ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.323.2017:27
sp. zn. 3 Azs 323/2017 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Petry Weissové a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: M. L., zast. Mgr. Beatou
Kaczynskou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady 76/18, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2017, č. j. 62 Az 13/2017 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Mgr. Beatě Kaczynské, advokátce se za právní zastoupení žalobce v řízení o kasační
stížnosti př i z ná v á odměna ve výši 3.400 Kč. Tato částka bude na účet zástupkyně
žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení. Náklady zastoupení platí stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. června 2017 č. j. OAM-1/LE-LE05-LE05-R2-2017,
byla vyslovena nepřípustnost žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle
§10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“) a řízení o žádosti bylo
zastaveno podle §25 písm. i) téhož zákona. Žalovaný neshledal důvody pro meritorní posouzení
nynější (opakované) žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť žalobce jako důvod
podání opakované žádosti uvedl v podstatě pouze existenci dluhu na Ukrajině a obavu
z jeho vymáhání, přičemž z výpovědi žalobce vyplynulo, že tento důvod mohl uplatnit
již ve své předchozí žádosti. Uvedené obavy žalobce v (již pravomocně ukončeném) řízení o jeho
předchozí žádosti tehdy nebyly posuzovány pouze jeho vlastním zaviněním.
[2] Krajský soud žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Ze správního spisu
zjistil, že podruhé žalobce o udělení mezinárodní ochrany požádal dne 2. 1. 2017 v Balkové, poté
co mu bylo uloženo správní vyhoštění. K důvodům žádosti uvedl, že nemá politické přesvědčení,
nikdy nebyl členem žádné strany ani organizace, nemá s politikou nic společného, na území České
republiky vstoupil v r. 2014 na základě maďarského povolení k pobytu. Jako důvod žádosti
o mezinárodní ochranu uvedl, že na Ukrajině dluží peníze, proto si je potřebuje vydělat. Doma
chtějí od něj dluh splatit, vyhrožují mu a na Ukrajině není žádná práce. Na Ukrajině bydlel
v Zakarpatské oblasti. Na území ČR nikoho nemá, je si vědom nelegálního pobytu, pracuje
na stavbách, pracovní povolení nemá. Žalovaný (původním) rozhodnutím ze dne 10. ledna 2017
č. j. OAM-1/LE-LE05-LE05-2017 správní řízení zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu pro
nepřípustnost žádosti podle §10a písm. e) zákona o azylu. Krajský soud však toto (původní)
rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 10. 4. 2017 č. j. 62 Az 2/2017-53 a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaného soud zároveň zavázal k podrobnějšímu zjištění
skutkového stavu; žalovaný se totiž původně spokojil pouze s údaji uvedenými žalobcem
ve formuláři žádosti o mezinárodní ochranu, žádné další informace k tvrzenému důvodu žádosti
nezjistil.
[3] Krajský soud při přezkoumání nynějšího rozhodnutí žalovaného konstatoval, že ve spisu
již je obsažen protokol o pohovoru se žalobcem. Z něj vyplynulo, že žalobce Ukrajinu opustil
v r. 2014. Důvodem jeho odjezdu z Ukrajiny byla snaha vydělat si v zahraničí na splacení dluhu.
Jiné problémy na Ukrajině neměl. Problémy s dluhem začaly začátkem roku 2014. Jeho existenci
však žalobce ve své první žádost neuvedl, protože si myslel, že žádostí prodlouží pobyt v ČR,
vydělá si peníze na splacení dluhu a pak odjede. Krajský soud shledal nedůvodnými námitky
žalobce, že žalovaný nevyhověl výtkám ke zjištění skutkového stavu vyplývajícím z předchozího
zrušujícího rozsudku. Dále uvedl, že svou první žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal
15. 5. 2015 a uzavřel, že žalobce ve své nynější žádosti neuvedl nové skutečnosti neuplatněné bez
jeho zavinění v předchozím azylovém řízení. Proto je jeho žaloba nedůvodná.
[4] Rozsudek krajského soudu napadá nyní žalobce kasační stížností, již opírá o důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce tvrdí, že z pohovoru provedeného
žalovaným 30. 5. 2017 vyplývá, že jeho dluh v době první žádosti sice již objektivně existoval,
žalobce však tehdy ještě předpokládal, že jej bude schopen splatit. Proto obavy z vyhrožování
ze strany věřitelů sice reálně existovaly, žalobce je však nevnímal jako důvod k udělení
mezinárodní ochrany. Novou skutečností tedy z pohledu žalobce není samotná existence dluhu,
nýbrž (nyní nová) obava žalobce z vymáhání dluhu věřiteli. Domnívá se, že se krajský soud
dostatečně nezabýval těmito důvody, které jej k zamlčení dluhu vedly. Navrhuje zrušení rozsudku
napadeného kasační stížností a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost,
případně zamítnout. Zkrácení žalobce na jeho právech neguje, kasační námitky považuje
za nedůvodné, navíc obdobné s žalobními námitkami, které již byly vypořádány krajským
soudem.
[6] Nejvyšší správní soud především posoudil otázku přijatelnosti kasační stížnosti
(§104a odst. 1 s. ř. s.). Ve smyslu stabilizované judikatury tohoto soudu (viz například rozsudek
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39) je primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Pokud takové otázky kasační stížnost nenastoluje, nemůže svým významem
podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V posuzované věci zdejší soud důvody svědčící
o přijatelnosti kasační stížnosti žalobce neshledal.
[7] Dle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009-65 (citovaná judikatura dostupná z www.nssoud.cz) je hlavním smyslem
možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany postihnutí případů,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení
žadatele a které nemohl uplatnit během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Uvedené
podmínky mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávaní opakovaných žádostí. Judikatura Nejvyššího správního soudu rovněž
akcentuje vlastní odpovědnost žadatelů o mezinárodní ochranu za úplnost jejich azylového
tvrzení (tedy „azylového příběhu“). Povinnost tvrzení je podle závěrů ustálené judikatury zdejšího
soudu vždy na žadateli (srovnej rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86,
či rozsudek ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010 – 76.) Nelze navíc přehlédnout, že dle ustálené
judikatury problémy se soukromými osobami (zde věřiteli žalobce) vůbec nejsou tvrzením
svědčícím o azylově relevantním pronásledování, nepřistoupí-li k nim zároveň kvalifikovaná
neschopnost státu poskytovat před pronásledováním ze strany soukromých osob
ochranu (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, nebo rozsudek
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36). Krajský soud z žalobcova vysvětlení, proč existenci
dluhu v předchozí žádosti zamlčel, při svém rozhodování vycházel a přezkoumatelně osvětlil,
proč považuje toto tvrzení za nedůvodné. Vyjádřil i pochybnost o jeho pravdivosti.
[8] Kasační stížnost žalobce, respektive jeho případ, neobsahuje žádnou právní otázku,
kterou by bylo nutno zodpovědět v zájmu sjednocování judikatury. Nejvyšší správní soud
současně neshledal ani žádné zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele a zakládalo by tak přijatelnost kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl. Protože Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
bez zbytečného odkladu po jejím doplnění zástupkyní žalobce (srovnej závěry usnesení zdejšího
soudu ze dne 20. 6. 2012, čj. 6 Ads 73/2012-17), nerozhodoval o žádosti žalobce o přiznání
odkladného účinku.
[9] Kasační stížnost byla odmítnuta; Nejvyšší správní soud proto o nákladech řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (§60 odst. 3 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
[10] Ustanovené zástupkyni žalobce přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za jeden úkon
právní služby podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve výši 3100 Kč, a 300 Kč náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Zástupkyně žalobce (přes výzvu soudu) nijak nedoložila, zda je plátkyní DPH, proto nebyla
úhrnná částka odměny a náhrady hotových výdajů nijak navýšena. V souhrnu se tedy jedná
o částku 3.400 Kč, která bude zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce (stěžovatele)
nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. ledna 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu