ECLI:CZ:NSS:2018:5.AFS.133.2017:35
sp. zn. 5 Afs 133/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: 1. písecká lesní
a dřevařská, a. s., se sídlem Brloh 12, Drhovle, zast. advokátem JUDr. Markem Šťastným,
se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2017, č. j. 10 Af 31/2015 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 6. 2015, č. j. 20663/15/5300-21444-711083, kterým byla stěžovateli vyměřena za zdaňovací
období červenec 2012 daň z přidané hodnoty ve výši 584 804 Kč.
[2] V rámci provedené daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že st ěžovatel
za uvedené období neprokázal oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty ohledně nákupu práv k vytěžení stromů v porostu a nabytí vlastnického práva
k vytěženému dříví (těžební práva), které přijal od deklarovaného dodavatele – obchodní
společnosti KCDSPOL s.r.o.
[3] Stěžovatel v rámci daňové kontroly předložil daňový doklad na převod práv k těžbě
od společnosti KCDSPOL, s. r. o. a dále smlouvu o poskytnutí práva těžit; dle žalovaného těmito
doklady ani provedením dokazováním neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění tak,
jak bylo deklarováno; nesplnil tedy zákonné podmínky pro přiznání odpočtu daně z přidané
hodnoty v souladu s §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
[4] Krajský soud setrval na závěrech žalovaného a žalobu zamítl. Konstatoval, že stěžovatel
předložil správci daně daňový doklad, který vykazoval formální vadu v podobě nesprávně
uvedeného DIČ odběratele. Krajský soud uvedl, že taková vada by sama o sobě mohla být
hodnocena jako chyba v psaní, která by nemohla mít bez dalšího vliv na průkaznost takového
daňového dokladu, správce daně však shledal další pochybnosti o fakticitě uskutečnění
zdanitelného plnění tak, jak bylo deklarováno. Stěžovatel sice prokázal, že těžbu v místě provedl,
dřevo seštěpkoval a uložil do deponií, avšak nepodařilo se mu prokázat, že zdanitelné plnění
(těžební práva) skutečně přijal právě od společnosti KCDSPOL, s. r. o., která je deklarována
na daňovém dokladu jako převodce tohoto práva. Správce daně dle krajského soudu shromáždil
celou řadu důkazních prostředků, které podporovaly vznik jeho pochybností o tom, zda
stěžovatel skutečně zdanitelné plnění přijal od této společnosti; důkazní břemeno ohledně svých
tvrzení stěžovatel neunesl a pochybnosti správce daně nevyvrátil.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil jednotlivé
žalobní body a zhodnotil důkazy v rozporu se skutečným stavem věci; uvádí, že uplatňuje důvody
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud uvádí, že stěžovatel prokázal faktické
uskutečnění těžby, současně konstatuje, že to však není vůbec důležité pro účely nárokování
odpočtu daně na vstupu. Skutečnost, že se stěžovateli údajně nepodařilo prokázat přijetí plnění
od konkrétního dodavatele, dovozuje soud zejména z několika formálních chyb na souvisejících
dokumentech a výslechu jednatele společnosti KCDSPOL, s. r. o. pana Chellenyuka. Stěžovatel
připouští, že formální chyby na dokladech byly, nicméně ty nemohou nijak zpochybnit existenci
dokumentů, neboť tyto navazují na faktické uskutečnění těžby. Výslech p. Chellenyuka nemohl
prokázat, že k převodu práv nedošlo, protože se této transakce fyzicky nikdy neúčastnil; naproti
tomu druhého jednatele, který převod práv prokázat mohl, se správci daně nepodařilo předvolat.
Podle názoru stěžovatele však nabytí těžebních práv prokázal sám prvostupňový správce daně;
ten vyslechl vlastníka pozemku paní T. T. L., která potvrdila, že na základě nařízení Městského
úřadu v Aši, který jí uložil odstranit smrk pichlavý z pozemku, uzavřela smlouvu o dílo na
vykácení a likvidaci porostu se společností Dřevospol Ivančík s. r. o. s tím, že tato společnost si
smí vytěžený porost ponechat. Správce daně provedl další šetření u společnosti Dřevospol
Ivančík s. r. o. a zjistil, že tato společnost uzavřela následnou smlouvu o dílo s družstvem
DORDYAY STAV a postoupila mu právo těžby i ponechání si vytěženého dřeva. Správce daně
měl k dispozici rovněž doklad od společnosti KCDSPOL, z něhož je zřejmé, že družstvo
DORDYAY STAV převedlo práva na tuto společnost. Stěžovatel poukazuje na to, že pokud
družstvo DORDYAY STAV neuvedlo toto plnění do daňového přiznání k DPH, nemohl to
nijak ovlivnit. Stěžovatel tvrdí, že nabyl těžební práva písemnou smlouvou od subjektu
KCDSPOL a má za to, že bylo prokázáno, že právo k vytěžení dřeva z vůle vlastníka pozemku
existovalo a bylo na trhu obchodováno několika subjekty včetně stěžovatele. Daňové břemeno
ohledně této skutečnosti stěžovatel unesl. Naopak správce daně byl ten, kdo byl povinen hodnotu
důkazů, které sám obstaral, zpochybnit a vyvrátit. Krajský soud na str. 7 napadeného rozsudku
posloupnost prodejů dřeva sám uvádí, ovšem nijak se nevypořádává s argumentem stěžovatele,
že jde fakticky o požadovaný důkaz ohledně nabytí práva od konkrétního dodavatele KCDSPOL;
soud řešil pouze otázku ceny, která ale nemá vliv na zásadní meritum věci, tj. zda bylo těžební
právo nakoupeno od KCDSPOL. S touto žalobní námitkou se krajský soud dle stěžovatele
nevypořádal.
[7] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně odmítl argumentaci rozsudkem NSS sp. zn.
5 Afs 65/2013; dle stěžovatele naopak uvedený rozsudek na věc dopadá. Krajský soud uvádí,
že v uvedeném rozsudku oproti věci stěžovatele šlo o to, že bylo prokázáno, kdo byl skutečným
dodavatelem, tj. že jím byl „nějaký“ plátce DPH. Tak je tomu však i v případě stěžovatele, který
od počátku tvrdí i prokazuje, že dodavatelem byla společnost KCDSPOL (plátce DPH). I kdyby
tato společnost právem těžby nedisponovala, pak jím mohly disponovat jen zbylé dvě společnosti
– obě plátci DPH. Uvedený rozsudek tak plně dopadá i na věc stěžovatele.
[8] Dle stěžovatele krajský soud rovněž chybně aplikoval i rozsudek Soudního dvora EU
ve věci C -18/13, Maks Pen. Podle Soudního dvora „nelze uplatnit odpočet daně v případě, kdy plnění
bylo poskytnuto, ale patrně nikoli dodavatelem uvedeným na daňovém dokladu pouze za současného splnění dvou
podmínek, a sice, že se musí jednat o podvodné jednání a že s ohledem na objektivní informace předložené
daňovými orgány je prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované
k odůvodnění nároku na odpočet, bylo součástí takového podvodného jednání.“ O podvodné jednání se však
v tomto případě nejednalo, nebylo ani prokázáno; dodavatelem mohl být pouze plátce DPH.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se zcela ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatel dostatečně
neprokázal, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání odpočtu DPH. Žalovaný (ani krajský
soud) nerozporuje, že stěžovatel v rámci daňového řízení předložil smlouvu č. 25/2012
o poskytnutí těžebního práva datovanou dnem 28. 7. 2012 a daňový doklad č. 2012.5 datovaný
dnem 30. 5. 2012. Tyto písemnosti však nebyly bezvadné. Daňový doklad obsahuje DIČ zcela
jiné společnosti. Faktura měla být nadto vystavena dne 30. 5. 2012 (tohoto dne mělo dojít
k uskutečnění zdanitelného plnění), přičemž smlouva o postoupení těžebního práva byla
uzavřena až dne 28. 7. 2012. Stěžovatelem předložený daňový doklad dále neobsahoval přílohu
č. 1, která měla být jeho nedílnou součástí. Ke smlouvě o poskytnutí těžebních práv nebyly
předloženy ani obchodní podmínky. Oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně nebyla
prokázána ani žádnými jinými důkazními prostředky. Stěžovatel v kasační stížnosti obdobně
jako v podané žalobě staví svou argumentaci především na námitce, že oprávněnost nároku
na odpočet daně na vstupu vztahující se k poskytnutí těžebních práv na těžbu dřevní hmoty byla
jednoznačně prokázána s ohledem na skutečnost, že stěžovatel těžbu dřeva fakticky uskutečnil.
Žalovaný plně souhlasí se závěry krajského soudu, že přijetí zdanitelného plnění (těžebních práv)
od deklarovaného dodavatele nebylo prokázáno tím, že stěžovatel provedl na předmětném
pozemku těžbu dřevní hmoty, neboť taková skutečnost nemůže prokazovat, že stěžovatel přijal
zdanitelné plnění (samotné právo těžby) právě od obchodní společnosti KCDSPOL s.r.o.
Žalovaný má za to, že krajský soud posoudil zcela správně jako absolutně nepřípadný argument
stěžovatele, že těžební práva nabyl a těžbu prováděl oprávněně, neboť se dosud nepřihlásil
jiný subjekt, který by takovými právy disponoval a dovolával by se nelegální těžby. S odkazem
na odůvodnění napadeného rozsudku je nutno odmítnout námitku, že se k rajský soud meritem
věci, tj. posouzením otázky oprávněnosti nároku na odpočet daně (resp. otázkou nákupu
těžebních práv od obchodní společnosti KCDSPOL s.r.o.), dostatečně nezabýval. Pokud
stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs
65/2013 – 79, nelze jej na danou věc aplikovat, neboť skutkový stav je odlišný; obdobně krajský
soud správně uzavřel, že na daný případ stěžovatele nelze aplikovat ani rozsudek Soudního dvora
EU ve věci C-18/13, Maks Pen.
[10] Žalovaný konstatuje, že není sporu o tom, že těžbu dřevní hmoty stěžovatel v daném
místě provedl, dřevo seštěpkoval a uložil do deponií; nepodařilo se mu však prokázat,
že zdanitelná plnění spočívající v poskytnutí těžebních práv stěžovatel skutečně přijal
od obchodní společnosti KCDSPOL s.r.o., která je deklarována na daňovém dokladu jako
převodce daných těžebních práv. V průběhu daňového řízení byly shromážděny důkazní
prostředky, které důvodně podporují pochybnosti o tom, zda stěžovatel zdanitelné plnění
fakticky přijal od obchodní společnosti KCDSPOL s.r.o. Stěžovateli se tyto pochybnosti
nepodařilo rozptýlit. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
[11] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, neshledal přitom vady, k nimž by byl
povinen přihlížet z moci úřední (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační námitky, jimiž stěžovatel míří k nesprávnému, resp. nedostatečnému posouzení
věci krajským soudem, lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), resp. b) s. ř. s. Pokud stěžovatel
výslovně uvádí jako důvod kasační stížnosti též §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., [ zmatečnost řízení před
soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně
obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce], nutno
konstatovat, že kasační stížnost v tomto směru postrádá jakákoli tvrzení, z nichž by bylo lze
na takový důvod usuzovat.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel má za to, že zcela vyčerpal své důkazní břemeno; naopak správce daně
nevyvrátil důkazy svědčící o tom, že stěžovatel nabyl těžební práva od obchodní společnosti
KCDSPOL s.r.o. Dle stěžovatele se krajský soud vlastním meritem věci, tj. tím, zda byla těžební
práva nakoupena od obchodní společnosti KCDSPOL s.r.o., nevypořádal, resp. důkazy hodnotil
v rozporu se skutečným stavem věci.
[15] Nejvyšší správní soud stěžovateli v jeho námitkách nemohl přisvědčit. Především správní
orgány nezpochybnily, že by stěžovatel skutečně dřevní hmotu vytěžil a následně zpracoval
na štěpku, která byla poté dodávána k energetickému využití. Po stěžovateli nebylo požadováno,
aby prokazoval fakticitu plnění, neboť ta nebyla zpochybněna; nezpochybnil ji ani krajský soud.
Stěžovatel měl však prokázat, že nabyl těžební práva, která byla jako předmět smlouvy uvedena
na daňovém dokladu a ze kterých byl nárokován odpočet na vstupu, právě od společnosti
KCDSPOL s. r. o. (za uvedenou cenu). Pokud tedy stěžovatel namítá, že krajský soud
se dostatečně nezabýval skutečným stavem věci a nepřihlížel k fakticitě plnění, nelze
mu přisvědčit. Jinou otázkou však je, zda plnění poskytla skutečně právě společnost KCDSPOL
s. r. o. Tuto skutečnost stěžovatel neprokázal a nevyvrátil pochybnosti, které správce daně
dle Nejvyššího správního soudu zcela důvodně pojal.
[16] Pochybnosti správce daně mají oporu ve zjištěních, která jsou obsahem správního spisu.
Jen příkladmo Nejvyšší správní soud poukazuje např. na svědeckou výpověď jednatele uvedené
společnosti, který neměl o plnění ani potuchy, resp. ani nevěděl, že je jednatelem společnosti
(společnost byla v době uskutečnění plnění tvořena 12 jednateli výhradně ukrajinské národnosti);
jednatel popřel jakoukoli spolupráci se stěžovatelem, kterého nezná, popřel, že by podpisy
na smlouvách patřily jemu, předložené listin nikdy neviděl, společnost DORDYAY STAV nezná.
Důvodné pochybnosti byly dány rovněž samotným průběhem celé transakce v rámci
vytvořeného řetězce; předmětem jednotlivých plnění byla tatáž těžební práva, přičemž docházelo
pouze k navyšování ceny. V rámci provedených svědeckých výpovědí vyplynulo, že majitelku
pozemku vyhledal za společnost Dřevospol Ivančík s. r. o. (dále „Dřevospol“) P. I.; toho poté
sama měla dle jeho tvrzení oslovit společnost DORDYAY STAV, tato mu nabídla zajímavou
cenu, kdo za společnost jednal, nevěděl, smlouvu poslala společnost Dřevospol společnosti
DORDYAY STAV poštou a ta se vrátila zpět podepsaná; k průběhu předání hotového díla p. I.
sdělil, že se nikdy s nikým ze společnosti DORDYAY STAV nesešel, tato společnost nereagovala
a v místě jejího sídla v Praze nikoho nenašel; vystavil fakturu, ale doposud k úhradě faktury
nedošlo. Na předávacím protokolu, který měl být rovněž podepsán a odeslán poštou, byl za
DORDYAY STAV podepsán T. V., o koho se jedná, p. I. nevěděl. Prověřováním společnosti
DORDYAY STAV bylo zjištěno, že tato je nekontaktní od července 2012, uskutečněné
zdanitelné plnění, které mělo být poskytnuto společnosti KCDSPOL za cenu 18 939 345 Kč +
3 787 869 DPH nebylo v daňovém přiznání uvedeno (jen pro úplnost Nejvyšší správní soud
dodává, že majitelka pozemku paní T. T. L. uzavřela smlouvu o dílo na likvidaci a odvozu lesního
porostu se společností Dřevospol, cena byla stanovena na 80 095 Kč s tím, že úhrada proběhne
formou naturálního plnění - zhotovitel si ponechá právo disponovat s vytěženou dřevní hmotou;
následně tato společnost uzavřela smlouvu se společností DORDYAY STAV na vytěžení a
likvidaci dřevní hmoty za cenu 2 650 000 Kč + DPH 530 000 Kč; společnosti KCDSPOL byla
tato práva postoupena za 18 939 345 Kč + 3 787 869 DPH). Jak vyplynulo ze spisu, společnost
Dřevospol se stěžovatelem pravidelně obchodovala; stěžovatel neuvedl žádný rozumný a logický
důvod, proč stálý obchodní partner vytěžení dřeva nenabídl stěžovateli, ale zcela neznámému
„ukrajinskému“ subjektu, resp. k dalšímu předprodeji přes další „ukrajinskou“ společnost).
[17] Nejvyšší správní soud podotýká, že samotná skutečnost, že společnost DORDYAY
STAV neuvedla plnění v daňovém přiznání zcela jistě, jak namítá stěžovatel, mu nemůže
být přičítána k tíži; tato skutečnost však nebyla sama o sobě důvodem, pro který by stěžovateli
byl nárok na odpočet odepřen; šlo pouze o jednu z pochybností, která ve spojení s ostatními
zjištěnými skutečnostmi svědčila pro závěr správce daně o neoprávněnosti nárokovaného
odpočtu. Stejně tak by samo o sobě nemohlo obstát zjištění nesprávně uvedeného DIČ
či nevyslechnutí druhého navrhovaného jednatele z důvodu jeho nekontaktnosti. Výše uvedené
skutečnosti pouze potvrdily oprávněnost pochybností správce daně o uskutečnění zdanitelného
plnění právě ze strany tvrzeného dodavatele.
[18] Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho argumentaci rozsudkem sp. zn. 5 Afs 65/2013;
v uvedené věci, kterou Nejvyšší správní soud řešil, totiž bylo prokázáno, že plnění byla
poskytnuta jinou (konkrétní) osobou, než tou, která byla uvedena na předložených daňových
dokladech; bylo tedy najisto postaveno, která konkrétní osoba plnění skutečně fakticky
uskutečnila (viz např. rozsudek NSS ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 180/2014 – 21). To však není
případ stěžovatele, neboť u plnění uvedeného na daňovém dokladu č. 2012.5, na kterém je jako
dodavatel uvedena obchodní společnost KCDSPOL s.r.o., nebylo přes zjištěné pochybnosti
prokázáno, kdo skutečně stěžovateli toto plnění poskytl. Pokud stěžovatel poukazuje na to,
že i kdyby tedy plnění neposkytla uvedená společnost, musel ho poskytnout, vzhledem k tomu,
že jeho fakticita nebyla zpochybněna (a nikdo jiný se o právo těžby nepřihlásil) jiný subjekt, který
byl rovněž (v případě obou dalších společností) plátcem DPH. Uvedené tvrzení považuje
Nejvyšší správní soud za ryze spekulativní; stěžovatel neprokázal, že by plnění z jakýchkoli
důvodů poskytla právě ta která jiná společnost.
[19] Prokazování nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně
je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Samotné daňové
doklady (byť se všemi požadovanými náležitostmi) nemusí být podkladem pro uznání nároku
na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak
je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění.
Je proto nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to,
zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila
osoba – plátce daně, která je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, který daňový
subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá. Daňový doklad v procesu
dokazování nelze pojímat jako zcela samostatný izolovaný dokument, ale váže se k němu celá
řada dalších dokladů a záznamů, které vytváří ověřitelnou vazbu mezi dokladem a dodáním zboží
či poskytnutím služby; spolehlivou auditní stopu, tzn. zdokumentovaný tok plnění daňový
subjekt zajistí především tím, že bude uchovávat veškeré související informace, doklady
a dokumenty od samého počátku transakce, např. též informace o získání obchodního partnera
či o původu zboží. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016,
č. j. 4 Afs 295/2015 – 45, ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011 – 103, či ze dne 10. 2. 2016,
č. j. 5 Afs 99/2015 -106, ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 – 79).
[20] Pokud se stěžovatel dovolává judikatury Soudního dvora, krajský soud správně
konstatoval, že stěžovateli byl odepřen nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z důvodu,
že neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak bylo deklarováno - od subjektu uvedeného
na daňovém dokladu. Skutečnosti týkající se popisu řetězového obchodu, který vykazoval znaky
nestandardního jednání a možného daňového podvodu, byly správcem daně zmíněny pouze
podpůrně, nejednalo se však o nosný důvod odepření nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty; otázka vědomosti či nevědomosti stěžovatele o možném zapojení v daňovém podvodu
tedy nebyla předmětem prověřování ze strany správce daně; odkaz stěžovatele na rozsudek Maks
Pen nelze proto na posuzovaný případ aplikovat. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel neprokázal
postup při uzavírání obchodu, předložené listiny byly správcem daně relevantně zpochybněny;
nadto bylo zjištěno, že z celkové fakturované částky přesahující 22 milionů Kč stěžovatel
za „poskytnutí“ práva těžby uhradil pouze 3,5 milionů Kč; společnost KCDSPOL, s. r. o. přitom
nedoplatek podle daňového dokladu na stěžovateli nikterak nevymáhala (mimo jiné blankosměnka,
která měla podle stěžovatele zajistit placení ceny, byla vystavena s formální vadou v názvu společnosti –
na společnost KDCDSPOL, s. r. o.).
[21] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud odkazuje např. na rozsudek ze dne
27. 11. 208, č. j. 5 Afs 61/2008 – 80, v němž mimo jiné konstatoval:„Pokud ze všech okolností
uzavření kupní smlouvy na dodání zboží vyplývá, že jejím jediným účelem a zároveň i výsledkem je – i přes
formální dodržení podmínek vyplývajících ze zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty – pouze
získání nadměrného odpočtu, přitom takové jednání postrádá jakýkoli ekonomický smysl, nelze toto jednání
kvalifikovat jinak než zneužití objektivního daňového práva a pro daňové účely k němu nelze přihlížet.“
Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, že k chování jehož smyslem
je výhradně získání nelegitimního daňového zvýhodnění nelze přihlížet. Není možné akceptovat
jednání, jehož výsledkem je stav, který není v souladu s účelem zákona, a právní úkon, jež byl
proveden výhradně nebo převážně za účelem získání daňového zvýhodnění s tím, že pro
zkoumaný právní úkon neexistují řádné ekonomické důvody, nelze označit za legitimní
a v souladu s cílem sledovaným zákonem o DPH. Je vždy třeba rozlišovat rovinu formální,
zachycenou právě v účetnictví, od roviny faktické, v níž je třeba sledovat mimo jiné pravý smysl
a účel aktivit. Plnění, resp. jednání, která nejsou uskutečněna v rámci obvyklých obchodních
podmínek, postrádají jakýkoli ekonomický smysl a jsou deklarována pouze s cílem získat
zneužívajícím způsobem výhody upravené zákonem, nelze než považovat za zneužití
objektivního daňového práva (tax abuse). K obdobným závěrům ostatně dospěl pro účely výkladu
směrnice 2006/112 o DPH také Soudní dvůr, který v v návaznosti na svou předchozí judikaturu
definoval v rozsudku ze dne 21. 2. 2006, C-255/02 Halifax plc, Leeds Permanent Development Services
Ltd, County Wide Property Investments Ltd v. Commissioners of Customes & Excise činnosti daňových
subjektů, jež představují zneužití práva (zevrubnou analýzu citovaného rozsudku Soudního dvora,
jakož i stanoviska generálního advokáta v této věci, právě z hlediska jejich významu pro použití
zásady zákazu zneužití práva, provedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2006,
č. j. 2 Afs 178/2005 – 64). Jakkoli lze připustit, že stěžovatelem deklarovaná transakce splňovala
zákonnou definici dodání zboží, jejím účelem a hlavním důvodem bylo zjevně obdržení daňové
výhody. V rozsudku ze dne 21. 1. 2008 ve věci C- 425/06, Italservice Srl, např. uvedl Soudní
dvůr: „Vnitrostátní soud může při posuzování, které mu přísluší provést, vzít v úvahu čistě umělý charakter
těchto plnění, jakož i právní, hospodářské nebo personální vztahy mezi dotčenými hospodářskými subjekty, jelikož
tyto skutečnosti jsou takové povahy, že ukazují na to, že získání daňového zvýhodnění představuje hlavní
sledovaný cíl, přes případné vedle toho existující hospodářské cíle vycházející z hledisek týkajících se například
marketingu, organizace a záruk.“
[22] Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu v souladu se zákonem; krajský
soud se podrobně zabýval veškerými žalobními námitkami, které stěžovatel uplatnil,
přezkoumatelným způsobem své úvahy, na základě nichž dospěl k závěru, že stěžovatel
oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně neprokázal, uvedl v odůvodnění. Kasační
námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží;
žalovanému žádné náklady přesahující jeho správní činnost nevznikly, proto mu soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu