ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.210.2017:33
sp. zn. 4 As 210/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JÍŠA s.r.o., IČ: 26724332,
se sídlem Kolčavka 1/68, Praha 9 – Libeň, zast. Mgr. Janem Pechmanem, advokátem,
se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2016,
č. j. ÚOHS-R92/2016/VZ-30958/2016/322/DJa, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Af 68/2016 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobce Mgr. Jana Pechmana, advokáta.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Předseda žalovaného rozhodnutím uvedeným v záhlaví (dále též „rozhodnutí
o rozkladu“) zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016,
č. j. ÚOHS-S0083/2016/VZ-08868/2016/542/EŠu (dále též „rozhodnutí Úřadu“), o zamítnutí
návrhu žalobce na vydání předběžného opatření podle §117 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách (dále též „ZVZ“), ve věci přezkoumání úkonů zadavatele Česká republika – Generální
ředitelství cel, ve věci veřejné zakázky „Oprava a údržba vozidel a příslušenství k nim a související
služby“, zadávané v otevřeném řízení.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž uvedl, že podal proti zadávacím
podmínkám na veřejnou zakázku námitky, kterým zadavatel rozhodnutím doručeným žalobci dne
4. 2. 2016, nevyhověl. Dne 12. 2. 2016 podal žalobce k žalovanému návrh na přezkoumání úkonů
zadavatele spojený s návrhem na vydání předběžného opatření spočívajícího v uložení zákazu
zadavateli uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku. V návrhu poukazoval na nejasné a chybné
zadávací podmínky, problematickou konstrukci způsobu ocenění náhradních dílů a nemožnost
uchazečů v zadávacím řízení podat souměřitelné nabídky.
[3] S poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 4 As 249/2013 - 43, žalobce vyjádřil přesvědčení, že žaloba je proti rozhodnutí
žalovaného přípustná a byť je jeho předmětem otázka vydání předběžného opatření, nejedná
se o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
[4] Žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné,
a to zejména z důvodu nesprávného právního posouzení a nedostatečného odůvodnění. Uvedl,
že již v rozkladu namítal absenci relevantního odůvodnění zamítnutí návrhu na vydání
předběžného opatření a uvedl konkrétní důvody, z nichž bylo zřejmé, v čem spatřuje
nezákonnost rozhodnutí Úřadu. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěry žalovaného uvedenými
v jeho rozhodnutí, na základě nichž považoval rozhodnutí Úřadu za řádně odůvodněné.
Neztotožnil se proto ani se závěrem žalovaného, že rozhodnutí Úřadu nemůže být podrobné
a vyčerpávat jednotlivé námitky uvedené v meritorním návrhu, neboť se jedná „pouze“
o rozhodnutí o předběžném opatření a nikoli o meritorní rozhodnutí. Žalobce zdůraznil,
že v žádném ze svých podání týkajících se předběžného opatření nenamítal absenci věcného
přezkumu návrhu a odůvodnění ve vztahu k jednotlivým námitkám. Konstatoval, že nezbytnou
součástí rozhodnutí je relevantní a detailní odůvodnění závěrů v něm obsažených. Ustanovení
§68 odst. 3 správního řádu se uplatní jak pro meritorní rozhodnutí, tak pro rozhodnutí
o předběžném opatření. Skutečnost, že smyslem předběžného opatření je prozatímní úprava
právních poměrů účastníků do doby, než bude jejich věc ze strany žalovaného meritorně
rozhodnuta, žádným způsobem nesnižuje povinnost žalovaného rozhodnutí odůvodnit. Naopak,
nařízení předběžného patření je pro navrhovatele velmi často tím důležitějším rozhodnutím,
neboť zabraňuje tomu, aby mu vznikla újma způsobená uzavřením smlouvy v zadávacím řízení.
[5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Af 68/2016 - 52, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že rozhodnutí žalovaného
je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví a nedopadá na něj kompetenční výluka
dle §70 s. ř. s. Poté se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného. Žalobce v návrhu na zahájení správního řízení podrobně uvedl, co považuje
za pochybení zadavatele a spojil s tímto návrhem i návrh na vydání předběžného opatření.
V rozkladu proti rozhodnutí Úřadu o návrhu na vydání předběžného opatření jasně namítl,
že rozhodnutí Úřadu fakticky neobsahuje žádné odůvodnění a že z něj není zřejmé, proč k vydání
předběžného opatření nedošlo. Jakkoliv se napadené rozhodnutí námitkami rozkladu zabývá
na dvou stranách A4, je v konkrétnostech věcně naprosto „nicneříkající“. V rozhodnutí Úřadu
je po rekapitulaci návrhu a právní úpravy uveden jediný odstavec, z něhož vyplývá, že vycházel
z určitých podkladů, provedl jejich hodnocení a po tomto hodnocení dospěl k určitému závěru.
Zcela však absentuje alespoň elementární uvedení toho, jakými úvahami byl veden a jaké důvody
ho vedly k jeho závěru. Toto rozhodnutí Úřadu je proto nepřezkoumatelné.
[6] V rozhodnutí o rozkladu žalovaný uvedl, že „z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé,
z jakých podkladů pro jeho vydání Úřad vycházel, a dále je z něj zřejmé i to, na základě jaké úvahy dospěl
k výrokům napadeného rozhodnutí, tj. že důvody uvedené v návrhu na nařízení předběžného opatření nesvědčí
o nutnosti nařídit navrhované předběžné opatření“. Z toho podle krajského soudu vyplývá,
že buď žalovaný zaměňuje závěr rozhodnutí s jeho důvody, nebo dezinterpretuje obsah
rozhodnutí Úřadu, ve kterém je jasně uvedeno, že po posouzení dospěl Úřad k závěru, avšak
úvahy, které jsou jádrem posouzení, rozhodnutí Úřadu neobsahuje. Krajskému soudu proto
není zřejmé, jak žalovaný mohl posoudit v řízení o rozkladu důvody, pro které byl návrh
na vydání předběžného opatření zamítnut (a jejich zákonnost), tedy právě ono posouzení věci
Úřadem, když vůbec žádné důvody nebyly v rozhodnutí Úřadu uvedeny. Ve zbývající části
rozhodnutí žalovaný ve vztahu ke konkrétní věci neuvedl vůbec nic, pouze obecné úvahy
o institutu předběžného opatření.
[7] Podle krajského soudu není třeba, aby rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného
opatření obsahovalo odůvodnění dosahující podrobnosti meritorního rozhodnutí, neboť
je zřejmé, že k tomu není prostor ani časový, ani není plně zjištěn skutkový stav, nicméně
rozhodnutí musí obsahovat důvody, pro které správní orgán zaujal určitý závěr, a úvahy, které
ho vedly při hodnocení podkladů rozhodnutí, jak požaduje §68 odst. 3 správního řádu.
Bez uvedení důvodů nemůže účastník řízení věcně zpochybnit napadené rozhodnutí,
ani se následně bránit prostřednictvím soudního přezkumu, protože reálně neví, proti čemu
má brojit.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[8] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalovaný (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž v prvé řadě
poukázal na právní úpravu předběžného opatření, smysl a účel tohoto institutu a to, jaké
skutečnosti je třeba posoudit při rozhodování o předběžném opatření.
[9] Stěžovatel zdůraznil, že v návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele
nebyly uvedeny žádné důvody, pro které by měl přistoupit k vydání předběžného opatření
spočívajícího v zákazu uzavřít smlouvu s vybraným uchazečem. Žalobce v tomto návrhu uvádí
pouze meritorní důvody pro uložení nápravného opatření spočívajícího ve zrušení zadávacího
řízení na veřejnou zakázku, se kterými se stěžovatel vypořádal v meritorním rozhodnutí ze dne
18. 4. 2016, č. j. ÚOHS-S0083/2016/VZ-16313/2016/542/EŠu, kterým návrh dle §118 odst. 5
písm. a) ZVZ zamítl. Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda žalovaného rozhodnutím
ze dne 10. 11. 2016, č. j. ÚOHS-S0083/2016/VZ-16313/2016/542/EŠu. Krajský soud se touto
skutečností vůbec nezabýval, proto je dle stěžovatele nesprávně posouzena nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí. Stěžovatel tak má za to, že když žalobce v návrhu na přezkoumání
úkonů zadavatele žádné důvody pro nařízení předběžného opatření neuvedl, nelze
po něm požadovat, aby se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s tvrzeními žalobce, které
nesměřovaly k důvodům pro nařízení předběžného opatření, ale pouze k meritorním důvodům
pro uložení nápravného opatření. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že míra odůvodňování
rozhodnutí o předběžných opatřeních koresponduje s důvody uváděnými v návrzích na nařízení
předběžného opatření. V posuzované věci byl návrh na nařízení předběžného opatření stižen
absencí těchto důvodů, a proto postačovalo v odůvodnění uvést stručné důvody rozhodnutí.
[10] Rozhodnutí, zda existují důvody pro nařízení předběžného opatření, záleží na posouzení
stěžovatele, přičemž ten nemůže být z povahy věci oprávněn v rozhodnutí o předběžném
opatření vyslovovat svůj názor ohledně věcného posouzení dané věci, neboť by tím předjímal
obsah rozhodnutí ve věci samé, což je postup v rozporu s §67 odst. 1 správního řádu. Pokud
by se stěžovatel vyjadřoval k otázkám věcného charakteru již v rozhodnutí o předběžném
opatření, víceméně by již rozhodnutí ve věci postrádalo smysl, neboť by již nezasahovalo do práv
a povinností jeho adresátů tak, jak předpokládá správní řád. Stěžovatel se tedy domnívá,
že z rozhodnutí o předběžném opatření musí pouze vyplývat, zda návrhu na jeho nařízení
vyhovuje či nevyhovuje s tím, že v odůvodnění se pouze uvede, co stěžovatel posuzoval, z jakých
podkladů vycházel a jak se vypořádal s důvody pro nařízení předběžného opatření tvrzenými
žalobcem.
[11] Stěžovatel se navíc nemůže vyjadřovat k otázkám věcného posouzení také proto,
že v této fázi správního řízení teprve zjišťuje stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti
a za tím účelem shromažďuje podklady pro vydání rozhodnutí. V omezeném časovém horizontu
10 dní, který je stanoven v §61 odst. 2 správního řádu, nelze po stěžovateli požadovat,
aby precizně odůvodnil své rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření,
neboť při vyšší složitosti přezkoumávání veřejných zakázek, není objektivně možné
zaujmout jednoznačný postoj k řešené problematice během takto krátké doby. Stěžovatel
tak má za to, že správní rozhodnutí v obou stupních byla vydána v souladu s právními předpisy.
[12] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se žalovaným v tom, jaké
skutečnosti žalovaný posuzuje v rozhodování o nařízení či nenařízení předběžného opatření.
Rozhodnutí Úřadu však obsahuje pouze závěr, že důvody uvedené v návrhu nesvědčí o nutnosti
vydat předběžné opatření a pouze velmi obecně tak konstatuje, že nejsou důvody
pro vydání předběžného opatření, aniž by v něm bylo uvedeno, zda stav řízení nasvědčuje
tomu, že by mohlo dojít ke zmaření účelu vedeného správního řízení. Skutečnost, že smyslem
předběžného opatření je prozatímní úprava právních poměrů účastníků do doby, než bude jejich
věc ze strany stěžovatele rozhodnuta, žádným způsobem nesnižuje povinnost stěžovatele
svá rozhodnutí odůvodnit. Naopak, nařízení předběžného opatření je pro navrhovatele velmi
často tím důležitějším rozhodnutím, neboť zabraňuje tomu, aby mu vznikla újma způsobená
zejména uzavřením smlouvy v zadávacím řízení. Pokud by totiž smlouva byla uzavřena
a následně stěžovatel konstatoval porušení zákona, na postavení žalobce, resp. jeho možnosti
předmětnou veřejnou zakázku získat, by to už nic nezměnilo. K závěru stěžovatele, že v návrhu
na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele nebyly uvedeny žádné důvody, pro které
by měl stěžovatel přistoupit k vydání předběžného opatření, je v rozporu s rozhodnutím
Úřadu, které takové odůvodnění neobsahuje. Pokud nyní stěžovatel v kasační stížnosti
konstatuje, že návrh na vydání předběžného opatření neobsahoval důvody pro jeho nařízení,
pak se o tom nezmínil v rozhodnutí Úřadu. Stejně tomu je v případě úvahy stěžovatele,
v níž poměřoval zájmy zadavatele na dokončení zadávacího řízení a zájem navrhovatele
na vytvoření překážky uzavření smlouvy v zadávacím řízení do doby přezkoumání úkonů
zadavatele. Úvahy stěžovatele o obsahu rozhodnutí nic nemění na tom, že jeho rozhodnutí musí
být v souladu s §68 odst. 3 správního řádu. Žádné ze správních rozhodnutí neobsahuje úvahu,
proč nebylo návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno. Žalobce se proto plně ztotožnil
se závěry uvedenými v rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda je rozhodnutí stěžovatele stiženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[15] Náležitosti rozhodnutí správního orgánu upravuje §68 správního řádu. K náležitostem
odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší správní soud již mnohokrát vyslovil ve své judikatuře.
Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, v němž Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „odůvodnění správního rozhodnutí bezprostředně souvisí s jeho výrokovou částí
a výroková část bez odůvodnění sama o sobě nemůže obstát (nejedná-li se o zákonem přípustné výjimky,
kdy rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění). Obsahem odůvodnění rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení
podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, dále jakými
úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány
způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“
[16] V bodě 18 rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013 - 21, pak zdejší soud vyslovil,
že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody
výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům
rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť
jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, č. 24/1997 Sb. NÚS). Vyloučení libovůle
při výkonu veřejné moci je přitom součástí pojmu právního státu v jeho soudobém chápání, k němuž se hlásí
i Česká republika prostřednictvím čl. 1 odst. 1 Ústavy. Proto i ve správním řízení platí, že není-li z odůvodnění
zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení a proč jeho námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci
z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho nesouhlasu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 11/2010 - 80).“
[17] V rozhodnutí Úřadu je uveden obsah návrhu žalobce na přezkoumání úkonů zadavatele,
a to, že současně obsahuje i návrh na nařízení předběžného opatření podle §117 odst. 1
písm. a) ZVZ. Úřad následně uvedl, že při zvažování návrhu žalobce vycházel z obsahu návrhu
žalobce, vyjádření zadavatele a dokumentace o veřejné zakázce. Po předběžném posouzení
případu dospěl k závěru, že důvody uvedené v návrhu nesvědčí o nutnosti vydat předběžné
opatření.
[18] V rozkladu žalobce namítl, že rozhodnutí Úřadu neobsahuje fakticky žádné důvody,
proč nebylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatel zde uvedl, že rozhodl
„po předběžném posouzení případu“, aniž by však vysvětlil, jak konkrétně případ předběžně posoudil,
přičemž předběžný odhad meritorního rozhodnutí dle žalobce není zákonným kritériem
pro rozhodování o předběžném opatření. Žalobce také zdůraznil, že po uzavření smlouvy
na veřejnou zakázku bude již pro něho meritorní rozhodnutí stěžovatele bezcenné, a poukázal
na obdobné případy, kdy stěžovatel návrhům na vydání předběžného opatření vyhověl.
[19] V rozhodnutí o rozkladu žalobce je zmíněno rozhodnutí Úřadu, námitky uvedené
v rozkladu, vyjádření zadavatele k rozkladu a poukaz na relevantní právní úpravu. Stěžovatel dále
uvedl, jakým způsobem přistupuje k posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření a smysl
tohoto institutu. Námitku žalobce uvedenou v rozkladu, že roz hodnutí Úřadu nemá žádné
odůvodnění, stěžovatel označil za neopodstatněnou a v této souvislosti uvedl, že odůvodnění
rozhodnutí Úřadu o návrhu na nařízení předběžného opatření musí vždy vycházet ze zákonem
stanovených kritérií, jimiž je nezbytně nutný rozsah předběžného opatření a zajištění účelu řízení.
Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí o předběžném opatření, nemůže odůvodnění
obsahovat podrobné odůvodnění vyčerpávající jednotlivé námitky uvedené v meritorním návrhu,
jímž se žalobce domáhá uložení nápravného opatření podle §118 odst. 1 ZVZ.
Takové vypořádání námitek je úkolem odůvodnění rozhodnutí meritorního. Na rozdíl
od meritorního rozhodnutí se Úřad v rozhodnutí, jímž je nařízeno předběžné opatření, zabývá
pouze otázkou, zda vznik složitých a těžko napravitelných právních vztahů hrozí. Vzhledem
k tomu, že v této fázi správního řízení Úřad ke zjištění stavu věci a jeho kvalifikovanému
posouzení teprve směřuje, nemusí podle stěžovatele rozhodnutí předběžné povahy obsahovat
podrobné a naprosto vyčerpávající odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí Úřadu je podle
stěžovatele zřejmé, z jakých podkladů pro jeho vydání Úřad vycházel a dále je z něj zřejmé
i to, na základě jaké úvahy dospěl k výrokům napadeného rozhodnutí, tj. že důvody uvedené
v návrhu na nařízení předběžného opatření nesvědčí o nutnosti nařídit navrhované předběžné
opatření. Úřad tak dostatečným způsobem odůvodnil své správní uvážení.
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v rozhodnutí Úřadu pouze zmínil podklady,
které měl k dispozici (obsah spisu), uvedl, že věc posoudil a uzavřel, že důvody uvedené v návrhu
nesvědčí o nutnosti vydat předběžné opatření. V rozhodnutí Úřadu tudíž zcela absentují
konkrétní úvahy, v nichž by vylíčil, jakým způsobem vycházel z podkladů, které měl k dispozici,
které skutečnosti považoval pro své rozhodnutí za relevantní a které nikoli a jakým způsobem
posoudil žalobcem namítané skutečnosti a jeho argumentaci uvedenou v návrhu. Tato vada
nebyla odstraněna ani v rozhodnutí o rozkladu. Takové rozhodnutí je podle ustálené judikatury
třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[21] Neobstojí proto argumentace stěžovatele uvedená v jeho rozhodnutí, že z odůvodnění
rozhodnutí Úřadu je zřejmé, na základě jaké úvahy dospěl k výroku rozhodnutí, tj. že důvody
uvedené v návrhu na nařízení předběžného opatření nesvědčí o nutnosti nařídit navrhované
předběžné opatření a že Úřad dostatečným způsobem odůvodnil své správní uvážení. Stěžovatel
dále ve svém rozhodnutí o rozkladu námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Úřadu nijak věcně
nevypořádal, pouze (na třech stranách textu) obecně poukázal na kritéria, z nichž Úřad vychází
při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření. Konkrétní hodnocení otázky jejich
naplnění však v rozhodnutích obou stupňů zcela absentuje. Absence konkrétních důvodů a řádně
zdůvodněných závěrů, které k vydání napadených rozhodnutí vedly, znemožňují přezkum
zákonnosti těchto rozhodnutí a nevylučují správní libovůli, proti níž tak nemá žalobce efektivní
způsob obrany.
[22] Na výše uvedeném nic nemění ani argumentace stěžovatele uvedená až v kasační
stížnosti, že jestliže žalobce v návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele žádné
důvody pro nařízení předběžného opatření neuvedl, nelze po stěžovateli požadovat,
aby se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s tvrzeními žalobce, které nesměřovaly k důvodům
pro nařízení předběžného opatření, ale pouze k meritorním důvodům návrhu na uložení
nápravného opatření. Stěžovatel totiž tento důvod pro nevyhovění návrhu na vydání
předběžného opatření neuvedl ve svém rozhodnutí, a to ani v rozhodnutí Úřadu ani v rozhodnutí
o rozkladu.
[23] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že nepožaduje, aby se stěžovatel obsáhle vyjadřoval
k důvodům, kterými navrhovatel zdůvodňuje svůj návrh ve věci samé, tj. na uložení nápravného
opatření. V rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je však nezbytné alespoň
stručně uvést konkrétní důvod, proč stěžovatel návrhu vyhověl či nikoli.
[24] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, v níž krajskému soudu vytýkal,
že nesprávně posoudil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož se nezabýval
skutečností, že Úřad se s námitkami žalobce vypořádal v meritorním rozhodnutí. Krajský soud
se totiž zabýval přezkumem rozhodnutí Úřadu a rozhodnutí o rozkladu, tj. hodnotil obsah těchto
rozhodnutí, nikoli rozhodnutí stěžovatele ve věci samé.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[26] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu odměny právního zástupce
za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti), podle §11 odst. 1 písm. d) a §9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 3.100 Kč,
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem
tedy zástupci žalobce náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.400 Kč. Nejvyšší
správní soud ověřil, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se odměna
za zastupování zvyšuje o tuto daň ve výši 21%, tedy o 714 Kč. Celkově tedy je stěžovatel povinen
zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu