ECLI:CZ:NSS:2018:2.ADS.201.2018:18
sp. zn. 2 Ads 201/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: I. H., zastoupený JUDr.
Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze
dne 20. 8. 2014, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 4. 2018, č. j. 2 Ad 37/2014 – 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci byl rozhodnutím žalované ze dne 18. 11. 2011 přiznán starobní důchod
ve výši 9184 Kč měsíčně na základě osobního vyměřovacího základu zjištěného za období
let 1986 až 2010. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012 žalovaná výši přiznaného starobního důchodu
snížila na částku 8360 Kč měsíčně s odůvodněním, že dodatečným šetřením bylo zjištěno,
že žalobce nebyl zaměstnavatelem od 16. 8. 1996 do 31. 3. 2001 přihlášen k pojištění.
Zaměstnavatel byl veden v registru zaměstnavatelů pouze v období od 20. 4. 1996
do 13. 11. 1997 a žalobcem předložené opisy výplatních pásek vzbuzovaly pochybnosti o jejich
věrohodnosti. Námitky žalobce proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty pro opožděnost.
[2] Žalobce poté podal žádost o zvýšení starobního důchodu, které žalovaná nevyhověla.
Žalobcovy námitky proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaná (její ústředí) následně v záhlaví
označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla, jelikož se žalobci
nepodařilo dostatečně prokázat, že období od 16. 8. 1996 do 31. 3. 2001 lze v jeho prospěch
zhodnotit jako dobu pojištění z titulu zaměstnání u společnosti SAMSONEX, spol. s. r. o.
(dále jen „SAMSONEX“).
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016,
č. j. 2 Ad 37/2014 - 43 zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Proti rozsudku brojila žalovaná kasační stížností, v níž namítala nesprávné právní
posouzení a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Podle žalované se dobu trvání
pracovního poměru žalobce u SAMSONEX nepodařilo dostatečně prokázat a není možné
ji zároveň považovat za dobu pojištění. Žalovaná namítala, že nebylo prokázáno, zda žalobce
fakticky v dané době práci vykonával. Městský soud se s těmito nejasnostmi ve svém rozsudku
nevypořádal.
[5] O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2016,
č. j. 2 Ads 202/2016 - 30, rozhodl tak, že jí vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu
žalobce. V odůvodnění uvedl, že optikou právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího
správního soudu znovu posoudil námitky žalobce a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Městský
soud přehodnotil svůj dřívější závěr ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
tak, že se nepodařilo odstranit existující rozpory mezi důkazy předloženými žalobcem
a skutečnostmi zjištěnými správními orgány, a to i přesto, že se žalovaná pokusila učinit vše
ke zjištění skutkového stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. V důsledku tak nebylo
možné dostatečně prokázat faktický výkon práce žalobce v dotčeném období, a není proto
splněna podmínka jeho účasti na nemocenském pojištění, tj. ani na důchodovém pojištění.
V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu městský soud došel k závěru,
že administrativní pochybení zaměstnavatele sice nemohou být ve smyslu §11 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění přičítána žalobci, ale to pouze ve vztahu k povinnosti zaměstnavatele
odvádět pojistné, nikoliv v případě dokazování skutečného výkonu práce. Městský soud na návrh
žalobce doplnil dokazování výslechem svědka JUDr. J. S., který ve své výpovědi znovu potvrdil
dosud známé skutečnosti týkající se pracovního poměru žalobce, které již vyplývaly ze
žalobcem doložených listinných důkazů. Rozpory mezi důkazy předloženými žalobcem a
zjištěními správních orgánů se dle městského soudu výpovědí JUDr. J. S. vyjasnit nepodařilo,
jelikož na většinu otázek ohledně těchto rozporů svědek vypověděl, že si nevzpomíná. JUDr. J. S.
dále sdělil, že žalobce byl zmocněn k zajišťování a realizaci zakázek pro úpravy domu v Praze,
přičemž v rámci stavební činnosti společnosti zajišťoval dodávku materiálu, výkon a přípravu a
realizaci zakázek a podepisoval příjmy plateb. Na výzvu městského soudu ze dne 24. 2. 2017
žalobce uvedl, že nemá žádné další návrhy na doplnění dokazování. Městský soud žalobu zamítl
s odůvodněním, že se nepodařilo prokázat faktický výkon práce žalobcem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti v záhlaví označenému rozsudku městského
soudu (dále „napadený rozsudek“) kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že závěr městského soudu, který vychází
z právního názoru Nejvyššího správního soudu, je vnitřně rozporný, jelikož vyžaduje,
aby stěžovatel dokazoval svůj faktický výkon práce prostřednictvím vadných důkazních
prostředků generovaných zaměstnavatelem, v souvislosti s nimiž zákon ovšem stanoví, že jejich
vady nelze klást zaměstnanci k tíži. Stěžovatel tak namítá, že nemůže prokázat faktický výkon
práce, jelikož veškeré důkazní prostředky, jimiž pro tento účel disponuje, jsou vadné z důvodů
na straně zaměstnavatele. Výklad Nejvyššího správního soudu k této právní otázce tak stěžovatel
vnímá jako nezpůsobilý řešit stav věci. Mimoto stěžovatel odkazuje na výpověď a čestné
prohlášení ze dne 27. 5. 2013 svědka JUDr. S. a jeho potvrzení, že stěžovatel vykonával práci
v pracovním poměru. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědka,
což mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že projednávaná věc byla již jednou
Nejvyšším správním soudem přezkoumávána a městský soud byl názorem Nejvyššího správního
soudu vázán. Poukazuje na to, že ani dalším provedením důkazů výpovědí svědka se nepodařilo
odstranit rozpory mezi tvrzeními stěžovatele a správních orgánů ani prokázat faktický výkon
práce stěžovatelem. Souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nelze klást k tíži
stěžovatele zaměstnavatelovo porušení povinnosti odvést pojistné. To se však nevztahuje
k otázce důkazních prostředků k prokázání faktického výkonu práce. Žalovaná také uvádí,
že stěžovatel je oprávněn doložit faktický výkon práce jakýmikoliv důkazními prostředky.
Ty ovšem v průběhu řízení nepředložil, ani nenavrhl jejich opatření.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v této věci. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná „proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem“. Opakovaná kasační stížnost je přípustná pouze
tehdy, „je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu“, a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní
pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
Je tomu tak proto, „aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Vysloveným
právním názorem je tudíž vázán nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší správní soud (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publ. pod. č. 1723/2008 Sb. NSS).
[10] Vzhledem k tomu, že smyslem citovaného ustanovení je vyloučit, aby se Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval již vyřešenou otázkou, není podstatné, zda v předchozím řízení
před tímto soudem vystupoval na straně stěžovatele stejný účastník, „poněvadž soudní řád správní
ve svém ustanovení §104 odst. 3 vychází toliko z procesní situace, kdy kasační soud v dané věci již rozhodl,
rozhodnutí správního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž správní soud ve věci opětovně
meritorně rozhodl s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru, vyslovenému ve zrušujícím rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu; lhostejno přitom, který účastník řízení se kasace původního rozhodnutí správního
soudu domohl.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 2240/13).
[11] Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda se nejedná o některou z výjimek
z nepřípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[12] Nejprve soud posuzoval námitku stěžovatele, že výklad Nejvyššího správního soudu
a na něj navazující závěr v napadeném rozsudku městského soudu vnímá jako nezpůsobilý
řešit jeho věc. Stěžovatel tak nenamítá, že by se v souvislosti s touto právní otázkou městský
soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2016, č. j. 2 Ads 202/2016 – 30, ani že by byl napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelný. Podstatou argumentace stěžovatele je naopak přímá polemika se závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu a závěry městského soudu, který bez dalšího následoval
pro něj závazný právní názor, což stěžovatel nijak nerozporuje. Ohledně této námitky je kasační
stížnost stěžovatele nepřípustná.
[13] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud ve svém předchozím
rozsudku již vyjádřil ke všem otázkám, které stěžovatel nyní v kasační stížnosti předestřel.
Závazně konstatoval, že primárně je nutné věrohodně doložit faktický výkon práce
pro posouzení, zda je splněna podmínka účasti na pojištění, a až v druhé řadě zkoumat,
zda je splněna podmínka zaplacení pojistného, s níž je spojeno zákonné pravidlo, že porušení
povinnosti zaměstnavatele odvést pojistné nejde k tíži zaměstnance. Vyjádřil se i k otázce, jakými
důkazními prostředky je možné v řízení faktický výkon práce doložit. Z tohoto závěru přitom
vyplývá, že se nemusí nutně jednat pouze o důkazní prostředky vygenerované činností
zaměstnavatele. Soud se již také vyslovil k pochybnostem a nedostatečné hodnověrnosti
předložených důkazních prostředků, jakož i ke konkrétním rozporům mezi tvrzeními stěžovatele
a skutkovými zjištěními správních orgánů. I v případě těchto námitek se jedná o opakovanou
kasační stížnost, která není přípustná.
[14] Nakonec se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou související s tím, že městský soud
po vydání zrušujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2 Ads 202/2016 – 30, provedl na jeho
návrh při jednání důkaz, a to výslechem svědka JUDr. J. S. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu je totiž opakovaná kasační stížnost přípustná, jestliže dojde ke změně
skutkových nebo právních poměrů ve věci, resp. doplnění dokazování (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56 publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS,
či usnesení ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 25/2009 - 71).
[15] Městský soud doplnil dokazování, jehož výsledkem však byl závěr, že nedošlo ke změně
skutkových zjištění tak, že by bylo nutno řešit zcela jiný skutkový a právní stav. Svědek JUDr. J.
S. ve své výpovědi znovu potvrdil již známé skutečnosti týkající se pracovního poměru
stěžovatele. Rozpory mezi důkazy předloženými stěžovatelem a zjištěními správních orgánů se
nepodařilo vyjasnit, jelikož svědek si na rozhodné skutečnosti nevzpomíná. Svědek dále ve své
výpovědi dodatečně popsal náplň práce stěžovatele spočívající v zajišťování a realizaci zakázek
pro úpravy domu v Praze, zejména dodávce materiálu, výkonu a přípravě a realizaci zakázek a
příjmu plateb. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že se dle jeho názoru ani výpovědí
svědka nepodařilo odstranit rozpory ve skutkových zjištěních a faktický výkon práce
stěžovatelem nebyl prokázán.
[16] Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nesprávné hodnocení výpovědi svědka ze strany
městského soudu, což zakládá vadu řízení. Jelikož se Nejvyšší správní soud dosud k otázce
hodnocení tohoto nového důkazu neměl příležitost vyjádřit a zároveň tímto směrem míří kasační
námitka, je kasační stížnost v tomto rozsahu přípustná.
[17] Rozhodnou skutečností, která musela být v řízení prokázána, aby stěžovatel uspěl,
je faktický výkon práce, tak jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém dřívějším rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ani popis náplně práce stěžovatele uvedený ve výpovědi
svědka nikterak nedokládá, že práce byla fakticky vykonávána. Výpověď svědka pouze potvrzuje,
že formálně založený pracovní poměr trval. To však vyplývalo i z dalších do té doby známých
důkazů. Posoudit rozhodnou právní otázku odlišně (od závěrů předchozího rozsudku Nejvyššího
správního soudu) by ovšem mohlo odůvodnit jedině skutkové zjištění o tom, že stěžovatel práci
fakticky vykonával. Kromě výpovědi svědka, v níž byla sice popsána náplň práce stěžovatele,
avšak řada pro věc podstatných otázek zůstala nezodpovězena, stěžovatel v řízení před městským
soudem nenavrhl žádné další důkazy dokládající faktický výkon práce, i když se nabízelo
např. předložení dokumentace související se zajišťováním a realizací zakázek na úpravy domu,
nebo navržení výslechu osob, s nimiž při zajišťování vyjmenovaných činností přicházel
do pracovního kontaktu. Doplněním dokazování nedošlo k takové změně skutkových zjištění,
jež by vedla k jinému právnímu posouzení věci. Městský soud tedy provedený důkaz vyhodnotil
správně, a to i v kontextu ostatních zjištěných skutečností. Námitka stěžovatele proto není
důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice ve věci úspěch měla, podle §60 odst. 2 s. ř. s.
však správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění, nemocenského
pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče nelze přiznat právo na náhradu řízení,
na které by měla jinak nárok podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu