ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.120.2018:41
sp. zn. 4 Afs 120/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Rybářství Třeboň a.s.,
se sídlem Rybářská 801, Třeboň, zast. JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem, se sídlem
V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2017,
č. j. 28604/17/5000-10470-703359, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2018, č. j. 51 Af 30/2017 - 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2018,
č. j. 51 Af 30/2017 - 32, se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 28604/17/5000-10470-703359,
ze dne 23. 6. 2017, se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství ze dne 23. 6. 2017, č. j. 28604/17/5000-10470-703359, je žalovaný
po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20.342 Kč do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Trnky, Ph.D.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 6. 2017, č. j. 28604/17/5000-10470-703359, zamítl
odvolání a potvrdil platební výměr ze dne 28. 6. 2016, č. j. 1518403/16/2200-31472-304751,
kterým Finanční úřad pro Jihočeský kraj podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů, a podle §44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rozpočtových
pravidlech“), vyměřil žalobkyni za porušení rozpočtové kázně odvod do státního rozpočtu
ve výši 45.625 Kč.
[2] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedl, že žalobkyně byla povinna využít
dotaci v souladu s rozhodnutím o udělení dotace, jehož součástí byly i závazné podmínky čerpání
dotace. Předeslal, že se žalobkyně dopustila závažného porušení zásad výběrového řízení,
což odůvodňuje maximální sazbu odvodu ve výši 25 % poskytnuté dotace. Doplnil,
že poskytovatel dotace určil výši sazby odvodu za porušení rozpočtové kázně samostatně,
nezávisle na rozhodnutí Evropské komise ze dne 19. 12. 2013, C(2013) 9527. Navázal, že správce
daně zvolil sazbu odvodu ve výši 25 %, neboť žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo s termínem
počátku realizace o tři měsíce pozdějším, než uvedla v podmínkách veřejné zakázky.
I s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o poměrně specifický projekt, mohly existovat subjekty,
které by se bývaly mohly projektu zúčastnit. Podotkl, že výše odvodu odpovídá, byť pro správce
daně nebylo závazné, rozhodnutí Evropské komise ze dne 19. 12. 2013, C(2013) 9527. Žalovaný
k námitce žalobkyně, že předpokládala vydání rozhodnutí do konce roku 2011 a že veškeré kroky
konzultovala s poskytovatelem dotace, konstatoval, že pokud by tomu tak skutečně bylo,
tak by žalobkyně věděla, že rozhodnutí o poskytnutí dotace do konce roku 2011 vydáno nebude.
Žalobkyně tedy mohla výběrové řízení zrušit či zveřejnit změnu termínu realizace projektu
a umožnit se zúčastnit výběrového řízení i dalším subjektům. Rozhodnutí o poskytnutí dotace
bylo vydáno a žalobkyní podepsáno dne 30. 3. 2012 s tím, že žalobkyně smlouvu o dílo
s dodavatelem uzavřela až dne 2. 4. 2012, přičemž až do tohoto dne nebylo výběrové řízení
ukončeno. Za dodržování podmínek poskytnutí dotace byla odpovědná výlučně žalobkyně,
nikoliv poskytovatel dotace, když termín realizace projektu od 2. 1. 2012 si nastavila sama
žalobkyně. Žalovaný doplnil, že pokud žalobkyně nakonec dotaci obdržela, byla povinna
dodržovat dotační podmínky i podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace. Odkazy na rozsudky
Nejvyššího správního soudu žalovaný pro značné skutkové odlišnosti nepřijal. Rozhodnutí
správce daně shledal správné a zákonné, a proto odvolání zamítl a výše uvedený platební výměr
potvrdil.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 51 Af 30/2017 - 32,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Shledal pochybení žalobkyně závažným,
neboť ta porušila jednu ze základních zásad výběrového řízení, za což jí správce daně zákonně
vyměřil odvod ve výši 25 %. Žalobkyně se zavázala provést výběrové řízení v souladu se zásadou
rovného zacházení s tím, že termín zahájení realizace projektu na den 2. 1. 2012 si stanovila
v zadávací dokumentaci samostatně. Proto bylo pouze na ní, aby smlouvu uzavřela ve shodě
s podmínkami výběrového řízení. Ve smlouvě o dílo však byl uveden termín zahájení realizace
projektu od 2. 4. 2012, což je v rozporu s podmínkou uvedenou v Pravidlech pro poskytnutí
dotace na projekty OP Rybářství na období 2007 - 2013, podle kterých počátek účinnosti
smlouvy měl odpovídat údajům ze zadávací dokumentace. Krajský soud uvedl, že správce daně
správně postupoval podle přílohy č. 3 změnového rozhodnutí o poskytnutí dotace č. 2 ze dne
4. 5. 2016, neboť toto změnové rozhodnutí bylo vydáno na žádost žalobkyně, která jeho obsah
odsouhlasila. Nadto, tímto rozhodnutím byla žalobkyni pouze prodloužena lhůta ke splnění účelu
poskytnuté dotace do 30. 6. 2015 a taktéž změněna příloha č. 3. Samotné povinnosti a podmínky
poskytnuté dotace byly stanoveny původním rozhodnutím ze dne 30. 3. 2012 a k jejich změně
změnovými rozhodnutími v žádném směru nedošlo. Krajský soud poukázal na to, že součástí
rozhodnutí ze dne 30. 3. 2012 byla tabulka snížených odvodů za porušení rozpočtové kázně
v důsledku porušení pravidel pro zadávání zakázek, podle které bylo možné za porušení zásady
rovného zacházení uložit snížení odvodu ve výši 10 % až 25 % z částky dotace. Námitku
retroaktivní aplikace finanční opravy na základě rozhodnutí ze dne 4. 5. 2016 proto soud
neshledal důvodnou. Krajský soud doplnil, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné.
Dále zdůraznil, že žalovaný žalobkyni vysvětlil, jakého porušení se dopustila, že byla za řádné
plnění podmínek dotačního programu odpovědná výlučně ona samotná a že odpovědnosti
ji nezbavuje ani poskytnutí finančních prostředků až rozhodnutím ze dne 31. 3. 2012. Krajský
soud navázal s tím, že se žalobkyně měla danému rozhodnutí přizpůsobit a provést nové
výběrové řízení. Shledal výši odvodu přiměřenou okolnostem případu. Jelikož se žalobkyně
nedopustila správního deliktu, nemohl z povahy věci rozhodnout o moderaci uloženého odvodu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítla, že nebyla v době realizace výběrového řízení zadavatelem ve smyslu §2
odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť v dané době neexistovalo žádné
rozhodnutí o poskytnutí dotace, a proto nemusela ani plnit podmínky pro realizaci výběrového
řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Závazné postupy nadto stěžovatelce určilo
až rozhodnutí o poskytnutí dotace, které obdržela po skončení výběrového řízení, a proto
je nebyla povinna v rámci realizace výběrového řízení dodržovat. Ostatně smlouvu o dílo
uzavřela dne 2. 4. 2012 s tím, že rozhodnutí o poskytnutí dotace jí bylo doručeno teprve dne
6. 4. 2012, tedy v době uzavření zmíněné smlouvy ještě nebyla příjemcem dotace, a nemohla
tudíž ani porušit podmínky jejího poskytnutí. Nastíněné otázky jak daňové orgány, tak
krajský soud posoudily nesprávně. Své závěry stěžovatelka podpořila i odkazem na rozhodnutí
Ministerstva financí z roku 2011, č. j. 904/33 890/2011-124, které její právní názor o nemožnosti
sankcionování jednání proběhnuvšího před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace potvrzuje.
Stěžovatelka odmítla názor krajského soudu, že její odkaz na naposledy uvedené rozhodnutí byl
v rámci žaloby nepřípadný. Stěžovatelka ve skutečnosti nenamítala, že by došlo k nepřípustné
retroaktivní aplikaci individuálního právního aktu, ale že došlo k rozporu s rozhodovací praxí
Ministerstva financí, podle které nemůže být shledáno jako porušení rozpočtové kázně jednání
proběhnuvší před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace. Stěžovatelka odmítla, že by jakkoliv
porušila zásadu rovného zacházení, pokud s vítězným uchazečem uzavřela smlouvu o dílo
s termínem realizace od 2. 4. 2012, neboť tím nebránila dalším uchazečům zúčastnit
se výběrového řízení a podat do jeho ukončení nabídku. Ostatně pozdější termín realizace
stěžovatelka zvolila v důsledku zpoždění ze strany poskytovatele dotace, které nijak nemohla
ovlivnit. Stěžovatelka nadto z bodu 4.4 Závazných postupů dovodila, že povinnost dodržování
zásady rovného zacházení je omezena na dobu do uplynutí lhůty pro podání nabídek a následné
její kroky již tomuto kritériu nepodléhaly, neboť rovnost už byla zajištěna. Navázala,
že jak daňové orgány, tak ani krajský soud dostatečně nevysvětlily, proč byl uložen odvod
v nejpřísnější výši. Zdůvodnění, že k takovému uložení došlo v důsledku posunutí počátku
smlouvy o dílo o tři měsíce, což je porušení závažné, nepostačuje.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v rámci žaloby neuváděla
argumentaci, že v době, kdy probíhalo výběrové řízení, nebyla vůbec zadavatelem ve smyslu §2
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Související námitky uvedené v kasační stížnosti jsou proto
nepřípustné. Podle žalovaného je zjevné, že stěžovatelka byla na základě rozhodnutí o poskytnutí
dotace povinna v rámci výběrového řízení postupovat v souladu se zákonem o veřejných
zakázkách a měla smlouvu o dílo uzavřít v souladu se zadávací dokumentací, ve které si termín
zahájení realizace projektu stanovila na den 2. 1. 2012. Dále podotkl, že správce daně provedl
daňovou kontrolu z podnětu Ministerstva zemědělství, jehož součástí byla mimo jiné „Zpráva
o auditu operace č. OPR/2015/O/048“, ve které se poukazuje na nedostatky u veřejné zakázky
malého rozsahu a nezpůsobilé výdaje ve výši 182.500 Kč. Doplnil, že účelem zadávacího řízení je
vymezit okruh uchazečů pro účely uzavření smlouvy a vybrat vhodného dodavatele
prostřednictvím kvalifikačních předpokladů a předem stanovených hodnotících kritérií. Navázal,
že stěžovatelka měla posunutí termínu zahájení realizace o tři měsíce prokazatelně zveřejnit nebo
výběrové řízení zrušit a vyhlásit nové výběrové řízení s posunutím termínu o tři měsíce. Žalovaný
poukázal na první odstavec přílohy č. 3 Změnového rozhodnutí o poskytnutí dotace č. 2 ze dne
4. 5. 2016, podle kterého, „má-li dotčené nedodržení pravidel odrazující účinek na potencionální uchazeče
nebo vede-li toto nedodržení k zadání zakázky jinému uchazeči, než kterému měla být z adána, je to silný
ukazatel, že jde o porušení závažné“. Jelikož žalovaný shledal v postupu stěžovatelky porušení zásady
rovného zacházení jakožto jedné ze základních zásad výběrového řízení spočívající v tom,
že posunula termín realizace projektu v rámci smlouvy o dílo o tři měsíce oproti zadávací
dokumentaci, což je závažné porušení jedné ze základních zásad výběrového řízení, uložil správce
daně správně odvod ve výši 25 %. Stěžovatelka svým postupem zúžila okruh potenciálních
zájemců, a tím snížila i efektivitu soutěžního prostředí. Nejvyššímu správnímu soudu
proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud ze spisové dokumentace daňových orgánů zjistil následující
skutečnosti:
[9] Správce daně provedl u stěžovatelky daňovou kontrolu, aby zjistil rozhodné skutečnosti
pro stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně u dotace poskytnuté Ministerstvem
zemědělství na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace reg. č. CZ 1.25/3.4.00/11/00387 ze dne
30. 3. 2012. Podmínky čerpání dotace, kromě uvedeného rozhodnutí, stanovovalo i změnové
rozhodnutí o poskytnutí dotace č. 1 ze dne 23. 4. 2013, kterým byl rozšířen bod 6. plněním
monitorovacích indikátorů a část IV – sankce – bod 2. Stěžovatelka obdržela dotaci ve výši
1.527.000 Kč, z toho 1.145.250 Kč (75 %) tvořily prostředky ze státního rozpočtu
na předfinancování výdajů, které mají být kryty z prostředků Evropské unie, a 381.750 Kč (15 %)
jakožto prostředky národního spolufinancování ze státního rozpočtu. Dotace byla poskytnuta
za účelem realizace projektu „Komplexní systém kvality vody v rybnících - klíčový nástroj
pro efektivní produkci ryb.“ Podle správce daně došlo podle §3 písm. e) zákona o rozpočtových
pravidlech k neoprávněnému použití poskytnutých prostředků, a tím k porušení rozpočtové
kázně podle §44 odst. 1 písm. v) téhož zákona, neboť stěžovatelka posunula v rámci smlouvy
o dílo uzavřené s vítězem výběrového řízení zakázky na realizaci výše uvedeného projektu
v rozporu se zadávací dokumentací začátek termínu zahájení realizace zakázky z 2. 1. 2012
na 2. 4. 2012. Správce daně uložil stěžovatelce odvod do státního rozpočtu za porušení
rozpočtové kázně v maximální výši 45.625. Kč, tj. 25 % z podílu příspěvku ze státního rozpočtu.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky, že v době, kdy probíhalo
výběrové řízení, nemusela plnit podmínky zákona o veřejných zakázkách, neboť ještě nebyla
zadavatelem veřejné zakázky, jsou podle §109 odst. 5 s. ř. s. nepřípustné, neboť je stěžovatelka
neuplatnila v rámci žalobního řízení. I přes tuto skutečnost Nejvyšší správní soud uvádí,
že tato argumentace není správná. Okamžikem přijetí dotace totiž stěžovatelka přistoupila
na všechny dotační podmínky, jakkoliv o jejím poskytnutí bylo rozhodnuto až po ukončení
výběrového řízení. Za situace, kdy jednou z dotačních podmínek bylo provedení výběrového
řízení v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, bylo povinností stěžovatelky,
která, byť v dané době ještě formálně příjemcem dotace nebyla, provést výběrové řízení
v souladu s naposledy uvedeným zákonem. Podle Nejvyššího správního soudu je zcela na vůli
žadatelů o dotaci, zda o ni požádají či nikoliv. Pokud však dotaci přijmou, musí plnit dotační
podmínky, které mohou vyžadovat splnění určitých podmínek i před samotným poskytnutím
dotace, k čemuž však v plném rozsahu u stěžovatelky nedošlo.
[11] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda se stěžovatelka dopustila porušení rozpočtové
kázně a zda jí případně byl uložen odvod za její porušení rozpočtové kázně v odpovídající výši.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že smyslem právní úpravy poskytování dotací
z veřejných rozpočtů je jejich řádné a zákonné využití výhradně na zamýšlený účel v souladu
s obecně prospěšným zájmem. Vždy je potřebné poměřovat rozsah a míru závažnosti porušení
stanovených podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014,
č. j. 4 As 117/2014 - 39).
[12] Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka porušila rozpočtovou kázeň, neboť v rozporu
se zadávací dokumentací uzavřela s vítězem výběrového řízení smlouvu o dílo, která stanovila
o tři měsíce pozdější termín realizace (konkrétně od 2. 4. 2012 namísto od 2. 1. 2012),
oproti informacím uvedeným v zadávací dokumentaci. Takové jednání nebylo v souladu
se zákonem o veřejných zakázkách a porušovalo zásadu rovnosti účastníků výběrového řízení,
neboť v případě, že by výběrové řízení proběhlo s tím, že by termín realizace byl přímo stanoven
od 2. 4. 2012, mohly by se jej zúčastnit i jiné subjekty.
[13] Navzdory tomu, že se Nejvyšší správní soud ztotožnil s daňovými orgány i krajským
soudem, že došlo k porušení rozpočtové kázně, s jejich názorem, že se jedná o natolik závažné
jednání ospravedlňující stanovení odvodu v maximální možné výši, se však již v kontextu
projednávané věci ztotožnit nemohl.
[14] V nyní posuzované věci má Nejvyšší správní soud za to, že byť došlo k porušení zásady
transparentnosti, nejednalo se o porušení natolik závažné, aby odůvodnilo uložení odvodu
v nejvyšší možné výši. Podmínky udělení dotace pro porušení zásady transparentnosti
při zadávání zakázek spočívající v porušení zásady rovného zacházení umožňoval daňovým
orgánům uložit odvod v rozmezí 10 % - 25 % z částky dotace s tím, že nejvyšší možný odvod
by měl odpovídat nejzávaznějšímu porušení. Podle Nejvyššího správního soudu je nesporné,
že stěžovatelka skutečně pochybila, jestliže v rozporu se zadávací dokumentací uzavřela s vítězem
výběrového řízení smlouvu o dílo, která stanovila o 3 měsíce pozdější termín počátku realizace,
oproti informacím uvedeným v zadávací dokumentaci. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje,
že tuto změnu stěžovatelka zjevně neprovedla se záměrem zvýhodnit některý ze subjektů
účastnících se výběrového řízení, popř. jiné potenciální účastníky výběrového řízení vyloučit.
Naopak důvodem jejího postupu bylo zachování dostatečného časového prostoru pro realizaci
samotného projektu, jehož délka byla stanovena na 2 roky a kterou tak chtěla stěžovatelka
pro vítěze výběrového řízení zachovat, o čemž svědčí skutečnost, že předmětnou smlouvu
uzavřela takřka obratem poté, co jí byla sdělena informace o přidělení dotace. Nejvyšší správní
soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka o dotaci zažádala s časovým předstihem před prvotně
plánovaným termínem zahájení realizace projektu samého, a pokud by o jejím přidělení
poskytovatel dotace rozhodl před tímto termínem, pravděpodobně nemuselo vůbec k porušení
rozpočtové kázně dojít. Tato okolnost nicméně nemůže zcela ospravedlnit, že stěžovatelka
uzavřela smlouvu v rozporu se zadávací dokumentací. Přesto však měla být hodnocena
jako skutečnost, která prokazuje, že stěžovatelka nejednala se záměrem zvýhodnit některého
z účastníků výběrového řízení, ale že celý projekt plánovala započít až po přidělení dotace. Podle
Nejvyššího správního soudu je takový přístup racionální a daňové orgány k tomu měly
při úvahách o výši odvodu za porušení rozpočtové kázně přihlédnout. Závažnost jednání
stěžovatelky snižuje i ta skutečnost, že se jednalo o poměrně specifický projekt s tím, že v rámci
výběrového řízení připadala v úvahu účast jen velmi omezeného množství subjektů. Okruh
potenciálně znevýhodněných subjektů tedy nebyl příliš velký. Podle Nejvyššího správního soudu
tak daňové orgány i krajský soud při svých úvahách o výši odvodu nepřihlédly ke skutečnostem,
které mohly mít pro stěžovatelku polehčující charakter. Z tohoto důvodu přistoupil Nejvyšší
správní soud ke zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalovaného s tím, že žalovaný
v dalším řízení znovu posoudí okolnosti případu a přihlédne i ke skutečnostem, které mohou vést
k uložení nižšího odvodu, než maximálního možného.
[15] Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že krajský soud správně posoudil návrh
stěžovatelky na moderaci výše odvodu s tím, že v projednávané věci moderační právo soudu
nepříslušelo, neboť odvod za porušení rozpočtové kázně nemá povahu trestu za správní delikt.
Tento závěr Nejvyšší správní soud konstatoval již dříve kupříkladu v rozsudku ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 5 As 95/2014 - 46.
IV. Závěr
[16] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Jelikož už v žalobním řízení zde byly dány důvody
pro zrušení rozhodnutí žalovaného o odvolání, soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit
nic jiného, než rozhodnutí žalovaného zrušit. Povaha věci tak umožňuje, aby Nejvyšší správní
soud o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. současně
se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí žalovaného
o odvolání a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s.
použitého přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[17] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o dané věci rozhoduje, a proto musí
rozhodnout i o náhradě nákladů celého soudního řízení. O náhradě nákladů řízení před Krajským
soudem v Českých Budějovicích a řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že stěžovatelka má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila,
neboť měla ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 věta první za použití §120 s. ř. s.).
[18] Důvodně vynaložené náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši
3.000 Kč a za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč a dále odměna za zastupování advokátem.
Odměna za zastupování advokátem v žalobním řízení byla určena podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za dva úkony právní služby poskytnuté
stěžovatelce v žalobním řízení (převzetí zastoupení, podání žaloby) v celkové výši 6.200 Kč.
Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč
za každý z uvedených dvou úkonů, celkem 600 Kč. Odměna za zastupování advokátem za řízení
o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovatelce v řízení o kasační
stížnosti (vyhotovení kasační stížnosti) v celkové výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů
(režijní paušál) činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu celkem 300 Kč. Zástupce stěžovatelky je
plátcem daně z přidané hodnoty, proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 2.142 Kč,
tj. 21 % z částky 10.200 Kč.
[19] Nejvyšší správní soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě v celkové výši 20.342 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Trnky, Ph.D.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu