ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.309.2015:51
sp. zn. 7 As 309/2015 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: R. Z., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 21. 10. 2015, č. j. 61 A 19/2014 - 118,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 21. 10. 2015, č. j. 61 A 19/2014 - 118, se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
21. 10. 2015, č. j. 61 A 19/2014 - 118, se zrušuje ve výroku II., a věc
se v rozsahu tohoto zrušení vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 5 .000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce R. Z. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 21. 10. 2015, č. j. 61 A 19/2014 - 118, a žalovanému uložena povinnost
nahradit náklady řízení žalobce.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „krajský soud“)
napadeným rozsudkem (výrokem I.) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 23. 6. 2014, č. j. KrÚ 41151/2014/ODSH/13.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města
Pardubic ze dne 13. 2. 2014, č. j. OSA/P - 1763/13 - D/40, jímž byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „silniční zákon“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost uhradit
náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Uvedeného přestupku se měl žalobce
dopustit tím, že dne 24. 10. 2013 v době okolo 19:43 hod. jako řidič motorového vozidla
tov. zn. VW Crafter, reg. zn. vozidla X, překročil v ulici Nádražní (silnice I. třídy č. 36 - směr
centrum) v Pardubicích nejvyšší dovolenou rychlost o 37 km/h (±3 km/h), když povolená
rychlost činila 80 km/h. Výrokem II. rozsudku pak krajský soud rozhodl, že žalobce je povinen
nahradit náklady řízení ve výši 4.356 Kč na účet krajského soudu, a to ve lhůtě do 15 dnů
od právní moci rozsudku.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 As 271/2014 - 43, byl původní rozsudek krajského soudu zrušen a věc
byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu jeho
závěr, že pokud měřící zařízení změřilo rychlost projíždějícího vozidla, muselo být postupováno
v souladu s návodem k obsluze k předmětnému zařízení. Nejvyšší správní soud dodal,
že nevylučuje možnost, že tvrzení krajského soudu je pravdivé, je však nutné, aby „bylo řádně
odůvodněno a mělo oporu v provedeném dokazování, např. listinnými důkazy nebo znaleckým posudkem“.
Krajský soud proto v souladu se závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku
obstaral listinné důkazy, a to návod k obsluze předmětného měřícího zařízení RAMER 10C (dále
jen „návod k obsluze“) a vyjádření Autorizovaného metrologického střediska pro silniční
rychloměry K22, RAMET a. s., se sídlem Letecká 1110 Kunovice (dále též „metrologické
středisko“), které zpracoval Ing. V. L., metrolog v oboru silničních rychloměrů. Z jeho vyjádření
ze dne 20. 7. 2015, resp. doplnění tohoto vyjádření ze dne 3. 8. 2015 (dále též „vyjádření“)
vyplývá, že měření vozidla, které řídil žalobce, bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze.
Při nedodržení návodu k obsluze by správně neproběhly interní testy a verifikace měření a
snímek by byl anulován, tedy nedošlo by k jeho zobrazení na displeji radaru ani k jeho uložení.
Krajský soud neshledal žádný racionální důvod pochybovat o vyjádření, které podal kvalifikovaný
subjekt v oblasti metrologie silničních rychloměrů a na jeho základě dospěl k závěru, že měření
proběhlo v souladu s návodem k obsluze. S ohledem na uvedené důkazy jednoznačně potvrzující
správnost provedeného měření krajský soud nepovažoval za nutné vypracovat znalecký posudek,
vyslechnout zpracovatele vyjádření, jakož ani provést důkaz odborným posudkem ze dne 2. 7.
2014 zpracovaným Mgr. P. Š. (dále jen „odborný posudek Mgr. Š.“), který žalobce přiložil k
žalobě. Podle krajského soudu z uvedeného vyjádření jednoznačně vyplývá, že měření bylo
provedeno v souladu s návodem k obsluze, že vozidlo bylo změřeno řádně a že nedošlo k
žádnému pochybení při obsluze.
Krajský soud se dále zabýval námitkou poukazující na nedostatečně určené místo
spáchání přestupku v prvostupňovém rozhodnutí. Podle krajského soudu bylo místo spáchání
přestupku určeno v rozhodnutích správních orgánů dostatečně přesně a nedošlo tak k porušení
ust. §77 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“). Skutek je zcela přesně vymezen jeho popisem a časovým údajem,
přičemž žalobce sám ani netvrdil, že by se v přibližně shodném čase dopustil sám nebo s týmž
vozidlem obdobného skutku, navíc fotodokumentace je opatřena i přesnými souřadnicemi GPS.
Krajský soud dále vypořádal i další žalobní námitky vč. námitky poukazující na absenci řádného
zdůvodnění materiální stránky předmětného přestupku v rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Výrok II. rozsudku pak krajský soud odůvodnil tím, že v řízení bylo vyžádáno vyjádření
od autorizovaného metrologického střediska, které si za něj vyúčtovalo částku 4.356 Kč, kterou
je žalobce s odkazem na ust. §60 odst. 4 s. ř. s. povinen uhradit České republice.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel
spatřoval v tom, že krajský soud řádně nevypořádal žalobní námitku směřující do neodůvodnění
materiální stránky přestupku ze strany správního orgánu I. stupně a námitku chybného měření,
kterou stěžovatel dokládal odborným posudkem Mgr. Š.
Stěžovatel dále poukázal na nedostatečnou specifikaci místa protiprávního jednání.
Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně nevyplývá, v jaké části ulice Nádražní mělo dojít
ke spáchání předmětného přestupku. Navíc v této ulici je trojí omezení rychlosti; v jedné části
ulice je rychlost omezena na 50 km/h, v jiné části na 80 km/h a v další části na 90 km/h. Krajský
soud tedy pochybil, pokud shledal, že místo spáchání přestupku bylo specifikováno dostatečně.
Stěžovatel rovněž brojil proti závěrům krajského soudu o správnosti provedeného měření.
Krajský soud neměl vyjít z vyjádření, ale měl provést stěžovatelem navrhované důkazy. Krajský
soud měl vyžádat znalecký posudek, předvolat Ing. L. a provést důkaz předloženým odborným
posudkem Mgr. Š. Stěžovatel brojil i proti závěrům obsaženým ve vyjádření. Namítal, že se k tam
obsaženým závěrům nemohl odpovídajícím způsobem vyjádřit. Stěžovatel poukázal i na to, že se
pokusil předmětné měřící zařízení od společnosti RAMET a. s. zakoupit, uvedená společnost mu
však zařízení neprodala.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel poukázal na nezákonnost výroku o náhradě nákladů
řízení, kterým byla stěžovateli stanovena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 4.356 Kč
za zpracování vyjádření. Uvedenou částku považuje stěžovatel za nepřiměřenou. Vyúčtovány byly
4 hodiny práce á 900 Kč za hodinu bez DPH (tj. celkem 4.365 Kč), přičemž vyjádření obsahuje
fotografii a 20 řádků textu. Stěžovatel navíc provedení takového důkazu nenavrhoval.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak výrok I.,
tak i výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu a žalovanému uložil povinnost k náhradě
nákladů řízení.
Žalovaný nevyužil svého práva podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti
opodstatněná.
Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil Nejvyšší správní soud nejprve
její přípustnost z hlediska ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky,
jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní
soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto
procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak,
že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního
názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil,
anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména
pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne
22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb.NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). O takový případ se jedná i v nyní
projednávané věci.
Původní rozsudek krajského soudu byl totiž zrušen právě s ohledem na procesní
pochybení. Nejvyšší správní soud v původním rozsudku výslovně uvedl, že „[v] daném případě
na žalobní námitku týkající se okolností svědčících o možném nedodržení návodu k obsluze radarového rychloměru
krajský soud reagoval pouze tím, že „vzal ze záznamu o přestupku (fotodokumentace), ověřovacího listu
příslušného měřícího radarového rychloměru a z dokladu o proškolení zasahujícího policisty za prokázané,
že vozidlo žalobce bylo změřeno řádně a že nedošlo k žádnému pochybení při obsluze, neboť jinak by měření vůbec
neproběhlo v takové podobě, která poskytuje konkrétní výstupy o rychlosti měřeného vozidla.“ Bez jakékoliv další
úvahy tak pouze převzal tvrzení krajského úřadu obsažené v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí,
že „v případě, že by obsluha rychloměru jakýmkoliv způsobem nedodržela návod k obsluze či rychloměr vykazoval
nějakou chybu, rychlost projíždějícího vozidla by nebyla vůbec zachycena“, aniž by je j akkoliv odůvodnil
či podložil důkazy. Tímto způsobem nelze vyvrátit stěžovatelovu námitku zpochybňující správnost provedeného
měření s poukazem na předložený listinný důkaz. Takový postup je podle Nejvyššího správního soudu v rozporu
s citovanou judikaturou týkající se požadavků na přezkoumatelnost a kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí.
Tvrzení krajského soudu, že v případě nedodržení návodu k použití nebo jiné chyby v měření měřící přístroj
fotografii vůbec nevyhodnotí, není obecně známou skutečností, jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku
ze dne 22. 8. 2013 č. j. 1 As 45/2013 - 37, body 30 a 35. Nejvyšší správní soud nevylučuje možnost,
že tvrzení krajského soudu je v tomto případě pravdivé, je však nutné, aby bylo řádně odůvodněno a mělo oporu
v provedeném dokazování, např. listinnými důkazy nebo znaleckým posudkem“.
Nejvyšší správní soud tedy uložil krajskému soudu, aby tvrzení o dodržení návodu
měřícího zařízení bylo řádně odůvodněno a mělo oporu v provedeném dokazování. K dalším
sporným otázkám, na které poukazuje stěžovatel nyní v kasační stížnosti, se Nejvyšší správní
soud nevyjadřoval a kasační stížnost je tedy přípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tímto stížním důvodem. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
krajského soudu zároveň nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. IÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval,
že: „[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný závěr, že „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho
žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také
uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75
odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou.
Ponechat stranou nelze okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě
předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků
řízení. Pokud by vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky
a zásadní argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení
pro nepřezkoumatelnost.
Uvedeným požadavkům napadený rozsudek vyhovuje. Krajský soud se zabýval
uplatněnými žalobními námitkami, reagoval na ně a uvedl, z jakých důvodů má vznesené
argumenty za neopodstatněné. Takový postup krajského soudu při odůvodňování napadeného
rozhodnutí vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí. Kasační soud
proto neshledal, že by rozsudek krajského soudu trpěl nepřezkoumatelností.
Stěžovatel výslovně spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom,
že nevypořádal námitku směřující do neodůvodnění materiální stránky přestupku ze strany
správního orgánu I. stupně. Tak tomu však není. Krajský soud se s touto námitkou vypořádal.
Mj. uvedl, že správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí na str. 6 přiměřeným způsobem
a obsáhle vypořádal s podmínkou naplnění materiální stránky přestupku, a to jak v rovině obecné,
tak v rovině konkrétní. Jak vyplývá z citované str. 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
ten se zde obsáhle zabývá materiální stránkou daného přestupku, přičemž zohlednil konkrétní
okolnosti dané věci, tj. vysokou rychlost předmětného vozidla, delší brzdnou dráhu a z toho
plynoucí možné ohrožení dalších účastníků silničního provozu, resp. možnost vzniku škody
na zdraví a na majetku. Podle konstantní judikatury správních soudů je přitom krajský soud
oprávněn převzít argumentaci obsaženou ve správním rozhodnutí (viz rozsudek zdejšího soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130; všechny rozsudky zdejšího soudu jsou přístupné
na www.nssoud.cz). Stěžovatel dále konkrétně vytýkal krajskému soudu, že řádně nevypořádal
námitku chybného měření, což stěžovatel dokládal odborným posudkem Mgr. Š. Podle
Nejvyššího správního soudu krajský soud zdůvodnil, z jakého důvodu z tohoto posudku, a tedy
i z tvrzení v něm obsažených, nevycházel. Krajský soud upřednostnil jiné důkazy,
ze kterých vyplvá, že měření v daném případě proběhlo v souladu s návodem a nedošlo k žádným
chybám v měření. Podrobněji viz dále. Stěžovatel ostatně proti závěrům vysloveným krajským
soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s nimi polemizuje, což by v případě
nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného
rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
Byť si lze jistě z hlediska vypořádání uvedené námitky, jakož i některých dalších námitek,
představit podrobněji zdůvodněnou a podloženou argumentaci, nezpůsobuje způsob zvolený
krajským soudem nepřezkoumatelnost v intenzitě předpokládané výše citovanou judikaturou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda krajský soud napravil výše uvedenou vadu,
pro kterou byl zrušen jeho původní rozsudek. Nejvyšší správní soud připomíná, že v původním
rozsudku krajskému soudu uložil, aby jeho tvrzení o tom, že měření proběhlo v souladu
s návodem k obsluze, podepřel „listinnými důkazy nebo znaleckým posudkem“.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud toto pochybení napravil.
Ze soudního spisu krajského soudu vyplývá, že krajský soud poté, co obdržel výše uvedený
rozsudek Nejvyššího správního soudu, vyžádal od žalovaného přípisem ze dne 12. 6. 2015 návod
k obsluze (měřícího zařízení RAMER 10C), který mu byl bezodkladně předložen. Výzvou ze dne
15. 7. 2015 krajský soud vyžádal od výrobce předmětného zařízení vyjádření („sdělení“), zda lze
na základě snímku z měření určit, zda bylo postupováno v souladu s návodem k obsluze,
resp. zda by v případě nedodržení návodu k obsluze vůbec nedošlo ke změření rychlosti,
a jak by se tato okolnost projevila na výstupu z měřícího zařízení.
Dne 21. 7. 2015 bylo krajskému soudu doručeno vyjádření ze dne 20. 7. 2015,
které vypracovalo Autorizované metrologické středisko pro silniční rychloměry AMS K 22,
se sídlem Letecká 1110, 686 04 Kunovice. Vyjádření podepsal Ing. V. L., metrolog v oboru
silničních rychloměrů, který v něm uvedl, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze.
Připustil sice, že nelze obecně konstatovat, že v případě nedodržení návodu k obsluze by vůbec
nedošlo ke změření rychlosti. Nedodržení návodu k obsluze by se např. mohlo projevit tím, že
měřené vozidlo bude na snímku v nesprávné pozici, resp. že bude na snímku zobrazena jenom
malá část vozidla. Při nesprávném způsobu jízdy měřícího vozidla může radar vyhodnotit měření
jako nesprávné a neuloží záznam o přestupku (viz návod k obsluze kapitola 6.3.1.3). Tak tomu
však v daném případě nebylo a radar měření vyhodnotil jako správné a vytvořil záznam
měřeného vozidla. Vozidlo je na snímku umístěno v poloze odpovídající měření podle návodu
k obsluze. Měření tedy proběhlo v souladu s návodem k obsluze.
Krajský soud následně vyžádal doplnění citovaného vyjádření (ze dne 20. 7. 2015),
neboť se v něm uvádí, že při „nedodržení návodu k obsluze by vůbec nedošlo ke změření měřeného vozidla.
Podle bodu 4.1.3. návodu však dochází k ověření výsledku měření a případně k anulaci měření.“ Krajský soud
proto požádal o to, aby byl objasněn závěr ve vztahu k uvedenému ustanovení.
Dne 4. 8. 2015 bylo krajskému soudu doručeno požadované doplnění ze dne 3. 8. 2015.
I pod ním je podepsán Ing. V. L., metrolog v oboru silničních rychloměrů, který v něm uvedl, že
kapitola 4.1.3. popisuje funkci měření a vnitřní činnost měřící jednotky radaru, toto je interní
záležitost konstrukce radaru a tím, že radar provedl záznam (v daném případě č. 0000002120,
který byl proveden dne 24. 10. 2013 v 19:43:33 radarovým rychloměrem RAMER 10C, v. č.
12/0020), je zaručeno, že vnitřní verifikaci měřené rychlosti vyhověly a měření je tudíž správné.
Pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, konkrétně kapitola 6.3.1.3, která se vztahuje na měření
za jízdy, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován,
tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je
vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila proces měření jako správný.
Jak vyplývá ze shora citovaného závazného právního názoru Nejvyšší správního soudu,
bylo úkolem krajského soudu podpořit důkazy své tvrzení vztahující se k funkčnosti měřícího
zařízení, což krajský soud jednoznačně splnil. Z listinných důkazů, které krajský soud obstaral,
z návodu k obsluze a vyjádření podaného kvalifikovaným subjektem v oblasti metrologie
silničních rychloměrů vyplývá, že návod k obsluze byl dodržen. Pokud by nebyl dodržen návod
k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován,
tedy vůbec by nedošlo k zobrazení výsledku měření na displeji radaru ani k jeho uložení, což však
v daném případě nenastalo. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila
proces měření jako správný. Krajský soud tedy napravil své původní pochybení a Nejvyšší
správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by předmětné
vyjádření bylo zmatečné, nedostatečné či trpělo dalšími vadami, pro které by z něj nebylo možno
vycházet. Z vyjádření jednoznačně vyplývá, že návod k obsluze byl dodržen a lze proto z výstupu
z měřícího zařízení vycházet. Zpracovatel vyjádření se zabýval konkrétní situací, zhodnotil ji,
přičemž jeho úvahy jsou srozumitelné a plně přezkoumatelné. Nelze proto vytýkat krajskému
soudu ani to, že s poukazem na uvedené vyjádření odmítl provést další navrhované důkazy.
Krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 121,
ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015 - 51, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 714/13 atp.), řádně zdůvodnil, z jakého důvodu nevyhověl důkazním návrhům
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud si jistě dokáže představit dokonalejší zdůvodnění neprovedení
některých důkazů, jakož i dokonalejší argumentaci krajského soudu, dílčí pochybení krajského
soudu však nemají vliv na zákonnost rozsudku. Pokud stěžovatel např. poukazoval na to,
že krajský soud neověřoval, zda zpracovatel odborného posudku Mgr. Š. disponuje dostatečnou
odborností, lze stěžovateli přisvědčit. Na stranu druhou, v odborném posudku se neuvádí, že by
zpracovatel takovou odborností disponoval. V posudku se uvádí, že zpracovatel posudek
zpracoval jako držitel příslušného živnostenského oprávnění (bez bližší specifikace). Krajskému
soudu proto nelze vytýkat, pokud upřednostnil vyjádření zpracované metrologem v oblasti
metrologie silničních rychloměrů. Nelze přehlédnout, že stěžovatel ani v rámci řízení o kasační
stížnosti uvedenou odbornost zpracovatele odborného posudku nedoložil, zůstal v rovině
tvrzení. Irelevantní jsou pak pro věc tvrzení, že se stěžovatel pokoušel předmětné měřící zařízení
od výrobce zakoupit, avšak neúspěšně, jakož i další námitky, které přímo nesouvisí s podstatou
dané věci.
Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by tím, že krajský soud vyžádal předmětné
vyjádření, porušil procesní práva stěžovatele. Tento postup krajského soudu odpovídal
závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. Navíc krajský soud stěžovatele
při soudním jednání s tímto vyjádřením seznámil a umožnil mu reagovat na tvrzení v něm
obsažená. Stěžovatel však správnost provedeného měření relevantně nezpochybnil. Stěžovatel
obecně poukazoval na různé modelové situace, ke kterým může podle jeho názoru při měření
dojít, přičemž ani netvrdil, že k takové situaci došlo v dané věci, resp. navrhoval provedení
dalších důkazů, které ani podle Nejvyššího správního soudu nebylo nutno v dané věci provádět.
Postupem soudu, který vyšel z předmětného vyjádření a neprovedl další stěžovatelem navrhované
důkazy, tedy nedošlo k porušení zákona, resp. zásad spravedlivého procesu, jak rovněž tvrdil
stěžovatel.
Poukazoval-li stěžovatel na nedostatečnost provedeného dokazování, Nejvyšší správní
soud odkazuje na výše uvedené a doplňuje, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku
podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona, kterého se dopustil tím, že dne
24. 10. 2013 překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Ve správním spisu je založeno vedle
fotodokumentace jednoznačně prokazující značné překročení nejvyšší dovolené rychlosti
stěžovatelem (jednalo se o překročení rychlosti v obci o více než 35 km za hodinu) i ověřovací list
měřícího zařízení a potvrzení o proškolení policisty, který rychlost měřil. Správní orgány
se ve svých rozhodnutích důkladně (na podkladě správního spisu) zabývaly otázkou,
zda stěžovatel předmětný přestupek spáchal, přičemž listiny založené ve správním spisu je nutno
v daném případě považovat za plně postačující pro učinění závěru o spáchání předmětného
přestupku stěžovatelem (srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35 atp.). Nelze přehlédnout,
že stěžovatel bezprostředně po spáchání předmětného přestupku nezpochybňoval překročení
rychlosti či správnost provedeného měření. Ani v rámci odvolacího řízení nezpochybňoval
dosaženou rychlost a správnost měření. Stěžovatel podal pouze blanketní odvolání,
které ani na výzvu soudu nedoplnil, a až v žalobě začal zpochybňovat skutková zjištění obsažená
ve správních rozhodnutích. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán I. stupně pochybil,
nic mu nebránilo jeho závěry rozporovat již v odvolacím řízení. Z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu
námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v rámci správního
řízení, nejpozději pak v rámci odvolacího řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení
námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana
o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115).
Tak je tomu i v dané věci.
Nedůvodné shledal Nejvyšší správní soud i námitky poukazující na nedostatečnou
specifikaci místa protiprávního jednání v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Podle ust. §77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný
z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho
spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení
sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení
ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení
(§79 odst. 1).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37, uvedl,
že „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo
zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto,
za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek
charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu
dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom je třeba vycházet z významu výrokové části
rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt
právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce
byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí
(a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí“. Obdobně vyznívá i usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 - 73. Jak dále vyplývá
z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 - 39, ze dne 11. 3. 2006, č. j. 4 As 270/2015 - 42, ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 4 As 63/2015 - 52), není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno na „metr
přesně“, ale s ohledem na kontext dané věci postačí i obecnější vymezení místa, kde došlo
ke spáchání přestupku.
Nejvyšší správní soud má za to, že jednání stěžovatele bylo ve skutkové větě
prvostupňového rozhodnutí popsáno dostatečně. Správní orgán I. stupně ve výroku uvedl,
že stěžovatel „v obci Pardubice na pozemní komunikaci ul. Nádražní (silnice I. třídy č. 36 - směr centrum)
jako řidič vozidla zn. VW Crafter rz: X, nedbal dopravního značení“. Jak již bylo výše uvedeno, jednalo
se o značné překročení rychlosti, což mělo jistě vliv na přesné určení místa spáchání přestupku.
Podle údajů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí byla stěžovateli naměřena rychlost 121
km/h (bez započítání odchylky). Při této rychlosti urazí vozidlo více než 30 metrů za jedinou
sekundu. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla nadto provedena bližší
konkretizace místa spáchání přestupku (nadjezd u Rosic nad Labem - před mostem přes Labe),
přičemž bylo uvedeno, že fotodokumentace z měřícího zařízení obsahuje i přesné souřadnice
GPS. S ohledem na tyto okolnosti nelze správnímu orgánu vytýkat absenci bližší specifikace
místa spáchání přestupku. Na základě uvedené identifikace protiprávního jednání ve správním
rozhodnutí je vyloučeno i to, aby došlo k záměně jednání stěžovatele za jednání jiné. Z tohoto
důvodu je nepřípadný poukaz stěžovatele na možnou překážku litispendence, dvojího postihu
pro týž skutek atp.
Z výše uvedených důvodů nelze přijmout ani poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42. V tomto rozsudku se neřešila
specifikace místa protiprávního jednání rychle jedoucího vozidla, nýbrž vozidla parkujícího.
Jednalo se tedy o zcela odlišnou skutkovou situaci. Stejně tak je nepřiléhavý poukaz na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53. Tímto rozsudkem byla
zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, který jako dostatečnou identifikaci
místa spáchání přestupku považoval údaj o tom, že k překročení rychlosti došlo u „obce Panenský
Týnec, na silnici č. I/7“. Jednalo se tedy o ještě obecnější vymezení než v projednávané věci.
Pokud pak stěžovatel namítal, že s ohledem na trojí omezení rychlosti v ulici Nádražní
je sporné, zda se dopustil přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona,
konstatuje Nejvyšší správní soud, že podle tohoto ustanovení se „[f]yzická osoba se dopustí přestupku
tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h. a více
nebo mimo obec o 30 km/h. a více.“ Správní orgán I. stupně ve výroku uvedl, že stěžovatel překročil
dovolenou rychlost v obci o 20 km/h. I pokud by se tedy přestupek měl stát v části ulice
Nádražní, ve které je rychlost omezena na 90 km/h, jak stěžovatel tvrdil (avšak relevantně
nedokládal), stěžovatel by ji jednoznačně překročil.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami mířícími do výroku krajského soudu
o nákladech řízení. Jak již bylo výše uvedeno, tímto výrokem krajský soud uložil stěžovateli
nahradit náklady řízení ve výši 4.356 Kč za vyžádané vyjádření od autorizovaného
metrologického střediska.
Mezi stranami není sporné, že krajský soud vyžádal (výzvami ze dne 15. 7. 2015 a ze dne
3. 8. 2015) od autorizovaného metrologického střediska vyjádření (ve výzvě krajský soud uvedl,
že požaduje „sdělení“) stran dodržení návodu k obsluze měřícího zařízení. Dne 2. 9. 2015
doručila společnost RAMET a. s. krajskému soudu bez dalšího fakturu FV - 2015 - 1 - 000979
vystavenou dne 31. 8. 2015 na částku 4.356 Kč (3.600 Kč plus 756 Kč DPH), a to za „Vyjádření
k záznamu dopravního přestupku změřeného silničním rychloměrem dne 24. 10. 2013“. Krajský soud
následně vyzval (výzvou ze dne 15. 10. 2015) uvedenou společnost k předložení specifikace
hotových výdajů a nákladů (ust. §139 odst. 1, 3 o. s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s.). Krajský soud
ve výzvě uvedl, že je třeba, aby zpracovatel předestřel a doložil přezkoumatelný způsob výpočtu
uplatněných nákladů (např. hodinová mzda příslušného pracovníka potvrzená nadřízeným
pracovníkem, čas strávený vyhotovením vyjádření, specifikace pracovního zařazení zpracovatele
a specifikace pracovního postupu) a doplnil, že faktura neposkytuje dostatečný podklad
k přezkoumání důvodnosti požadovaných nákladů.
Dne 20. 10. 2015 byla krajskému soudu doručena upravená faktura. Z faktury vyplývá,
že je vystavena za odbornou činnost pracovníka autorizovaného metrologického střediska Ing. L.,
a to za 4 hodiny práce á 900 Kč za hodinu bez DPH. Celková cena vč. DPH proto činí 4.356 Kč.
K faktuře je přiložen ceník týkající se „ověření radarových měřičů“. V ceníku jsou uvedeny ceny
jednotlivých druhů ověření a závěrem je uvedeno, že cena konzultací a odborných vyjádření činí
900 Kč/hod. bez DPH.
Usnesením krajského soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 61 A 19/2014 - 117, bylo vysloveno,
že „[a]utorizovanému metrologickému středisku RAMET a. s.“ se přiznává za podání vyjádření ve věci
náhrada nákladů řízení ve výši 4.356 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení pak krajský soud uvedl,
že na základě zadání soudu ze dne 15. 7. 2015 podalo uvedené středisko dne 20. 7. 2015
vyjádření, které doplnilo dne 3. 8. 2015. K výzvě soudu byla předložena kalkulace,
ze které vyplývá, že zpracovatel na něm pracoval 4 hodiny, přičemž cena práce činila 900 Kč
za hodinu plus DPH. Krajský soud proto tyto náklady přiznal, k čemuž odkázal na ust. §59
odst. 2 s. ř. s.
Dne 21. 10. 2015 krajský soud vyhotovil protokol o vyhlášení rozsudku ve věci
sp. zn. 61 A 19/2014. Z protokolu vyplývá, že krajský soud rozhodl výrokem I. tak, že se žaloba
zamítá, a výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit „náklady řízení za podání vyjádření
ve věci autorizovaného metrologického střediska na účet krajského soudu, jejichž výše bude vyčíslena v písemném
vyhotovení rozsudku“. Následně krajský soud vyhotovil rozsudek, v jehož výroku uvedl: „I. Žaloba
se zamítá. II. Žalobce je povinen nahradit náklady řízení ve výši 4356 Kč na účet Krajského soudu v Hradci
Králové, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.“
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud primárně opomněl rozhodnout
o náhradě nákladů ve smyslu ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí,
že „[n]estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch
jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů“. Pokud krajský soud shledal žalobu
nedůvodnou, tedy shledal, že žalobou napadené rozhodnutí je zákonné, měl nejprve rozhodnout
o tom, který z účastníků měl podle úspěchu ve sporu právo na náhradu nákladů řízení. Krajský
soud však o nákladech ve smyslu citovaného ustanovení nerozhodl.
Dále je nutno uvést, že krajský soud v řízení vyžádal od společnosti RAMET a. s. „sdělení“
(vyjádření) stran dodržení návodu k obsluze. Poté, co uvedená společnost zaslala soudu fakturu,
krajský soud ji informoval o tom, že faktura „neposkytuje dostatečný podklad k přezkoumání důvodnosti
požadovaných nákladů. Nejedná se o podání odborného vyjádření veřejným orgánem, za které náleží odměna podle
právního předpisu (§127 odst. 1, 5 o. s. ř.).“ Pokud pak krajský soud nevyžadoval odborné vyjádření,
mohl předmětné vyjádření vyžádat s odkazem na ust. §128 odst. 1 o. s. ř. (který se použije
v návaznosti na §64 s. ř. s.), podle něhož je každý povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu
skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Přehlédnout nelze ani obsah
předmětného vyjádření. Nejvyšší správní soud připomíná, že krajský soud požadoval,
a to po výrobci předmětného měřícího zařízení, pouze informace o tom, zda byl dodržen návod
k obsluze, resp. stran funkčnosti měřícího zařízení, které sám vyrábí. Jednalo se tedy (z pohledu
výrobce zařízení) zcela jistě o jednoduchou otázku, na kterou mohl soudu poskytnout odpověď
právě na základě §128 o. s. ř. To platí tím spíše, že v podobných případech poskytují výrobci
zařízení taková vyjádření správním orgánům povětšinou bezplatně.
Rovněž je nutno krajskému soudu vytknout, že předmětnou částku přiznal i přesto,
že nebyla řádně doložena. Krajský soud, poté co mu byla zaslána předmětná faktura, uvedenou
společnost vyzval k tomu, aby doložila způsob výpočtu uplatněných nákladů (např. hodinovou
mzdu příslušného pracovníka potvrzenou nadřízeným pracovníkem, čas strávený vyhotovením
vyjádření, specifikace pracovního zařazení zpracovatele a specifikace pracovního postupu).
Na základě této výzvy však společnost předložila pouze ceník pro „ověření radarových měřičů“,
který obsahuje pouze obecný údaj o tom, že cena konzultací a odborných vyjádření činí
900 Kč/hod. bez DPH. Žádný další podklad ve spisu založen není. Krajský soud i přesto
náhradu nákladů přiznal.
Konečně je třeba krajskému soudu vytknout, že vyjádření podávalo „Autorizované
metrologické středisko pro silniční rychloměry AMS K 22“, avšak náklady přiznal krajský soud
„Autorizovanému metrologickému středisku RAMET a. s.“. Jak navíc důvodně uvedl stěžovatel,
z veřejných rejstříků vyplývá existence právnické osoby RAMET a. s., avšak nikoliv
„Autorizovaného metrologického střediska RAMET a. s.“.
Ze všech těchto důvodů nemohl výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení obstát.
V dalším řízení krajský soud výše uvedená pochybení napraví.
Nejvyšší správní soud (nad rámec výše uvedeného a pouze v obecné rovině) doplňuje,
že nezpochybňuje, že nastavení cen za poskytované služby je věcí každého podnikatele.
Z hlediska přiznávání nákladů soudem, a to platí tím spíše ve věcech správního soudnictví,
které poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, je však třeba vycházet z limitů právní
úpravy. Např. v případě znaleckých posudků, které mají s ohledem na znění ust. §127 o. s. ř.
vyšší důkazní hodnotu než odborná vyjádření, činí odměna (podle náročnosti a podle míry
odborných znalostí, které bylo nutné k jeho podání vynaložit) za jednu hodinu práce 100
až 350 Kč. Přístup aprobovaný krajským soudem by mohl vést ke stanovování zcela
nepřiměřených náhrad nákladů řízení. Pokud by např. uvedená společnost měla v ceníku
uvedeno, že za každou stranu vyjádření účtuje nikoliv částku 900 Kč, ale částku 1.000.000 Kč,
znamenalo by to v logice postupu krajského soudu, že by na takovou částku měla nárok. S tím
se nelze ztotožnit. Vždy je třeba hodnotit konkrétní okolnosti projednávané věci. V případě
nepřiměřenosti požadovaných nákladů lze použít i korektiv ve smyslu ust. §60 odst. 7 s. ř. s.,
podle něhož jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout,
že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost proti výroku I.
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
21. 10. 2015, č. j. 61 A 19/2014 - 118, jako neopodstatněnou (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.),
a současně zrušil výrok II. tohoto rozsudku a věc v rozsahu tohoto zrušení vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). V tomto řízení bude
na krajském soudu, aby při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z odůvodnění
tohoto rozsudku a věc znovu posoudil ve smyslu ust. §60 s. ř. s. a své rozhodnutí odůvodnil tak,
aby bylo přezkoumatelné a v souladu se zákonem.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vyšel
z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64 (dostupné na www.nssoud.cz), který vyslovil, že v popisované situaci,
kdy je kasační stížnost nedůvodná ve věci samé, ale důvodná ve vztahu k výroku o nákladech
řízení, rozhoduje o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud. Jeho
rozsudkem je řízení ve věci samé ukončeno a v tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nevrací
věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud
proto v dalším řízení pouze rozhoduje o nákladech předchozího řízení před ním a přitom
je vázaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V této věci bylo předmětem řízení o kasační stížnosti posouzení zákonnosti rozhodnutí
krajského soudu o věci samé a o náhradě nákladů řízení. Napadený rozsudek pro oba účastníky
řízení představuje částečný úspěch. Stěžovatel neuspěl v části týkající se věci samé a naopak uspěl
v části týkající se náhrady nákladů řízení před krajským soudem. Při poměřování úspěchu obou
účastníků v řízení o kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný (Krajský
úřad Pardubického kraje) byl v řízení úspěšnější ve větší části. Tento závěr vychází ze skutečnosti,
že předmětem řízení o kasační stížnosti byl v prvé řadě výrok napadeného rozsudku krajského
soudu ve věci, který tvořil podstatu sporu. Možnost přezkumu výroku rozsudku krajského soudu
o náhradě nákladů řízení je přímo odvozena od napadení výroku o věci, a proto přezkum výroku
o náhradě nákladů řízení plní jen okrajovou roli. Lze proto uzavřít, že žalovaný by měl s ohledem
na částečný (převažující) úspěch v řízení o kasační stížnosti právo na náhradu poměrné části
nákladů řízení vůči stěžovateli. Přesné určení poměrného úspěchu je zde ale zcela nadbytečné,
neboť žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly (srov. i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 50). Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Výrok o vrácení soudního poplatku se opírá o ustanovení §10 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého bylo-li
na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. V daném
případě se jedná o opakovanou kasační stížnost stěžovatele. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014 - 60, vyslovil, že účastník
řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu
vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí k jeho kasační stížnosti Nejvyšším správním
soudem zrušeno, není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost platit. Vzhledem
k tomu, že původní rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatele zrušen
a stěžovatel po podání v pořadí druhé kasační stížnosti uhradil soudní poplatek ve výši 5.000 Kč,
rozhodl Nejvyšší správní soud o vrácení tohoto poplatku. Poplatek bude vrácen stěžovateli
k rukám jeho zástupce, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu