ECLI:CZ:NSS:2018:2.AFS.63.2018:25
sp. zn. 2 Afs 63/2018 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: MUDr. Š. F., zastoupená
Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalovanému:
Finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, týkající se žaloby na ochranu proti
nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 31. 1. 2018, č. j. 8 A 150/2017 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností napadl žalovaný shora označené usnesení Městského soudu v Praze
(dále jen „napadené usnesení“ a „městský soud“), kterým bylo dle §47 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zastaveno řízení o žalobě proti nečinnosti
žalovaného v řízení o návrhu žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu
neplatnosti smlouvy o podmínkách pro koupi a odkup podílových listů a o náhradě škody
proti Generali Investments CEE, investiční společnosti. Stěžovateli byla rozhodnutím uložena
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 342 Kč a žalobkyni byl vrácen
zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč.
[2] V napadeném usnesení městský soud uvedl, že žalobkyně podáním ze dne 30. 1. 2018
vzala žalobu ze dne 12. 9. 2017 zpět, neboť žalovaný ve věci rozhodl a takovým postupem
žalovaného byla žalobkyně uspokojena. Současně se zpětvzetím žaloby požádala, aby jí byla
přiznána náhrada nákladů řízení.
[3] Městský soud konstatoval, že žalovaný sdělil dne 11. 3. 2016 žalobkyni, že dne 4. 3. 2016
zahájil řízení a tímto ji zároveň vyzval k odstranění nedostatků návrhu. Žalobkyně výzvě vyhověla
přípisem ze dne 10. 6. 2016. V březnu 2017 zaslal žalovaný výzvu k předložení modelací
pravidelného investování a poučil žalobkyni o bezplatnosti a nákladech řízení před finančním
arbitrem, na což žalobkyně reagovala potvrzením o porozumění, které následně doplnila
požadovanými modelacemi. Tři měsíce po podepsání poučení o bezplatnosti vyzvala
dne 16. 6. 2017 žalobkyně žalovaného ke sdělení stavu řízení spolu s výzvou k opatření
proti nečinnosti ve smyslu §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dál jen „správní řád“),
na kterou žalovaný nereagoval. Dle městského soudu je nesporné, že tímto žalobkyně vyčerpala
opravný prostředek ochrany proti nečinnosti dle §80 správního řádu před podáním žaloby.
Žalobkyně v žalobě navrhovala, aby soud rozsudkem uložil žalovanému vydat do tří dnů nález
ve věci návrhu žalobkyně. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že není nečinný a že ze strany
žalobkyně nedošlo k vyčerpání dostupných prostředků ochrany. Rovněž dle něj nedošlo
k marnému uplynutí lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí.
[4] Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný shromáždil dostatečné podklady
pro rozhodnutí nejpozději dne 24. 11. 2016. Dle městského soudu byla žaloba důvodná
a žalobkyni podle §60 odst. 3 s. ř. s. náleží vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení,
neboť žalobkyně vzala svůj návrh zpět pro pozdější chování odpůrce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Stěžovatel podává kasační stížnost i při vědomí existence usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Afs 275/2017 – 73, kterým bylo rozhodnuto o obdobné věci
stěžovatele, neboť je přesvědčen, že je přípustná. Stěžovatel má za to, že mu napadeným
usnesením vznikla majetková i nemajetková újma.
[7] Stěžovatel považuje napadené usnesení za nezákonné, neboť městský soud měl podle
jeho názoru žalobu odmítnout jako předčasnou a nepřípustnou dle §46 písm. b) a d) s. ř. s.
pro nesplnění podmínek řízení, resp. její předčasné podání osobou, která nevyčerpala veškeré
prostředky ochrany, které jí za tímto účelem přiznává příslušný právní předpis. Lhůta pro vydání
rozhodnutí stanovená v §15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále
jen „zákon o finančním arbitrovi“) v době podání žaloby nepočala běžet, neboť v době žádosti
žalobkyně k přijetí opatření proti nečinnosti, a stejně tak v době podání žaloby stěžovatel
ještě nevyhodnotil, zda má ve spisu již shromážděny veškeré potřebné podklady nutné
pro rozhodnutí. V souvislosti s touto argumentací odkázal stěžovatel na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která se týká nutnosti vyčerpat prostředky nápravy před podáním nečinnostní
žaloby a nezbytnosti uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí.
[8] Stěžovatel dále namítl, že se měl městský soud přednostně zabývat jím namítaným
nedostatkem podmínek řízení, neboť žaloby na ochranu proti nečinnosti mají být projednávány
a rozhodovány přednostně. Městský soud své závěry o důvodnosti žaloby zdůvodnil
tak, že stěžovatel shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí nejpozději dne 24. 11. 2016,
současně ale nevysvětlil, jakou skutečnost s tímto datem pojí, tedy zda od tohoto data měla podle
jeho názoru běžet lhůta pro vydání rozhodnutí stěžovateli. Městský soud se tak nijak nevypořádal
s tvrzením stěžovatele ohledně počátku a běhu lhůty pro vydání rozhodnutí. Pakliže
se stěžovatelem nesouhlasil, měl toto tvrzení odmítnout a své závěry zdůvodnit.
[9] Městský soud podle názoru stěžovatele také pochybil, pokud řízení o žalobě zastavil,
aniž by o zpětvzetí vyrozuměl stěžovatele a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil, a to mimo
jiné k tomu, zda nejsou dány zvláštní důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu
§60 odst. 7 s. ř. s. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 – 62, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007,
sp. zn. II. ÚS 439/06, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, a zdůraznil, že městský soud
se aplikací §60 odst. 3 s. ř. s. dopustil libovůle a zkrátil stěžovatele v jeho právu na spravedlivý
proces, neboť porušil základní ústavněprávní zásadu rovnosti účastníků řízení. Řízení,
které vydání napadeného usnesení předcházelo, je pro nedostatek podmínek zmatečné a současně
i jeho další vady jsou natolik závažné, že způsobují nezákonnost napadeného usnesení.
[10] Stěžovatel navrhl, aby bylo usnesení městského soudu v plném rozsahu zrušeno
a Nejvyšší správní soud zároveň rozhodl o odmítnutí žaloby podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
anebo napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v jehož rámci
se stěžovatel vyjádří ke zpětvzetí žaloby a možné aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s.
[11] Žalobkyně s kasační stížností nesouhlasila a plně se ztotožnila se závěry městského soudu,
což blíže rozvedla. Odmítla námitku stěžovatele, že žaloba byla podána předčasně
a že nevyčerpala veškeré zákonné prostředky ochrany. Žalobkyně odkázala na příslušnou
judikaturu městského soudu, která se zabývala počátkem běhu lhůt pro vydání nálezu a učinila
z ní závěr, že okamžik shromáždění všech podkladů pro rozhodnutí, od něhož počíná běžet lhůta
pro vydání nálezu dle §15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, nastává tehdy, kdy správní
orgán obdrží od účastníků řízení, popř. třetích osob, relevantní podklad pro své rozhodnutí.
Tento okamžik nelze slučovat s jakýmkoliv následným úkonem správního orgánu (stěžovatele).
Taková interpretace by byla v rozporu se zákonem a umožnila by správnímu orgánu (stěžovateli)
manipulovat s počátkem běhu lhůt v neprospěch účastníků řízení. Z tvrzení žalobkyně
i správního spisu vyplývá, že vyjádření stran sporu měl stěžovatel k dispozici nejpozději
dne 24. 11. 2016, naopak z něj nelze dovodit, že by po tomto dni stěžovatel vyzýval k doplnění
informací či prodloužil lhůtu k vydání nálezu ve smyslu §15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi.
Stěžovatel měl nález vydat nejpozději do 25. 3. 2017. Výzva žalobkyně k odstranění nečinnosti
ze dne 16. 6. 2017 tak byla podána řádně. Tvrzení stěžovatele o vzniklé majetkové újmě se jeví
jako ryze účelové, stejně jako námitka nemajetkové újmy spočívající v poškození jména
stěžovatele. Napadené usnesení bylo dle žalobkyně učiněno v souladu se zákonem a žalobu nelze
označit jako předčasnou nebo nepřípustnou. Dle žalobkyně lze rovněž z napadeného usnesení
zjistit, na základě čeho městský soud tvrzenou nečinnost stěžovatele dovodil. Žalobkyně navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal jí proti stěžovateli náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Obdobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval již v usnesení ze dne 17. 10. 2018,
č. j. 5 Afs 205/2018 – 24, a ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Afs 275/2017 – 73. Od závěrů uvedených
v těchto usneseních se zdejší soud nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci,
a proto z nich vychází.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel
brojí proti napadenému usnesení ve všech jeho výrocích, tedy jak výroku o zastavení řízení,
tak o náhradě nákladů řízení, vrácení zaplaceného soudního poplatku a v této souvislosti i výroku
o povinnosti žalobkyně sdělit číslo svého bankovního účtu. Dle §102 s. ř. s. je kasační stí žnost
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno
jinak. Podmínky objektivní přípustnosti kasační stížnosti jsou proto splněny, neboť kasační
stížnost proti rozhodnutí o zastavení řízení je přípustná.
[14] Zčásti jsou splněny také podmínky subjektivní přípustnosti, neboť kasační stížnost podal
stěžovatel, který byl účastníkem řízení o žalobě. K otázce subjektivní přípustnosti se vyjádřil
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 – 33, č. 2116/2010 Sb.
NSS, v němž uvedl, že „[s]ubjektivní přípustnost kasační stížností se však nevyčerpává tím, že ji podá
účastník řízení. Z povahy kasační stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat
jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského
soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze
brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu
mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou
napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat kasační stížnost tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch
vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který krajský soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím,
a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že kasační
soud napadené rozhodnutí zruší (srov. přiměřeně usnesení NS ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1997, pod č. 28, dále srov. usnesení NSS ze dne 13. 9. 2012,
č. j. 3 As 72/2012 – 20, nebo usnesení NSS ze dne 30. 10. 2008, č. j. 1 Afs 133/2008 – 110).“
V návaznosti na to Nejvyšší správní soud dovodil, že kasační stížnost žalovaného (v nyní
projednávané věci stěžovatele), který napadá usnesení krajského soudu o zastavení řízení
z důvodu zpětvzetí žaloby, nesplňuje podmínku subjektivní přípustnosti opravného prostředku,
leda by žalovaný prokázal vznik újmy na svých právech.
[15] Podstata nyní řešené věci je shodná s jádrem usnesení, které je citováno výše.
Z argumentace stěžovatele obsažené v kasační stížnosti vyplývá, že se nedomáhá
toho, aby po případném zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu městský soud
v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal. Stěžovatel zastává názor, že řízení o žalobě
nemělo být zastaveno, ale žaloba měla být odmítnuta. Jak v případě zastavení řízení, tak v případě
odmítnutí žaloby se řízení končí procesním rozhodnutím, aniž by předmět řízení byl meritorně
projednán a vyřešen autoritativním soudním výrokem. Stěžovatel nikterak nezpochybňuje
skutečnost, že žaloba nebyla věcně projednána. Stěžovatel sice uvádí, že městský soud
svým pravomocným rozhodnutím poškodil jeho jméno a zpochybnil zákonnost jeho jednání,
z kasační stížnosti je však zřejmé, že svou pozornost upírá výlučně k nákladovému
výroku, když tvrdí, že mu vznikla především majetková újma. Tuto újmu spatřuje zejména
v tom, že je „sankcionován“ za svůj zákonný postup, dle kterého vydal rozhodnutí v průběhu
řízení o žalobě, které bylo tímto zastaveno, a je přesto povinen zaplatit náhradu nákladů řízení.
Byť stěžovatel napadá rovněž výrok o zastavení řízení, část kasační stížnosti brojící proti tomuto
výroku působí dojmem nutného přívažku, jehož jediným účelem je založit přípustnost kasační
stížnosti proti výroku o náhradě nákladů řízení, případně též dosáhnout meritorního posouzení
otázky nečinnosti stěžovatele rozdílně od městského soudu.
[16] Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že jediná újma, která byla stěžovateli napadeným
usnesením způsobena, pokud jde o výroky tohoto usnesení, pramení z výroku o náhradě nákladů
řízení a v důsledku toho ze zásahu do jeho majetkové sféry. Tuto újmu ovšem není možné brát
v úvahu při posuzování subjektivní přípustnosti kasační stížnosti proti výroku o zastavení řízení.
Je totiž jen jeho odvozeným důsledkem, který nezávisí pouze na tom, že řízení bylo zastaveno,
ale rovněž na dalších skutečnostech, které městský soud zohlednil (v době podání žaloby nebylo
stěžovatelem rozhodnuto, byl tedy nečinný, a rozhodl až následně po zahájení řízení
před městským soudem v důsledku podané žaloby).
[17] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel v tomto případě netvrdil,
že by mu zastavením řízení o žalobě byla způsobena byť i jen minimální újma na jeho právech.
Pozice stěžovatele je tak objektivně nahlíženo stejná, jako kdyby byla žaloba odmítnuta
(takto měl dle stěžovatele městský soud správně postupovat). Ani v tomto případě by kasační
stížnost stěžovatele nebyla subjektivně přípustná. Z toho plyne, že stěžovatel není oprávněn
napadat výrok o zastavení řízení opravným prostředkem. Kasační stížnost směřující proti výroku
městského soudu o zastavení řízení proto musí být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. c)
ve spojení s §120 s. ř. s. jako nepřípustná.
[18] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost stěžovatele proti výroku o zastavení řízení
je nepřípustná, musel soud odmítnout kasační stížnost i v části týkající se náhrady nákladů řízení
o žalobě (výrok II., III. a IV. napadeného usnesení městského soudu), a to v souladu s §104
odst. 2 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) a §120 s. ř. s. Kasační stížnost proti výroku o náhradě
nákladů řízení je totiž nepřípustná nejen tehdy, pokud směřuje výlučně proti nákladovému
výroku, ale též tehdy, když sice směřuje proti hlavnímu výroku, na němž je nákladový výrok
závislý, avšak kasační stížnost proti tomuto hlavnímu výroku (zde výroku o zastavení řízení)
je nepřípustná (podrobně viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, bod [ 31], publ. pod č. 2116/2010 Sb. NSS).
[19] Z důvodu odmítnutí kasační stížnosti nemohl Nejvyšší správní soud věc meritorně
posoudit. Proto se v tomto usnesení nijak nevyjadřuje k otázce, zda stěžovatel byl, či nebyl
nečinný, včetně souvisejících odkazů na početnou judikaturu. Ze stejného důvodu
se nevyjadřoval ani k předestřeným otázkám, u nichž bylo požadováno stanovisko Nejvyššího
správního soudu. Tyto otázky by totiž byly podstatné pouze v případě, že by se Nejvyšší správní
soud mohl zabývat tím, zda byl stěžovatel skutečně nečinný či nikoliv.
[20] Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že obecně lze souhlasit s tím, že v případě
zpětvzetí žaloby má krajský soud zpravidla umožnit stranám, aby se v přiměřené době vyjádřily
k případné náhradě nákladů řízení, pokud situace není zcela zřejmá, a teprve poté řízení zastavit
podle §47 písm. a) s. ř. s. Jak však bylo uvedeno shora, i pokud by v nyní posuzované věci došlo
v tomto směru k pochybení městského soudu, nemůže se jím Nejvyšší správní soud
pro nepřípustnost kasační stížnosti zabývat. Stěžovateli ostatně nic nebránilo, aby o vydání
rozhodnutí sám městský soud informoval a předestřel mu svůj pohled na případné rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení, pokud by žalobce vzal žalobu zpět, neboť o podané žalobě
byl informován a vyjadřoval se k ní.
IV. Závěr
[21] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřípustná dle §104 odst. 2 s. ř. s., a proto ji podle §46 odst. 1 písm. d) s odkazem
na §120 s. ř. s. odmítl.
[22] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 věty první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož kasační
stížnost byla odmítnuta. Právní úprava neumožňuje v tomto případě přiznat žalobkyni náhradu
nákladů řízení tak, jak požadovala.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu