ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.170.2017:48
sp. zn. 4 As 170/2017 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. K., zast. JUDr. Petrou
Vons Janulkovou, advokátkou, se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 12. 2014, č. j. 421/3-182D-5/2014-7542, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 9 Ad 6/2015 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Petře Vons Janulkové, advokátce, se sídlem Horní
lán 1328/6, Olomouc, se p ři z n áv á odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Jádro sporu
[1] Jádrem sporu je určení výše výsluhového příspěvku žalobce v souvislosti s určením
rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem žalobce. Žalobce tvrdí, že správní
orgány měly vycházet z okolností z doby, kdy skončil jeho služební poměr v roce 1993. Dále
v kasační stížnosti tvrdí, že při výpočtu měly vzít v potaz dřívější (vyšší) částku výsluhového
příspěvku – částka výsluhového příspěvku byla žalobci snížena v roce 2002.
[2] Vojenský úřad sociálního zabezpečení (dále jen „VÚSZ“) rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014
sp. zn. 75034/VP-11/34, vydaným podle §142, §134 a §165 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb.,
o vojácích z povolání, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vojácích
z povolání“), upravil výši výsluhového příspěvku žalobce ode dne 29. 8. 2014, kdy dosáhl 60 let
věku, na částku 842 Kč měsíčně, tj. na výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním
důchodem. Konstatoval, že na základě §36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, podléhá výsluhový příspěvek 15% zvláštní
sazbě daně, která v daném případě činí 126 Kč. Po zdanění tedy žalobci náleží k výplatě částka
716 Kč měsíčně.
[3] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný zamítl námitky podané žalobcem proti výše
uvedenému rozhodnutí VÚSZ a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobce ke svým námitkám připojil
neúplnou kopii rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 1997, č. j. 11 C 265/93 - 85
(dále jen „rozsudek z roku 1997“) a namítal, že jeho služební hodnocení nebylo oprávněné
a došlo k porušení služební kázně při jeho zařazení na nižší funkci (pozn. soudu: k těmto
skutečnostem mělo dojít v roce 1993 – dále též jen „skutečnosti z roku 1993“). Žalovaný k tomu
uvedl, že tyto skutečnosti jsou irelevantní pro stanovení výše výsluhového příspěvku.
II. Řízení před městským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). V žalobě opět vytýkal žalovanému, že VÚSZ při stanovení
výpočtového základu ignoroval skutečnosti z roku 1993.
[5] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil,
jestliže nepřihlédl k tvrzením žalobce ohledně skutečností z roku 1993 a rozsudku z roku 1997.
Žalovaný je právem označil za irelevantní s tím, že nemohou mít vliv na stanovení nové výše
žalobcova výsluhového příspěvku. Toto stručné hodnocení je naprosto postačující.
[6] Městský soud zdůraznil, že předmětem rozhodování správních orgánů byla úprava výše
výsluhového příspěvku ode dne 29. 8. 2014, kdy žalobce dosáhl 60 let věku, v důsledku souběhu
nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na starobní důchod, a zároveň vyčíslení výše
výsluhového příspěvku po zdanění. Správní orgán vycházel ze stávající výše výsluhového
příspěvku náležejícího žalobci ke dni souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem
na starobní důchod, a nebyl oprávněn zabývat se okolnostmi, k nimž došlo ještě před skončením
služebního poměru žalobce, tj. před více než dvaceti lety.
[7] Nakonec městský soud poukázal také na to, že žalobcovou námitkou ohledně skutečností
z roku 1993 se správní soudy již v minulosti zabývaly. Předložil ji totiž už v žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2002, č. j. 421/3 - 182/2002-7542 (dále jen „rozhodnutí
z roku 2002“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí VÚSZ ze dne
10. 6. 2002, č. j. 540829/0712/805 - 5, o snížení výsluhového příspěvku na částku 6.462 Kč
měsíčně. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 140/2002 - 42,
při rozhodování v rámci soudního přezkumu rozhodnutí z roku 2002, označil tuto námitku
za zcela irelevantní pro skutková zjištění ve věci samé, a proto se jejím hodnocením
ani nezabýval. Tím spíše nemůže být tato námitka relevantní při rozhodování správního orgánu
o úpravě výše výsluhového příspěvku v roce 2014. Žalobce neuvedl, v čem má spočívat význam
skutečností z roku 1993 pro rozhodnutí o úpravě výše jeho výsluhového příspěvku provedené
správním orgánem v roce 2014 v důsledku souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem
na starobní důchod.
[8] Ohledně rozsudku z roku 1997 městský soud uvedl, že ten se týká jiné věci a s otázkou
výše výsluhového příspěvku nesouvisí. Žalobce sice soudu předložil neúplnou kopii tohoto
rozsudku (strany 1 a 2, 7 a 8), i z ní je však zřejmé, že Okresní soud v Olomouci rozhodoval
o žalobě, kterou se ČR - Vojenská správa na žalobci domáhala zaplacení částky 7.647 Kč
s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tu jí měl způsobit tím, že jako voják při plnění
služebních povinností převzal ženijní materiál, který při kontrole provedené v souvislosti
s předáváním funkce nebyl kompletní, ačkoliv za něj žalobce převzal odpovědnost podle §176
zákoníku práce. Okresní soud v Olomouci žalobu zamítl z důvodu neprokázání splnění
základních předpokladů ke vzniku obecné odpovědnosti za škodu, neboť Vojenská správa
neunesla důkazní břemeno.
III. Kasační stížnost žalobce
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[10] V kasační stížnosti vytýká městskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s žalobní
námitkou ohledně skutečností z roku 1993 a s předloženým rozsudkem z roku 1997. Nesouhlasí
se závěrem soudu, že v žalobě neuvedl, v čem má spočívat význam jím tvrzených skutečností.
Správní orgány a městský soud postupovaly nesprávně a nezákonně, pokud k nim nepřihlížely.
Z předložených důkazů vyplývá, že stěžovatel svou funkci vykonával řádně, snížení platu nebylo
na místě a při vyměření výsluhového příspěvku byl poškozen, protože mu nebyly započítány
odpracované služby, nebyla mu proplacena dovolená ani další náhrady stanovené rozhodnutím
náčelníka generálního štábu Armády ČR. Stěžovatel má za to, že správní orgán byl povinen
zabývat se okolnostmi skončení jeho služebního poměru a v tomto směru měl provést
dokazování.
[11] Stěžovatel dále vytýká napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. Nevyrovnal se dostatečně se žalobními námitkami stěžovatele a v odůvodnění
v podstatě jen opisuje závěry žalovaného.
[12] Nakonec odmítá stanovisko městského soudu, že správní orgán musel vycházet
ze stávající výše výsluhového příspěvku. Má naopak za to, že – pokud stěžovateli zanikl služební
poměr vojáka ke dni 31. 3. 1993 – mu náleží výsluhový příspěvek dříve určený podle
§33d odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků (dále jen „zákon
č. 76/1959 Sb.“; tento předpis byl ke dni 1. 12. 1999 zrušen a nahrazen zákonem o vojácích
z povolání – pozn. soudu). Proto není na místě přihlížet k následnému snížení výsluhového
příspěvku, k němuž došlo podle rozhodnutí VÚSZ z roku 2002.
[13] Stěžovatel uzavírá, že byl při rozhodování o výši svého výsluhového příspěvku poškozen
již třikrát. Nejprve na začátku při propuštění, kdy byl poškozen při výměře výsluhového
příspěvku, neboť byl neoprávněně přeřazen na nižší funkci, a tím došlo i ke snížení platu
rozhodného pro výpočet výsluhového příspěvku (a navíc mu nebyly započítány další složky platu
a náhrady). Následně v roce 2002, kdy VÚSZ rozhodl o snížení výsluhového příspěvku (přičemž
VÚSZ opět zcela ignoroval při stanovení výpočtového základu skutečnost, že stěžovatel
byl poškozen v souvislosti s jeho přeřazením, ačkoliv o tom předložil správnímu orgánu důkazy).
Zpětný přepočet, který VÚSZ tehdy provedl, byl nepřiměřenou tvrdostí v neprospěch
stěžovatele. A nakonec nyní, kdy výše výsluhového příspěvku tak, jak byla stanovena posledním
rozhodnutím VÚSZ, nekoresponduje s výpočtem výsluhového příspěvku při propuštění
stěžovatele ze služebního poměru, který mu byl několik let bez jakýchkoliv pochybností vyplácen.
IV. Vyjádření žalovaného
[14] Žalovaný se ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou.
[15] Zdůraznil, že předmětem správního řízení je právě jen otázka souběhu nároku stěžovatele
na výsluhový příspěvek s jeho nárokem na starobní důchod, která je upravena v §134 zákona
o vojácích z povolání. Rozhodná pro řešení tohoto souběhu nároků podle citovaného ustanovení
zákona o vojácích z povolání je proto pouze výše rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem
a starobním důchodem ke dni přiznání této důchodové dávky stěžovateli.
[16] Stěžovatel uplatňuje svoji námitku opakovaně neúspěšně. Žalovaný poukázal zejména
na předcházející správní rozhodnutí ohledně výše výsluhového příspěvku z roku 2002, která
přezkoumal i Nejvyšší správní soud (jenž rozhodl rozsudkem pod sp. zn. 6 A 140/2002,
zmíněným v odstavci [7]). Přitom již v uvedeném rozsudku soud označil námitku stěžovatele
o neopodstatněném zařazení do nižší funkce za irelevantní pro skutková zjištění ve věci, a proto
se jejím hodnocením ani nezabýval. Rovněž konstatoval, že není při stanovení výše výsluhového
příspěvku možné započítat případné náhrady za bojové rozdílení či proplacení náhradního volna
a služeb, neboť je nelze zařadit mezi náležitosti uvedené v §33d odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb.
[17] Žalovaný nepřisvědčuje ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku –
obsahem žalobní námitky jsou skutečnosti z roku 1993, které již správní soudy vypořádaly
(včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 140/2002).
[18] Žalovaný nesouhlasí s názorem stěžovatele, že mu zanikl služební poměr vojáka
z povolání ke dni 31. 3. 1993, a proto mu nadále náleží výsluhový příspěvek ve výši, v jaké
mu byl vyměřen podle §33d odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. To znamená, že VÚSZ neměl
přihlížet při souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na starobní důchod ke snížené
výši jeho výsluhového příspěvku stanovené rozhodnutími VÚSZ a žalovaného z roku 2002.
Podle §165 odst. 4 zákona o vojácích z povolání se výsluhový příspěvek přiznaný podle
dosavadních předpisů (zákon č. 76/1959 Sb.) považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto
zákona (zákona o vojácích z povolání), a to ve výši, v jaké náležel ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona, tedy ke dni 1. 12. 1999. Nikoli tedy v původní výši, v jaké byl vyměřen podle §33d
odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. (ode dne 1. 4. 1993), jak tvrdí stěžovatel.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátkou. Poté soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti,
tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný a zda je v jeho odůvodnění uveden dostatek
důvodů podporujících jeho výrok (k nepřezkoumatelnosti viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, nebo ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130).
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, resp. jiná vada řízení před městským soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je ostatně vadou tak závažnou, že se jí soud musí podle
§109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to stěžovatel
sám nenamítal.
[22] Kritéria přezkoumatelnosti napadený rozsudek splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč městský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Správně identifikoval žalobní námitku, tedy že VÚSZ
při stanovení výpočtového základu ignoroval skutečnosti z roku 1993. Tato otázka je ostatně
i předmětem kasačního přezkumu. Městský soud vyložil, proč ji nepovažoval za důvodnou a jeho
závěry – byť stručné – jsou podpořeny logickou argumentací na str. 3 a 4 napadeného rozsudku.
[23] Nejvyšší správní soud přisvědčuje žalovanému a městskému soudu, že předmětem řízení
v posuzovaném případě bylo pouze určení rozdílu mezi existujícím a již určeným výsluhovým
příspěvkem a starobním důchodem stěžovatele. Předmětem řízení naopak nebylo (a) určení výše
samotného výsluhového příspěvku, či případně (b) posouzení okolností týkajících se průběhu
služebního poměru stěžovatele (tj. skutečností z roku 1993). O prvně uvedeném správní orgány
pravomocně rozhodly již dříve – svými rozhodnutími v roce 2002. Tato rozhodnutí byla navíc
předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu, jenž o věci rozhodl rozsudkem
sp. zn. 6 A 140/2002. V uvedených rozhodnutích se správní orgány také vypořádaly i s tvrzením
stěžovatele, že je třeba vzít v potaz skutečnosti z roku 1993. Přesvědčivě osvětlily, proč
jsou tyto skutečnosti pro určení výše výsluhového příspěvku nerozhodné. Skutečnosti z roku
1993 nemohou být vzhledem k výše uvedenému předmětem soudního přezkumu, neboť
se přímo netýkají nyní posuzovaných rozhodnutí správních orgánů.
[24] Nynější řízení se zabývá vskutku jen prostým výpočtem rozdílu mezi uvedenými platbami.
V rámci něho nelze dosáhnout nového opakovaného přezkumu dřívějších pravomocných
rozhodnutí správních orgánů a Nejvyššího správního soudu. Stejně tak nelze v rámci něho
dosáhnout přezkumu okolností souvisejících se služebním poměrem stěžovatele, resp. s jeho
skončením na základě skutečností z roku 1993.
[25] Je ostatně evidentní, že kdyby stěžovatel chtěl dosáhnout přímo přezkumu rozhodnutí
z roku 2002, bránila by tomu překážka věci rozhodnuté (res iudicata). Tuto překážku nelze
obcházet prostřednictvím soudního přezkumu navazujících rozhodnutí. Bylo by to v rozporu
s principem právní jistoty a nezměnitelnosti pravomocných správních i soudních rozhodnutí.
[26] Stěžovatel se v kasační stížnosti také domáhá toho, aby správní orgány vzaly v potaz
dřívější (vyšší) částku výsluhového příspěvku (tj. kterou pobíral před rozhodnutím VÚSZ z roku
2002). Dovozuje, že se má jednat o výsluhový příspěvek podle – dnes již zrušeného – §33d
odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb.
[27] Tato kasační námitka je nepřípustná. Stěžovatel ji neuplatnil v žalobě,
ani zde tato námitka nemá svůj předobraz, ač tak učinit mohl. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“ (srov. rozsudek
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49). Jak již soud uvedl např. v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního
principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Jeho užití lze považovat za zcela racionální,
neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti pravomocnému správnímu rozhodnutí
byly nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze
zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám. Pokud
by bylo v řízení o kasační stížnosti připuštěno uplatnění skutkových a právních novot, vedlo
by to k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném
prostředku vystavěno (k tomu dále viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89).
[28] Pro úplnost soud dodává, že VÚSZ rozhodoval o výpočtu rozdílu mezi výsluhovým
příspěvkem a starobním důchodem stěžovatele podle §134 zákona o vojácích z povolání. Podle
jeho věty první [p]ři souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na invalidní důchod anebo starobní
důchod z důchodového pojištění se výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, je-li vyšší než některý z uvedených
důchodů, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem.
[29] Podle přechodného ustanovení §165 odst. 4 zákona o vojácích z povolání [v]ýsluhový
příspěvek přiznaný podle dosavadních předpisů se považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona,
a to ve výši, v jaké náležel ke dni účinnosti tohoto zákona, a nadále se vyplácí a zvyšuje za podmínek, které
stanoví tento zákon. Poživateli výsluhového příspěvku, který mu byl přiznán podle právních předpisů účinných
před 1. prosincem 1999 do 60 let věku, bude na základě jeho žádosti vyplácen výsluhový příspěvek za podmínek
stanovených ve větě první, a to nejdéle do 60 let věku. Nejpozději při dosažení 60 let věku mu náleží výsluhový
příspěvek za podmínek stanovených v §134.
[30] Posledně citované ustanovení má význam pro projednávaný případ, protože výsluhový
příspěvek stěžovatele byl původně určen před účinností stávajícího zákona o vojácích z povolání,
a to podle zákona č. 76/1959 Sb., jehož se dovolává stěžovatel. Citované přechodné ustanovení
nevyvolává jiné důsledky, než že stěžovatel (stejně jako jiné osoby oprávněné k výplatě
výsluhového příspěvku ke dni účinnosti „nového“ zákona o vojácích z povolání) si „zachovaly“
výplatu výsluhového příspěvku, dříve přiznanou podle zákona č. 76/1959 Sb. Nadále
pak již tento příspěvek (včetně jeho zvyšování) bez dalšího podléhal a dosud podléhá režimu
„nového“ zákona o vojácích z povolání.
[31] Stěžovatel se odvolává na §33d odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., podle něhož [p]ro vyměření
dávek podle tohoto zákona je rozhodný platový tarif a pravidelné příplatky náležející vojákovi z povolání
v posledním kalendářním měsíci trvání služebního poměru a měsíční průměr proměnlivých příplatků, odměn
a prémií vyplacených v kalendářním roce předcházejícím dni skončení služebního poměru, pokud podléhají dani
ze mzdy. Skončí-li služební poměr posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se uvedený měsíční průměr
z tohoto kalendářního roku. Toto ustanovení jistě mělo „historické“ opodstatnění v době časové
působnosti citovaného zákona (tj. do dne 30. 11. 1999; zákon o vojácích z povolání
nabyl účinnosti dne 1. 12. 1999). Jak je vyloženo v předchozím odstavci, nyní se však výsluhový
příspěvek stěžovatele (byť byl původně určen podle citovaného zákona č. 76/1959 Sb.) řídí
platným zákonem o vojácích z povolání (arg.: výsluhový příspěvek se nadále vyplácí a zvyšuje
za podmínek, které stanoví tento zákon). Historickou právní úpravu zákona č. 76/1959 Sb.
na něj aplikovat nelze.
VI. Závěr a náklady řízení
[32] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud neshledal ani jiný důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a proto zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a odst. 7 s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože
mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[34] Stěžovateli byla v řízení před Nejvyšším správním soudem jako zástupkyně ustanovena
JUDr. Petra Vons Janulková, advokátka, se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc. Podle
§35 odst. 9 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle
§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“), s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) advokátního tarifu, náleží
advokátce odměna za dva úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem;
písemné podání nebo návrh ve věci samé – doplnění kasační stížnosti) v částce 6.200 Kč
(3.100 Kč za jeden úkon právní služby). Dále jí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží
náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč a částka 1.428 Kč představující 21% náhradu za daň
z přidané hodnoty, jíž je advokátka plátcem (§14a advokátního tarifu). Celková výše odměny
ustanovené zástupkyně proto činí 8.228 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu