ECLI:CZ:NSS:2018:4.ADS.176.2017:26
sp. zn. 4 Ads 176/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: AUTOKONEX, s.r.o.,
IČ 26319331, se sídlem Truhlářská 2463/16, Plzeň, zast. Mgr. Martinem Pechem, advokátem,
se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem
Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2016,
č. j. 9874/1.30/15-5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 A 82/2016 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba. Žalobou se domáhala zrušení shora uvedeného
rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Z obsahu spisového materiálu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti: Oblastní
inspektorát práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj (dále jen „prvostupňový orgán“) vykonal
u stěžovatelky kontrolu v rámci působnosti podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o inspekci práce“), předmětem
kontroly bylo dodržování povinností vymezených v §3 odst. 1 zákona o inspekci práce.
Kontrolovaným obdobím bylo období měsíce října roku 2013 až srpna roku 2014.
[3] Na základě kontrolního zjištění prvostupňový orgán dospěl k závěru, že bylo prokázáno,
že jednáním stěžovatelky byly naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu na úseku
náhrad, zakotveného v §27 odst. 1 zákona o inspekci práce, a správních deliktů na úseku
odměňování zaměstnanců upravených v §26 odst. 1 písm. c) a f) zákona o inspekci práce.
[4] Podle §26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního
deliktu na úseku odměňování zaměstnanců tím, že neposkytne zaměstnanci ve stanoveném
termínu mzdu nebo plat nebo některou její složku. Tím, že neposkytne zaměstnanci příplatek
za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, se dopustí
správního deliktu dle §26 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce. Podle odstavce 2 uvedeného
ustanovení lze za tento správní delikt uložit pokutu až do výše 2.000.000 Kč.
[5] Podle §27 odstavce 1 téhož zákona se práce právnická osoba dopustí správního deliktu
na úseku na úseku náhrad tím, že neposkytne zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu
nebo náhradu výdajů spojených s výkonem práce, ačkoli k tomu má povinnost podle zvláštního
právního předpisu. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení lze za tento správní delikt uložit
pokutu až do výše 200.000 Kč.
[6] Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 2. 11. 2015, č. j. 10236/6.30/15-26, bylo
rozhodnuto, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle §26 odst. 1 písm. f) zákona
o inspekci práce tím, že neposkytla zaměstnanci M. P. (dále jen „zaměstnanec“) příplatek za dobu
noční práce, a to nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku nebo jiné minimální výši. Příplatek
zaměstnanci náležel za práci, kterou vykonal ve specifikovaných dnech měsíce října, listopadu,
prosince roku 2013 a dále ledna a února roku 2014. Stěžovatelka tímto postupovala v rozporu s §
116 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.
[7] Stejným rozhodnutím prvostupňový orgán rozhodl, že stěžovatelka spáchala správní
delikt podle §26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce tím, že neposkytla zaměstnanci
příplatek za dobu práce v sobotu a v neděli, a to nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku nebo
v jiné minimální výši, kterou zaměstnanec vykonal ve specifikovaných dnech měsíce října,
listopadu a prosince roku 2013 a ledna a února 2014. Tímto porušila §118 odst. 1 zákoníku
práce.
[8] Nakonec prvostupňový orgán stěžovatelku postihnul za spáchání správního deliktu podle
§27 odst. 1 zák ona o inspekci práce. Neposkytla totiž zaměstnanci při skončení pracovního
poměru náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2013, a proto postupovala v rozporu
s §222 odst. 2 zákoníku práce. Za všechny shora uvedené delikty jí prvostupňový orgán uložil
pokutu ve výši 150.000 Kč.
[9] Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný
zamítl svým rozhodnutím, označeným v záhlaví. Konstatoval, že prvostupňový orgán postupoval
v souladu se zákonem, a dodal, že uložená pokuta ve výši 150.000 Kč odpovídá závažnosti
spáchaných správních deliktů.
[10] Proti rozhodnutí žalovaného brojila stěžovatelka žalobou u krajského soudu, který
ji napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že stěžovatelka namítala, že mezi ní a zaměstnancem
byl příplatek za noční práci i práci v sobotu a neděli sjednán mzdovým výměrem. Ze mzdového
výměru však nevyplývá, že by mezi ní a jejím zaměstnancem došlo ke sjednání jiné minimální
výše a způsobu určení příplatku podle §116 a §118 odst. 1, větou poslední, zákoníku
práce. Krajský soud současně přisvědčil závěrům prvostupňového orgánu i žalovaného,
že ani v případě, že by zaměstnanec byl s tímto mzdovým výměrem seznámen (jak dokládá
poznámka na mzdovém výměru „zaměstnanec seznámen dne 29. 3. 2012“), nemůže takové
„vzetí na vědomí“ nahradit zákonem požadovaný souhlas zaměstnance s jiným způsobem
sjednání minimální výše příspěvku a způsobu jeho určení.
[11] Krajský soud ani nepřisvědčil námitce, že při správním trestání stěžovatelky došlo
k porušení zásady ne bis in idem. Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že prvostupňový správní
orgán svým rozhodnutím ze dne 24. 10. 2013, č. j. 18720/6-30/13/14.3, ve spojení
s rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2014, č. j. 159/1.30/14/143, stěžovatelku postihoval
za jednání, kterých se dopustila v měsících listopadu a prosinci roku 2012. Mezi jednáními,
za která je sankcionována v nynější věci, a jednáním, za nějž byla prvostupňovým orgánem
trestána jeho rozhodnutím ze dne 24. 10. 2013, není dána blízká časová souvislost, a proto
se nemůže jednat o pokračující správní delikt.
[12] Nakonec krajský soud dodal, že je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného
je přezkoumatelné a že uložená pokuta není likvidační. Naopak uložená pokuta ve výši
150.000 Kč je adekvátní sankcí za deliktní jednání, která jsou stěžovatelce kladena za vinu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[13] Obsahově se kasační stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Stěžovatelka v ní navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[14] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že zaměstnanci příplatky za práci
v noci a o sobotách a nedělích nevyplácela. Připomněla, zaměstnanec vždy nastupoval do práce
ve 3:15 hod. ráno, s čímž byl seznámen před nástupem do zaměstnání. Příplatky za noční práci
i práci o víkendu byly součástí mzdového tarifu určeného mzdový výměrem, který zaměstnanec
podepsal dne 29. 3. 2012. Mzdový výměr obsahuje doložku, že součástí mzdového tarifu jsou
i příplatky podle §116 a §118 zákoníku práce. Takový postup není v rozporu se zákoníkem
práce, z něhož vyplývá, že za dobu noční práce přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek
nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku. Současně však zákoník práce uvádí, že je možné
sjednat jinou minimální výši příplatku i způsob jeho určení.
[15] Výtky správních orgánů, že uvedený výměr není zaměstnancem podepsán, jsou podle
stěžovatelky „neopodstatněné, jelikož v průběhu řízení předkládala i podepsaný dokument ze strany
zaměstnance“. Souhlas se mzdovým výměrem zaměstnanec potvrdil dne 14. 8. 2013 při jednání
s prvostupňovým orgánem. Podstatné také je, že zaměstnanec při rozvázání pracovního poměru
převzal zápočtový list s potvrzení o zaměstnání bez výhrad či připomínek.
[16] Stěžovatelka také namítá, že při jejím trestání došlo k porušení zásady ne bis in idem
a za totožné jednání jí byla uložena sankce. Připomíná, že byla podruhé postihnuta za stejný
správní delikt spáchaný ve vztahu k témuž zaměstnanci, aniž by bylo předchozí řízení
pravomocně skončeno.
[17] Nesouhlasí s krajským soudem, že jednání, které je jí kladeno za vinu, nemohlo
být kvalifikováno jako pokračující správní delikt. Na rozdíl od krajského soudu je přesvědčena,
že mezi jednáním, kterého se dopustila v měsících listopadu a prosinci roku 2012, a jednáním
v období října, listopadu, prosince roku 2013 a dále lednu a únoru roku 2014, je dána blízká
časová souvislost. Dále uvádí, že žalovaný nesprávně kvalifikoval její jednání jako „recidivu“.
Jednání, za které je postihována v nynějším případě, započala v době, kdy dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto v prvním případě (tj. rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne
24. 10. 2013, č. j. 18720/6-30/13/14.3, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 159/1.30/14/143).
[18] Krajský soud se podle stěžovatelky také dostatečně nevypořádal s její námitkou ohledně
likvidační výše pokuty. V žalobě namítala, že důsledku povinnosti zaplatit pokutu v předchozím
správním řízení (ve výši 50.000 Kč) musela částečně omezit provoz (linku, kterou obsluhoval
zaměstnanec P.), což krajský soud nevzal v potaz.
[19] Nakonec kasační stížnost obsahuje obecnou úvahu o tom, že každá sankce musí
zahrnovat složku individuální represe, ale i generální prevence, jelikož individuální prevence
působí jako prostředek prevence generální. Důsledky této úvahy pro projednávaný případ však
stěžovatelka blíže nekonkretizovala.
[20] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem. Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[22] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí
krajského soudu. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.).
[23] S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí
soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními
soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[24] Výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí,
z jehož obsahu je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Ostatně
proti závěrům krajského soudu v kasační stížnosti stěžovatelka věcně brojí, což by v případě
nepřezkoumatelnosti nebylo do důsledku možné.
[25] Namítaného pochybení spočívajícím v nedostatečném vypořádání námitky
o nepřiměřenosti výše pokuty se krajský soud nedopustil; naopak Nejvyšší správní soud
je přesvědčen, že krajský soud námitku dostatečně a přesvědčivě vypořádal na str. 7 napadeného
rozsudku. Předně uvedl, že stěžovatelka tvrzení o likvidační výši uložené pokuty uváděla pouze
v obecné rovině, což předurčilo rozsah, v jakém mohla být námitka krajským soudem
vypořádána. Současně dodal, že argumentace žalovaného (na str. 10 – 12 napadeného
rozhodnutí) i odůvodnění výše pokuty prvostupňovým orgánem (viz str. 9 prvostupňového
rozhodnutí) jsou dostatečné, vycházejí z dostupných podkladů, a tím pádem jsou
přezkoumatelné. Nakonec uvedl, že ani on na základě informací obsažených ve správním spise,
ani ze samotné žalobní argumentace neshledal, že by uložená pokuta byla likvidační a neadekvátní
vzhledem ke spáchanému deliktu.
[26] Poté soud přistoupil k posouzení námitky stěžovatelky, v níž uvádí, že správní orgány
i krajský soud nesprávně vyhodnotily, že příplatky za noční práci i práci o víkendu nebyly mezi
ní a jejím zaměstnancem platně sjednány mzdový výměrem.
[27] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, podle kterého uvedený mzdový
výměr (jenž je obsažen ve správním spisu) neprokazuje, že by ve shodě s §116 a §118 odst. 1
větou poslední zákoníku práce došlo mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnancem ke sjednání jiné
minimální výše a odlišnému způsobu určení příplatku, než stanoví zákon.
[28] Z uvedeného mzdového výměru vyplývá, že mzda zaměstnance se skládá ze mzdového
tarifu ve výši 10.000 Kč (nároková složka), osobního příplatku až do výše 7.000 Kč a prémií
ve výši 3.000 Kč (obě posledně uvedené složky jsou nenárokové). Ve mzdovém výměru
je dále uvedeno, že součástí mzdového tarifu jsou příplatky dle §116 a §118 zákoníku práce,
neboť se jedná o pravidelně se opakující práci. Mzdový výměr také obsahuje informaci,
že zaměstnanec s ním byl seznámen dne 29. 3. 2012, jeho podpis na mzdovém výměru však
uveden není. Podepsaný je pouze dodatek k pracovní smlouvě ze dne 31. 8. 2012, jenž ovšem
žádné ujednání o příplatcích za práci v noci a o víkendu neobsahuje.
[29] Z uvedeného plyne, že mzdový výměr nemůže představovat zákonem předvídanou
formu ujednání o příplatcích (viz §116 a §118 odst. 1 věta poslední zákoníku práce), protože
na něm chybí projev vůle zaměstnance. Ze své povahy je ostatně mzdový výměr nevhodnou
formou pro ujednání o „jiné minimální výši“ příplatků, protože se jedná o jednostranný právní
úkon zaměstnavatele.
[30] Zákon umožňuje, aby příplatky dle §116 a §118 zákoníku práce byly ujednány odchylně
od zákona, jenž sám stanoví výši příplatků 10 %. Jinou minimální výši a způsob určení příplatku
za noční práci nebo práci v sobotu a neděli je však podle výše uvedených ustanovení zákoníku
práce možné výhradně sjednat - zejména formou kolektivní nebo individuální smlouvy (nejčastěji
pracovní smlouvou, případně dodatkem k pracovní smlouvě). Podstatné je to, aby způsob a výše
příplatku byl skutečně sjednán, tj. byl výsledkem dvoustranného právního jednání, které beze
zbytku splňuje náležitosti právního jednání včetně náležitostí svobody a projevu vůle
zaměstnance [viz k tomu zejména §551 až 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), ve spojení s §4 zákoníku práce].
[31] Naopak není podstatné označení dokumentu, jímž dojde k odlišnému ujednání o výši
příplatku, což odpovídá zásadě, že právních jednání musí být vždy vykládáno podle svého obsahu
(§555 odst. 1 občanského zákoníku), nikoli podle formálního označení. A priori proto není
vyloučeno, aby byly příplatky sjednány v dokumentu označeném jako „mzdový výměr“; avšak dohoda
stran o odchylném ujednání by z něj musela být zřejmá a musela by vyhovovat náležitostem
uvedeným v předcházejícím odstavci tohoto rozsudku.
[32] Z textu §116 a §118 odst. 1, zákoníku práce je patrné, že jím stanovenou minimální
desetiprocentní výši příplatku nelze pokládat za nepodkročitelné minimum. To vyplývá z §116
odst. 1 zákoníku práce (resp. §118 odst. 1 zákoníku práce), který „[v]ýslovně zmocňuje ke sjednání jiné
(nikoli pouze vyšší) minimální výše příplatku. Zákonná úprava vychází z předpokladu, že povinná forma
„sjednání“ zajišťuje dostatečnou ochranu zaměstnanců. Možnost sjednat jinou minimální výši příplatku za noční
práci je nezbytným předpokladem pro praktickou aplikaci druhé části zmocnění, a to sjednat jiný způsob určení
příplatku. Jiným způsobem může být zejména určení příplatku konkrétní částkou, sjednanou jako minimální,
nebo pevná sazba příplatku“ (srov. Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, komentář, C.H.BECK 2015,
2. vydání, s. 681.). Odchylná úprava výše příplatků je tedy možná, avšak podstatné je, aby nedošlo
k vyprázdnění smyslu uvedených příplatků, jímž je poskytnutí zaměstnanci určité kompenzace
na to, že koná práci v časově ztíženém pracovním režimu. Nebylo by tedy možné sjednat
příplatek jen v nepatrné či symbolické výši.
[33] Ani námitka stěžovatelky, že při jejím trestání došlo k porušení zásady ne bis in idem,
jelikož za totožné jednání jí již byla uložena sankce, není důvodná.
[34] Zásada ne bis in idem, tj. právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, je vyjádřena
v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 4 od st. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval,
že ačkoliv uvedená ustanovení hovoří pouze o trestním stíhání či trestním řízení, danou zásadu
je třeba vztáhnout i na řízení o přestupcích a o správních deliktech (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 - 163). Z obou uvedených
ustanovení však vyplývá, že k porušení této zásady dojde pouze tehdy, pokud je osoba
postihována, přestože již byla potrestána předchozím pravomocným rozhodnutím soudu
či správního orgánu za týž skutek.
[35] Předpokladem uplatnění této zásady tedy je, aby byla dána totožnost skutku.
V projednávaném případě a však šlo o různé skutky, a tedy i odlišné správní delikty, než za které
byla postižena v předchozím správním řízení. Protiprávní jednání stěžovatelky v původním řízení
sice bylo kvalifikováno totožným způsobem jako v nynější věci, bylo zapříčiněno i porušením
stejných povinností ve vztahu ke stejnému zaměstnanci. Totožnost skutku však nemůže být dána
právě kvůli rozdílné době, kdy k deliktnímu jednání došlo (v rozmezí 10 měsíců a více).
[36] Současně je třeba přisvědčit krajskému soudu, že jednání stěžovatelky nemůže
být postiženo jako pokračující delikt. Trestněprávní teorie, kterou lze analogicky vztáhnout
i na problematiku správního trestání, totiž rozumí pod pokračováním v deliktu takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou
podstatu stejného deliktu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou
souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (§116 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
[37] To, aby se v daném případě jednalo o správní delikt pokračující, vylučuje značný časový
odstup postihovaných deliktních jednání (tj. 10 měsíců a déle), což také správně uvedl krajský
soud. Konstatoval, že zde chybí blízká časová souvislost mezi jednáními, za která je stěžovatelka
postihována v nynější věci (spadající do období měsíce října, listopadu, prosince roku 2013
a dále lednu a únoru roku 2014), a jednáním v měsících listopadu a prosinci roku 2012,
za něž byla prvostupňovým orgánem postihnuta na základě rozhodnutí ze dne 24. 10. 2013.
[38] S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a dodává, že ač nelze časovou
souvislost přesně vymezit maximální lhůtou, zpravidla se bude jednat o několik dnů či týdnů
(viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník, C.H. Beck 2012. 2. vydání. s. 1287 – 1297). Kromě toho
posouzení jednání jako pokračování v trestném činu vylučuje skutečnost, že mezníkem, který
pokračování v trestném činu ukončuje, je podle teorie trestního práva sdělní trestního obvinění,
které lze v projednávaném případě analogicky přirovnat ke sdělení výsledku kontroly provedené
prvostupňovým správním orgánem v původním správním řízení, což bylo dříve, než stěžovatelka
započala s jednáním, které je jí kladeno za vinu v nynější věci.
[39] Nakonec soud dodává, že stěžovatelka nevysvětlila, proč v pasáži o nepřiměřenosti
uložené sankce uvádí, že každá sankce musí zahrnovat jak složku individuální represe,
ale i generální prevence. S tímto tvrzení lze sice v obecnosti souhlasit, ale chybí zde tvrzení
stěžovatelky, jakým způsobem uložená sankce tuto zásadu porušuje. Soud se proto v souladu
s dispoziční zásadou správního soudnictví touto námitkou dále nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Žalobkyně se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[41] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neměla ve věci
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu