ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.54.2017:25
sp. zn. 3 Afs 54/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce JUDr. M. G., zastoupeného
JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem, Praha 8, Sokolovská 22, proti žalovanému
Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 619/28, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu Praze, ze dne 6. 2. 2017, č. j. 8 Af
3/2017-9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2016, čj. 8541534/16/2010-62563–108906, žalovaný
rozhodl, že úřední osoba M. Š. není vyloučena z řízení nebo jiného postupu při správě daní
u daňového subjektu KRM s. r. o. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou u Městského
soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 6. 2. 2017, čj. 8 Af 3/2017-9, odmítl.
[2] Městský soud v odůvodnění uvedl, že právní úprava námitky podjatosti v §77 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), koresponduje předchozí právní úpravě
v §26 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Na projednávaný případ proto vztáhl
závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Afs 20/2003-23, a ze dne
15. 7. 2010, čj. 7 Afs 56/2010-64, podle nichž je rozhodnutí o námitce podjatosti rozhodnutím
procesním, jímž se jen upravují poměry v daňovém řízení, a na které dopadá kompetenční výluka
dle §70 písm. c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Napadené rozhodnutí nijak
nezasahuje do práv žalobce, který v tomto daňovém řízení nebyl ani daňovým subjektem; není
ani způsobilé zkrátit jeho práva nebo způsobit poškození jeho dobrého jména. Osobou,
o níž bylo rozhodováno, byla úřední osoba správce daně, nikoli žalobce. Městský soud proto
žalobu posoudil jako nepřípustnou dle §68 písm. e) s. ř. s., ve spojení s §70 písm. c) s. ř. s.,
a odmítl ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel městskému soudu předně vytýká, že rozhodnutí žalovaného považoval pouze
za rozhodnutí o námitce podjatosti, neseznámil se zcela s jeho obsahem a předmětem řízení
a nesprávně právně je posoudil. Závěr o povaze rozhodnutí nelze vždy učinit pouze z jeho
výrokové části, neboť ta nemusí odrážet nebo vyčerpávat předmět řízení. Tento postup by mohl
v důsledku znamenat možnost správních soudů odvolat se na výluku ze správního přezkumu
ve všech případech, kdy pod kompetenční výluku spadá některá část správního rozhodnutí, nebo
v případech, kdy správní orgán rozhodne o věci zcela jiné.
[5] Městský soud se dále nezabýval procesním postavením stěžovatele a předmětem řízení
ve vztahu k němu; žalobu odmítl s odkazem na to, že nelze přezkoumávat rozhodnutí o námitce
podjatosti v řízení, kde stěžovatel nevystupoval jako účastník. Nepoložil si však otázku,
jak by stěžovatel vůbec mohl námitku podjatosti podat, jestliže v daňovém řízení se společností
KRM s. r. o., nebyl daňovým subjektem. Rozhodnutí žalovaného nemá ve vztahu ke stěžovateli
povahu procesního rozhodnutí, jímž se upravuje postup v daňovém řízení, nýbrž je rozhodnutím
konečným, jelikož další postup pojmově nepřipadá v úvahu. Stěžovatel má v daňovém řízení
postavení svědka, to však neznamená, že by řízení o stížnosti zahájené stěžovatelem bylo součástí
daňového řízení, neboť v takovém případě by stěžovatel figuroval v poněkud schizofrenní roli
svědka, který je v určité fázi řízení také účastníkem. Postavení účastníka má stěžovatel pouze
ve specifickém řízení o jeho stížnosti, tedy v rozsahu definovaném podanou stížností a úkony
při jejím vyřizování; řízení o ní je vymezeno podanou stížností na straně jedné a rozhodnutím
o ní na straně druhé. Postavení účastníka v tomto specifickém řízení si pak s sebou stěžovatel
přenáší do řízení o správní žalobě. Předmětem řízení, jehož výsledkem bylo napadené
rozhodnutí, byla primárně stížnost na postup konkrétních úředních osob žalovaného. Usnesení
městského soudu bylo vydáno na základě zkresleného předběžného závěru o povaze rozhodnutí
žalovaného a řízení, které mu předcházelo; toto usnesení tudíž není ve vztahu ke skutečnému
stavu odůvodněno, natož pak přezkoumatelným způsobem.
[6] Ve zbytku kasační stížnosti rekapituluje stěžovatel obsah žaloby. Uvádí, že důsledkem
postupu žalovaného bylo zahájení trestního stíhání proti němu a pozastavení výkonu advokacie,
což považuje za dehonestující. Způsob vyřízení stížnosti žalovaným nadále bezprostředně
zasahuje do práv stěžovatele a představuje pro něj ohrožení i do budoucna, jelikož dotčená
úřední osoba setrvává na své pozici a může svého postavení využívat proti němu. Pokud tedy
městský soud nezrušil rozhodnutí žalovaného, byl naplněn důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[7] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil s právním názorem městského
soudu, že rozhodnutí o námitce podjatosti podle §77 odst. 4 daňového řádu je rozhodnutím
procesním, a je proto vyloučeno ze soudního přezkumu.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Úvodem je třeba konstatovat, že stěžovatel sice v kasační stížnosti namítá důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., podle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu však platí, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu,
lze kasační stížnost podat pouze z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Například v rozsudku
ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, publikovaném pod č. 625/2005 Sb. NSS (veškerá zde
uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), byl vysloven
názor, že „[j]e-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu
z povahy věci pouze kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající
v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“
[11] Dále je nutno upozornit, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které
v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení
zdejšího soudu ze dne 3. 6. 2003, čj. 6 Ads 3/2003-73). Je-li tedy kasační stížností napadáno
usnesení krajského (městského) soudu o odmítnutí žaloby, může stěžovatel uplatnit pouze
námitky proti tomuto procesnímu postupu a nemůže se též domáhat přezkumu zákonnosti
postupu žalovaného správního orgánu či rozhodnutí, které z něj vzešlo [viz výše vyložený obsah
kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
[12] Stěžovatel nejprve vytýkal městskému soudu nesprávné právní posouzení rozhodnutí
žalovaného a nevypořádání celého jeho obsahu. Této námitce nelze přisvědčit. Z obsahu
žalovaným předloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal žalovanému dne
28. 11. 2016 „Stížnost proti postupu správce daně dle §261 odst. 1 daňového řádu s návrhem na zahájení
řízení dle §77 odst. 1 písm. c) daňového řádu a Podnět k prošetření porušení povinnosti mlčenlivosti v daňovém
řízení dle ust. §55 daňového řádu“. Žalovaný ve věci stížnosti proti postupu správce daně zaslal
stěžovateli samostatné vyrozumění ze dne 23. 1. 2017, č. j. 369424/17/2010-62563-108906,
v němž mu sdělil, že stížnost dle §261 odst. 1 daňového řádu shledal nedůvodnou. Podnět
k prošetření porušení povinnosti mlčenlivosti dle §55 daňového řádu vyřídilo Odvolací finanční
ředitelství vyrozuměním ze dne 26. 1. 2017, č. j. 3976/17/5100-41451-711647, v němž
stěžovatele informovalo o odložení věci. O návrhu na vyloučení úřední osoby rozhodl žalovaný
samostatným rozhodnutím ze dne 14. 12. 2016, které doručil stěžovateli. V tomto rozhodnutí
vypořádal výlučně námitku podjatosti a pouze toto rozhodnutí stěžovatel napadl. Městský soud
tedy nepochybil, pokud napadené rozhodnutí posoudil jako rozhodnutí o námitce podjatosti,
neboť tím rozhodnutí žalovaného skutečně je.
[13] Vyloučení úřední osoby v daňovém řízení upravuje §77 daňového řádu. Podle
§77 odst. 2 citovaného zákona osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna namítat podjatost úřední
osoby, jakmile se o ní dozví. Podle §77 odst. 7 daňového řádu rozhodnutí o tom, zda je úřední osoba
vyloučena, se doručuje dotčené úřední osobě a daňovému subjektu. Došlo-li k zahájení řízení o tom, zda je úřední
osoba vyloučena, na základě námitky jiné osoby zúčastněné na správě daní, správce daně ji o výsledku tohoto
řízení vyrozumí. Proti rozhodnutí o tom, zda je úřední osoba vyloučena, nelze uplatnit opravné prostředky.
Kdo je považován za osobu zúčastněnou na řízení, lze dovodit z ustanovení §20 až §22 daňového
řádu; jsou jimi primárně daňový subjekt (§20) a dále „třetí osoby“ (§22), tedy osoby, které mají práva
a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena. Z citovaných
ustanovení plyne, že osobou zúčastněnou na správě daní, která je dle §77 odst. 2 daňového řádu
oprávněna námitku podjatosti podat, může být i svědek. Stěžovatel měl v daňovém řízení
se společností KRM s. r. o., postavení svědka, a byl tedy oprávněn namítat podjatost úřední
osoby jako jiná osoba zúčastněná na správě daní.
[14] S ohledem na právě uvedené proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že důvodem
odmítnutí žaloby byla skutečnost, že nevystupoval jako účastník daňového řízení, v němž byla
námitka podjatosti vznesena. Městský soud žalobu odmítl proto, že rozhodnutí o námitce
podjatosti je jako takové (ze své podstaty) vyloučeno ze soudního přezkumu pro svoji ryze
procesní povahu, bez ohledu na to, kdo takovou námitku uplatnil. Řízení, které stěžovatel svou
námitkou vyvolal, je specifickým řízením, uvnitř řízení daňového. V jeho rámci se pouze „upravují
poměry v daňovém řízení, resp. vytváří se předpoklady pro to, aby mohlo být ve věci meritorně rozhodnuto. Jeho
vydáním je najisto postaven okruh osob, které jsou následně v daňovém řízení oprávněny participovat na dalších
úkonech řízení (včetně meritorního rozhodnutí), či naopak jsou dále z účasti na řízení vyloučeny. Nejedná se tedy
o rozhodnutí podle ustanovení 65 s. ř. s., ale o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení.“ (srov. rozsudek
tohoto soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2009-59). Stěžovatel ve své argumentaci přehlíží
skutečnost, že případná podjatost úřední osoby nastává per se již naplněním některé z hypotéz
uvedených v ustanovení §77 odst. 1 daňového řádu; rozhodnutí o (ne)podjatosti takové osoby
pak jen deklaruje (ne)existenci objektivně existující skutečnosti a je fakticky výrazem dozorčího
práva nad postupem správce daně v konkrétní věci. Jakkoli nejde u námitky
podjatosti doktrinálně vzato o pouhý podnět, neboť je povinností příslušné osoby či orgánu
(§77 odst. 4 a 5 daňového řádu) o ní rozhodnout, nejde (terminologií správního řádu) o řízení
o žádosti; tímto způsobem se pouze aktivuje dozorová pravomoc příslušného správního orgánu.
[15] Výše uvedený závěr (vyslovený i městským soudem), že rozhodnutí žalovaného nebylo
způsobilé jakkoli zasáhnout do práv stěžovatele, podporuje i fakt, že osobou, o níž žalovaný
rozhodl, nebyl stěžovatel, nýbrž úřední osoba žalovaného, M. Š. Nadto z ustanovení §77 odst. 7,
věty druhé daňového řádu jasně vyplývá, že správce daně osoby zúčastněné na správě daní o
svém rozhodnutí pouze vyrozumí, a to jen tehdy iniciovaly-li jeho vydání. V případě stěžovatele
by tedy postačilo, pokud by jej žalovaný o výsledku řízení pouze informoval, aniž by mu
rozhodnutí doručoval.
[16] Nejvyšší správní soud proto sdílí názor městského soudu, že na rozhodnutí o námitce
podjatosti dopadá kompetenční výluka dle §70 písm. c) s. ř. s., v důsledku čehož byla žaloba
proti tomuto rozhodnutí nepřípustná [§68 písm. e) s. ř. s.] a musela tak být postupem
dle §46 odst. 1 písm. d) odmítnuta.
[17] Konečně, vzhledem k tomu, co bylo řečeno pod body [10] a [11] tohoto odůvodnění,
se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele nesměřujícími proti procesnímu
postupu městského soudu, tedy proti odmítnutí žaloby. Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí
žalovaného nevyloučit dotčenou úřední osobu mělo za následek jeho trestní stíhání a nadále
hrozí, že tato úřední osoba bude svého postavení využívat proti němu, nelze se ochrany proti
těmto hypotetickým následkům domáhat touto kasační stížností.
[18] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jí proto rozsudkem zamítl.
[19] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu