ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.455.2017:32
sp. zn. 1 As 455/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. S., zastoupeného JUDr.
Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti žalovanému:
Městský úřad Vimperk, se sídlem Steinbrenerova 6, Vimperk, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem – souhlasem žalovaného s provedením ohlášené stavby ze dne 14. 8. 2015,
č. j. ŽP 16670/15-Laj, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2017, č. j. 51 A 51/2017 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora uvedenému usnesení,
jímž krajský soud odmítl jako opožděnou jeho žalobu na ochranu před nezákonným zásahem.
Tento zásah měl podle stěžovatele spočívat v souhlasu žalovaného s provedením ohlášené stavby
vodního díla – čistírny odpadních vod a zasakovací jímky na pozemku č. parc. X v k. ú. X (dále
jen „souhlas“), který bezprostředně sousedí s žalobcovým pozemkem č. parc. X tamtéž.
[2] Krajský soud konstatoval opožděnost žaloby z důvodu marného uplynutí dvouměsíční
subjektivní lhůty. Souhlas s provedením ohlášené stavby je jednorázovým zásahem a pro běh
žalobní lhůty je nerozhodné, že trvají jeho důsledky. Žalobcův otec, který byl vlastníkem
pozemku č. parc. X v době vydání souhlasu se o jeho vydání dozvěděl prokazatelně nejpozději
dne 9. 9. 2015. Projednávaná žaloba však byla podána až 17. 7. 2017, tedy téměř po dvou letech.
Podle krajského soudu nemá na uplynutí subjektivní lhůty vliv, že posléze došlo k převodu
dotčeného pozemku darovací smlouvou na žalobce. Ten byl povinen přijmout stav pozemků,
který byl pro něj jeho právním předchůdcem nastolen. Odkázal mj. na §107 odst. 4 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle nějž je účastník, který do řízení nastupuje na
místo dosavadního účastníka, povinen přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do
řízení.
II. Kasační stížnost
[3] Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí. Pokud měl krajský soud
za to, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby podle §82 s. ř. s., tedy že není
v žádném směru dotčen na svých právech, měl žalobu v rámci meritorního rozhodování
zamítnout, nikoliv odmítnout z důvodu opožděnosti žaloby ve smyslu §46 odst. odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
[4] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že převodem vlastnického práva k pozemku přešla
na stěžovatele i uběhnuvší subjektivní lhůta k podání žaloby proti napadenému souhlasu.
Od osoby, které subjektivní lhůta uplynula, nemůže tato lhůta „přejít“ na nabyvatele vlastnického
práva.
[5] Stěžovatel nyní tvrdí, že je v důsledku napadeného souhlasu zasahováno do jeho
vlastnických práv k pozemku. Soud by neměl k zásahové žalobě zkoumat, zda náhodou
již v minulosti nespatřoval jiný žalobce zásah do svých vlastnických práv ve vztahu ke shodné
nemovitosti. Soud by se měl v otázce naplnění podmínek řízení soustředit pouze na zjištění,
zda žalobce zásah tvrdí (nikoliv to, do jakých práv bylo zasaženo).
[6] Napadený souhlas byl vydán dne 14. 8. 2015. Žaloba v této věci byla doručena soudu dne
17. 7. 2017. Stěžovatel tvrdí, že se o nezákonném zásahu dozvěděl v den podpisu darovací
smlouvy, tedy dne 18. 5. 2017. Stěžovatel se sice domnívá, že jeho subjektivní lhůta počala běžet
až dne 8. 6. 2017, kdy obdržel informaci od Městského úřadu Vimperk, neboť až toho
dne se dozvěděl, který správní orgán se nezákonného zásahu dopustil, resp. vydal
napadený souhlas. Podle §84 s. ř. s. však žaloba v žádném případě nemohla být opožděná,
a to ani vzhledem ke dni podpisu darovací smlouvy (tj. dne 18. 5. 2017).
[7] Stěžovatel je přesvědčen, že nenastoupil do žádného řízení na místo dosavadního
účastníka řízení ve smyslu §107a a 107 odst. 4 o. s. ř. Podle krajského soudu stěžovatel vstoupil
do řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
51A 51/2016. Toto řízení však bylo ukončeno dnem nabytí právní moci rozsudku kasačního
soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 As 6/2017 – 21, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti
usnesení krajského soudu. To bylo několik měsíců před tím, než stěžovatel podal správní žalobu
v této věci. Názor krajského soudu je proto chybný.
[8] Závěrem stěžovatel odmítl odkaz krajského soudu na řešení věci v civilním řízení. Jestliže
byl stěžovatel poškozen zásahem veřejné moci, měl by se nápravy dovolat ve správním
soudnictví.
[9] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by samotné připuštění návrhu k meritornímu
rozhodnutí znamenalo zásah do právní jistoty žalovaného nebo dalších dotčených osob. Krajský
soud měl žalobu meritorně projednat.
[10] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná, opírá se o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[12] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Na úvod soud zdůrazňuje, že kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž byla
žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V takové
kasační stížnosti je stěžovatel povinen především vylíčit důvody, pro něž se domnívá,
že rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby je nezákonné, případně nepřezkoumatelné, nebo
že řízení, které jeho vydání předcházelo, bylo zmatečné. V řízení o kasační stížnosti proti
usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu pak přezkoumává Nejvyšší správní soud pouze
to, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí návrhu, nemůže se však
již zabývat námitkami týkajícími se věci samé [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/05 Sb. NSS;
ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65; či ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80)].
[15] Důvodem, proč krajský soud odmítl žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. bylo,
že stěžovatel podle krajského soudu podal zásahovou žalobu opožděně, po uplynutí dvouměsíční
subjektivní lhůty. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že se o zásahu dozvěděl nejdříve z podpisu
darovací smlouvy, tudíž žalobu podal včas.
[16] Podle ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s., které upravuje lhůty pro podání zásahové žaloby,
„žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději
lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.“ Citované ustanovení tak stanoví jednak
subjektivní dvouměsíční lhůtu, plynoucí od okamžiku, kdy se žalobce o nezákonném zásahu
dozví, a jednak lhůtu objektivní v délce 2 let, běžící ode dne, kdy k zásahu došlo. Pro včasnost
žaloby musí být dodrženy obě lhůty, přičemž podle odstavce 2 téhož ustanovení jejich zmeškání
nelze prominout.
[17] Stěžovatel v nyní projednávané věci nabyl vlastnické právo k pozemku darovací
smlouvou od osoby, která se již jednou neúspěšně domáhala vyřčení nezákonnosti napadeného
souhlasu. Pro posouzení nyní projednávané věci je podstatné, že pro účely běhu subjektivní lhůty
pro podání žaloby je nutno právnímu nástupci přičítat i jednání (ať již ve formě konání
či opomenutí) jeho právního předchůdce.
[18] Kasační soud se ztotožnil s posouzením krajského soudu, že stěžovatel s obdarováním
vstoupil do právního stavu, který pro něho založil jeho právní předchůdce, a bylo jenom
na něm, zda tento stav spolu s darem přijme, či nikoliv.
[19] Krajský soud na podporu tohoto svého závěru odkázal na pravidlo zakotvené v §107
odst. 4 o. s. ř., podle nějž je účastník, který do řízení nastupuje na místo dosavadního účastníka,
povinen přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do řízení. Stěžovatel má formálně
pravdu ve svém tvrzení, že v době nabytí vlastnického práva k dotčenému pozemku žádné řízení
neprobíhalo. Citované obecné procesní pravidlo se však musí nutně uplatnit i pro běh
procesních lhůt, které předcházejí samotnému zahájení řízení. Takovou lhůtou je i subjektivní
lhůta pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu podle §84 odst. 1 s. ř. s.
[20] Jestliže se tedy právní předchůdce stěžovatele nebránil před zásahem správního orgánu,
resp. nebránil se včas, důsledky takového opomenutí nyní dopadají i na stěžovatele, který
vstoupil do práv předchůdce ve stavu, který tu byl ke dni převodu vlastnického práva.
[21] Jakkoliv v tom může stěžovatel v nyní projednávané věci spatřovat nespravedlnost, výše
uvedené platí i za situace, kdy to byl právě právní předchůdce, kdo mohl jako první (a v důsledku
běhu procesní lhůty i jediný), svá práva u soudu uplatnit a dovolat se tak vyslovení nezákonnosti
zásahu.
[22] Ze zásady vigilantibus iura scripta sunt totiž mimo jiné vyplývá povinnost u soudu uplatnit
všechny námitky, tvrzení a argumenty k nezákonnosti zásahu správních orgánů včas. Uvedená
zásada představuje pravidlo, podle kterého se mocenská ochrana poskytuje jen těm subjektivním
právům, jejichž držitelé o ně dbají, aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají řádně
a včas (práva svědčí jen bdělým).
[23] Nyní (k žalobě podané v této věci) již krajský soud neměl zákonný prostředek, kterým
by mohl věc připustit k meritornímu projednání. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces
tím však, jak bylo výše vysvětleno, nebylo dotčeno.
[24] Opačný přístup, jehož se dovolává stěžovatel, tedy jestliže by pozdějším nabyvatelům
práv k dotčeným pozemkům měla běžet samostatná subjektivní lhůta pro podání zásahové
žaloby od okamžiku, kdy se oni osobně dozvěděli o nezákonném zásahu, by vedl ke stavu
absolutní právní nejistoty ohledně zákonnosti postupu veřejné správy po prakticky neomezenou
dobu. Takový důsledek by byl neslučitelný s principem právního státu.
[25] Kasační soud s ohledem na subjektivní lhůtu pro podání zásahové žaloby zdůrazňuje,
že žalovaný zásah spočívá ve vydání souhlasu žalovaným a typově se tedy jedná o zásah
ukončený. Podle rozsudku kasačního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 4 Aps 1/2013 – 25, pak platí,
že „[s]ubjektivní dvouměsíční lhůta začíná běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o vydání územního souhlasu.
V případě uplynutí lhůt nelze argumentovat tím, že důsledky takového zásahu v podobě oprávnění žadatele
realizovat záměr povolený územním souhlasem nadále trvají . “ V nyní projednávané věci však stěžovatel
v kasační stížnosti tímto způsobem ani neargumentoval.
[26] Krajský soud nepochybil ani tím, že nad rámec rozhodovacích důvodů poukázal
na možnost uplatnění stěžovatelových práv prostředky soukromého práva. Podstatou
stěžovatelovy nespokojenosti jsou tvrzené průsaky z čistírny odpadních vod a zasakovací jímky
na jeho pozemek. Obecně by tak možným řešením skutečně mohla být civilní žaloba směřující
proti těmto důsledkům činnosti vlastníka sousedního pozemku. Tím samozřejmě nelze předjímat
úspěšnost případné žaloby.
[27] Žalobce (stěžovatelův otec) napadal souhlas s provedením stavby zásahovou žalobou,
avšak v důsledku své vlastní nesprávné úvahy žalobu podal až po marném uplynutí lhůty, jejíž
zmeškání není možné prominout (§84 odst. 2 s. ř. s.). V tehdy projednávané věci kasační soud
ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 As 6/2017 - 21, uzavřel: „[j]e tedy zřejmé, že stěžovatel
měl k dispozici prostředek, kterým se mohl bránit vůči napadenému souhlasu, a jehož existence si byl jednoznačně
vědom. V souladu se zásadou vigilantibus iura nelze jeho pochybení přičítat krajskému soudu nebo dokonce
vyvozovat jakékoli spekulativní závěry o podpoře obcházení smyslu zákona.“
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu