ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.355.2017:12
3 As 355/ 2017 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, ve věci žalobce: S. N., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Az 74/2017 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. OAM-9/ZA-ZA14-
K01-PD1-2015. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu žalobci neprodloužil doplňkovou ochranu.
[2] Žalobce v žalobě požádal o ustanovení zástupce, aby mohl v plné míře hájit své zájmy,
a vzhledem ke své sociální situaci požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků. Dále
žádal, aby byla věc projednávána před soudem za jeho účasti, aby mohl soudu vysvětlit svůj
postoj k této věci. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Az 74/2017-12
žalobci zástupce neustanovil, a to pro nesplnění požadavku kumulativního splnění podmínek dle
ustanovení 35 odst. 8 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval, že
v projednávaném případě není ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně práv žalobce,
neboť podaná žaloba splňuje veškeré nároky na ni kladené a je plně projednatelná. Žalobce
podáním žaloby dostatečně prokázal znalost právních předpisů České republiky, eventuálně
prokázal, že je schopen si sám obstarat právní pomoc a ustanovení zástupce by tak bylo již
nadbytečné.
[3] Toto usnesení žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností z důvodu
podřaditelného ustanovením §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá nesmyslnost formulace
odůvodnění uvedeného rozhodnutí, z níž nevyplývá ani „první ani druhá ani žádná další
podmínka“, kterou by musel splňovat kumulativně. Z formulace v odůvodnění městského soudu
„žalobce podáním žaloby dostatečně prokázal svoji znalost právních předpisů ČR…“ plyne, že každá osoba,
která podala žalobu, je natolik právně vzdělaná, že už právního zástupce nepotřebuje. Dle této
logiky soudu je institut advokáta ex offo ve správním soudnictví naprosto zbytečný. Uvádí, že se
sepisem žaloby mu pomohli krajané; nelze proto (z úrovně žaloby) dovodit, že by byl schopen se
sám v řízení před městským soudem bránit kvalifikovanému právníkovi žalovaného.
V neustanovení zástupce stěžovatel spatřuje i porušení rovnosti stran sporu, neboť protistranu
bude zastupovat zkušený právník. Zdůrazňuje rovněž svoji špatnou sociální situaci. Navrhuje
napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku podmínek řízení o kasační stížnosti.
Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.). V kasační
stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Na splnění podmínky povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud netrval s ohledem na to, že předmětem kasačního přezkumu není
rozhodnutí krajského soudu, jímž se řízení končí, a s ohledem na související závěry usnesení
rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, na něž pro stručnost plně
odkazuje (judikatura zdejšího soudu je dostupná z www.nssoud.cz). Kasační stížnost je tedy
věcně projednatelná. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Zajištěním právní pomoci se realizuje materiální rovnost účastníků. To však neznamená, že by
žalobci musel být zástupce ustanoven v každém případě, v němž na straně žalovaného vystupuje
správní orgán, za nějž v řízení jedná jeho odborný zaměstnanec. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. může
být ustanoven zástupce navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv; hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování takového navrhovatele platí stát. Účastníku řízení tedy lze poskytnout toto
beneficium ustanovením zástupce na náklady státu pouze tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny
zákonem uvedené podmínky (kumulativní výčet podmínek v právu implikuje povinnost jejich
současného splnění, aby nastal zákonem předvídaný účinek), jak nepochybně vyplývá již z textu
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. V nyní posuzované věci jde o dvě podmínky: 1. musí se jednat
o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2.
ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně práv takového účastníka. Z odůvodnění
napadeného usnesení městského soudu se podává, že návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
pro řízení o žalobě byl zamítnut pro nenaplnění druhé z uvedených podmínek, tedy proto, že
ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Městský soud proto již z logiky
věci nepovažoval za nutné posuzovat, zda je či není naplněna první zákonná podmínka. Takto
formulované odůvodnění usnesení městského soudu tedy považuje Nejvyšší správní soud
za srozumitelné, logické a tím i přezkoumatelné. Nelze proto dát zapravdu námitce stěžovatele,
že odůvodnění napadeného rozhodnutí nedává smysl.
[7] Ohledně samotných nosných důvodů napadeného usnesení Nejvyšší správní soud
připomíná závěry své ustálené judikatury. V rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 – 64,
dospěl k závěru, že především formální a obsahová úroveň žaloby (ve věci, která není po stránce
skutkové a právní složitá) je kriteriem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobce
při rozhodování o jeho návrhu na ustanovení zástupce. Obsahuje-li žaloba veškeré náležitosti (je
sepsána perfektně) a žalobce neuvede jediný důvod, jímž by svou způsobilost hájit si sám své
zájmy před soudem zpochybnil, soud žádost jako nedůvodnou zamítne, aniž by se musel zabývat
splněním další podmínky ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s., tj. splněním předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků. Z prejudikatury tohoto soudu též vyplývá, že soud
v souvislosti se zkoumáním, zda je splněna podmínka nezbytnosti ustanovení zástupce k ochraně
práv navrhovatele, přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům žalující
osoby, k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce
o jeho právech v soudním procesu a vůbec právních poměrech v České republice, a také i
k tomu, zda je účastník řízení českým občanem a ovládá český jazyk (viz např. rozsudky ze dne
30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46, publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS, a ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6
Azs 19/2003 - 45, publ. pod č. 492/2005 Sb. NSS).
[8] V posuzované věci Nejvyšší správní soud zjistil, že podle obsahu spisu je stěžovatel cizím
státním příslušníkem snažícím se začlenit do české společnosti, v ČR s manželkou oba pracují,
bydlí v pronajatém bytě, stěžovatel se soudy komunikuje v českém jazyce. Žaloba v této věci
obsahovala veškeré náležitosti po formální i obsahové stránce; řádnou specifikaci napadeného
rozhodnutí, důvody poukazující na nezákonnost rozhodnutí žalovaného, návrh výroku rozsudku
(žalobní petit). Z obsahu podání je zjevné, že stěžovatel je schopen se orientovat v soudním
řízení a hájit svá práva soudní cestou. V žalobě srozumitelně namítal neaktuálnost informací,
z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, a vyložil také, proč považuje žalovaným
provedené posouzení rizika mobilizace za povrchní. Žalovaný dle žalobních námitek stěžovatele
nesprávně zjistil skutkový stav věci a neopatřil úplné podklady pro své rozhodnutí. Je tak zjevné,
že si stěžovatel byl vědom svých práv, což dokresluje i fakt, že požádal, aby byla věc projednána
za jeho osobní účasti. Kromě sepsání žaloby byl způsobilý činit i další relevantní úkony, když
adresoval a zaslal Nejvyššímu správnímu soudu včasnou kasační stížností, v níž uvedl
projednatelné důvody, pro které nesouhlasí s napadeným usnesením.
[9] Žádný úkon stěžovatele ani nenaznačuje, že by mu s jeho vyhotovením pomáhali krajané,
jak tvrdí, nebo vůbec někdo jiný. Pokud žalobu sepisoval někdo jiný, měl stěžovatel tuto
skutečnost v žalobě uvést a prokázat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. III.
ÚS 1267/10, dostupné na www.usoud.cz). Soud nedovodil dostatečnou úroveň orientace
stěžovatele v právním řádu ČR z pouhého podání žaloby, jak tvrdí stěžovatel, ale z podání
žaloby, která obsahovala všechny náležitosti, a to v dostatečně sofistikované podobě, takže žaloba
byla věcně projednatelná.
[10] Soudní řád správní obligatorní zastoupení účastníka řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu nevyžaduje. Není-li tedy účastník právně zastoupen, nemá to samo o sobě
pro něj za následek žádné procesní komplikace; jakékoli odmítání spravedlnosti v tomto kontextu
vůbec nepřichází v úvahu.
[11] Předmětem soudního přezkumu ve věci stěžovatele je rozhodnutí, jímž žalovaný
stěžovateli neprodloužil doplňkovou ochranu z důvodu, že došlo k zásadním a trvalým změnám
situace v zemi původu, vedoucím žalovaného k závěru, že důvody pro udělení doplňkové
ochrany již odpadly. Stěžovatel tuto argumentaci chápe a v žalobě ji logicky rozporuje, zejména
srozumitelně prezentuje svou představu o (ne)správnosti skutkových zjištění žalovaného o situaci
v zemi stěžovatelova původu. Tvrdí, že zjištění žalovaného jsou zastaralá a vycházejí pouze
z formálních (oficiálních) poznatků o situaci na Ukrajině. Aniž by tento soud jakkoli posuzoval
oprávněnost stěžovatelových výhrad, zdůrazňuje, že těžištěm soudního přezkumu bude zejména
posouzení správnosti zjištění skutkového stavu žalovaným. Stěžovatel projevil ochotu
a schopnost uvést důkazy na podporu svých tvrzení při projednání žaloby, jakož i způsobilost
charakter a relevanci důkazních návrhů zdůvodnit. Úvaha krajského soudu o důvodech, proč
nelze považovat druhou podmínku §35 odst. 8 s. ř. s. za splněnou, je proto správná.
[12] Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. nebyly
v posuzované věci dány. Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou
a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, který
však v řízení o kasační stížnosti žádné úkony nečinil. Žádné náklady mu proto vzniknout
nemohly. Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal
žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu