ECLI:CZ:NSS:2018:10.AZS.197.2017:53
sp. zn. 10 Azs 197/2017 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: N. V. H., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2015, čj. MV-144089-4/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 6. 2017,
čj. 65 A 85/2015-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce požádal dne 3. 3. 2015 o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) podle §44a zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Ministerstvo vnitra však jeho
žádosti nevyhovělo a rozhodlo, že povolení k pobytu žalobci neprodlužuje, neboť žalobce neplní
účel pobytu – výrok I rozhodnutí [ve smyslu §35 ve spojení s §37 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců] – a rovněž byla zjištěna jiná závažná překážka jeho pobytu na území
ČR - výrok II rozhodnutí [ve smyslu §35 ve spojení s §37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti
na §56 odst. 1 písm. j) téhož zákona]. Žalobce totiž od počátku roku 2013 minimálně
do 12. 2. 2015 vykonával závislou práci – pracoval jako kuchař v restauraci, ačkoliv měl naposledy
od 24. 3. 2013 do 23. 3. 2015 prodloužen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání jako OSVČ.
[2] Žalovaná změnila rozhodnutí ministerstva tak, že žalobcovu žádost zamítla pouze
z důvodu uvedeného ve výroku II rozhodnutí, neboť v době rozhodování o odvolání neměla
k dispozici dostatek podkladů pro posouzení správnosti výroku I, tedy zda žalobce aktuálně plní,
či neplní účel povolení k pobytu. Skutečnost, že žalobce během platnosti povolení neplnil účel
pobytu (podnikání), ale vykonával závislou práci v restauraci bez povolení úřadu práce,
však představuje jinou závažnou překážku jeho pobytu na území ČR, pro kterou nelze
jeho povolení prodloužit. Rozhodnutí ministerstva podle žalované nezasahuje nepřiměřeně
do žalobcova rodinného života, neboť manželku a dceru má žalobce ve Vietnamu a vztah
se ženou, který zde navázal, není natolik intenzivní, aby odůvodnil žalobcovo setrvání na území
ČR.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované pak zamítl krajský soud rozsudkem uvedeným
v záhlaví.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl
nesprávné posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.].
[5] Stěžovatel trvá na tom, že žalovaná nezjistila správně stav věci, neboť skutečnost,
že stěžovatel nepodniká v oboru podle svého živnostenského oprávnění, což představuje
překážku pobytu na území ČR, ministerstvo zjistilo z protokolu o výslechu stěžovatele
ze dne 12. 2. 2015, který však pořídilo v rámci řízení o jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu.
Žádný další důkaz (např. výslech stěžovatele) ministerstvo nezajistilo. Žalovaná potvrdila postup
ministerstva, ale podle stěžovatele se nedostatečně vypořádala s jeho odvolací námitkou,
která mířila proti tomuto postupu, což způsobuje nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí.
Protože krajský soud nedostatečně vypořádal námitku týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalované, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti také svůj rozsudek.
[6] V další námitce stěžovatel považuje za nedostatečná odůvodnění správních orgánů
zejména v souvislosti s otázkou, zda rozhodnutí nezasáhne nepřiměřeně do jeho rodinného
života. Podle stěžovatele je třeba, aby se správní orgány všemi kritérii podle §174a zákona
o pobytu cizinců. To však žalovaná ani ministerstvo neudělaly. Stěžovatel proto navrhl,
aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě
a na odůvodnění rozsudku krajského soudu, s jehož závěry souhlasí. Navrhla, aby NSS kasační
stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Pokud by totiž rozsudek krajského soudu trpěl takovou vadou,
mohlo by to mít za následek, že NSS nebude mít možnost přezkoumat další stěžovatelovy
námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[10] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Krajský soud se dostatečně věnoval
zjištěním žalované i tvrzením stěžovatele, popsal rozhodný skutkový stav a se všemi žalobními
námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal. NSS se pak zcela ztotožňuje s právním
hodnocením, které provedl krajský soud, neboť stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje
svá obecná tvrzení z předchozího soudního řízení a nepřednesl žádné argumenty, které by mohly
závěry krajského soudu zpochybnit. NSS proto jen krátce závěry krajského soudu shrne.
[11] Ze správního spisu (z protokolu o výslechu stěžovatele k jeho žádosti o trvalý pobyt)
plyne, že stěžovatelova výdělečná činnost není výkonem živnosti, neboť ji sice vykonává
soustavně, osobně a za účelem zisku, ale nikoli samostatně a na vlastní odpovědnost.
Jeho úkolem v restauraci je pouze připravovat jídla podle pokynů majitele restaurace v rámci
pevně stanovené pracovní doby. Suroviny, vybavení kuchyně a ostatní organizační věci zajišťuje
majitel restaurace. Z výpovědi stěžovatele neplyne, že by byl oprávněn jakkoliv ovlivňovat chod
kuchyně či samotné restaurace.
[12] NSS se již mnohokrát zabýval požadavky na výkon podnikatelské činnosti pro potřeby
dlouhodobého povolení pobytu za účelem podnikání a vyslovil, že v případě tohoto povolení
se rozumí plněním účelu faktické vykonávání podnikatelské činnosti. Nestačí tedy mít pouhé
oprávnění podnikat, pokud žadatel fakticky nevykonává podnikatelskou činnost
(srov. např. rozsudky ze dne 18. 9. 2014, čj. 7 Azs 144/2014-35, nebo ze dne 6. 11. 2014,
čj. 9 Azs 219/2014-39). Stěžovatel v době platnosti předchozího povolení prokazatelně neplnil
jeho účel a alespoň dva roky obcházel zákon o zaměstnanosti tím, že vykonával závislou práci
bez platného povolení k zaměstnání. To vyplývá ze sdělení úřadu práce ze dne 23. 2. 2015,
které si ministerstvo vyžádalo a podle kterého stěžovatel není veden v evidenci vydaných
povolení k zaměstnání. Tuto skutečnost lze jistě podřadit pod pojem jiná závažná překážka
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců ve spojení s dalšími výše uvedenými
(viz bod [1]) ustanoveními. Proto žalovaná správně stěžovateli neprodloužila jeho povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.
[13] Otázku, zda je přípustné použít protokol o výslechu stěžovatele z jiného řízení
(ve věci žádosti o trvalý pobyt), již stěžovateli zevrubně vysvětlil krajský soud. NSS se jí zabýval
např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2016, čj. 5 Azs 133/2016-38, a uvedl, že pokud při výslechu
cizince vyplynou najevo skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu v jiném řízení,
které vede tento správní orgán – např. že cizinec neplní účel, pro který mu byl povolen
dlouhodobý pobyt na území ČR – může být protokol o jeho výslechu použit jako podklad
a proveden jako důkaz rovněž v tomto jiném řízení. Tento rozsudek navazuje na rozsudek
ze dne 22. 7. 2009, čj. 1 Afs 19/2009-57, ve kterém NSS připouští použití důkazů z jiného řízení,
pokud správní orgán tyto důkazy pořídil a získal do dispozice v souladu se zákonem, zpřístupní
je účastníku řízení a umožní mu na ně reagovat.
[14] To se v tomto případě stalo – ministerstvo vyslechlo stěžovatele jako účastníka v rámci
řízení o jeho žádosti o trvalý pobyt a umožnilo mu seznámit se s podklady pro vydání
rozhodnutí. Jak uvedl krajský soud, podle §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jsou správní
orgány oprávněny (ne však povinny) vyslechnout účastníka řízení, pokud je to nezbytné
pro zjištění skutečného stavu věci. Zde byl skutečný stav věci zjištěn dostatečně určitě,
a nebylo proto třeba stěžovatele znovu vyslýchat, neboť ačkoliv byl stěžovatel zastoupen
advokátem, neuvedl žádné skutečnosti, které by zpochybnily zjištěný skutkový stav a odůvodnily
nutnost provést jeho nový výslech.
[15] Krajský soud i žalovaná dostatečně vyvrátili i námitku přiměřenosti rozhodnutí ohledně
dopadu na stěžovatelův rodinný život (krajský soud na str. 10 rozsudku výslovně uvedl místo,
kde se tímto hlediskem žalovaná ve svém rozhodnutí „ pe čl i v ě “ zabývá). Oba rozhodující orgány
odkázaly na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-36, podle kterého správní orgán
nemusí výslovně vyjmenovávat všech jedenáct kritérií, která jsou uvedena v §174a zákona
o pobytu cizinců. NSS se závěrem zde uvedeným souhlasí a nepovažuje za účelné tento rozsudek
znovu rozebírat. Stěžovatel má rodinu – manželku a dceru – ve svém domovském státě
a již dvakrát je během svého pobytu na území ČR navštívil. S manželkou se rozvádět nechce.
Do těchto rodinných vazeb tedy může rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu
zasáhnout spíše v pozitivním směru. Naopak na území ČR stěžovatel nemá žádného rodinného
příslušníka a nemá zde ani stálé bydlení (stěžovatel má místo pobytu hlášeno na adrese
v Olomouci, přebývá však převážně v Praze kvůli práci a párkrát do měsíce přespává v Brně).
[16] Stěžovatel se sice zmínil o svém vztahu s jinou ženou na území ČR, se kterou však nevede
společnou domácnost; vídají se jen asi dvakrát za měsíc, když stěžovatel přijede do Brna,
kde tato žena také žije. Tato vazba zjevně není natolik pevná, aby odůvodnila prodloužení
stěžovatelova pobytového oprávnění. Stěžovatel pak v odvolání proti rozhodnutí ministerstva
neuvedl žádné další skutečnosti, které by žalovaná měla nově brát v potaz při rozhodování
o přiměřenosti rozhodnutí. Správní orgány obou stupňů se tedy i podle NSS zabývaly
v dostatečném rozsahu dopadem rozhodnutí o neprodloužení provolení k dlouhodobému
pobytu na stěžovatelův rodinný život a posuzovaly ta hlediska, která byla pro stěžovatelovu věc
podstatná.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
v řízení neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů nepřísluší. Žalované v řízení nevznikly žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu