ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.172.2017:32
sp. zn. 4 As 172/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. F.,
zast. Mgr. Romanem Pfeiferem, advokátem, se sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2015, č. j. JMK 76097/2015,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017,
č. j. 30 A 106/2015 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Jádro sporu
[1] Jádrem sporu je posouzení dvou otázek: (a) zda Mateřská škola Újezd u Brna
(dále jen „mateřská škola“) postupovala diskriminačně, když nepřijala žalobkyni k předškolnímu
vzdělávání v mateřské škole podle kritéria věku a upřednostnila děti starší; a (b) do jaké míry jsou
v projednávaném případě závazné, resp. relevantní závěry správních soudů v jiném řízení,
avšak ohledně téže žalobkyně a téže právní otázky (tj. tvrzené věkové diskriminace při nepřijetí
do mateřské školy). Věková diskriminace ze strany mateřské školy měla podle žalobkyně spočívat
v tom, že mateřská škola upřednostnila při přijímání starší děti uvnitř skupiny dětí se shodným
nástupem k předškolnímu vzdělávání podle směrnice ředitelky mateřské školy MŠ,
č. j. MŠ/182/11 (dále jen „směrnice MŠ“).
II. Předcházející řízení před správními soudy
[2] Záležitost žalobkyně má letitou historii a správní soudy ji poprvé projednávaly již v letech
2014 a 2015. V té době bylo předmětem řízení jiné správní rozhodnutí žalovaného
(byť s totožným výsledkem, tj. nepřijetím žalobkyně do mateřské školy). Níže uvedená
rekapitulace dřívějšího řízení je v nyní posuzované věci významná proto, že se správní soudy
již tehdy zabývaly otázkou věkové diskriminace.
[3] Ředitelka mateřské školy rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012, č. j. MŠ/162/2012, rozhodla
tak, že žalobkyně nebyla ode dne 3. 9. 2012 přijata k předškolnímu vzdělávání do mateřské školy.
Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil a zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 31. 10. 2012,
č. j. JMK 110551/2012.
[4] Žalobkyně napadla tehdejší rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 30 A 115/2012 – 62, zrušil
žalobou napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (dále jen „původní
zrušující rozsudek“). Důvody zrušovacího výroku rozsudku nejsou pro nyní projednávanou věc
rozhodné a netýkají se nyní projednávané otázky věkové diskriminace. Významné
pro projednávaný případ naopak je, že se krajský soud již tehdy výslovně zabýval otázkou věkové
diskriminace, protože stěžovatelka na toto téma přednesla žalobní námitku. Podle ní rozdílné
zacházení s uchazeči o předškolní vzdělávání je možné pouze v případě, že by starší děti čekal
dřívější počátek povinné školní docházky. Nelze však upřednostňovat děti dříve narozené, které
budou mít shodný počátek povinné školní docházky. Je vyloučeno, aby dítě narozené o jeden den
dříve mělo vyšší potřebu předškolního vzdělávání, než dítě narozené o den později. Kritérium
zvolené ve směrnici MŠ činí mezi dětmi nedůvodné rozdíly a má diskriminační charakter.
[5] Krajský soud v původním zrušujícím rozsudku označil tuto žalobní námitku
za nedůvodnou a obsáhle ji vypořádal. Uvedl mimo jiné, že „ kritérium věku (přednost dítěte
předškolního věku pěti a také věku vyššího tří let) je odůvodněno legitimním cílem, proto
není žalobní bod ohledně diskriminace žalobce pro věk důvodný . Zejména pokud cílem
předškolního vzdělávání je vytváření základních předpokladů pro pokračování ve vzdělávání a vyrovnávání
nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání (§33 školského zákona). Zákaz
diskriminace není zákazem rozlišování odlišností, zde jakkoli obecně, předpokládané dovednosti dítěte v určitém
věku potřebného pro zajištění výchovy a péče v předškolním zařízení a dále ve školním zařízení. Obdobně
soud považuje za nediskriminační kritérium přednosti staršího dítěte [… ], neboť z §34
odst. 4 školského zákona plyne priorita přípravy staršího dítěte na předškolní přípravu.
Zároveň v daném kritériu soud shledává legitimní sociální důvod, neboť nepřijetí dítěte do předškolního zařízení
obvykle zakládá zásah do majetkových poměrů rodičů. Kritériem „přednosti staršího dítěte“ je tak upřednostněno
dítě, jehož rodiče byli podrobeni takovému zásahu do majetkových nebo osobních poměrů po delší dobu“
(zvýraznění bylo přidáno).
[6] K otázce se vyslovil i Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“), jenž se věcí zabýval v roce
2015 na základě kasační stížnosti žalovaného proti původnímu zrušujícímu rozsudku. V rozsudku
ze dne 9. 4. 2015, č. j. 8 As 154/2014 – 49, k tomu NSS v reakci na vyjádření stěžovatelky
ke kasační stížnosti žalovaného uvedl, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, že při výběru
lze uplatnit i věkové kritérium. „Žalobkyně namítala nedostatečně vypořádání námitky diskriminačního
charakteru doplňkového kritéria věku při rovnosti bodů. Toto kritérium je plně podřaditelné pod obecnou námitku
diskriminace podle věku, jak ji vypořádal krajský soud. Lze očekávat, že v přijímacím řízení k předškolnímu
vzdělávání může dojít k tomu, že se bude k předškolnímu vzdělávání hlásit skupina dětí obdobného věku,
ale z kapacitních důvodů bude moci být přijata pouze jejich omezený počet. Rozdělení na přijaté
a nepřijaté podle data naro zení lze považovat za objektivní. Alternativou je pouze případné
losování mezi skupinou dětí se stejným počtem bodů a patřících do jedné skupiny podle data nástupu do základní
školy. Ředitelka mateřské školy není oprávněna přijmout více dětí, než kolik je kapacita vzdělávacího zařízení.
Proto vždy bude docházet k neumístění určitého počtu dětí. I z toho důvodu školský zákon speciálně pamatuje
na děti předškolního věku, a to v §34 odst. 4 školského zákona“ (zvýraznění bylo přidáno). NSS uzavřel,
že z uvedeného důvodu rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, jak namítala
žalobkyně ve svém vyjádření k tehdejší kasační stížnosti.
[7] S ohledem na původní zrušující rozsudek krajského soudu žalovaný (vázán
vysloveným právním názorem správních soudů) vydal dne 15. 6. 2015 nové rozhodnutí
č. j. JMK 76097/2015, jímž opět zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitelky mateřské
školy a toto rozhodnutí potvrdil (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
III. Řízení před krajským soudem
[8] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu a domáhala
se znovu jeho zrušení. Ze soudního spisu je patrné, že žaloba byla velice obsáhlá (přes 20 stran
textu), prakticky se však týkala jedné otázky, a to opět věkové diskriminace stěžovatelky
při přijímání do mateřské školy.
[9] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Odkázal zejména na rozsudek NSS ze dne
2. 5. 2012, č. j. 1 As 35/2012 – 40, podle něhož „[p]odmínky přijímání do předškolních
vzdělávacích zařízení musí být proto určeny předem a musí vycházet z principu rovnosti
příležitostí. Přístup do zmíněného systému vzdělávání by měl být především v souladu
s principem transparentnosti, který v širším smyslu vyjad řuje, že postupy při rozhodování
jsou srozumitelné a otevřené, dle předem stanovených kritérií . Kromě zákonem určeného kritéria
přednostního přijetí dětí předškolního věku, si lze jako další kritérium představit např. přednostní
přijetí starších dětí“ (zvýraznění přidal krajský soud).
[10] Poukázal také na původní zrušující rozsudek, v němž se již krajský soud k této otázce
vyjádřil s tím, že „[k]ritérium věku (ve smyslu seřazení dětí dle data narození od nejstarších po nejmladší
při dosažené rovnosti bodů) nelze považovat za diskriminační, jelikož bylo odůvodněno legitimním cílem
(nárůst potřeby předškolního vzdělání dítěte se zvyšujícím se věkem), a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené
a nezbytné.“ Vedle toho poukázal i na rozsudek NSS sp. zn. 8 As 154/2014 (citovaný v odstavci
[6] výše).
[11] Krajský soud konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí provedl posouzení
splnění kritérií pro přijetí stěžovatelky k předškolnímu vzdělávání, vypořádal se s námitkami
žalobkyně a nelze mu vytýkat, že se s nimi vypořádal stručněji právě za pomoci odkazu na shora
citované rozsudky správních soudů.
[12] Žalobkyně tvrdila, že užití kritéria věku (v podobě seřazení dětí od nejstarších
po nejmladší podle data narození) u dětí uvnitř skupiny se stejným nástupem k povinné školní
docházce vede k neodůvodněnému rozlišování a diskriminaci mladších dětí, které jsou
již tak ve svém postavení znevýhodněny. Dle názoru žalobkyně by přitom s ohledem na smysl
a účel předškolního vzdělávání naopak bylo vhodnější přijímat přednostně děti mladší,
aby se jim dostalo delšího předškolního vzdělání, které by napomohlo k vyrovnání
nerovnoměrností vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání. Krajský soud se v reakci
na to obsáhle zabýval účelem právní úpravy §33 až §35 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), i účelem
právní úpravy zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany
před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), vždy ve znění
rozhodném pro projednávanou věc, a citoval příslušnou odbornou literatura a judikaturu.
[13] Nepřisvědčil námitkám žalobkyně, která se snažila odlišit svoji argumentaci od otázky
věkové diskriminace, která již byla posouzena v předcházejících rozhodnutích správních soudů.
Konstatoval, že co do své podstaty se jedná o stále stejné námitky směřující proti
diskriminačnímu užití kritéria věku při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání.
[14] Přednostní přijímání dětí předškolního věku, které nalezlo svůj odraz v kritériu směrnice
MŠ, má zákonnou oporu (§34 odst. 4 školského zákona) a sleduje legitimní cíl, jímž je dosažení
určitých dovedností, které jsou předpokladem pro řádný výkon následné povinné školní
docházky. Za nediskriminační označil krajský soud také kritérium přednosti starších dětí
(ve směrnici bylo toto kritérium formulováno jako seřazení dětí dle věku od nejstaršího
po nejmladšího v případě dosažené rovnosti počtu bodů). Nediskriminační povahu tohoto
kritéria je možno nepřímo dovodit právě z §34 odst. 4 školského zákona (podle něhož
k předškolnímu vzdělávání se přednostně přijímají děti v posledním roce před zahájením povinné školní
docházky). Z toho plyne priorita přípravy staršího dítěte na předškolní přípravu. V daném kritériu
lze shledat i legitimní sociální důvod, neboť nepřijetí dítěte do předškolního zařízení obvykle
zakládá zásah do majetkových poměrů rodičů, přičemž kritériem „přednosti staršího dítěte“
je upřednostněno dítě, jehož rodiče by byli zásahu do majetkových a sociálních poměrů vystaveni
po delší dobu.
[15] K žalobkyní požadovanému návrhu na preferenci mladších dětí v rámci skupiny dětí
se stejným dnem nástupu k základnímu vzdělávání krajský soud konstatoval, že se jedná o návrh
na odlišnou úpravu kritérií pro přijetí uchazečů k předškolnímu vzdělávání a stanovení těchto
kritérií je pravomocí ředitelky mateřské školy – to však není předmětem řízení. Cílem kritérií
stanovovaných řediteli mateřských škol pro přijetí uchazečů k předškolnímu vzdělávání není
rozdělit děti na ty, jimž bude poskytnuto delší, případně kratší předškolní vzdělávání,
ale vypořádat se s omezením v podobě převisu poptávky nad kapacitními možnostmi
konkrétního zařízení pro předškolní vzdělávání.
[16] Krajský soud nepřistoupil k provedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou,
tj. Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání vydaným opatřením ministryně
školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 3. 1. 2005, č. j. 32 405/2004 - 22, a odbornými studiemi,
neboť jejich provedení nebylo pro posouzení důvodnosti podané žaloby nezbytné.
IV. Obsah kasační stížnosti
[17] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[18] Kasační stížnost se zabývá otázkou, zda rozhodnutí žalovaného a směrnice MŠ měly
diskriminační charakter, pokud byly v rámci skupiny dětí se stejným nástupem k předškolnímu
vzdělávání upřednostněny děti dříve narozené. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud tuto otázku
nesprávně posoudil a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože z něj „zřetelně nevyplývá,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč námitky
účastníka považuje za liché“.
[19] Z napadeného rozsudku není patrné, na základě jaké „výkladové metody“ dospěl krajský
soud k závěru, že z §34 odst. 4 školského zákona plyne priorita přípravy staršího dítěte
na předškolní přípravu. Stěžovatelka poté předkládá svůj výklad dotčeného ustanovení, které
podle ní upřednostňuje předškolní přípravu jen toho dítěte, jehož čeká dřívější nástup povinné
docházky. Toto pravidlo však nelze aplikovat na vztahy uvnitř skupiny dětí se stejným nástupem
povinné školní docházky.
[20] Stěžovatelka poukazuje také na to, že navrhla důkazy (odborné studie), z nichž vyplývá,
že jedním z nejčastějších důvodů pro odklad povinné školní docházky je věk dítěte blížící
se v okamžiku nástupu k povinné školní docházce šesti let. Těmito důkazy chtěla zpochybnit
tezi žalovaného, že přednostní přijímání starších dětí napomáhá snižování počtu odkladů povinné
školní docházky. Stěžovatelka v napadeném rozsudku postrádá podrobné odůvodnění, proč
krajský soud navrhované důkazy neprovedl. Tím, že krajský soud na jedné straně nekriticky
převzal úvahy žalovaného a na straně druhé odmítl provést důkazy navržené stěžovatelkou,
porušil „základní maximu“ rovnosti účastníků řízení podle §36 s. ř. s.
[21] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by kritérium věku představovalo legitimní sociální
důvod s ohledem na to, že nepřijetí je zásahem do majetkových poměrů rodičů a při přijetí
starších dětí je upřednostněno dítě, jehož rodiče by byli zásahu do majetkových poměrů vystaveni
po delší dobu. Podle stěžovatelky však neexistuje vztah mezi schopností rodičů nést náklady
na to, že dítě nebylo přijato k předškolnímu vzdělávání, a věkem dítěte. Krajský soud v tomto
ohledu nereagoval na žalobní argumentaci.
[22] Stěžovatelka se vyjádřila i k tomu, že projednávaná otázka již byla předmětem
rozhodování soudů v řízení ohledně předchozího rozhodnutí žalovaného (viz odstavce [2] až [6]
výše). Podle ní se NSS v rozhodnutí sp. zn. 8 As 154/2014 zabýval toliko přezkoumatelností,
nikoli věcnou správností předcházejícího rozhodnutí krajského soudu (tj. původního zrušujícího
rozsudku sp. zn. 30 A 115/2012, kde krajský soud žalobní námitku věkové diskriminace
vypořádal – pozn. NSS). To plyne z §109 odst. 3 s. ř. s., kasační stížnost v uvedeném případě
podal žalovaný a stěžovatelka – jako tehdy procesně úspěšný účastník – tak učinit nemohla.
Pokud stěžovatelka závěry NSS v rozhodnutí sp. zn. 8 As 154/2014 zpochybňovala,
bylo povinností krajského soudu se s tím vypořádat, nikoli se jen omezit na konstatování,
že je povinen se těmito závěry řídit.
[23] Nakonec stěžovatelka vyjadřuje názor, že za situace, kdy existuje vyšší poptávka
po místech v mateřské škole a většina přihlášených dětí splní základní kritéria, je jediným dalším
přípustným kritériem výsledek losování (tj. nikoli rozlišování podle věku či data narození dítěte).
V. Vyjádření žalovaného
[24] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
[25] Nejprve se žalovaný vyjádřil k tvrzení stěžovatelky, že krajský soud porušil „základní
maximu“ rovnosti účastníků řízení podle §36 s. ř. s., když na jedné straně převzal úvahy
žalovaného a na straně druhé odmítl provést důkazy navržené stěžovatelkou (viz odstavec [20]
výše). Žalovaný s tím nesouhlasí; poukazuje na to, že stěžovatelka v řízení před krajským soudem
vykonávala svá procesní práva, podala repliku k jeho vyjádření, mohla se k věci vyjádřit
při ústním jednání a této možnosti využila. Ze skutečnosti, že se krajský soud ztotožnil
s argumentací žalovaného, nelze usuzovat na porušení zásady rovnosti. Navíc v předcházejícím
řízení, které vyústilo ve vydání (pro stěžovatelku příznivého) původního zrušujícího rozsudku,
bylo složení rozhodujícího senátu ze dvou třetin totožné. Stěžovatelka ani nenaznačuje,
z čeho by údajná náklonnost krajského soudu k žalovanému měla pramenit.
[26] Podle žalovaného napadený rozsudek splňuje judikatorní nároky na přezkoumatelnost.
[27] Za přehnané označil tvrzení stěžovatelky, že nemá smysl se hlásit k předškolnímu
vzdělávání v jiné obci než dle místa trvalého pobytu. Nepřijetí dítěte do jedné mateřské školy
neznamená jeho automatické absolutní vyřazení ze systému předškolního vzdělávání, protože
trvalý pobyt v jiné obci není obecně kritériem vylučujícím.
[28] Žalovaný také poukázal na to, že stěžovatelka v předcházejícím řízení plédovala
za aplikaci věkového kritéria tak, aby při přijetí byly upřednostněny mladší děti, nikoli starší, avšak
nyní prosazuje použití losování jako jediného objektivního kritéria. Polemizuje se stěžovatelkou
ohledně tvrzené věkové diskriminace; kritéria mateřské školy pro přijímání dětí jsou postavena
na racionálních základech, jsou předvídatelně aplikovaná a vyhovují požadavkům §2 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
[29] Žalovaný také poukázal na předcházející řízení před správními soudy ohledně téže otázky
(tj. na původní zrušující rozsudek krajského soudu a rozsudek NSS sp. zn. 8 As 154/2014).
Pokud tehdy NSS shledal původní zrušující rozsudek krajského soudu přezkoumatelným,
měl by i nyní napadený rozsudek obstát, neboť se jedná o takřka totožné vypořádání obdobné
právní argumentace žalobkyně.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[31] Kasační stížnost není důvodná.
VIa. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku
[32] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti,
tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný a zda je v jeho odůvodnění uveden
dostatek důvodů podporujících jeho výrok (k nepřezkoumatelnosti viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130). Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, resp. jiná
vada řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je ostatně vadou
tak závažnou, že se jí soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy
i tehdy, pokud by to stěžovatelé sami nenamítali.
[33] Kritéria přezkoumatelnosti napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Krajský soud vyložil, proč nepovažoval žádnou
z žalobních námitek za důvodnou a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou
argumentací a odkazy na relevantní judikaturu NSS (viz především str. 4 až 16 napadeného
rozsudku). Vycházel též ze správního spisu a informací v něm shromážděných. Pokud
by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, nebylo by v zásadě možné proti němu věcně brojit
a s jeho závěry polemizovat, což však stěžovatelka obsáhle činí.
[34] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobuje ani to, že se krajský soud
ztotožnil se závěry žalovaného a částečně je převzal do svého rozhodnutí. Tyto závěry totiž
podpořil i vlastní argumentací. Na všechny žalobní námitky krajský soud reagoval
(k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130).
VIb. Význam předcházejících rozhodnutí správních soudů a judikatury
[35] Dále je nutné zabývat se tím, jaký význam pro projednávanou věc má to, že otázka
věkové diskriminace již byla řešena v předcházejícím řízení správními soudy (jak je popsáno
v části II výše), a i před tím již byla judikována rozhodnutím NSS sp. zn. 1 As 35/2012.
[36] Je zřejmé, že v nyní projednávaném případě se nejedná o věc rozsouzenou (res iudicata)
ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože předmětem nynějšího řízení je jiné rozhodnutí
žalovaného, než které bylo předmětem přezkumu v prvém případě. Současně je však zřejmé,
že v předcházejícím řízení správní soudy výslovně posoudily stejnou právní otázku a argumentaci
stěžovatelky, a to způsobem pro ni nepříznivým.
[37] V projednávaném případě tedy krajský soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného, které
bylo vydáno poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí o téže věci krajským soudem zrušeno.
Podle §78 odst. 5 s. ř. s. platí, že „[p]rávním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku
nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“ Vázanost soudem
vysloveným názorem pak plyne rovněž ze samotného kasačního principu, ovládajícího jak řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tak řízení o kasační stížnosti.
[38] Obecně opakovaná žalobní námitka v podobě, jak ji uplatnila stěžovatelka, přípustná
je. Podle právní věty rozsudku NSS ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008 – 67: „Právní názor
vyslovený krajským soudem ve zrušujícím rozhodnutí je závazný pro správní orgán (§78 odst. 5 s. ř. s.). Pokud
krajský soud ve zrušujícím rozsudku některou žalobní námitku neshledal důvodnou, znamená to pro správní
orgán, že posouzení této otázky není povinen měnit, vyjma případů, kdy dojde ke změně skutkového či právního
stavu, která změnu právního hodnocení odůvodňuje. To však neznamená, že by žalobce nemohl
takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti novému správnímu rozhodnutí
a následně i kasační stížností proti novému rozhodnutí krajského soudu. Opačný přístup
by totiž vyloučil možnost přezkoumání právního názor u krajského soudu vysloveného
v jeho neprospěch v kasačním řízení “ (zvýraznění přidal NSS).
[39] Je však nutné dodat, že v judikovaném případě, citovaném v předchozím odstavci,
se k relevantní otázce Nejvyšší správní soud vůbec nevyjádřil. Naopak v předcházejícím řízení
se NSS k této otázce výslovně vyjádřil, a to v neprospěch stěžovatelky.
[40] V kasační stížnosti k tomu stěžovatelka vznáší námitku, že se v předešlém řízení jednalo
o kasační stížnost žalovaného a případné výhrady stěžovatelky vůči původnímu zrušujícímu
rozsudku se tedy nezabývaly (nemohly zabývat) věcnou správností rozsudku krajského soudu,
ale pouze jeho přezkoumatelností. Stěžovatelka se domnívá, že právě proto má otevřenou cestu
k polemice se závěry dříve judikovanými krajským soudem (v původním zrušujícím rozsudku)
a Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 8 As 154/2014. V tom jí však nelze přisvědčit.
[41] Nejvyšší správní soud připouští, že „vypořádání“ námitky stěžovatelky v předcházejícím
řízení o kasační stížnosti žalovaného pod sp. zn. 8 As 154/2014 nemělo a nemohlo mít přímý
význam pro posouzení kasační stížnosti žalovaného v mezích jím uplatněných důvodů.
Stěžovatelka má pravdu, pokud poukazuje na to, že původní řízení před NSS bylo zahájeno
na základě kasační stížnosti žalovaného a že soud tehdy neměl důvod věcně zkoumat otázku,
která nevedla ke zrušení původního rozhodnutí žalovaného a která se netýkala kasačních důvodů.
To ovšem neznamená nic jiného, než že vyjádření NSS v rozsudku pod sp. zn. 8 As 154/2014
ohledně otázky věkové diskriminace není jádrem odůvodnění zamítavého výroku ohledně
tehdejší kasační stížnosti žalovaného, ale představuje „jen“ tzv. obiter dictum, čili další úvahy soudu,
jdoucí již nad rámec vlastních rozhodovacích důvodů.
[42] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Afs 67/2008 – 112, uvedl
toto: „Nejvyšší správní soud má však za to, že vzájemné odlišování nosných důvodů rozhodnutí (ratio decidendi)
a vyslovení se k některým právním či skutkovým otázkám nad jejich rámec (obiter dictum) nelze nazírat příliš
schematicky a určitě je nelze jakkoliv přeceňovat. Toto odlišení je totiž výrazem vyjádření názoru rozhodujícího
soudu, co považuje za jádro rozhodnutí, a co má význam jen např. z hlediska jeho lepší srozumitelnosti,
dovysvětlení některých otázek, bližšího seznámení s myšlenkovými pochody soudu apod. V obou případech
se však jedná o názor soudu, vyslovený vrchnostenským způsobem: formou individuálního právního aktu.
Tato forma rozhodnutí je závazná jako celek, a nelze proto a priori vyloučit, že část označená jako obiter dictum
tuto povahu mít nemůže.“
[43] Podíváme-li se tedy v tomto kontextu na argumentaci stěžovatelky, uvidíme,
že věc již byla dříve judikatorně řešena (rozsudkem NSS sp. zn. 1 As 35/2012), a dále
stěžovatelka opakovaně neúspěšně předložila svoji argumentaci ohledně věkové diskriminace
ve dvou instancích v podobné věci. Jestliže tedy správní soudy, včetně Nejvyššího správního
soudu, na tuto právní otázku stěžovatelky opakovaně odpověděly tak, že věková diferenciace
dle směrnice MŠ není nedovolenou diskriminací, je s podivem, že stěžovatelka opakovaně
„zkouší štěstí“ a znovu s názory soudů polemizuje.
[44] Nejvyšší správní soud v projednávaném případě nevidí žádné významné odlišnosti
od již dříve posouzené otázky a nevidí ani jiný vážný důvod, proč by se měl odchýlit
od předchozí rozhodovací praxe správních soudů.
[45] Vrátíme-li se tedy k jádru sporu, tj. otázce, do jaké míry jsou v projednávaném případě
závazné, resp. relevantní závěry správních soudů v předcházejícím řízení (viz odstavec [1] bod (b)
výše), odpověď je nasnadě: tyto závěry mají jednoznačnou judikatorní relevanci
i v projednávaném případě. Nejedná se sice o závaznost přísně vzato právní, nicméně
bez existence vážných důvodů (změna skutkového stavu či právní úpravy) se od těchto závěrů
nelze bez dalšího odchýlit.
[46] Z tohoto hlediska šel krajský soud sám do velké míry nad rámec nutných rozhodovacích
důvodů, když se podrobně zabýval a vypořádával opakované dílčí věcné argumenty stěžovatelky
na téma věkové diskriminace. Tento postup však nelze krajskému soudu vytýkat; soud
jím jednoduše poskytl vyšší míru komfortu stěžovatelce ohledně její právní věci a osvětlení
důvodů jejího posouzení. Kdyby však žalobu zamítl se stručným poukazem na výše citovanou
judikaturu, nebylo by možné takovému postupu též nic vyčítat.
[47] Stěžovatelka v žalobě a v kasační stížnosti předložila zajímavé úvahy nad tím, jakým
způsobem by bylo vhodné aplikovat kritérium věku při přijímání dětí do mateřské školy. V žalobě
stěžovatelka plédovala za to, že by při aplikaci věkového kritéria měly být upřednostněny děti
věkově mladší (v rámci stejné skupiny „předškoláků“) tak, aby vyrovnaly určité zpoždění
ve vzdělávání ve vztahu k dětem starším. V kasační stížnosti naopak tvrdila, že jediným
přípustným kritériem je výsledek losování. Tyto úvahy by jistě byly relevantní např. v rámci
právněpolitické a odborné diskuse pedagogů a psychologů o případné nové, podrobnější právní
úpravě. Nejsou však relevantní v tom smyslu, že by z nich bylo možné vyvozovat věkovou
diskriminaci. Důvody pro to není nutné znovu opakovat, neboť byly obsáhle objasněny
v předcházejících rozhodnutích NSS i krajského soudu (odkázat lze v tomto směru zejména
na argumentaci NSS citovanou v odst. [6] výše či na rozsudek sp. zn. 1 As 35/2012).
VII. Závěr a náklady řízení
[48] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.)
[49] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu §60 odst. 1,
věty první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Dle tohoto pravidla
nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo
na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady
převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu