ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.270.2015:42
sp. zn. 4 As 270/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: K. N., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22.
10. 2015, č. j. 59 A 5/2014 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. KUOK 58232/2014,
sp. zn. KÚOK/53081/2014/ODSH-SD/7693, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 25. 3. 2014,
č. j. SMOL/061189/2014/OARMV/PD/Tom, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), kterých se dopustil tím, že dne 1. 7. 2013 v 10:13 hod. v obci Olomouc
na ulici Sokolovská, ve směru jízdy od ulice Jablonského k ulici Pasteurova při řízení motorového
vozidla tovární značky Škoda, RZ: X, nerespektoval platné právní předpisy stanovující nejvyšší
dovolenou rychlost v obci na 50 km/h, kdy v měřeném úseku silničním laserovým rychloměrem
MicroDigiCam LTI byla vozidlu naměřena rychlost 72 km/h, při zvážení možné odchylky
měřícího zařízení nejméně 69 km/h, což je o 19 km/h více, a dne 21. 8. 2013 v 17:25 hod.
v Olomouci na ulici Hněvotínská, ve směru jízdy od ulice Foerstrova k ulici Okružní, nebyl při
řízení motorového vozidla tovární značky Citroën, RZ: X, za jízdy připoután na sedadle
bezpečnostním pásem a neměl při řízení při sobě osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního
právního předpisu. Svým jednáním porušil §18 odst. 4, §6 odst. 1 písm. a) a §6 odst. 8 písm. b)
zákona o silničním provozu. Za tyto přestupky mu byla dle §125c odst. 4 písm. f) zákona o
silničním provozu v souladu s §12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o
přestupcích“), uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč.
[2] Na základě odvolání ze dne 17. 4. 2014 žalovaný přezkoumal rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně v plném rozsahu podle §82 odst. 2 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“), jelikož žalobce své odvolání ani na výzvu nedoplnil.
Žalovaný se ztotožnil jak se skutkovým, tak s právním závěrem správního orgánu prvního stupně
o spáchání přestupku žalobcem. Co se týče přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu, žalovaný konstatoval, že vozidlu Škoda řízenému žalobcem byla naměřena
rychlost jízdy 72 km/h, po odpočtu možné odchylky 69 km/h. Překročení rychlosti bylo žalobci
dokázáno zejména výstupem z certifikovaného rychloměru, který byl dále podpořen výpovědí
policisty, který prováděl měření rychlosti a jednal s žalobcem na místě. K přestupku podle §125c
odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu žalovaný uvedl, že žalobce se tohoto přestupku
dopustil tím, že v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla
Citroën, nebyl připoután bezpečnostním pásem, kdy tuto skutečnost dosvědčili v řízení před
správním orgánem prvního stupně tři členové policejní hlídky, která žalobce kontrolovala.
S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný konstatoval, že správní orgán prvního stupně v souladu
s §3 správního řádu zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a neshledal zákonné
důvody, pro které by napadené rozhodnutí doplnil, změnil nebo zrušil.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) zamítl rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 59 A
5/2014 – 25. Žalobce v žalobě proti rozhodnutí namítal, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně i žalovaného jsou nezákonná pro jejich věcnou nesprávnost a dále pro podstatné
vady řízení těmto rozhodnutím předcházející. Žalobce v první řadě namítal, že popis skutkového
jednání přestupku pod bodem č. 1 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není
přestupkem, neboť v něm není popis konkrétního aktivního jednání žalobce, neboť skutek
popsaný tak, že žalobce něco nerespektoval, nevystihuje, že lze přestupek spáchat pouze
konáním, a dále neobsahuje přesnou citaci normy včetně paragrafu, který měl být porušen.
Krajský soud tuto námitku zamítl s odůvodněním, že pokud byl správním orgánem použit trpný
rod, neboť ve výroku rozhodnutí je uvedeno, že „byla vozidlu naměřena rychlost 72 km/h“, tedy
je popsáno aktivní jednání vozidla, jež řídil žalobce, ve spojení s údajem, že žalobce nerespektoval
nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/h, je skutek vymezen zcela jasně,
a je tedy nepochybné, jakého jednání se měl žalobce dopustit.
[4] Podle krajského soudu dále nebylo pravdivé tvrzení žalobce, podle kterého neměl výrok
rozhodnutí obsahovat ustanovení, které měl žalobce porušit. Naopak je v právní větě výroku
rozhodnutí jednoznačně uvedeno, jaká ustanovení zákona měl žalobce svým skutkem porušit,
přičemž ze zákona nevyplývá povinnost správního orgánu uvést i přesnou citaci těchto
ustanovení, která jsou v tomto případě součástí odůvodnění.
[5] Popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se týkala
i námitka žalobce, podle níž vymezení přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu, kterého se měl žalobce dopustit, neobsahuje dostatečné určení místa
spáchání protiprávního jednání, přičemž identifikace místa pouze názvem ulice je nedostatečná.
Krajský soud tuto námitku zamítl s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, podle něhož je smyslem přesného vymezení skutku
ve výroku rozhodnutí to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním,
přičemž u přestupků, jejichž předmětem je překročení nejvyšší dovolené rychlosti, bude
ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace
více či méně dlouhým. V každém individuálním případě je potom nutné posuzovat, zda je úsek
komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu
spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.
Krajský soud s přihlédnutím k těmto kritériím shledal výrok rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku překročení nejvyšší
dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci
o méně než 20 km/h, za dostatečně konkrétní a obsahující všechny náležitosti stanovené
zákonem, neboť obsahuje popis skutku s označením místa i času jeho spáchání. Správní orgán
prvního stupně ve výroku rozhodnutí identifikoval předmětnou obec, název ulice a směr jízdy.
Společně s uvedením času a způsobu spáchání přestupku bylo jednání žalobce ve výroku
rozhodnutí popsáno zcela konkrétně, tudíž je dle krajského soudu vyloučeno, aby došlo k záměně
jednání žalobce za jednání jiné.
[6] Krajský soud rovněž odmítl námitku žalobce zpochybňující spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spočívající v nepřipoutání se bezpečnostním
pásem. Podle žalobce byly výpovědi policistů, které žalobce ze spáchání tohoto přestupku
usvědčovaly, dle jeho vlastních slov „bezcenné“, neboť policisté v řízení vypovídali v množném
čísle a nikoli tedy to, co sami viděli. Krajský soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014 – 25, podle něhož přestupek nepřipoutání
se bezpečnostním pásem patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem a v normálních
situacích není nijak dokumentován. Věrohodné svědectví policistů proto zpravidla představuje
dostatečný důkaz o jeho spáchání. Krajský soud konstatoval, že usvědčující výpovědi tří policistů
netrpí žádnými rozpory, jsou konzistentní, protože policisté shodně uvedli, že si byli naprosto
jistí, že žalobce nebyl za jízdy připoután, přestupkové jednání viděli přes čelní sklo služebního
vozidla a levé boční sklo řidiče. Jestliže svědci v některých případech vypovídali v množném čísle,
nejedná se o skutečnost, která by jejich výpovědi činila nevěrohodnými, neboť kontrolu žalobce
prováděli všichni členové hlídky společně, a je tak přirozené, že při výslechu svědci užili
množného čísla. Jednání policistů dále přestavovalo běžnou kontrolní činnost, která nevyvolávala
pochybnosti o jejich objektivitě. Krajský soud nakonec odmítl provedení důkazu znaleckým
posudkem Mgr. Patrika Šebesty, Dis., jelikož žalobce tento důkaz na podporu svých tvrzení
ve správním řízení neoznačil a učinil tak až v žalobě, přičemž tento důkaz v rozporu s tvrzením
žalobce ani k žalobě nebyl přiložen.
[7] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce týkající se nesprávnosti měření,
jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti. Žalobce
zde považoval samotné měření rychlosti jeho vozidla za naprosto vadné a nevěrohodné, neboť
policista v řízení před správním orgánem prvního stupně toliko uvedl, že při používání
rychloměru postupoval podle návodu. Žalobce navíc neměl k dispozici návod k měřícímu
zařízení a navrhl, aby soud provedl důkaz jeho přečtením. I v tomto případě odkázal krajský soud
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kdy podle rozhodnutí ze dne 19. 6. 2015,
č. j. 2 As 202/2014 – 50, z povahy přístroje užitého k měření (silničního laserového rychloměru
MicroDigiCam LTI) plyne, že za běžných okolností je krajně nepravděpodobné, že by rychlost
při měření nebyla zjištěna správně, pokud sám přístroj měření provede a podá o něm příslušnou
informaci. Toto měřící zařízení bylo použito i v případě žalobce a v době měření bylo opatřeno
platným osvědčením, přičemž platným osvědčením k používání přístroje disponoval i policista
provádějící měření. Jestliže policista provádějící měření při výslechu pouze uvedl, že postupoval
podle návodu, nejedná se podle krajského soudu o skutečnost, z níž by vyplývalo, že policista
nevěděl, co dělá. Jelikož se zmocněnec žalobce vzdal práva být přítomen výslechu svědka,
připravil se o možnost klást svědkovi doplňující otázky k objasnění věci. Pokud jde o provedení
důkazu přečtení návodu k měřícímu zařízení, krajský soud tento důkaz nepřipustil, protože
žalobce navrhl jeho provedení až v řízení před soudem a z jeho tvrzení navíc nebylo zřejmé,
jak by tento důkaz mohl závěry o správnosti měření zpochybnit.
[8] Žalobce dále namítal nedostatky týkající se výzvy správního orgánu prvního stupně
k doplnění odvolání, které bylo zasláno pouze zmocněnci a neobsahovalo poučení o následcích
jeho nedoplnění. Krajský soud tuto námitku odmítl. Poukázal na ustanovení §34 odst. 2
správního řádu, podle něhož se s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně
vykonat, písemnosti doručují pouze zástupci. Odstranění vad podání přitom mezi tyto případy
nepatří. Správní orgán prvního stupně tak postupoval podle zákona. Podle zákona postupoval
správní orgán prvního stupně, i pokud zmocněnce nepoučil o následcích nedoplnění odvolání.
Jelikož byl zmocněnec žalobce Ing. M. J. osobou znalou správního procesu, která vystupuje
v typově obdobných případech velmi často, správní orgán prvního stupně naplnil požadavek
přiměřenosti poučení o právech a povinnostech dotčené osoby dle §4 odst. 2 správního řádu,
jestliže zmocněnce o následcích nedoplnění odvolání nepoučil.
[9] Krajský soud odmítl rovněž námitky žalobce týkající se počtu oprávněných úředních osob
činných v řízení správního orgánu prvního stupně. Žalobce namítal, že není zřejmé, kdo v řízení
před správním orgánem prvního stupně a žalovaným byl oprávněnou úřední osobou, protože
v řízení bylo určeno více oprávněných úředních osob. Rozhodnutí žalovaného mělo být přitom
podepsáno jinou oprávněnou úřední osobou, než která věc vyřizovala. Žalobce dále namítl,
že nebyl poučen o tom, kdo bude v odvolacím řízení o jeho věci rozhodovat, a dále o možnosti
namítat podjatost úředních osob, čímž byl krácen na svém právu, aby o věci rozhodovala
nestranná a nezaujatá osoba. Krajský soud zde v první řadě odkázal na ustanovení §15 odst. 2
správního řádu, které hovoří o „oprávněných úředních osobách“, a zákon tedy nestanoví,
že úřední osoba v řízení musí být toliko jedna. Správní orgán přitom informace o tom, kdo
je v dané věci oprávněnou úřední osobou podle §15 odst. 4 správního řádu, poznamená do spisu
a účastníka řízení o tom informuje na požádání. Žalobce přitom žádost o informování o tom,
jaké oprávněné úřední osoby v řízení figurují, vůbec nepodal a o tuto skutečnost se začal zajímat
až při nepříznivém výsledku řízení. Krajský soud nepovažoval za chybné, jestliže rozhodnutí
žalovaného vyhotovila a podepsala jiná oprávněná úřední osoba, než která měla věc vyřizovat,
jelikož obě osoby byly stanoveny jako oprávněné úřední osoby. Co se týče chybějícího poučení
o možnosti namítat podjatost úředních osob, krajský soud zde rovněž poukázal na poměry
žalobce, který byl v řízení zastoupen osobou znalou správního řízení, a správní orgán tak jednal
v souladu s požadavkem přiměřenosti dle §4 odst. 2 správního řádu.
[10] Krajský soud odmítl také poslední námitku žalobce, podle níž bylo porušeno jeho právo
na možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Krajský soud
konstatoval, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že zmocněnec žalobce byl dne
13. 2. 2014 při posledním konajícím se ústním jednáním poučen o možnosti seznámit se dne
26. 2. 2014 ve 13:00 hod. s podklady pro vydání rozhodnutí v souladu s ustanovením §36 odst. 3
správního řádu, protokol o ústním jednání včetně tohoto poučení zmocněnec žalobce podepsal.
Tohoto práva však žalobce ani zmocněnec nevyužili. Ačkoliv po ústním jednání následoval
týž den ještě výslech svědka, zmocněnec se výslovně vzdal práva být výslechu svědka přítomen
a požádal o zaslání protokolu, který následně osobně převzal dne 25. 2. 2014. Krajský soud
tak uzavřel, že žalobce byl dostatečně poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání
rozhodnutí v době, kdy tyto již byly úplné a nebyly následně správním orgánem prvního stupně
doplňovány. Posledním úkonem před vydáním rozhodnutí byl výslech svědka dne 13. 2. 2014,
přičemž protokol o jeho výslechu měl žalobce k dispozici, a termínu stanoveného k seznámení
s podklady pro rozhodnutí dne 26. 2. 2014 nevyužil.
II.
Obsah kasační stížnosti
[11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost.
Namítal, že popis skutkového jednání přestupku pod bodem č. 1 rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, kterým shledal správní orgán stěžovatele vinným z porušení §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu, čímž se stěžovatel dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4
zákon o silničním provozu, není dostatečný. Dle názoru stěžovatele formulace v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, podle níž stěžovatel „při řízení motorového vozidla tovární značky
Škoda, RZ: X, nerespektoval platné právní předpisy stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci na 50 km/h,
kdy v měřeném úseku silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI byla vozidlu naměřena rychlost 72
km/h“. neobsahuje popis konkrétního aktivního jednání stěžovatele a nevystihuje tak skutečnost,
že přestupek v dané věci lze spáchat pouze konáním. Za nesprávný považuje stěžovatel závěr
krajského soudu, podle něhož výrok správního orgánu prvního stupně popisující s použitím
trpného rodu aktivní jednání žalobce řídícího vozidlo, ve spojení s uvedením, že žalobce
nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/h, jasně a nepochybně
vymezuje, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit. Stěžovatel v kasační stížnosti trvá na tom, že
v takovém popisu skutku chybí jeho aktivní jednání. Popis skutku je dle stěžovatele dále
nekonkrétní v tom, že neobsahuje přesnou citaci normy včetně paragrafu, který měl být porušen.
Citace ustanovení zákona o silničním provozu v části výroku za slovy „tedy“ pochybení dle
názoru stěžovatele nenapravuje a není součástí popisu skutku.
[12] K popisu skutku se vztahuje i druhá námitka stěžovatele, podle níž je popis skutkového
jednání stěžovatele v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně „nedostatečný,
nesrozumitelný a nepřezkoumatelný“, a to z toho důvodu, že skutek, z jehož spáchání
byl stěžovatel uznán vinným, neobsahuje dostatečné určení místa spáchání protiprávního jednání.
Stěžovatel považuje za nedostatečné vymezení místa přestupku v úseku silnice Sokolovská, který
podle mapy měří 671 metrů. Krajský soud se dle stěžovatele vůbec nezabýval s tím, zda lze místo
přestupku určit s takovouto tolerancí, anebo nikoliv, ačkoliv se mělo jednat o podstatu obhajoby
stěžovatele. Krajský soud přitom nijak neodůvodnil zamítnutí návrhu na provedení důkazu
mapou předmětného úseku ulice Sokolovská. Argumenty stěžovatele směřující k určení místa
přestupku přitom neměly být samoúčelné, jelikož stěžovatel měl předmětným úsekem ulice
Sokolovská v daném čase projíždět dvakrát. Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí,
že předmětný úsek ulice Sokolovská měří dokonce 800 metrů, což dokládá obrázkem pořízeným
z aplikace Google Maps, přičemž má být věcí krajského soudu, aby rozhodl, zda úsek trasy
v délce 800 metrů postačí jako místo přestupku, což krajský soud neučinil, a proto je na místě
rozsudek krajského soudu zrušit z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
pro rozhodnutí. Stěžovatel nakonec poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, k němuž měl krajský soud při rozhodování věci dle jeho
názoru přihlédnout, ale neučinil tak.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že přestupek spočívající v nepřipoutání
se bezpečnostním pásem mu nebyl spolehlivě prokázán. Podle této námitky je nutné
považovat svědecké výpovědi zasahujících policistů za „bezcenné“, jelikož policisté vypovídali
v množném čísle a nemá se tedy jednat o spontánní svědeckou výpověď. Výpověď policistky
stržm. Mgr. L. D., která vypovídala i v čísle jednotném je přitom také nevěrohodná, jelikož
správní orgán provedl v této výpovědi opravu. Správní orgán dle názoru stěžovatele pochybil,
jestliže neodstranil uvedené vady svědeckých výpovědí jejich doplněním.
[14] Stěžovatel zpochybňuje rovněž výsledky měření rychlosti, na základě kterých
byl správním orgánem shledán vinným z přestupku. Stěžovatel považuje výsledky měření
rychlosti vozidla provedené Policií České republiky za naprosto vadné a nevěrohodné, neboť
policista provádějící měření na otázku zmocněnce při ústním jednání před správním orgánem,
jakým způsobem nastavil a připravil k činnosti laserový rychloměr před samotným zahájením
měření rychlosti, odpověděl, že postupoval podle návodu. Stěžovatel zpochybňuje názor
krajského soudu, že nebylo pochyb o správnosti měření, protože svědek nepopsal, jaké kroky
při měření učinil. Jelikož stěžovatel neměl návod k obsluze měřícího zařízení k dispozici a správní
orgán jej také neobstaral, nemohl ve správním řízení podrobit přezkumu správnost měření
rychlosti a efektivně se tak hájit proti vadnému měření rychlosti jeho vozidla.
[15] Poslední soubor námitek stěžovatele se týká oprávněných úředních osob činných v řízení
před žalovaným. Stěžovatel dovozuje, že řízení o přestupku by měla vést pouze jedna oprávněná
úřední osoba. V řízení před žalovaným však byly oprávněné úřední osoby čtyři. Stěžovatel
spatřuje v této skutečnosti rozpor se zásadami přímosti a bezprostřednosti, a poukazuje
analogicky na nepřípustnost takového postupu v řízení před soudem. Nemožnost ustanovit
v dané věci více oprávněných úředních osob vyvozuje také z §15 odst. 4 správního řádu.
Stěžovatel namítá, že jestliže jeho věc neprojednávala a nerozhodovala jedna oprávněná úřední
osoba, ale rovnou několik, přičemž ústní projednání věci a dokazování prováděla jiná oprávněná
úřední osoba než ta, která ve věci meritorně rozhodla, bylo porušeno jeho ústavně zaručené
právo na řádné projednání věci.
[16] Žalovaný se na výzvu ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal námitku stěžovatele, podle níž popis skutku
ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečný pro účely odsuzujícího
rozhodnutí o přestupku, neboť nezachycuje konkrétní aktivní jednání stěžovatele. Podle
§77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny,
druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby
do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě
nákladů řízení.
[20] Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že při posuzování popisu skutku
ve výroku rozhodnutí je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku, což jsou dvě odlišné
kategorie: „Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, přičemž správní orgán vede správní řízení právě
ohledně samotného skutku. Naproti tomu popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek
odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět jazykový popis
těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu
uvedeným v zákoně. Popis skutku tak musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné
z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení.“
(Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009-66).
[21] Přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se dopustí
ten, kdo „při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h
-1
nebo mimo obec
o méně než 30 km.h
-1
“. Tato skutková podstata obsahuje dva formální zákonné znaky: 1) řízení
vozidla, 2) překročení nejvyšší dovolené rychlosti o stanovenou hodnotu. Popis skutku musí
podle výše citovaného rozhodnutí obsahovat tyto zákonné znaky skutkové podstaty přestupku,
a to natolik zřetelně a srozumitelně, aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud
jednoznačně identifikovat, o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí
být obsažen ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání
delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně.
[22] Podle výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl stěžovatel spáchat výše
uvedený přestupek tím, že „při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda, RZ: X, nerespektoval
platné právní předpisy stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci na 50 km/h, kdy v měřeném úseku silničním
laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI byla vozidlu naměřena rychlost 72 km/h“, neboť při zvážení
možné odchylky měření byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 69 km/h.
Z tohoto popisu skutku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel při řízení uvedeného motorového
vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 19 km/h. Skutečnost, že jednání
obviněného je ve výroku rozhodnutí popsáno nepřímo, nevyvolává pochybnosti jakým jednáním
se stěžovatel přestupku měl dopustit. Nejvyšší správní soud tudíž shledal tuto námitku
stěžovatele nedůvodnou.
[23] Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, podle níž je popis skutku ve výroku
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dále nekonkrétní v tom, že neobsahuje přesnou
citaci právního předpisu včetně paragrafu, který měl být porušen. Nad rámec výše uvedených
náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku podle §77 zákona o přestupcích stanoví ustanovení
§68 odst. 2 správního řádu povinnost uvést ve výroku rozhodnutí též právní ustanovení, podle
nichž bylo rozhodováno. Ze zákonné úpravy však nevyplývá, že právní ustanovení, podle nichž
bylo rozhodováno, musí být součástí popisu skutku. Jestliže tedy správní orgán prvního stupně
citoval příslušná ustanovení zákona v části výroku za slovy „tedy“, postupoval plně v souladu
se zákonem a správně citoval příslušná ustanovení právních předpisů v rámci výroku o vině.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nedostatečné určení místa přestupku, přičemž
poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 As 80/2014 – 37. Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud z judikatury
zdejšího soudu, v níž se otázkou náležitostí vymezení místa spáchání přestupku překročení
nejvyšší dovolené rychlosti ve výroku správního rozhodnutí již opakovaně zabýval.
[25] V první řadě je třeba poukázat na rozsudek ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48,
v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „dle §77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá
za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit
jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé
řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky
věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba
vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení
a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká
povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci
překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.
[26] V citované věci bylo místo přestupku ve výroku rozhodnutí vymezeno jako:
„vozovka pozemní komunikace Folmavské ulice“. Nejvyšší správní soud shledal takové vymezení míst
přestupku jako nedostatečné. Odkázal přitom na rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 As 28/2010,
v němž tento soud shledal místo přestupku vymezené jako: „na silnici I. třídy č. 56 na ulici
Frýdlantská v obci Frýdek-Místek“ rovněž jako nedostatečné, jelikož takto široké vymezení
neumožňuje přesně zjistit, kde mělo k přestupkovému jednání dojít.
[27] V rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, na který poukazuje stěžovatel,
Nejvyšší správní soud posuzoval určitost místa spáchání přestupku: „na pozemní komunikaci I/37
v obci Ostrov nad Oslavou“. Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že: „ve vymezení skutku ve výroku
správního rozhodnutí v nynější věci a ve věci řešené pod sp. zn. 4 As 28/2010 není podstatnějších rozdílů.
I o určení místa: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“ lze tak v nynější věci konstatovat,
že nejde o dostatečnou specifikaci. Je totiž třeba si uvědomit, že komunikace I/37 prochází celou obcí Ostrov
nad Oslavou. Úsek této komunikace procházející danou obcí přitom není krátký. Místo, kde došlo ke spáchání
přestupku, je tak ve výroku vymezeno značně široce. (…) smyslem popisu skutku ve výroku je to, aby skutek
nemohl být zaměněn s jiným, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek,
pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva
na obhajobu. Značně široké vymezení místa spáchání přestupku ve výroku tomuto smyslu vymezení skutku
nevyhovuje.“
[28] Naproti tomu v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 -39, Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil námitce nedostatečného určení místa spáchání přestupku ve výroku
správního orgánu prvního stupně jako „na silnici I/15 v obci Chrámce“, jelikož toto vymezení
místa spáchání přestupku shledal dostatečným, neboť společně s časem (13:45 hodin)
a způsobem spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
V tomto rozsudku zdejší soud konstatoval, že „[n]a rozdíl od situace posuzované Nejvyšším
správním soudem např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 As 80/2014 – 37, a ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48, je nutné brát v úvahu to, že v nyní
posuzované věci se jedná o poměrně krátký úsek silnice I/15 v délce 250 až 260 metrů (jak stěžovatel i žalovaný
shodně uvedli již v řízení před krajským soudem) procházející malou obcí (resp. osadou) Chrámce, ve které nejsou
pojmenovány žádné ulice. Místo spáchání přestupku tedy bylo v nyní posuzované věci na rozdíl od případů
posuzovaných ve výše uvedených rozsudcích vymezeno úzce - krátkým úsekem silnice. Zároveň nevznikly žádné
pochybnosti o tom, že se jedná o úsek, ve kterém je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h,“.
[29] Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále konstatoval, že u přestupků překročení
nejvyšší povolené rychlosti bude místo spáchání přestupku určeno určitým úsekem komunikace,
přičemž dostatečnost takového vymezení bude záviset na okolnostech případu: „zpravidla je možné
místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované
věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého
dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání
přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší
dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo
spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla
přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém
individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí
o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak,
aby nemohl být skutek zaměněn s jiným. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že tomu tak bylo.
[30] Z výše uvedeného výkladu Nejvyšší správní soud vycházel například v rozsudku
ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53: „městský úřad ve výroku vymezil místo
spáchání přestupku číslem silnice a názvem blízké obce Panenský Týnec, bylo tedy zřejmé, že se jednalo o silnici
první třídy mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, což také bylo ve výroku výslovně uvedeno. (…)
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že situace, kterou řešil v rozsudku ze dne
23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, byla zcela odlišná. Správní orgány totiž v této věci popsaly místo
spáchání přestupku číslem silnice a označením ulice v obci, v řízení však nebylo najisto postaveno, kde přesně
se nacházela značka signalizující konec obce, respektive jaká byla vzdálenost místa měření od konce obce.
V takovém případě nemohlo být místo spáchání přestupku vymezeno dostatečně, neboť nebylo zřejmé, jaká byla
v měřeném úseku nejvyšší povolená rychlost, případně v jaké vzdálenosti od konce obce bylo měření prováděno.
V nynější věci je však jednoznačné, že v úseku měření byla nejvyšší povolená rychlost 90 km/h (stěžovatel
to ostatně ani nerozporoval) a splněny byly i ostatní požadavky na vymezení místa spáchání přestupku, jak bylo
uvedeno výše.“
[31] Závěry plynoucí z výše citované judikatury shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52: „Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší
přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém
případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bude
podstatné, zda se (jako v případě věci posouzené v rozsudku čj. 9 As 80/2014 – 37) jedná o velkou obec či
město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek
stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení
toho, zda došlo ke spáchání přestupku (jako tomu bylo právě v případě posuzovaném v rozsudku
č. j. 4 As 28/2010 – 56, kde bylo sporné, jestli žalobce byl měřen před nebo za značkou označující začátek
a konec zastavěného území obce, případně v jaké vzdálenosti od této značky, nebo ve věci rozhodované rozsudkem
č. j. 9 As 214/2014 – 48, kde byla v rámci výrokem vymezeného úseku pozemní komunikace dopravním
značením měněna nejvyšší povolená rychlost). V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci a žalobce
nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení nejvyšší
povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku
rozhodnutí.“
[32] Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že vymezení místa
spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho
nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku
zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73).
Smyslem konkrétního vymezení místa přestupku je zejména vyloučení překážky litispendence,
dvojího postihu pro týž skutek, vyloučení překážky věci rozhodnuté, určení rozsahu dokazování
a zajištění řádného práva na obhajobu. Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku
dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž
závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů,
které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti
dopravní situace a také otázky, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení
toho, zda ke spáchání přestupku došlo.
[33] V posuzované věci bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně vymezeno
takto:„v obci Olomouc na ulici Sokolovská, ve směru jízdy od ulice
Jablonského k ulici Pasteurova“. Ačkoliv obec Olomouc nelze ve smyslu výše citované judikatury
považovat za obec menší velikosti, komunikace vymezená ulicí Sokolovská, konkrétně úsekem
mezi ulicemi Jablonského a Pasteurova, je poměrně krátká, přímá a dopravně nekomplikovaná,
celá se nachází v obci, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h. Z hlediska výše
citované judikatury nevznikly v posuzovaném případě pochybnosti o nejvyšší povolené rychlosti
v předmětném úseku a nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly poškodit stěžovatele
z hlediska zásady ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva na obhajobu. Stěžovatel v této
souvislosti v řízení před správními orgány ani před krajským soudem neuvedl žádné skutečnosti,
které by odůvodňovaly potřebu přesnějšího vymezení místa přestupku (např. že by v části takto
vymezené komunikace měla být dopravním značením upravena nejvyšší povolená rychlost
odlišně).
[34] Skutečnost, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval skutkovým
zjištěním, zda ulice Sokolovská měří nebo neměří 671 metrů, jak uváděl stěžovatel v řízení
před krajským soudem (v kasační stížnosti uvádí 800 m), nepředstavuje porušení práva
stěžovatele na řádné soudní řízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud
v napadeném rozsudku řádně aplikoval závěry plynoucí z citované judikatury Nejvyššího
správního soudu a shledal, že popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně je dostatečně konkrétní, aby nedošlo k záměně jednání žalobce za jednání jiné. To, že ulice
Sokolovská měří dle tvrzení stěžovatele 671 metrů, není v rozporu se závěrem o vyloučení
záměny s jiným skutkem a zachováním práva na obhajobu stěžovatele za okolností
posuzovaného případu.Co se týče návrhu stěžovatele na provedení důkazu mapou obsahující
zobrazení úseku pozemní komunikace, na níž měl být spáchán přestupek, Nejvyšší správní soud
uvádí, že příslušný výřez z mapy je založen ve spisu správního orgánu, proto nebylo potřebné,
touto listinou provádět důkaz v řízení před krajským soudem (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud proto vymezení místa přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně shledal dostatečným, přičemž napadený rozsudek netrpí v tomto bodě nedostatkem
důvodů rozhodnutí a je přezkoumatelný ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[35] Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na obrázek pořízený aplikací Google
Maps uvádí, že ulice Sokolovská je dlouhá dokonce 800 metrů, resp. že jel stěžovatel v dané době
po ulici Sokolovská celkem dvakrát a nemá tak být zřejmé, která z těchto jízd byla správním
orgánem vyhodnocena jako přestupek, Nejvyšší správní soud považuje tyto námitky
za nepřípustné, neboť je stěžovatel uplatnil poprvé v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo
uplatnit je již v řízení před krajským soudem (srov. §109 odst. 5 s. ř. s.).
[36] Nedůvodná je také námitka stěžovatele vztahující se k přestupku spočívajícím
v nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Nejvyšší správní soud se v tomto případě ztotožňuje
s argumentací krajského soudu, podle níž skutečnost, že v některých případech svědci vypovídali
v množném čísle, nečiní jejich výpovědi nevěrohodnými, neboť kontrolu žalobce prováděli
všichni členové hlídky společně, je tak přirozené, že při výpovědi užili množného čísla.
Argumentace stěžovatele je navíc v tomto ohledu zcela účelová, neboť při nahlédnutí
do protokolů o svědeckých výpovědích pořízených správním orgánem prvního stupně
je evidentní, že každý svědek vypovídal o skutečnosti, že stěžovatel nebyl při jízdě připoutaný,
rovněž v jednotném čísle. Pprap. M. B. na otázku správního orgánu, jak poznal, že řidič není
připoután během jízdy, odpověděl: „řídil tak, že když kolem nás projížděl, tak byl v předklonu, takže
jsem viděl, že mu pás nejde přes rameno“. Rovněž nstržm. P. Č. uvedl, že jako řidič služebního vozidla
měl stěžovatele přímo před sebou a všiml si, že „pás byl nahoře a pán nebyl připoutaný“. Výpověď
stržm. Mgr. L. D. se stěžovatel v kasační stížnosti snaží zpochybnit s poukazem na to, že
v protokolu zachycujícím výpověď svědkyně oprávněná úřední osoba provedla opravu věty:
„Když kolem nás projížděl, zcela zřetelně jsme viděl, že nebyl připoután“, tím způsobem, že slovní spojení
„jsme viděl“ přepsala na „jsem viděla“ a opatřila opravu svým podpisem. Tato oprava zjevné chyby
v psaní byla provedena v souladu s ustanovením §18 odst. 5 správního řádu stanovícím
požadavky na opravu protokolů, přičemž stěžovatel nepředložil žádné argumenty, které by
věrohodnost výpovědi svědkyně zpochybňovaly.
[37] V obecné rovině zdejší soud dodává, že při absenci konkrétních pochybností
o pravdivosti tvrzení policistů se policie považuje za nestranného svědka události, který není
žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému
výsledku řízení. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, zdejší soud uvedl, že „[k]
osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat
o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem,
vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob,
jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu
sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci
uvedené zásady překročil“ (obdobně též rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 – 42,
rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 67, nebo rozsudek ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 10 As 108/2014 – 25). Předmětná výpověď policistů by mohla vyvolat pochybnosti
za situace, kdy by z jednání policistů byla patrná přehnaně horlivá a rozsáhlá kontrola, aniž
by k tomu byl rozumný důvod (srov. rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 67).
V předmětné věci tomu tak však nebylo, jak konstatoval v napadeném rozsudku i krajský soud.
[38] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, podle níž bylo měření
rychlosti vozidla Policií České republiky naprosto vadné a nevěrohodné, neboť policista, který
prováděl měření, na ústním jednání před správním orgánem prvního stupně podrobně nepopsal,
jakým způsobem nastavil a připravil k činnosti laserový rychloměr před zahájením měření.
Ze správního spisu je patrné, že při měření rychlosti vozidla žalobce bylo použito měřící zařízení
MicroDigiCam LTI opatřené platným osvědčením, měření je zdokumentováno výstupem, který
obsahuje údaj o rychlosti měřeného vozidla, fotodokumentaci včetně záměrného kříže
a registrační značku měřeného vozidla, a provedl je policista nstržm. P. A., který vlastní je
držitelem osvědčení k používání měřícího zařízení. Judikatura správních soudů přitom za těchto
okolností akceptuje, že nemůže dojít k chybnému měření, pokud se na displeji měřicího přístroje
neobjevila chybová zpráva a přístroj změřil určitou rychlost vozidla (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27; či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 – 36). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry
krajského soudu, který s poukazem na rozsudek ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 – 50,
konstatoval, že obecná a nepodložená výtka k věrohodnosti svědka nevzbuzuje pochybnosti o
správnosti měření rychlosti, když skutkový stav byl na základě uvedených důkazů dostatečně
prokázán.
[39] Správním orgánům dále nelze vytýkat, že neopatřily návod k obsluze měřícího
zařízení, neboť se toho stěžovatel nedomáhal a ze získaných důkazů jasně vyplývalo,
že stěžovatel povolenou rychlost překročil. Nevznikla tak potřeba doplnit dokazování
provedením důkazu návodem k obsluze měřícího zařízení (srov. rozsudek ze dne 21. 10. 2015,
č. j. 1 As 79/2015 – 61). Skutečnost, že správní orgán návod k měřícímu zařízení neobstaral,
a stěžovatel se s ním tak nemohl seznámit, nemohla nijak zasáhnout do stěžovatelova práva
na obhajobu, neboť stěžovatel provedení tohoto důkazu nenavrhl a neuvedl žádné argumenty,
které by provedení tohoto důkazu odůvodnily (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 As 206/2014 – 33). Stěžovatel se tedy o možnost seznámit
se s návodem k měřícímu zařízení připravil vlastní neaktivitou. Nadto není zřejmé, jaká konkrétní
skutečnost potřebná pro rozhodnutí o žalobě by provedením takového důkazu měla být zjištěna.
Krajský soud proto postupoval správně, jestliže důkaz čtením návodu s ohledem na výše uvedené
neprovedl.
[40] Podle poslední námitky bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádné
projednání věci, protože předmětnou věc projednávalo v řízení před správními orgány několik
oprávněných úředních osob. Ani této námitce však Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit.
Jestliže stěžovatel dovozuje, že ustanovení §15 odst. 4 správního řádu kogentně stanoví,
že pro danou věc se stanoví pouze jedna úřední osoba, jedná se o účelovou interpretaci
opomíjející pravidlo vyjádřené v odst. 2 stejného ustanovení, které hovoří o tom, že „oprávněné
úřední osoby“ provádějí „úkony správního orgánu v řízení“. Zákon zde tedy zjevně stanoví,
že individuální správní orgán v individuálním řízení zastupuje i větší počet oprávněných úředních
osob.
[41] To, že správní řád umožňuje, aby v řízení činilo úkony správního orgánu více úředních
osob, podporuje i odborná literatura: „Z §15 odst. 2 ani jiného ustanovení správního řádu nevyplývá
(jakkoliv to ale není vyloučeno), že by ve správním řízení mohla za správní orgán vystupovat pouze
jedna oprávněná úřední osoba a že by tak nemohla existovat zastupitelnost, resp. rozdělení procesních
úkonů (např. podle jejich povahy či závažnosti) v jednom řízení mezi několik oprávněných úředních osob“
(J. Vedral: Správní řád, Komentář, II. aktualizované a rozšířené vydání, BOVA POLYGON,
Praha 2012, s. 197). Analogie stěžovatele, že jde o obdobnou situaci, jako kdyby účastník
soudního řízení nevěděl, který konkrétní soudce bude rozhodovat jeho věc, není přiléhavá, jelikož
v případě orgánů veřejné správy na rozdíl od výkonu soudnictví neexistuje ústavní „právo
na zákonného úředníka“. Smyslem úpravy postavení oprávněných úředních osob ve správním
řízení je zejména to, aby správní orgány nevystupovaly vůči účastníkům řízení a dotčeným
osobám anonymně, ale aby účastník, resp. dotčená osoba věděl, kdo jeho věci vyřizuje
(srov. J. Vedral: Správní řád, Komentář, II. aktualizované a rozšířené vydání, BOVA
POLYGON, Praha 2012, s. 197; též Důvodová zpráva k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád),
a mohl případně namítat podjatost. Oprávněné úřední osoby tudíž nezůstávají vůči účastníkům
řízení v anonymitě, jak tvrdí stěžovatel.
[42] Pokud stěžovatel dále v této souvislosti poukazuje na analogii s trestním procesem,
konkrétně s ustanovením §12 odst. 12 (správně §2 odst. 12, pozn. NSS) zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoliv obecně není vyloučena
podpůrná argumentace úpravou procesní otázky v trestním řádu, přestupkové řízení je současně
procesem podstatně méně formalizovaným než trestní řízení (srov. rozsudek NSS ze dne
9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 – 79), čemuž odpovídá i zákonná úprava v §15 správního řádu,
která ustanovení více oprávněných úředních osob ve správním řízení umožňuje.
[43] Stěžovatel namítá, že věc projednalo několik úředních osob, přičemž veřejné projednání
věci a dokazování prováděla jiná oprávněná úřední osoba, než ta, která ve věci meritorně
rozhodla. Nejedná se však o pravdivé tvrzení. V řízení před správním orgánem prvního stupně
byly jako oprávněné úřední osoby stanoveny Mgr. D. H. a Mgr. V. T. Ze správního spisu je však
patrné, že veškeré úkony správního orgánu jmenované stěžovatelem v řízení prováděla Mgr. V.
T., která rovněž podepsala rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nedošlo tedy k tomu,
že by jedna oprávněná úřední osoba prováděla dokazování a jiná oprávněná úřední osoba by o
věci následně meritorně rozhodla. V řízení před žalovaným byly následně stanoveny čtyři
oprávněné úřední osoby: Mgr. L. H., Mgr. P. H., Ing. L. R. a Mgr. F. P. V tomto řízení však
nebylo prováděno ústní jednání ani dokazování a správní orgán rozhodl pouze na základě
blanketního odvolání stěžovatele a stanoviska správního orgánu prvního stupně k odvolání.
Rovněž tedy nedošlo ke skutečnostem namítaným stěžovatelem. Jestliže dále stěžovatel tvrdí, že
rozhodnutí žalovaného nebylo vyhotoveno oprávněnou úřední osobou, opět se jedná o
nepravdivé tvrzení, jelikož pod rozhodnutím je podepsán Ing. L. R., který dle záznamu ve spisu
oprávněnou úřední osobou byl.
[44] Nejvyšší správní soud konstatuje, že výše uvedeným postupem správních orgánů nedošlo
k porušení a zásad přímosti a bezprostřednosti ani porušení práv stěžovatele, přičemž stěžovatel
nad rámec obecných úvah o zákonné úpravě institutu oprávněné úřední osoby žádný konkrétní
zásah do svých práv nenamítal. Nejvyšší správní soud tedy i poslední námitku stěžovatele zamítl.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[45] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[46] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu