ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.229.2018:26
sp. zn. 4 Afs 229/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. V. L., zast. Mgr. Petrem
Janečkem, advokátem, se sídlem Dr. Foustky 717, Kladno, proti žalovanému: Finanční úřad pro
Středočeský kraj, se sídlem Žitná 12, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2016,
č. j. 1625784/16/2110-00540-201353, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 45 Af 28/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Janečkovi, advokátovi, se sídlem
Dr. Foustky 717, Kladno, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v částce celkem 3.400 Kč, která
mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Dne 13. 1. 2016 vydal žalovaný exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů
pod č. j. 66980/16/2110-00540-201353, kterým uložil České správě sociálního zabezpečení
provádět daňovou exekuci srážkami z důchodu žalobce až do výše 350.240 Kč (částka 343.374
představuje daňový nedoplatek a částka 6.866 Kč představuje exekuční náklady). V podání
ze dne 1. 2. 2016 označeném jako „návrh na zastavení exekuce“, žalobce popsal důvody,
na základě nichž má za to, že žalovaný musí evidovat na žalobcově daňovém účtu přeplatek
přesahující 20.000 Kč, a namítá nezákonnost dodatečného vyměření daně za rok 1997. V podání
ze dne 25. 2. 2016 označeném jako „doplnění návrhu na zastavení exekuce“ žalobce uvádí,
že mu není jasné, čeho se exekuční příkaz ze dne 13. 1. 2016 týká. Přestože se v něm
uvádí, že vymáhaná částka je příslušenstvím k dodatečnému platebnímu výměru, žalobce
má za to, že již splatil vše, co na dani dlužil, a má výhrady k tomu, že je mu stále na základě
exekučního příkazu sráženo z důchodu.
[2] Dne 19. 4. 2016 vydal žalovaný v záhlaví uvedené rozhodnutí, v němž uvedl,
že předcházející žalobcova podání posoudil jako námitky proti exekučnímu příkazu ze dne
13. 1. 2016. Žalovaný námitku žalobce zamítl. Konstatoval, že námitkami týkajícími se vzniku
nedoplatku se již nelze v rámci exekučního řízení zabývat; ostatně proti rozhodnutí o doměření
daně a vyměření daňového penále již žalobce opravnými prostředky brojil, avšak neúspěšně.
Žalovaný dal žalobci za pravdu, že mu bylo v minulosti nedopatřením strženo o 47.052 Kč navíc,
z neoprávněně stržené částky mu však žalovaný přiznal úrok ve dvojnásobné výši repo sazby
a použil jej na uhrazení jiných daňových nedoplatků žalobce. Poté uvedl, že žalobcův
současný daňový nedoplatek vymáhaný prostřednictvím exekučního příkazu ze dne 13. 1. 2016
představuje daňové penále ve výši 343.374 Kč (platební výměr na daňové penále
č. 138660/06/030913/1400), daňové penále ve výši 333 Kč (platební výměr na daňové penále
č. 163762/09/030915201767) a daňové penále ve výši 7.561 Kč (platební výměr na daňové
penále č. 178633/08/030913/1400).
[3] Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2016,
č. j. 1625784/16/2110-00540-201353 a dále proti vyrozumění žalovaného ze dne
3. 6. 2016, č. j. 2968207/16/2110-51521-201341, a proti exekučnímu příkazu žalovaného
č. j. 66980/16/2110-00540-201353. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2016,
č. j. 45 Af 21/2016 – 26, řízení o žalobě proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného
a proti výše uvedenému vyrozumění vyloučil k samostatnému projednání.
[4] Žalobce v žalobě vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým žalovaný rozhodl o jeho námitce
a poukázal na okolnosti vzniku daňového nedoplatku (členství žalobce ve sdružení fyzických
osob s Ing. Č. a spory, které s ním žalobce měl).
[5] Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval,
že k žalobním bodům nově uplatněným v doplnění žaloby ze dne 1. 3. 2017 a v replice ze dne
3. 7. 2017 nepřihlížel, neboť posledním dnem dvouměsíční lhůty pro jejich uplatnění byl pátek
18. 11. 2016.
[6] Krajský soud shledal, že žalobce v uplatněných žalobních bodech popsal genezi vzniku
svých daňových nedoplatků a historii soukromoprávního sporu se svým někdejším společníkem
ve sdružení fyzických osob a uvedl důvody, na základě kterých má za to, že dodatečný platební
výměr a stanovení daňového penále byly vydány v rozporu se zákonem. Jinými slovy směřuje
své žalobní námitky do zákonnosti exekučních titulů, nebo obecně do nalézacího řízení.
Okolnosti týkající se vyměřovacího řízení však již v situaci, kdy je žalobou napadeno rozhodnutí
vydané v exekučním řízení, nelze přezkoumávat. V této souvislosti poukázal na závěry uvedené
v usnesení NSS ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 75, a rozsudcích téhož soudu
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 As 138/2014 - 39.
[7] Obecně uplatněné námitce, že údaje v exekučním příkazu jsou zatíženy řadou chyb,
krajský soud nepřisvědčil, jelikož v exekučním příkazu nenalezl žádné chyby, tím méně takové,
které by způsobily jeho nezákonnost.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal
nesprávnost argumentace krajského soudu, že upřesnění žaloby ze dne 1. 3. 2017, resp. replika
ze dne 3. 7. 2017, obsahují nové žalobní body. Podle stěžovatele jeho podání ze dne 1. 3. 2017
není doplněním žaloby o nové žalobní body, ale pouze upřesněním stávající žaloby. Stěžovatel
totiž již v žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť v době jeho vydání
nebyla vyřešena šest let vratka přeplatku ve výši 47.000 Kč, nebyly vyčísleny úroky z prodlení
ve výši cca 42.000 Kč a nebyl opraven jeho daňový účet.
[9] Krajskému soudu nelze podle stěžovatele přisvědčit, že lhůta pro uplatnění žalobních
bodů uplynula pouhé tři dny po doručení usnesení zástupci žalobce, který mu byl v souladu s §35
odst. 8 s. ř. s. ustanoven z důvodu nezbytnosti k ochraně jeho práv, když výklad krajského soudu
by ochranu práv žalobce v soudním řízení de facto znemožnil.
[10] Stěžovatel je tudíž přesvědčen o tom, že krajský soud se měl argumentací uvedenou
v jeho podání ze dne 1. 3. 2017 a v návazné replice zabývat, a pokud ji bez dalšího přešel, zkrátil
procesní práva žalobce.
[11] V další námitce stěžovatel namítl, že rozsudek krajského soudu byl nesprávně vydán
bez nařízení jednání. Přípis nalézacího soudu obsahující výzvu k vyjádření se k možnosti vydat
rozsudek bez nařízení jednání totiž měl krajský soud s ohledem na §42 odst. 2 větu druhou s. ř. s.
doručit přímo stěžovateli, a nikoli pouze jeho právnímu zástupci.
[12] Stěžovatel dále zpochybnil, že krajský soud vycházel ze skutkového a právního stavu
ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, neboť v době vydání exekučního příkazu neměl
žalovaný vůbec vyřešen přeplatek stěžovatele z roku 2010 ve výši 47.052 Kč, nebyly vyčísleny
úroky z prodlení přesahující částku 42.000 Kč a nebyl zpracován daňový účet žalobce.
Výše exekvovaných částek nemohla být proto správně stanovena a rozhodnutí žalovaného
tak nebylo „projednatelné“.
[13] Závěrem stěžovatel namítl, že rozhodnutí žalované je ve smyslu §105 odst. 2 písm. b) a c)
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, stiženo nicotností, k čemuž měl krajský soud přihlédnout
i bez výslovného návrhu stěžovatele.
[14] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ke kasační stížnosti nebude vyjadřovat.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že doplnění žaloby ze dne 1. 3. 2017,
resp. replika ze dne 3. 7. 2017 neobsahují nové žalobní body a představují pouze upřesnění
žaloby. Z obsahu doplnění žaloby Nejvyšší správní zjistil, že v něm stěžovatel uvedl,
že posouzení jeho podání ze dne 1. 2. 2016 a jeho doplnění ze dne 25. 2. 2016 toliko
jako námitky vznesené podle §159 daňového řádu bylo nesprávné a nezákonné, neboť podání
žalobce mělo být podle svého obsahu posouzeno jako návrh na zastavení exekuce podaný
ve smyslu §181 odst. 2 daňového řádu. V replice pak stěžovatel dále poukázal na nesprávný
úřední postup při vymáhání daňového nedoplatku, provádění nezákonných srážek převodem
řádně provedených plateb nových daní do exekucí vymáhané daně a skutečnost, že již penále
za rok 1997 bylo stěžovateli vyměřeno nicotným rozhodnutím. Z uvedených námitek stěžovatel
v žalobě namítal pouze nezákonnost při stanovení daňového nedoplatku, na což poukazuje
také v kasační stížnosti. S touto námitkou se krajský soud řádně vypořádal, když uvedl,
že okolnosti týkající se vyměřovacího řízení nelze přezkoumávat v exekučním řízení. Zbývající
výše uvedené námitky stěžovatel v žalobě nevznesl, jedná se tudíž vskutku o nové žalobní body
a nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatele, že představují upřesnění žaloby.
[17] V případě námitky stěžovatele, v níž krajskému soudu vytýkal nesprávné určení lhůty
pro uplatnění žalobních bodů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. musí být žalobní body uvedeny ve lhůtě pro podání žaloby (která podle §72 odst. 2 s. ř. s.
činí dva měsíce) a jejich rozšíření je podle odst. 2 téhož ustanovení možné pouze ve lhůtě
pro podání žaloby. Posledním dnem lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. pro podání žaloby
v posuzované věci byla středa 29. 6. 2016, přičemž žaloba byla podána dne 27. 6. 2016.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v žalobě požádal o ustanovení advokáta, neběžela podle
§35 odst. 9 s. ř. s. lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení (a uplatnění žalobních bodů).
Tato lhůta znovu počala běžet okamžikem nabytí právní moci usnesení krajského soudu ze dne
10. 11. 2016, č. j. 45 Af 28/2016 – 12, jímž byl stěžovateli ustanoven zástupce Mgr. Petr Janeček,
tj. dne 15. 11. 2016 a uplynula dne 18. 11. 2016, neboť poslední den lhůty připadl na svátek
17. 11. 2016. Jestliže tedy stěžovatel nové žalobní body doplnil v podání ze dne 1. 3. 2017
a následně v replice k vyjádření žalovaného ze dne 4. 7. 2017, učinil tak až po lhůtě pro podání
žaloby, v níž je mohl uplatnit. Krajský soud proto nepochybil, když s ohledem na skutečnost,
že žaloba stěžovatele obsahovala žalobní body, již k těmto nově uplatněným žalobním bodům
nepřihlížel. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele,
že se krajský soud měl argumentací uvedenou v jeho podání ze dne 1. 3. 2017 a v návazné replice
zabývat. Stejně tak není důvodná námitka, že postupem krajského soudu došlo ke zkrácení
procesních práv stěžovatele, neboť postup krajského soudu byl v souladu se zásadou koncentrace
řízení, která znemožňuje po uplynutí stanovené doby rozšiřovat žalobu o další žalobní body.
[18] K námitce, v níž stěžovatel s poukazem na §42 odst. 2 s. ř. s. krajskému soudu vytknul,
že rozsudek krajského soudu byl nesprávně vydán bez nařízení jednání, jelikož výzva k vyjádření
se k možnosti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nebyla doručena přímo stěžovateli
ale pouze jeho zástupci, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť jak již zdejší soud konstatoval
v rozsudku ze dne 7. 9. 2005, č. j. 4 Azs 471/2004 - 55, je-li účastník v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu před krajským soudem zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, doručuje se výzva podle §51
odst. 1 s. ř. s. pouze tomuto zástupci; nejedná se o záležitost, kdy by měl účastník řízení něco osobně vykonat.
[19] Nesouhlas stěžovatele s některými skutečnostmi a závěry uvedenými v napadeném
rozhodnutí žalovaného neznamená, že by krajský soud nevycházel ze skutkového a právního
stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Ze strany krajského soudu tedy nedošlo
k porušení §75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[20] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodnutí žalovaného je stiženo
nicotností ve smyslu §105 odst. 2 písm. b) a c) daňového řádu, tj. trpí vadami, jež je činí zjevně
vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným a je vydáno na základě jiného
nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně. Stěžovatel nicméně neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, v nichž spatřuje nicotnost rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud
proto k této obecné námitce stěžovatele konstatuje, že ji neshledal důvodnou, neboť rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno věcně a místně příslušným správcem daně a bylo řádně, logicky
a srozumitelně zdůvodněno. Stěžovateli tak lze přisvědčit pouze v tom, že nicotnost rozhodnutí
představuje vadu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. V posuzované věci však tato vada
rozhodnutí žalovaného dána není, a krajský soud tudíž nijak nepochybil, pokud se otázkou
nicotnosti rozhodnutí žalovaného nezabýval.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[22] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[23] Stěžovateli byl již v řízení před krajským soudem usnesením ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 45 Af 28/2016 - 12, ustanoven zástupcem Mgr. Petr Janeček, advokát. Nejvyšší správní soud
proto zároveň s rozhodnutím ve věci rozhodl i o odměně a náhradě hotových výdajů
tohoto zástupce stěžovatele. Ten má právo na odměnu za jeden úkon právní služby – kasační
stížnost ze dne 12. 7. 2018, ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5
a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů],
a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3
téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci stěžovatele výrokem III. přiznal odměnu
za zastupování a hotové výdaje ve výši 3.400 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele nedoložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8 věty druhé
s. ř. s. o částku odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele bude tedy vyplacena celková částka
ve výši 3.400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu