ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.118.2018:25
sp. zn. 1 Azs 118/2018 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní žalobce: K. H. A., zastoupen:
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 10. 2017, č. j. OAM-2033/DS-PR-P12-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2018, č. j. 60 Az 72/2017 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jakuba Backy se u r č u je částkou 4.114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR byl žalobce dne 17. 9. 2017 zadržen při nelegálním pobytu
v ČR. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně
vyplynulo, že žalobce dne 22. 8. 2017 podal žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku.
Z Rumunska odjel za pomoci převaděčů přes Maďarsko a Slovensko až do Prahy, jeho cílem bylo
Německo. V Rumunsku pobýval asi 15 dní v uprchlickém táboře, neměl tam žádné problémy,
ale nechtěl se tam vrátit, je tam špatná ekonomická situace.
[2] Žalovaný shledal, že v případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií, které by určilo
příslušnost ČR k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané v Rumunsku.
Žalovaný dne 6. 10. 2017 vydal rozhodnutí č. j. OAM-2033/DS-PR-P12-2017, kterým vyhodnotil
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou dle §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Jako stát
příslušný k posouzení žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“), určil
Rumunsko.
[3] Závěry žalovaného napadl žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Plzni, který
ji rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 60 Az 72/2017 – 84, zamítl.
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností. V ní napadá
rozsudek z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho předání do Rumunska za účelem azylového řízení
je nepřípustné, neboť Rumunsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení
a v rumunském azylovém řízení jsou dány systémové nedostatky. Krajský soud námitky
stěžovatele vypořádal jen velmi stručně a nekonkrétně, jestliže uvedl, že problémy, kterých
se stěžovatel obává, nedosahují úrovně, která by mohla založit nepřijatelnost předání stěžovatele
do Rumunska. Stěžovatel zdůrazňuje, že sociálně situace žadatelů o mezinárodní ochranu
v Rumunsku je tristní, a jejich podmínky dosahují intenzity rizik nelidského a ponižujícího
zacházení. Tyto problémy dle stěžovatele pramení především ze špatné koordinace rumunského
azylového práva a práva sociálního zabezpečení, jehož záchrannou síť žadatelé o mezinárodní
ochranu často nemohou využít, a nemají tak přístup k sociální podpoře. Stěžovatel dále namítá
nedostatečnou výuku rumunštiny, která žadatelům komplikuje integraci do rumunské společnosti.
Žadatelé i držitelé mezinárodní ochrany v Rumunsku často čelí diskriminaci a nedostává
se jim potřebné spolupráce ze strany státu. Rovněž neexistuje záruka dostatečného ubytování
žadatelů ani úhrady jejich zdravotní péče ze strany Rumunska. Stěžovatel shrnuje, že žadatelé jsou
v Rumunsku ohroženi nelidským zacházením, které činí předání stěžovatele do Rumunska
nepřípustným.
[5] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[6] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, uvedl, že jeho kasační stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť
je v daném případě třeba řešit otázku, která dosud nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel označuje to, zda současné existující nedostatky
sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu a zabezpečení jejich integrace
v Rumunsku lze považovat za natolik závažné, aby byly důvodem pro aplikaci článku 3 odst. 2
nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud uvádí, že toto vyjádření stěžovatele odkazuje na důvod
přijatelnosti výše označený číslem (1). Z argumentace obsažené v kasační stížnosti je však
zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodu tvrzených pochybení tohoto
soudu, tedy důvod přijatelnosti označený číslem (4). Nejvyšší správní soud konstatuje, že není
vázán označením námitky, ale obsahem argumentace, zabýval se proto pouze namítaným
pochybením krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele
[typový případ (4)].
[8] V nyní posuzované věci je tedy klíčovou otázkou to, zda závěry žalovaného mají oporu
v nashromážděných podkladech, konkrétně to, zda je z podkladů zřejmé, že v Rumunsku
neexistují systémové nedostatky azylového řízení, pro které by bylo předání stěžovatele do tohoto
státu vyloučeno, a rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu těmto podkladům
odpovídají.
[9] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je „správní orgán povinen k tvrzením uvedeným
v řízení o mezinárodní ochraně zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální
a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele“ (srov. rozsudek ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 Azs 214/2016 – 32, rozsudek ze dne 25. 11. 2017, č. j. 2 Azs 283/2017 – 30, či usnesení
ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 – 38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48).
Z konstantní judikatury dále vyplývá, že správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu
možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu
řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41).
[10] V posuzované věci krajský soud nepochybil, když vyhodnotil jako správné závěry
žalovaného, že v Rumunsku nejsou systémové nedostatky azylového řízení, které by zakládaly
nepřípustnost předání stěžovatele do této země za účelem řízení o mezinárodní ochraně, k čemuž
konstatoval, že tyto závěry plně vyplývají z obsahu správního spisu. Konkrétně odkázal
na dokument o situaci v Rumunsku z ledna 2017, který lze vhledem k datu vydání rozhodnutí
žalovaného označit za dostatečně aktuální. Zohlednil při tom rumunskou zákonnou úpravu azylu,
průběh správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, možnost podání opravných prostředků
proti správnímu rozhodnutí, materiální podmínky přijetí i ubytovací kapacity příslušných zařízení,
jakož i mezinárodní odezvu rumunského azylového systému. Žalovaný se zabýval
i tím, zda nebylo ze strany mezinárodních organizací a institucí vydáno odlišné stanovisko, které
by varovalo před předávání žadatelů do Rumunska.
[11] Krajský soud ke skutkovému hodnocení poukázal na tvrzení žalobce v rámci pohovoru,
během nějž žalobce uvedl, že v Rumunsku pobýval v táboře, asi 15 dní, ale nevěděl, o jaké
ubytovací zařízení se jednalo. K hodnocení ubytování uvedl, že tam nic moc nebylo, jen pokoje
na spaní, které vypadaly normálně; na pokoji byl ještě s jedním člověkem. Rumunsko opustil
z důvodu, že tam nebyla práce a kvůli celkově špatné situaci. Jeho cíl cesty je Německo, protože
je to tam lepší. Do Rumunska se žalobce vrátit nechce. Nemá tam žádné problémy ani žádnou
překážku, ale je tam špatná ekonomická situace. Soud nepochybil, když konstatoval, že ačkoli
obtíže žadatelů namítané v žalobě mohou představovat bariéry v integraci a ztíženou materiální
situaci žadatelů, krajský soud nedospěl k závěru, že by dosahovaly takové intenzity, aby je bylo
možné označit za rozporné s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 4 Listiny základních práv
EU.
[12] Žalovaný tedy dostál výše předestřeným povinnostem, a krajský soud jeho rozhodnutí
ve svém rozsudku správně posoudil.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta
[14] Usnesením krajského soudu ze dne 15. 1. 2018, č. j. 60 Az 72/2017 - 50, zástupcem
stěžovatele ustanoven Mgr. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
Podle §35 odst. 9 s. ř. s. odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce hradí stát. Podle §7
a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží advokátovi za jeden úkon právní služby
v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč. K této částce je podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupci stěžovatele náleží
odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti (podání kasační
stížnosti). Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH, byla odměna za zastupování dále
navýšena o částku odpovídající této dani. Celkově proto zástupci stěžovatele náleží odměna
za zastupování ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu