ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.309.2017:31
sp. zn. 3 Azs 309/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: L. H. A.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2016,
č. j. MV-80707-4/SO-2016, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 11. 10. 2017, č. j. 30 A 191/2016 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Ministerstvo vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 2. 5. 2016,
čj. OAM-581-11/ZR-2016 zrušilo platnost povolení žalobce k trvalému pobytu dle ustanovení
§77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky. Ministerstvo vnitra k tomu podle ustanovení §77 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců stanovilo lhůtu k vycestování žalobce z území České republiky na 30 dnů ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí. Odvolání žalovaná zamítla žalovaným rozhodnutím a potvrdila
rozhodnutí ministerstva vnitra.
[2] Krajský soud v Plzni (dále též “krajský soud“) žalobu proti žalovanému rozhodnutí zamítl.
Zdůraznil, že žalovaná vycházela z toho, že jako doklad totožnosti žalobce evidovala jeho
cestovní pas, jehož platnost skončila dne 27. 6. 2007. Žalobce poté vstoupil na území do České
republiky dne 13. 2. 2016, tato skutečnost byla vyznačena v jeho aktuálním cestovním dokladu.
Podle krajského soudu bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobce se na území České
republiky nezdržoval po dobu delší než 6 let. Tím zde byl dán důvod pro zrušení trvalého pobytu
žalobce podle ustanovení §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní.
Namítl, že v České republice pobýval i v mezidobí (tj. v době po konci platnosti starého
cestovního dokladu a vstupem na území České republiky dne 16. 2. 2016). Nepamatuje si to však
přesně, jednalo se vždy o krátké návštěvy matky a bratra. Uvedl, že platnost evidovaného
cestovního dokladu byla prodloužena, nepamatuje si však dokdy. K těmto skutečnostem však
unesl důkazní břemeno, neboť žádal, aby k prokázání byla u zastupitelského úřadu vyžádána
kopie starého cestovního dokladu, která obsahuje vstupní a výstupní razítka včetně záznamů.
Stěžovatel ví o tom, že pracovník zastupitelského úřadu v Hanoji takovou kopii pořídil, žalovaná
si tuto skutečnost měla ověřit. Stěžovateli není zřejmé, proč krajský soud považoval za potřebné,
aby unesl břemeno tvrzení ohledně konkrétních cest, když stěžovatel navrhuje důkaz, ze kterého
lze tyto skutečnosti ověřit. Teprve pokud by jeho cesty nebylo možno prokázat kopií cestovního
dokladu pořízeného zastupitelským úřadem, navrhl by výslech svědků – rodinných příslušníků
v České republice, které jezdil navštívit (matka a bratr). Stěžovatel současně namítl, že u krajského
soudu poukazoval na jiné řízení jiného cizince, v němž bylo prokázáno, že ten hraniční kontrolou
úspěšně procházel se stejnými doklady, jak tvrdí stěžovatel (mělo jít o předložení
kombinace starého neplatného dokladu a nového platného dokladu). Nesouhlasí ani s názorem
krajského soudu, že měl správnímu orgánu I. stupně předložit stranu 5 jiného cestovního dokladu
Vietnamské socialistické republiky, která je určena k prodloužení platnosti dokladu. Stěžovatel
namítl, že se jedná o prodloužení vždy konkrétního dokladu, tento důkaz by tedy nemohl být
vůbec použitelný ve vztahu k prokázání prodloužení platnosti jiného cestovního dokladu.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svém názoru a k tomu odkázala
na správní spis a žalované rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní. Stěžejní námitka,
tj. spor o význam navrženého důkazu kopií cestovního dokladu, však svou podstatou směřuje
proti úplnosti zjišťování skutkového stavu v řízení před správním orgánem. Tuto námitku proto
podřadil Nejvyšší správní soud pod důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] Vzhledem k absenci dalších konkrétních námitek přezkoumal Nejvyšší správní soud
uplatněný kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v tom rozsahu, v jakém
je povinen se kasační stížností zabývat se ex officio (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Shledal přitom,
že rozsudek krajského soudu splňuje formální náležitosti, obsahuje výrok, odůvodnění a poučení
o opravném prostředku. Odůvodnění je v souladu s výrokem, je z něj patrné, jak krajský soud
o věci uvážil. Jako celek je tedy napadený rozsudek srozumitelný a není nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud dále ze spisu nezjistil žádnou vadu, která by měla za následek nezákonnost
rozsudku. Kasační stížnost v této části není důvodná.
[7] Ve věci samotné není spor o výklad dotčeného ustanovení. Podle ustanovení
§77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let.
[8] Při úvahách o tom, zda v projednávané věci byly podmínky pro zrušení trvalého pobytu
splněny, vycházel správní orgán I. stupně ze své úřední evidence. Z ní zjistil, že platnost
původního cestovního dokladu, který vedl jako doklad totožnosti stěžovatele, skončila
dne 26. 7. 2007. Nespornou skutečností je také to, že stěžovatel do České republiky prokazatelně
přicestoval až dne 16. 2. 2016 s novějším cestovním dokladem domovského státu označeným
evidenční značkou X a platným ode dne 19. 2. 2013. Z kopie tohoto cestovního dokladu
(založené ve správním spise) vyplývá, že stěžovatel disponoval jediným uděleným vízem ke
vstupu do České republiky s platností od 16. 12. 2015 do 12. 6. 2016 a dále, že stěžovatel od doby
platnosti „nového“ cestovního dokladu (tj. ode dne 19. 2. 2013) vstoupil na území České republiky
jedenkrát - dne 16. 2. 2016 v místě Praha – Ruzyně. Dalšími doklady o tom, že by stěžovatel držel
platný cestovní doklad, se kterým by vůbec mohl vstoupit na území České republiky v období
od 27. 7. 2007 do 19. 2. 2013, správní orgán I. stupně již nedisponoval. Správní orgán I. stupně
poukázal na to, že pokud by stěžovatel skutečně v mezidobí přicestoval na území České
republiky, měl změnu v cestovním dokladu správnímu orgánu oznámit a byla by provedena
změna v jeho pobytovém průkazu. Takové oznámení ani změnu však správní orgán I. stupně
neevidoval. Úřední evidence u stěžovatele ostatně nezachycuje ani žádné jiné skutečnosti,
které by s pobytem stěžovatele na území České republiky úzce souvisely, a které by svědčily
tomu, že stěžovatel v tomto období na území České republiky skutečně pobýval. Na základě
toho byl správní orgán I. stupně logicky toho názoru, že se bez platného cestovního dokladu
stěžovatel nemohl na území České republiky ani zdržovat. Vzhledem k tomu, že toto mezidobí
přesáhlo dobu 6 let, dospěl k závěru, že zde podmínky pro zrušení trvalého pobytu podle
ustanovení §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců byly naplněny.
[9] Stěžovatel k tomu ve správním řízení (ve vyjádření ze dne 14. 4. 2016) namítl,
že evidovaný „starý“ cestovní doklad měl prodlouženou dobu platnosti a v dokladu měla být
otištěna vstupní přechodová razítka osvědčující jeho vstup na území České republiky ve sporném
mezidobí. Stěžovatel taktéž tvrdil, že pracovník konzulátu České republiky v Hanoji si tento
doklad okopíroval. Dále uvedl, že ve „starém“ cestovním dokladu byl vylepený štítek prokazující
oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky (platný do 3. 2. 2015). Později v rámci
odvolání také uvedl, že cestovní doklad před návštěvou konzulátu neodevzdal a učinil
tak až po této návštěvě, při níž měla být vyhotovena kopie cestovního dokladu. K prokázání
svých tvrzení proto stěžovatel navrhl důkaz touto kopií cestovního dokladu.
[10] Je nesporné, že správní orgán I. stupně ani žalovaná žádný takový podklad
od zastupitelského úřadu nezajistili. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že to,
zda neprovedením takového důkazu byl zjištěn skutkový stav neúplně, je nezbytné posoudit
ze dvou hledisek. Předně je otázkou, zda taková kopie vůbec byla pořízena. Tou druhou
je samotný význam tohoto důkazu k prokázání rozhodných skutečností. V této souvislosti
jde o posouzení toho, jaké skutečnosti by z této kopie měly vyplývat a zda jejich prokázání mohlo
být nahrazeno jinými důkazními prostředky.
[11] Především je sporná otázka, zda zastupitelský úřad v Hanoji vůbec kopii „starého“
cestovního dokladu pořídil. Nejvyšší správní soud považuje tuto otázku za neobjasněnou.
Sám stěžovatel vychází pouze z domněnky, kterou (jak uvedl v odvolání) opírá o to,
že příslušný pracovník měl s cestovním dokladem odejít a stěžovatel následně slyšel zvuk
kopírky, což by mohlo znamenat pořízení fotokopie dokladu. Toto tvrzení nicméně správní
orgán I. stupně ani žalovaná nijak neověřili. Případný postoj zastupitelského úřadu k této otázce
však podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřímo vyplývá ze správního spisu.
Podle spisu totiž požádal zastupitelský úřad v Hanoji dne 30. 11. 2015 Policii České
republiky o stanovisko k udělení víza stěžovateli. V žádosti označil toliko cestovní doklad
stěžovatele pod evidenční značkou X (tj. s platností od 19. 2. 2013). V žádosti poté
uvedl: „..žádáme o stanovisko k žádosti o X. Naposledy v ČR v r. 2006, v ČR TP na sloučení s matkou.
Ve X od r. 2009 pracoval. V ČR nechce žít, jen navštívit matku. Podnět na zrušení pobytu“. V žádosti tedy
neuvedl nic o tom, že by mu snad stěžovatel předložil ještě jiný doklad, v němž by mělo být
vylepeno oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud je navíc
toho názoru, že pokud by stěžovatel zastupitelskému úřadu skutečně předložil cestovní
doklad s prodlouženou dobou platnosti, z něhož by vyplývalo, že jeho pobyt mimo území České
republiky nepřekročil dobu 6 let, patrně by konzulát vůbec neměl důvod vznášet podnět
ke zrušení povolení k trvalému pobytu. Nutno je také podotknout, že sám stěžovatel ve správním
řízení nedisponoval originálem ani kopií „starého“ cestovního dokladu. To přesto, že současně
tvrdil, že tento doklad byl pro něj natolik důležitý, že si jej u sebe ponechal i po konci doby jeho
platnosti (tj. nejpozději ode dne 12. 2. 2013) a odevzdal jej až po návštěvě konzulátu. V souhrnu
je poté Nejvyšší správní soud toho názoru, že jakkoli by bylo nezbytné otázku pořízení kopie
objasnit nejlépe konfrontací se zastupitelským úřadem, uvedené okolnosti i tak nepřímo
dostatečně zpochybňují věrohodnost stěžovatelovo tvrzení o existenci takového důkazu.
[12] Stěžejní je však to, zda by měl takový důkaz význam po obsahové stránce. Nejvyšší
správní soud nepřehlédl, že stěžovatel, přestože „starý“ cestovní doklad držel dle svých slov
několik let a doklad byl pro něj důležitý i z toho důvodu, že v něm byl vylepený štítek
s oprávněním k trvalému pobytu v České republice, o skutečnostech, které by z něj měly
vyplývat, nebyl správnímu orgánu I. stupně schopen poskytnout bližší informace. Stěžovatel
mohl správnímu orgánu I. stupně uvést alespoň základní údaje např. o tom, do kdy byl cestovní
doklad prodloužen nebo kdy jej odevzdal vietnamským orgánům, resp. o tom, jaké (alespoň
některé) konkrétní termíny pobytu v České republice měl tento doklad prokázat. Žádné takové
skutečnosti však stěžovatel správnímu orgánu nesdělil, ty nejsou nejen obsahem správního spisu,
stěžovatel je neuvedl ani později u krajského soudu či v kasační stížnosti.
[13] Stěžovatel tak o skutečnostech vyplývajících z tohoto důkazu přednesl před správním
orgánem I. stupně jen obecná, nekonkrétní a neurčitá tvrzení. Ta poté podle názoru Nejvyššího
správního soudu zcela minimalizují důvody k provádění a zajišťování tohoto důkazu. V takovéto
podobě návrh k provedení důkazu dokladem, který neměl k dispozici ani stěžovatel, dokladem,
který byl už neplatný a odevzdaný a o existenci jehož kopie jsou pochybnosti, podle názoru
Nejvyššího správního soudu nemohl přispět k doplnění a upřesnění již zjištěného skutkového
stavu vycházejícího z nesporných záznamů v úředních evidencích.
[14] Stěžovatel tak podle názoru Nejvyššího správního soudu měl uplatnit více důkazních
návrhů, které by měly k věci zcela přímější vypovídací hodnotu, než důkaz kopií „starého“
cestovního dokladu. Stěžejní by přitom byly důkazy svědeckými výslechy blízkých osob. Právě
potřebou jejich návštěv totiž stěžovatel odůvodňoval opakovaně svůj pobyt na území České
republiky. O okolnostech pobytu na území České republiky mohly právě tyto osoby poskytnout
mnohem bližší, úplnou a v souhrnu relevantní výpověď. Nejvyšší vhodnost těchto důkazních
návrhů podle názoru Nejvyššího správního soudu posiluje i hledisko procesní ekonomie, neboť
by šlo o výslech osob nacházejících se na území České republiky a pro potřeby řízení
před správním orgánem České republiky. Mělo by jít tak o důkazy, které by mohl správní
orgán I. stupně provést bez větších obtíží. Jak je však ve věci nesporné, stěžovatel rezignoval
na důkazní návrhy, které by bez důkazu „starým“ cestovním dokladem blíže objasnily rozhodný
skutkový stav. Stěžovatel tedy na podporu svých tvrzení žádné svědecké výpovědi (ani jiné
důkazy prokazující jeho pobyt v mezidobí mezi koncem platnosti starého a začátkem platnosti
nového cestovního dokladu) nenavrhl, osoby, které by o jeho pobytu mohly poskytnout
výpověď, ani neoznačil. Správnímu orgánu I. stupně ani on sám více informací o svých
průběžných pobytech na území České republiky neposkytl. Ani přibližně tak není objasněno,
kdy a kolikrát v tomto mezidobí měl stěžovatel vůbec vstoupit a pobývat na území České
republiky a jak dlouho zde pobýval.
[15] Jakkoliv procesní aktivitu nelze stěžovateli jistě vnucovat, nelze přehlédnout, že stěžovatel
byl ve správním řízení zastoupený kvalifikovaným zástupcem a předmět řízení mu byl dostatečně
zřejmý. Bylo mu také známo, v jakých důvodech spočívá řízení o zrušení trvalého pobytu, jaká
jsou dosavadní skutková zjištění a úvahy správního orgánu (vycházející z konce platnosti
původního cestovního dokladu v roce 2007 a z absence relevantně prokázaného pobytu
stěžovatele na území České republiky v mezidobí). Stěžovateli tak v souhrnu mělo být zřejmé,
že je nezbytné doplnit relevantní skutečnosti tak, aby vyvrátil či doplnil dosavadní zjištění
žalované a aby prokázal skutečnosti rozhodné pro svá tvrzení. Nešlo přitom o prokazování
negativní skutečnosti tj. takové, která se nestala. Naopak mělo jít o prokázání skutečností, které
se dle tvrzení stěžovatele staly. Tíhu k jejich prokázání poté nesl podle názoru Nejvyššího
správního soudu právě stěžovatel. To proto, že rozhodné skutečnosti, kterými by mohl vyvrátit,
upřesnit či doplnit dosavadní skutková zjištění žalované, mohl znát pouze on. Pokud tuto
aktivitu stěžovatel k prokázání svých tvrzení nevyvinul, nelze přičítat k tíži správnímu
orgánu I. stupně, že o věci rozhodl na základě pouze těch skutkových zjištění, které
mu byly známy. K obdobným závěrům, jak již poukázal v napadeném rozsudku krajský
soud, ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v jiném svém rozsudku ze dne 17. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 115/2017 – 45.
[16] Z výše uvedených důvodů skutková zjištění a logické vývody správního orgánu I. stupně
o tom, že stěžovatel mimo území České republiky pobýval déle než 6 let, nebyly ve správním
řízení vlivem procesní pasivity stěžovatele nijak zpochybněny. Vadu skutkových zjištění
zde proto Nejvyšší správní soud neshledal. V návaznosti na to nezbývá Nejvyššímu
správnímu soudu než uzavřít, že d ůvod pro odnětí trvalého pobytu podle ustanovení
§77 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců byl v této věci naplněn.
[17] Nejvyšší správní soud se tedy zcela ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel
v řízení neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že mimo území České republiky
nepobýval déle než 6 let. Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu
je zákonný, kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
IV. Náklady řízení
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení
§60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle
§60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný
žalovaná právo na náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnila. Ani ze spisu
poté nevyplynuly náklady přesahující běžný rámec výdajů na jeho administrativní činnost,
Nejvyšší správní soud proto žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst 3 s. ř. s.).
V Brně dne 21. června 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu