla dopouštět „například“ v uvedeném období. Toto způsobuje zmatečnost
rozhodnutí. Krajský soud tak zcela opomněl, že výrok rozhodnutí správního orgánu
je co do formální stránky zcela chybný.
[10] K tvrzení krajského soudu, že přivolání městské policie na místo, aby věc prošetřila, není
zákonnou podmínkou k projednání přestupku, stěžovatelka uvedla, že pokud by na místo byla
městská policie přivolána, byl by k dispozici jasný a do jisté míry objektivní důkaz, v jaké míře
se projevovalo štěkání psů a jestli šlo skutečně o psy stěžovatelky.
III. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jednání stěžovatelky
je přestupkem dle §47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Její jednání (rušení nočního klidu)
je za přestupek označeno v zákoně, přičemž obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož
formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech
i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti.
[12] Časové vymezení přestupku zcela vyhovuje požadavkům kladeným §77 zákona
o přestupcích na obsahové náležitosti výroku rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným.
[13] Z výpovědí svědků vyplynulo nade vší pochybnost, že noční klid byl rušen štěkotem
psů plemene Husky, kteří se nachází na pozemku N. V. v H., a ve větším počtu vydávají
specifický zvuk. Že se jednoznačně jedná o psy žalobkyně, potvrdila svědkyně P..
[14] Zákon o přestupcích nestanoví žádné limity, které by určovaly, že o tento přestupek půjde
pouze tehdy, přesáhne-li intenzita hluku určitou vymezenou hranici.
[15] Žalovaný uzavřel, že rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení jsou objektivní a vycházejí
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Kasační stížnost proto není důvodná.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně zpochybnila, že vůbec mohla být naplněna
formální i materiální stránka přestupku.
[19] Přestupky proti veřejnému pořádku upravuje §47 zákona o přestupcích, podle jehož
odstavce 1 písm. b) se přestupku dopustí ten, kdo poruší noční klid. Podle odstavce 3 se dobou
nočního klidu rozumí doba od 22. do 6. hodiny. Za tento přestupek lze uložit pokutu
do 5.000 Kč (§47 odst. 2 tohoto zákona).
[20] Za rušení nočního klidu jsou považovány např. hlasité hlasové projevy či hlasitá
reprodukovaná či živá hudba, tzn. projevy, které jsou v době nočního klidu způsobilé porušit
nebo ohrozit občanské soužití a veřejný pořádek. Z uvedeného je zřejmé, že pokud jde o míru
závažnosti, nepůjde typicky o jednání navozující kritické a nebezpečné situace a vyžadující
okamžitý zásah, naopak půjde spíše o situace řešené na místě např. domluvou či blokovou
pokutou (viz např. rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, čj. 5 As 1/2016 – 51).
[21] V posuzované věci se měla stěžovatelka dopustit přestupku proti veřejnému pořádku
tím, že její psi plemene sibiřský husky štěkáním a vytím opakovaně v období od června do srpna
roku 2016 rušili noční klid.
[22] Nejvyšší správní soud přisvědčuje správním orgánům a krajskému soudu, že za rušení
nočního klidu lze považovat i štěkot a vytí psů, pokud bude výrazně překračovat míru rušení,
kterou lze očekávat a kterou je nutno tolerovat u psů chovaných na zahradě, resp. v obci,
kde majitelé nemovitostí zpravidla psy chovají. Za rušení nočního klidu jistě nelze považovat
běžné přirozené projevy psa, ale musí se jednat o exces, kterým již je narušován veřejný pořádek.
Pro naplnění skutkové podstaty přestupku bude zpravidla nutno, aby k hlasitým zvukovým
projevům psů docházelo opakovaně, či po nepřiměřenou dobu, neboť pouze výjimečné vytí
či štěkání psů nepřiměřené běžným poměrům, může být zcela pochopitelné a akceptovatelné,
a někdy se mu, zejména v případě chovu většího množství psů, jak tomu bylo v případě
stěžovatelky, nelze vyhnout.
[23] Štěkání a vytí psů tak zcela jistě může naplnit formální znaky přestupku proti veřejnému
pořádku, jak jsou uvedeny v zákoně o přestupcích. V posuzované věci bylo prokázáno, že rušení
nočního klidu v důsledku projevů psů stěžovatelky pociťovalo minimálně pět svědků, které
vyslechl správní orgán I. stupně. Z jejich výpovědí jednoznačně vyplynulo, že ve vymezeném
časovém období byli opakovaně (minimálně o víkendech či několikrát týdně) v době nočního
klidu buzeni štěkotem a vytím psů, přičemž jednoznačně identifikovali, že šlo o specifické projevy
psů chovaných stěžovatelkou, které slýchali také v průběhu dne. Například svědkyně paní
MUDr. D. S. uvedla, že se jedná o stejné projevy, jaké slýchává přes den, kdy stěžovatelka chodí
své psy krmit.
[24] Není relevantní, že svědkové manželé P. v předmětné lokalitě nebydlí, jak namítala
stěžovatelka. Z jejich svědecké výpovědi vyplynulo, že mají zahradu se zahradní chatkou přímo
sousedící s pozemkem stěžovatelky, a v této chatce v letních měsících občas přespávají, což
stěžovatelka nijak nezpochybnila. Je tak zřejmé, že tito svědci byli schopni přesně identifikovat,
že šlo o projevy právě psů stěžovatelky. Taktéž paní Š., byť nebydlí přímo na ulici N. V.,
jednoznačně uvedla, že se jedná o psy plemene husky, jejichž specifické projevy jí byly známy.
[25] Obsah svědeckých výpovědí tak jednoznačně vylučoval, že by se jednalo o zvukový
projev psů z jiné chovné stanice v okolí.
[26] Stěžovatelka dále uvedla, že pravým problémem v této věci jsou její vyhrocené vztahy
se sousedy, tuto skutečnost však nijak nekonkretizovala. Pokud by se navíc jednalo o vyhrocené
vztahy v důsledku toho, že jsou její (i vzdálenější) sousedé v noci rušeni zvukovými projevy jejích
psů, jak stěžovatelka specifikovala v žalobě, je pochopitelné, že tuto skutečnost také uvedli
v rámci přestupkového řízení.
[27] Pokud jde o intenzitu rušení nočního klidu, krajský soud zcela správně poznamenal,
že pro posouzení nepřiměřenosti, resp. excesivní povahy zvukových projevů – v tomto případě
projevů psů - umožňuje zákon správnímu orgánu určitou míru správní uvážení, neboť z povahy
věci zpravidla není možné exaktně hluk změřit, protože se většinou jedná o nahodilé jednání.
Lze tak předpokládat, že ani případné přivolání policie by nemuselo vést k objektivnějším
zjištěním, neboť po jejich příjezdu by se již psi nemuseli nijak projevovat, nebo by jejich štěkání
a vytí mohlo dosahovat nižší intenzity. Nejspolehlivějším důkazním prostředkem se proto
v takovém případě jeví právě svědecké výpovědi lidí, kteří se v dané lokalitě přes noc pravidelně
zdržují a kteří tak mohou nejlépe vypovědět, zda k excesivním projevům dochází.
[28] V posuzovaném případě lze považovat vyslechnutý počet svědků za dostatečný.
Z výpovědí pěti svědků jednoznačně vyplývá, že všichni tito svědci v předmětných letních
měsících přes noc přebývali v blízkosti pozemku stěžovatelky, na kterém chová psy, a že byli
opakovaně v době nočního klidu rušeni jejich projevy, které přesahovaly běžné psí štěkání a vytí.
To bylo způsobeno zejména tím, že se jednalo o větší počet psů (stěžovatelka uvedla, že celkově
se zde nacházelo 10 psů).
[29] Správní orgán I. stupně by jistě nepochybil, kdyby vyslechl i stěžovatelkou navržené
svědky, nicméně žalovanému lze přisvědčit v tom, že i kdyby tito svědkové uvedli, že je projevy
stěžovatelčiných psů nerušily, nic by to neměnilo na skutečnosti, že někteří lidé (minimálně
pět vyslechnutých svědků) rušeni byli. Není přitom v silách správního orgánu zcela objektivně
vyhodnotit intenzitu psího štěkotu a vytí, protože ne všichni jsou na zvukové projevy stejně
citliví. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, pokud na základě výpovědi pěti
svědků pobývajících v „doslechové“ vzdálenosti od pozemku stěžovatelky (nikoliv pouze
v bezprostředním sousedství) uzavřely, že docházelo k opakovaným nepřiměřeným zvukovým
projevům psů, které tyto svědky budily ze spaní a narušovaly tedy noční klid.
[30] Pokud jde o naplnění materiálních znaků přestupku, Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře setrvale zastává názor, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku, neboť
porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru nelze dovodit, že by k naplnění
materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak
přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní
formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které
vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti,
nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno
za přestupek (viz např. rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, či ze dne
27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 – 23).
[31] Správní orgány a posléze i krajský soud v napadeném rozsudku ovšem srozumitelně
odůvodnily, proč v daném případě byly naplněny znaky přestupku, resp. že se jednalo o excesivní
projevy psů, které v daném období v předmětné lokalitě opakovaně rušily noční klid. Zároveň
bylo z okolností případu zřejmé, že skutečně byl porušen právem chráněný zájem – zájem
na veřejném pořádku. Jednalo se přitom o méně závažný přestupek (tedy o jednání dosahující
spíše menší společenské škodlivosti), o čemž svědčí fakt, že žalovaný uložil stěžovatelce pokutu
ve výši 1.000 Kč, přičemž maximálně lze za tento přestupek uložit pokutu až 5.000 Kč.
[32] Stěžovatelka má pravdu, že při posuzování míry společenské škodlivosti jednání je třeba
vzít v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe, která se uplatňuje také v oblasti správního
trestání. To znamená, že pokud je určitý právní problém možno uspokojivě vyřešit jinými
než trestněprávními prostředky (v širším slova smyslu), není z hlediska ústavnosti přípustné,
aby byla táž věc podrobena správní represi (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 1 As 11/2008 - 59, č. 1639/2008 Sb. NSS). V posuzovaném případě však Nejvyšší správní
soud shledal, že zásada subsidiarity správní represe byla respektována. Věc by patrně bylo možno
řešit také v občanskoprávní rovině jako sousedský spor, ze zjištěného skutkového stavu je však
nutno dovodit značnou intenzitu rušení nočního klidu, která naplňuje znaky přestupku proti
veřejnému pořádku. Nelze přitom vyloučit, aby souběžně byla věc řešena i v občanskoprávním
řízení, kdy by mohlo dojít k úpravě vzájemných vztahů, pokud by se vlastníci dotčených
nemovitostí dožadovali, aby se stěžovatelka zdržela imisí spočívajících v hlasitých projevech
psů (a to nejen v době nočního klidu).
[33] Dále stěžovatelka namítala nesprávné časové vymezení přestupku. Ani tuto námitku
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[34] Podle §77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným
z přestupku, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení
viny, formu zavinění, druh a výměru sankce.
[35] Rozšířený senát (sice ve vztahu k jiným správním deliktům, avšak tyto závěry jistě platí
také v přestupkových věcech), v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73,
č. 1546/2008 Sb., že [v] „rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních
deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit
jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením
jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. […] Jednotlivé skutkové údaje jsou
rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného
postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném
konkrétním případě“.
[36] Hlavními důvody, pro něž judikatura vyžaduje, aby skutek byl ve výroku správního
rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji, je tedy vyloučení
nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení
zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu
za daný skutek.
[37] Vzhledem k charakteru protiprávního jednání – rušení nočního klidu psím štěkáním
a vytím, které naplňuje intenzitu přestupku také proto, že k němu docházelo opakovaně,
považuje Nejvyšší správní soud časové vymezení nyní projednávaného přestupku za dostatečně
konkrétní. Je pochopitelné, že vyslechnutí svědci si nezapisovali a zpětně tedy ani nevybavili
všechny noci, ve kterých byli v daném období rušeni, protože zřejmě předem neuvažovali,
že věc bude řešena jako přestupek a že budou na tyto okolnosti zpětně dotazováni. Časové
vymezení bylo dostatečné k tomu, aby sankcionovaný skutek nemohl být zaměněn s jiným
skutkem, neboť je zřejmé, že k rušení nočního klidu docházelo opakovaně v průběhu měsíců
června až srpna roku 2016. Není přitom podstatné, v jakých přesných datech k rušení docházelo,
ani konkrétní počet nocí, kdy k rušení došlo. Z výpovědí svědků je zjevné, že byli rušeni
několikrát do týdne či minimálně o víkendech ve vymezeném časovém úseku.
[38] Z časového vymezení posuzovaného skutku lze jednoznačně dovodit, že stěžovatelka
by již nemohla být opakovaně trestána za jakékoliv rušení nočního klidu způsobené zvukovými
projevy jejích psů v období od června do srpna 2016, neboť toto jednání již bylo postiženo
pokutou uloženou v tomto přestupkovém řízení. Vzhledem k jasnému ohraničení časového
úseku, kdy mělo k rušení nočního klidu docházet, lze také jednoznačně dovodit okamžik zániku
odpovědnosti za přestupek.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[39] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední
věty, zamítl jako nedůvodnou.
[40] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu