ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.319.2017:37
sp. zn. 1 As 319/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: P. G., zastoupeného
Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2016, č. j. KUOK 17210/2016, ve věci
přestupku, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2017, č. j. 72 A 7/2016 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ř i zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 29. 6. 2015 v 17.03 hod v obci Lutín na ulici Olomoucká u domu č. p. 121, ve směru
jízdy k obci Hněvotín řidič motorového vozidla VW Transporter, RZ X, překročil nejvyšší
dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci na 50 km/h. Toto vozidlo řídil žalobce rychlostí
65 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ± 3 km/h, byla nejnižší skutečná
naměřena rychlost jízdy 62 km/h, tedy rychlost o 12 km/h vyšší, než jaká byla v měřeném úseku
maximálně dovolena.
[2] Dne 12. 11. 2015 Magistrát města Olomouce uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Za tento přestupek
mu byla uložena pokuta ve výši 1.600 Kč a paušální náhrada nákladů správního řízení ve výši
1.000 Kč.
[3] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí
magistrátu potvrdil.
II. Řízení před krajským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci.
[5] Krajský soud považoval námitku podjatosti vznesenou ve správním řízení krátce před
nařízením soudního jednání za obstrukční. Byla podána e-mailem bez zaručeného podpisu
a dle §37 odst. 4 správního řádu k ní nebylo nutné přihlížet. Za situace, kdy se žalobce
z nařízeného jednání neomluvil, nebyl důvod jednání odročit. Právě tam se mohl žalobce
seznámit s podklady rozhodnutí.
[6] Jednáním žalobce byl naplněn materiální znak přestupku. Místo spáchání je ve výroku
dostatečně konkretizováno a výslech policistů by byl nadbytečný. V řízení před správními orgány
ani v řízení před krajským soudem neuvedl žalobce žádné konkrétní námitky, které by správnost
provedeného měření rychlosti relevantním způsobem zpochybnily.
[7] Soud shledal veškeré námitky žalobce jako nedůvodné a žalobu zamítl.
III. Kasační stížnost
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se rozhodně nesnažil řízení prodlužovat. Jakmile
se dozvěděl o podjatosti oprávněné úřední osoby, vznesl námitku, kterou zákonem předepsaným
způsobem doplnil. Podle zákona lze do doby rozhodnutí o námitce provádět jen takové úkony,
které nesnesou odkladu. O provedení ústního jednání se však rozhodně nejedná. Magistrát
se tak dopustil nezákonného úředního postupu.
[10] Stěžovatel měl důvodné očekávání, že jednání ve věci neproběhne. Z toho důvodu
se na nařízené jednání nedostavil. Předpokládal, že nejprve bude rozhodnuto o námitce
podjatosti. Namísto nařízení nového jednání však magistrát zaslal stěžovateli rozhodnutí, které
vydala úřední osoba, která k tomu nebyla oprávněná.
[11] Správní orgán prvního stupně ani žalovaný se do dnešního dne zákonným způsobem
s námitkou podjatosti nevypořádali.
[12] Stěžovatel byl zkrácen na svých procesních právech garantovaných Listinou základních
práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (účastnit se ústního
jednání, vyjádřit se k předmětnému obvinění, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným
důkazům a ke skutkovým okolnostem).
[13] Stěžovatel se neměl možnost účastnit ústního jednání. Za této situace mu mělo
být alespoň sděleno, že ve věci bylo jednáno a že mu bude umožněno vyjádřit se k podkladům
ve spisu ještě před vydáním rozhodnutí. Správní orgán však toto neučinil a stěžovatel
byl opětovně zkrácen na svých právech.
[14] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je účelem seznámení se s podklady
pro vydání rozhodnutí možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době
bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí. Stěžovatel nemohl seznat, zda bude mít správní
orgán prvního stupně shromážděny všechny podklady po provedeném ústním jednání či později.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku.
Tuto nezákonnost nezhojil ani žalovaný. Z rozhodnutí vůbec nevyplývá, kolik se v daném místě
a v danou dobu nacházelo dalších účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi
či omezeni tvrzeným jednáním stěžovatele.
[16] Z pořízené fotodokumentace z místa tvrzeného přestupkového jednání nelze dovodit,
kdy a kde k tomuto jednání došlo. Ve spisu není jediný objektivně přezkoumatelný důkaz,
že by došlo k překročení rychlosti na místě, které uvedl správní orgán prvního stupně a žalovaný.
Toto není patrné ani z výroku prvostupňového správního rozhodnutí.
[17] Rychloměr nebyl v souladu s návodem k jeho použití řádně kalibrován po výměně
pneumatik. Policisté měli ve svém služebním vozidle potraviny a sladkosti, které mají vliv
na řádnou funkčnost rychloměru. Při převodu dat z rychloměru RAMER do analogové podoby
nebyla vyhotovena doložka autorizované konverze.
[18] Prvostupňový správní orgán se zákonným způsobem nevypořádal se zaviněním.
[19] Podle stěžovatele nebylo nadbytečné provádět jím navržené důkazy. Je nezbytné
vyslechnout řidiče vozidla, jenž vozidlo řídil v době tvrzeného přestupkového jednání, nikoliv
však již v době zastavení vozidla hlídkou Policie a stejně tak je nezbytné vyslechnout zasahující
policisty. Jen tak mohou být odstraněny pochybnosti o správné obsluze rychloměru. Dále
stěžovatel navrhoval vypracování znaleckého posudku.
[20] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Den před nařízeným jednáním stěžovatel doručil správnímu orgánu e-mailem námitku,
jejíž podstatou bylo tvrzení, že úředníci mají zájem na potrestání obviněných z přestupku a příjem
z pokut je příjmem rozpočtu obce. Na výzvu magistrátu ke konkretizaci tvrzení (o jaké konkrétní
osoby se jedná a jaký je vztah, ze kterého lze nepodjatost dovodit) následně námitku doplnil
v podstatě totožnými argumenty.
[24] V prvostupňovém správním rozhodnutí magistrát shledal námitku nekonkrétní
a bez jednoznačně stanoveného důvodu podjatosti, neboť je formulována obecně a směřuje
na všechny zaměstnance úřadu. Správní orgán konstatoval, že obsah námitky je de facto
formulářový a šablonovitě odpovídá námitkám, jež se opakovaně objevují i v jiných správních
řízeních vedených u téhož úřadu, přičemž uvedl konkrétní spisové značky těchto řízení. Více
se námitkou pro její vágnost nezabýval.
[25] Stěžovatel namítá, že úkon spočívající v provedení ústního jednání, přestože vznesl
námitku podjatosti, o níž v době jednání nebylo rozhodnuto, byl neoprávněný.
[26] V obecné rovině jsou osoby, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti vyloučeny
ze všech úkonů, které by mohly výsledek řízení ovlivnit.
[27] Podle §14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, platí, že: „Účastník řízení může
namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu
vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně
usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).“
[28] Jak vyplývá z věty druhé výše citovaného ustanovení, správní orgán k námitce
nepřihlédne za situace, kdy účastník nevznesl námitku podjatosti bezodkladně poté,
co se o ní dozvěděl. V nyní projednávané věci stěžovatel namítal tzv. systémovou podjatost
správního orgánu příslušného k projednání jeho věci den před nařízeným jednáním,
tj. 22. 9. 2015. O jeho příslušnosti se však dle obsahu správního spisu prokazatelně dozvěděl
již z příkazu, proti němuž podal odpor dne 26. 8. 2015.
[29] Je tedy zjevné, že stěžovatel neuplatnil námitku podjatosti bezodkladně, ale bezmála měsíc
poté, kdy se o možné podjatosti dozvěděl. Podle kasačního soudu tak správní orgán nemusel
k námitce podjatosti v souladu s větou druhou §14 odst. 2 správního řádu přihlížet.
[30] Námitka podjatosti vznesená před jednáním nemohla založit ani důvodné očekávání
stěžovatele, že jednání bude odročeno. Pakliže by správní orgán jednání odročil, spravil
by o tom účastníka řízení. Neexistuje zákonné ustanovení, jež by tuto domněnku založilo,
a neznalost zákona stěžovatele neomlouvá.
[31] Stěžovatel argumentuje tím, že mu byla odepřena možnost seznámit se s podklady.
V předvolání k ústnímu jednání ze dne 1. 10. 2015 však magistrát stěžovatele poučil, že bude
mít možnost u ústního jednání uplatnit svá procesní práva, mimo jiné také právo vyjádřit
se k podkladům pro rozhodnutí. Rovněž byl poučen o následcích nedostavení se na řádně
nařízené jednání bez dostatečné omluvy. Takové poučení bylo podle kasačního soudu dostatečné
pro zachování práva účastníka řízení podle §36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel dostal
příležitost se s podklady pro vydání rozhodnutí při ústním jednání seznámit. Skutečnost, že této
možnosti nevyužil, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Svou neúčastí na jednání, kterou
řádně neomluvil, se sám stěžovatel vzdal práva na seznámení se s podklady a vyjádření
k nim (srov. např. rozsudky ze dne 22. 7. 2010, č. j. 5 As 17/2010 – 111, nebo ze dne 12. 5. 2011,
č. j. 9 As 76/2010 – 76).
[32] Správní orgán rozhodně nebyl povinen ho o možnosti seznámení se s podklady opětovně
poučit, jak se stěžovatel domnívá. Podklady pro rozhodnutí obsažené ve správním spisu byly
v okamžiku ústního jednání úplné a po nařízeném jednání již nebyly dále doplňovány. Za této
situace již nebylo povinností magistrátu, aby stěžovatele znovu samostatně vyzval k vyjádření
k podkladům pro rozhodnutí a seznámení se s nimi (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 As 24/2009 – 65, č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 As 12/2012 – 21).
[33] Podle stěžovatele není z výroku správního rozhodnutí zřejmé, kde přesně mělo
k přestupku dojít. Ve spisu podle něj není jediný objektivně přezkoumatelný důkaz, že by došlo
k překročení rychlosti na místě, které uvedl správní orgán prvního stupně a žalovaný.
[34] V usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008
Sb. NSS, tento soud vyslovil: „Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto
vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným.
(…) V rozhodnutí trestního charakteru (…) je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt
postižen - to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“
Požadavek výslovného popisu skutku, za který je ukládán správní trest, ve výroku rozhodnutí
se tedy týká pouze takových skutkových okolností, které jsou určující pro nezaměnitelnost
skutku, netýká se tedy všech okolností relevantních pro rozhodnutí o vině a trestu.
[35] Kasační soud k tomu konstatuje, že magistrát, jakožto prvostupňový správní orgán,
ve výroku uvedl všechna rozhodná ustanovení a specifikoval dokonce konkrétní místo na ulice,
kde k přestupku došlo, tj. „obec Lutín na ulici Olomoucká, u domu č. 121 ve směru jízdy
Hněvotín“. Povinnost specifikace místa spáchání přestupku není bezbřehá. Ostatně stěžovatel
tuto námitku formuloval toliko v obecné rovině a kasačnímu soudu není známo, jakou konkrétní
specifikaci místa spáchání přestupku postrádá.
[36] Stěžovatel sice namítá, že z fotografických snímků vozidla není patrné místo spáchání
přestupku, podle magistrátu však o účelovosti této námitky svědčí i fakt, že odvolání stěžovatel
sepsal bez nahlížení do spisu. Předmětné snímky tedy nikdy neviděl. K tomu kasační soud
konstatuje, že fotografie z místa přestupku jsou vždy zaměřeny primárně na vozidlo tak, aby byla
čitelná registrační značka a zřetelná tovární značka automobilu. Na snímcích založených ve spise
k záznamu o přestupku jsou rovněž zřetelné GPS souřadnice místa spáchání přestupku.
Ani podle kasačního soudu není o místě spáchání přestupku pochyb.
[37] Stěžovatel se výslechu dovolával z důvodu, že podle něj vyvrátí pochybnosti o správné
obsluze rychloměru. Pro radarové měřící zařízení Ramer 10 C však platí, že: „[p]okud by nebyl
dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován,
tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen
radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila proces měření jako správný“ (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 - 51, a ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 1 As 53/2017 - 42).
[38] Za této situace byl i podle kasačního soudu výslech policistů směřující ke zjištění způsobu
měření a nepořádku v policejním voze nadbytečný. Podstatou stěžovatelovy námitky
je především skutečnost, že se podle něj nemohl seznámit s podklady rozhodnutí. Pokud
by se s podklady seznámil, pak by věděl, že namítaný kalibrační list ze dne 27. 4. 2015 do spisu
byl založen (přičemž přestupek byl spáchán dne 29. 6. 2015).
[39] Rychlost vozidla stěžovatele byla rychloměrem spolehlivě změřena, a proto rovněž nebyl
důvod ustanovit znalce k posouzení rychlosti vozidla s ohledem na brzdnou dráhu.
[40] Není běžné, že by převod dat z rychloměru do analogové podoby obsahoval doložku
autorizované konverze, a ani tato námitka tak není důvodná.
[41] Stěžovatelovo tvrzení, že se za jízdy vyměnil se spolujezdcem, žalovaný považoval
za účelové. Rovněž kasační soud zdůrazňuje, že po zastavení vozidla bylo provedeno ztotožnění
řidiče policistou. V oznámení o přestupku, jež stěžovatel stvrdil svým podpisem, je uvedeno,
že byl obviněný seznámen s obsahem svého protiprávního jednání. Takovou skutečnost (tedy
záměnu se spolujezdcem) mohl stěžovatel namítat hned při zastavení a s ohledem
na to se i kasačnímu soudu jeví tato námitka jako účelová.
[42] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že v případě stěžovatele nebyla naplněna
materiální stránky přestupku. Podle kasačního soudu nevyvstaly v průběhu správního, jakož
i soudního řízení žádné významné okolnosti, které by vylučovaly naplnění materiálního znaku
přestupku. Žalovaný ve svém rozhodnutí naopak zdůraznil, že se v místě spáchání přestupku
obvykle nachází celá řada chodců a společenská nebezpečnost v případě takového překročení
rychlosti je skutečně vysoká. Rovněž tato námitka stěžovatele je tak nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[43] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl
[44] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující
náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu