ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.314.2017:21
sp. zn. 5 As 314/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: L. K., zast.
Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem, Milešovská 1312/6, Praha 3, proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 648/16, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j.
30 A 93/2015 – 152,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j. 30 A 93/2015 – 152,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutí žalovaného (dále „stěžovatel“) ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. Si 974/2014, bylo
ve smyslu §17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodnuto o odložení žádosti žalobce
o poskytnutí informace, neboť žalobce nezaplatil úhradu za poskytnutí požadované informace.
[2] Ve věci je rozhodováno již opakovaně poté, kdy Nejvyšší správní soud ke kasační
stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 14. 7. 2017, č. j. 5 As 181/2016 – 23, zrušil rozsudek
krajského soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 30 A 93/2015 – 91, kterým byla žaloba zamítnuta.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud dospěl ke správnému závěru v tom, že žalobci
nevznikl nárok na poskytnutí informace z důvodu tvrzeného doručení oznámení o úhradě
nákladů až po uplynutí lhůty dle §14 odst. 5 informačního zákona; s krajským soudem se rovněž
ztotožnil v tom, že povinný subjekt důvodně podmiňoval poskytnutí požadovaných informací
povinností úhrady podle §17 odst. 1 a 5 informačního zákona. Důvodnou shledal Nejvyšší
správní soud námitku žalobce, že se krajský soud dostatečně přezkoumatelným způsobem
nevypořádal s námitkami stran přiměřenosti požadované částky za poskytnutí informací a aplikací
instrukce Ministerstva spravedlnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (konkr.
usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 – 90, které mimo
jiné vycházelo ze závěrů přijatých v rozhodnutí zvláštního senátu, zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů - viz usnesení ze dne
15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009 – 34; dále též rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Ao 1/2011 –
49, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2011, č. j. 8 Ao 4/2011 - 22).
[3] Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu, po vrácení věci k dalšímu řízení nařídil na základě požadavku žalobce ve věci
jednání na den 17. 10. 2017. V rámci jednání žalobce uvedl, že respektuje závaznost zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu, tedy že se již nebude vyjadřovat k žalobní námitce týkající
se problematiky dodržení lhůty pro oznámení požadavku na platbu nákladů souvisejících
s vyhledáváním požadovaných informací, stejně jako k problematice povinnosti žalovaného
vést databázi přednostně vyřizovaných věcí. Ohledně daných námitek proto krajský soud odkázal
na závěry Nejvyššího správního soudu, s nimiž se plně ztotožnil, proto se k uvedeným otázkám
již blíže nevyjadřoval.
[4] Spornou otázkou zůstalo posouzení důvodnosti jediné žalobní námitky spočívající
ve zpochybnění instrukce o sazebníku úhrad za poskytování informací, potažmo ve zpochybnění
přiměřenosti požadované úhrady. Nejvyšší správní soud ve svém shora citovaném zrušujícím
rozsudku krajskému soudu vytkl, že se s žalobní námitkou směřující dílem k (ne)aplikaci instrukce
pro rozpor s normativními akty, a dílem k nepřiměřenosti požadované úhrady, vypořádal pouze
tak, že odkázal na instrukci o sazebníku úhrad a její závaznost, aniž by se ke konkrétním
námitkám žalobce vyjádřil; rozhodnutí krajského soudu tedy postrádalo jakékoli úvahy, proč
nepovažuje požadovanou částku za nepřiměřenou, resp. proč neshledal důvody pro případnou
(ne)aplikaci instrukce, ze které povinný subjekt (stěžovatel) vycházel. Tímto právním názorem byl
krajský soud dle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán.
[5] Krajský soud se v novém rozhodnutí nejprve podrobně zabýval povahou instrukce,
jakožto interního normativního aktu, který je vydán ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti
v oblasti vrchnostenské veřejné správy; dále poukázal na příslušná ustanovení informačního
zákona, jichž je ve věci užito [§17 odst. 1, §5 odst. 1 písm. f)] a na §3 odst. 1 a §7 nařízení vlády
č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle
zákona o svobodném přístupu k informacím (dále také jen „nařízení“). Konstatoval, že zákonná
konstrukce úhrady nákladů je postavena na tom, že povinný subjekt musí výši nákladů nejdříve
přesně vyčíslit a žadateli sdělit, což v případě nákladů (a o takové náklady v projednávané věci
zejména jde) na mimořádně rozsáhlé vyhledání informace znamená, že tento náklad musí
povinný subjekt reálně vydat, neboť jinak by uvedenou povinnost nemohl splnit. Výše úhrady
nákladů musí tedy být v tom kterém konkrétním případě stanovena na základě jednotkových
sazeb určených v sazebníku (v projednávané věci v instrukci), přičemž tyto sazby musí
v zásadě vycházet ze skutečných přímých nákladů povinného subjektu. Krajský soud zdůraznil,
že konkrétní sazba tedy musí, resp. měla by co nejpřesněji odpovídat skutečným nákladům, které
povinný subjekt s vyřizováním žádosti bude mít, a to bez ohledu na skutečnost, že sazby
zpravidla nebude možné určit s absolutní přesností; konkrétní sazby přípustných nákladů
v sazebníku úhrad musí odpovídat pravidlům stanoveným v nařízení. Dále krajský soud
konstatoval, že rovněž nadřízený správní orgán je povinen posuzovat k podané stížnosti nejen
správnost výpočtu uplatněné úhrady, ale (jako specifickou „předběžnou otázku“) i zákonnost
povinným subjektem aplikovaných sazeb uvedených v sazebníku úhrad, tzn. oprávněnost
konkrétní sazebníkem regulované úhrady i správnost její výše; výší sazby se nadřízený správní
orgán musí zabývat, pokud jí žadatel zpochybnil nebo pokud má sám nadřízený orgán
pochybnost o její správnosti. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl povinen přezkoumat, zda
výše sazby řádově odpovídá nákladům, které je nutno vynaložit, a zda výše sazby není objektivně
nepřiměřená, resp. zda je adekvátní; povinnost prokázat zákonnost konkrétní stanovené sazby
totiž stíhá primárně povinný subjekt, potažmo nadřízený správní orgán rozhodující o stížnosti.
Ten je totiž, pokud žadatel zpochybní výši požadované úhrady ve stížnosti (a tak tomu
v přezkoumávané věci bylo), povinen buď doložit její přesný výpočet, nebo alespoň prokázat,
že její odhadnutá výše odpovídá nákladům, které s danou činností bude povinný subjekt mít.
A pokud zjistí nesrovnalost, nesmí sazebník úhrad nebo příslušnou část aplikovat.
[6] Co se týče samotné hodinové sazby, krajský soud s odkazem na §7 nařízení zdůraznil,
že tato musí odrážet skutečné platové (mzdové) náklady a osobní náklady daného povinného
subjektu spojené s mimořádně rozsáhlým vyhledáním informací; odpověď na to, co se rozumí
osobními náklady lze hledat např. v §26 odst. 3 vyhlášky č. 504/2002 Sb., podle něhož jsou
osobními náklady mzdové náklady, zákonné sociální pojištění (závazky z titulu zákonné
povinnosti zaměstnavatele platit na sociální pojištění a veřejné zdravotní pojištění), ostatní
sociální pojištění (např. plnění ze smluv o dobrovolném penzijním připojištění zaměstnanců),
zákonné sociální náklady a ostatní sociální náklady. Krajský soud konstatoval, že povinný subjekt
tedy musí výši hodinové sazby odvodit od konkrétní výše platových (mzdových) nákladů
na pracovníka, jenž žádosti o poskytnutí informací vyřizuje; pokud se na vyřizování žádosti bude
podílet více pracovníků (s rozdílným platovým či mzdovým ohodnocením), nutno hodinovou
sazbu odvodit od platových (mzdových) nákladů na tyto pracovníky povinného subjektu.
Hodinovou sazbu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informace tak bude možné považovat
za adekvátní tehdy, jestliže její výše nebude nepřiměřeně nebo nedůvodně odlišná (vyšší) oproti
průměrným nákladům na hodinu práce (konkrétního informaci vyhledávajícího) pracovníka
povinného subjektu. Navíc bude vždy na povinném subjektu, aby prokázal a doložil, že konkrétní
žádost skutečně vyřizoval ten který jeho pracovník.
[7] Krajský soud připustil, že v daném případě je sice situace specifická, neboť sazebník
úhrad, který představuje instrukce, nebyl vydán povinným subjektem, tedy Krajský soudem
v Brně, ale Ministerstvem spravedlnosti, tedy správním orgánem, který rozhoduje o stížnosti
žadatele proti oznámení povinného subjektu o stanovení výše úhrad. To však dle krajského
soudu nemůže vést k závěru, že by shora uvedené požadavky na odůvodnění oznámení o výši
úhrady nemusely být respektovány také v přezkoumávané věci. Krajský soud dospěl ve svých
úvahách k závěru, že z obsahu oznámení stěžovatele ze dne 27. 10. 2014 sice vyplývá, proč
se v daném případě bude jednat o mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, dostatečně byla
vymezena časová dotace potřebná pro vyhledání požadovaných informací, kterou žalobce
nezpochybnil; pokud však jde o stanovení výše hodinové sazby, odkázal stěžovatel bez dalšího
vysvětlení pouze na §4 instrukce, podle kterého pokud je poskytnutí informace spojeno
s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací, stanoví se výše úhrady za každou hodinu
vyhledávání jedním pracovníkem na 200 Kč/hod; v případě mimořádně rozsáhlého vyhledávání
informací více pracovníky je výše úhrady dána součtem částek připadajících na každého
pracovníka. Na tomto místě krajský soud upozornil, že žalobce již ve stížnosti ze dne
19. 11. 2014 proti tomuto oznámení zcela konkrétně namítal, že stanovenou výši úhrady považuje
za zjevně nepřiměřenou, a uvedl i důvody, pro které takový názor zastává. Ministerstvo
spravedlnosti v odůvodnění svého rozhodnutí o stížnosti ze dne 19. 3. 2015, č. j. MSP-827/2014-
OT-OSV/3, však tyto námitky zcela pominulo; uvedlo toliko: „V této souvislosti nezbývá nadřízenému
orgánu než připomenout, že Sazebník byl vydán Ministerstvem spravedlnosti ČR v podobě interního normativního
aktu, a to za účelem sjednocení sazby jednotlivých druhů úhrad tak, aby byl žadatel o informace již před podáním
žádosti obeznámen s tím, jaké náklady jsou povinné subjekty v resortu justice oprávněny požadovat a v jaké výši.
Sazba upravená ustanovením §4 Sazebníku pak vychází z podkladů poskytnutých ke dni 30. 3. 2011 odborem
personálním Ministerstva spravedlnosti ČR, přičemž vychází z průměrné výše platu. Vzhledem k tomu,
že dotázaný soud se touto, pro něj závaznou, instrukcí řídil, nadřízený orgán se s takto určenou sazbou logicky
ztotožňuje, neboť sazebník vzešel z jeho vůle.“ V Oznámení o odložení žádosti ze dne 21. 5. 2015,
č. j. Si 974/2014, se poté pouze odkazuje na výrok uvedeného rozhodnutí ministerstva ve věci
stížnosti žalobce. Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Ao 1/2011 – 49, jakož i usnesení NSS ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 8 Ao 4/2011 – 22, ze kterých vyplývá, že je povinností již správních orgánů posuzovat, zda
ty které pokyny obsažené v jejich vnitřních předpisech nejsou v rozporu s normativními právními
akty; pokud by k takovému zjištění došly, pak je povinností správních orgánů takový vnitřní
předpis nebo jeho část neaplikovat, případně je vyložit a aplikovat způsobem, který je konformní
se zákonem či s mezinárodními závazky České republiky. Krajský soud dospěl k závěru,
že takovým způsobem ovšem stěžovatel nepostupoval a konkrétními námitkami žalobce ohledně
nepřiměřenosti stanovené výše úhrady za vyhledání požadovaných informací se prakticky vůbec
nezabýval a pouze mechanicky a bez dalšího odkázal na instrukci vydanou ministerstvem, aniž
by přiměřenost tam stanovené hodinové sazby za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací
posuzoval a bez bližšího odůvodnění pouze konstatoval, že sazba vychází z podkladů ke dni
30. 3. 2011, tedy, dle krajského soudu, z podkladů v době podání žádosti dosti neaktuálních.
Krajský soud z uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti popírá, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné,
současně nesouhlasí fakticky s tím, že krajský soud neposoudil věc sám, ale věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Dle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím
Ministerstva spravedlnosti) je přezkoumatelné, což dokládá i obsah samotné žaloby, z něhož
je zřejmé, že žalobce rozhodnutí žalovaného porozuměl a byl schopný s jeho odůvodněním
polemizovat; k závěru o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí nepostačují případné dílčí
nedostatky v odůvodnění, ale až takové nedostatky, které brání jeho soudnímu přezkumu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 2. 7. 2014, č. j. 6 Afs 39/2014 – 3).
O takový případ se však v předmětné věci nejedná, Krajský soud v Hradci Králové vymezil
požadavky na odůvodnění hodinové sazby nepřiměřeně přísně a dále – a to především –
v rozporu s aktuální judikaturou správních soudů. Stěžovatel poukazuje na to, že žalobce
se s obdobnou žádostí o poskytnutí informací obrátil též na Městský soud v Praze, který
podobně jako žalovaný Krajský soud v Brně v nyní posuzované věci rozhodl o odložení žádosti
dle §17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím – a to poté, co žalobce nezaplatil
požadovanou úhradu ve výši 36 870 Kč (184,35 hodin práce krát 200 Kč za hodinu práce). Tato
výše úhrady byla na základě stížnosti žalobce potvrzena rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti
ze dne 13. 3. 2015, č. j. MSP-841/2014-OT-OSV/3; následně, na základě žalobcem podané
žaloby tento postup – nikoli nepodobný tomu, jaký byl postup stěžovatele v nyní souzené věci –
aproboval Krajský soud v Praze a na rozdíl od Krajského soudu v Hradci Králové neshledal vady
řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti, naopak vyšel z elementární přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí o odložení žádosti žalobce. Co se týká přezkumu samotné hodinové
sazby ve výši 200 Kč, konstatoval, že tento je postaven na posouzení její přiměřenosti, nikoli
posouzení její absolutní přesnosti. Kasační stížnost žalobce proti citovanému rozsudku Krajského
soudu v Praze Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 As 300/2016 – 21,
zamítl, přičemž ve vztahu k hodinové sazbě, kterou sazebník stanoví na 200 Kč, výslovně uvedl,
že „…stanovenou částku, i ve vztahu ke zjištěným podkladům, nepovažuje za nepřiměřenou nebo nedůvodně
odlišnou oproti průměrným nákladům na hodinu práce administrativního pracovníka povinného subjektu. Stejně
tak ve stanovení paušální částky neshledal rozpor se zákony, naopak se mu jeví v souladu s principy
předvídatelnosti a právní jistoty, kterými se mají správní orgány při své činnosti řídit. I z hlediska zachování
principu rovnosti je zvolená úprava vhodná, protože není navázaná na plat konkrétního zaměstnance, kdy by se
výše sazby mohla zásadně lišit v závislosti na tom, jak dlouho daný pracovník je u povinného subjektu
zaměstnán, jaká je jeho platová třída, výše osobních odměn, počet odpracovaných hodin za určité (zpravidla účetní)
období apod. a není tak de facto dílem náhody, komu vyřízená žádosti připadne. Žadatel již v okamžiku podání
žádosti má povědomí o tom, podle jaké sazby byla úhrada účtována. Obdobný princip je zvolen i v případě určení
výše správních a soudních poplatků.“ Výhrady neměl Nejvyšší správní soud ani vůči dalším úvahám
a postupu Krajského soudu v Praze v rámci důkazního řízení.
[9] Dle stěžovatele, obdobně jako ve shora zmíněném případě, bylo žalobou napadené
rozhodnutí možné podrobit přezkumu a meritorně posoudit námitku (ne)přiměřenosti
požadované úhrady s odkazem na sazebník. Ani skutečnost, že jde o podklady neaktuální
(z roku 2011), nemá sama o sobě na úhradu nákladů vliv, neboť nejde k tíži žadatele. Vzhledem
k postupnému zvyšování cen i platů lze důvodně předpokládat, že při aktualizaci sazebníku
by se částka hodinové sazby zvýšila. Krajský soud v Hradci Králové dle stěžovatele pochybil tím,
že shledal žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, aniž by se blíže zabýval podstatou
věci, tj. otázkou přiměřenosti požadované úhrady, podobně jako to učinil Krajský soud v Praze
a následně Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 As 300/2016, jejichž závěry lze mutatis
mutandis vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů
stěžovatelem uplatněným v kasační stížnosti, neshledal přitom vady, k nimž byl povinen přihlížet
z moci úřední (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Předmětem přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu je posoudit, zda
se krajský soud řídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu v této věci. Jak již bylo uvedeno výše, zrušovacím důvodem bylo,
že se krajský soud dostatečně přezkoumatelným způsobem nevypořádal s námitkami stran
přiměřenosti požadované částky za poskytnutí informací a otázkou případné (ne)aplikace
instrukce Ministerstva spravedlnosti.
[14] Nejvyšší správní soud s odkazem na rekapitulaci obsahu napadeného rozsudku krajského
soudu výše, konstatuje, že krajský soud vytýkané pochybení nenapravil.
[15] Krajskému soudu bylo uloženo, aby meritorně posoudil žalobní námitku tvrzené
(ne)přiměřenosti požadované úhrady s odkazem na sazebník. Stejnou právní otázkou ve vztahu
k hodinové sazbě, kterou sazebník stanoví na 200 Kč, se zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 7 As 300/2016 - 21, ze dne 29. 6. 2017, na který právem stěžovatel poukazuje.
V uvedeném rozsudku zdejší soud mimo jiné konstatoval: „Každý povinný subjekt musí zveřejnit
sazebník úhrad za poskytování informací dle §5 odst. 1 písm. f) a odst. 4 informačního zákona. Účelem vydání
a zveřejnění sazebníku je předem informovat žadatele, že povinný subjekt bude při vyřizování žádostí uplatňovat
úhradu a umožnit, ze dne mu, aby se s možnou výší úhrady předem seznámil, příp. aby získal povědomí, z jakých
hodnot bude při vyčíslení úhrady vycházet. Povinný subjekt, resp. jeho nadřízený orgán, této povinnosti dostál shora
vymezenou instrukcí. (…) Podle §7 nařízení vlády musí povinný subjekt stanovit v sazebníku hodinové sazby
odvozené z nákladů na platy, případně mzdy a z ostatních osobních nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým
vyhledáním informací. Instrukce v §4 určuje, že pokud je poskytnutí informace spojeno s mimořádně rozsáhlým
vyhledáváním informací, stanoví se výše úhrady za každou hodinu vyhledávání jedním pracovníkem na 200 Kč.
V případě mimořádně rozsáhlého vyhledávání informací více pracovníky je výše úhrady dána součtem částek
připadajících na každého pracovníka. (…) Nejvyšší správní soud stanovenou částku, i ve vztahu ke zjištěným
podkladům, nepovažuje za nepřiměřenou nebo nedůvodně odlišnou oproti průměrným nákladům na hodinu práce
administrativního pracovníka povinného subjektu. Stejně tak ve stanovení paušální částky neshledal rozpor
se zákony, naopak se mu jeví v souladu s principy předvídatelnosti a právní jistoty, kterými se mají správní orgány
při své činnosti řídit. I z hlediska zachování principu rovnosti je zvolená úprava vhodná, protože není navázána
na plat konkrétního zaměstnance, kdy by se výše sazby mohla zásadně lišit v závislosti na tom, jak dlouho daný
pracovník je u povinného subjektu zaměstnán, jaká je jeho platová třída, výše osobních odměn, počet
odpracovaných hodin za určité (zpravidla účetní) období apod. a není tak de facto dílem náhody, komu vyřízení
žádosti připadne. Žadatel již v okamžiku podání žádosti má povědomí o tom, podle jaké sazby bude úhrada
účtována. Obdobný princip je zvolen i v případě určení výše správních a soudních poplatků.“
[16] Z uvedeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud zde jednak dospěl k závěru,
že paušalizace hodinové sazby má své odůvodnění, a jednak výši hodinové sazby 200 Kč shledal
přiměřenou. Když krajský soud uvádí, že povinný subjekt musí výši hodinové sazby odvodit od
konkrétní výše platových (mzdových) nákladů na pracovníka, jenž žádosti o poskytnutí informací
vyřizuje, a pokud se na vyřizování žádosti bude podílet více pracovníků (s rozdílným platovým
či mzdovým ohodnocením), nutno hodinovou sazbu odvodit od platových (mzdových) nákladů
na tyto pracovníky povinného subjektu, zcela pomíjí právní názor výše vyslovený. Závěr
krajského soudu, že na povinném subjektu je, aby prokázal a doložil, že konkrétní žádost
skutečně vyřizoval ten který jeho pracovník, resp. že je nutno zohledňovat plat konkrétních
pracovníků, je v přímém rozporu se závěry výše vyslovenými. Sedmý senát v citovaném rozsudku
naopak výslovně uvedl, že zvolená úprava založená na paušální částce hodinové sazby zaručuje
princip rovnosti právě proto, že tato částka není navázána na plat konkrétního zaměstnance,
kdy by se výše sazby mohla zásadně lišit v závislosti na tom, jak dlouho daný pracovník
je u povinného subjektu zaměstnán, jaká je jeho platová třída, výše osobních odměn, počet
odpracovaných hodin za určité období apod., a není tak de facto dílem náhody, komu vyřízení
žádosti připadne.
[17] Pokud krajský soud odkazuje na judikaturu pátého a desátého senátu zdejšího soudu,
na základě které dospěl k závěru, že při respektování zásady subsidiární povahy soudního
přezkumu je třeba vrátit věc žalovanému, neboť skutkový stav vyžaduje doplnění dokazování,
je třeba konstatovat, že tak činí zcela nepřípadně. Především v projednávané věci nebylo třeba
provádět žádné rozsáhlé dokazování, není ani zřejmé, jaké důkazy by měly být ve větším rozsahu
obstarávány (tato úvaha zřejmě plyne z nesprávného názoru krajského soudu stran individuálního
posuzování platového zařazení pracovníků – viz výše). V projednávané věci Nejvyšší správní
soud zrušil předchozí rozsudek krajského soudu z důvodu, že se krajský soud výše nastolenou
právní otázkou nezabýval a nijak se k ní nevyjádřil, a uložil mu, aby tak učinil v novém
rozhodnutí. Ve věci se jednalo toliko o právní posouzení nevyžadující žádné doplňování
či zjišťování skutkového stavu. Nebylo proto namístě zrušit rozhodnutí stěžovatele, nadto
s nesprávným názorem zavazujícím stěžovatele; požadavky na odůvodnění hodinové sazby soud
vymezil v rozporu s aktuální judikaturou správních soudů. Krajský soud v rámci jednání, které
ve věci nařídil, naopak mohl a měl meritorně posoudit námitku (ne)přiměřenosti požadované
úhrady v návaznosti na instrukci; přitom měl vycházet z judikatury zdejšího soudu, která se nadto
k této otázce jednoznačně vyjádřila.
[18] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a proto napadený rozsudek
krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Krajský soud současně rozhodne
o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu