ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.60.2018:18
sp. zn. 5 Azs 60/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. I., zast.
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018,
č. j. 2 A 8/2018 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud “), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 1. 2018, č. j. KRPA-2045-14/ČJ-2018-000022, kterým žalovaná rozhodla
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Městský soud nesdílel názor žalobce, že žalovaná nedostatečně a nesprávně zjistila
skutkový stav, když dospěla k závěru, že žalobce nebude plnit omezení stanovená správním
orgánem, která mohou být uložena namísto samotného zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění. Městský soud vyslovil souhlas se závěrem žalované, že žalobce svým dosavadním
jednáním neposkytoval dostatečnou záruku umožňující uplatnění zvláštního opatření podle
§123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem vycestování. Taktéž se ztotožnil s domněnkou
správního orgánu, že by žalobce mohl znovu zmařit výkon správního vyhoštění, a to vzhledem
k předchozímu opakovanému maření rozhodnutí o správním vyhoštění.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel ve své kasační stížnosti vytkl nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Konkrétně uvedl, že ve správním řízení byly porušeny §2 odst. 3 a 4 a §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jelikož správní orgán nezjistil stav věcí,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dále nepřihlédl ke specifickým okolnostem řešeného
případu a nešetřil oprávněné zájmy účastníka. Stěžovatel také namítl, že se soud ve svém
rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami, resp. stěžovatel nesouhlasí
se způsobem, jakým byla vypořádána zejména otázka nutnosti zajištění za účelem správního
vyhoštění. Stěžovatel také považuje za protiprávní postup soudu, který potvrdil závěry správního
orgánu ohledně nemožnosti užití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území
namísto zajištění za účelem správního vyhoštění. Stěžovatel poté odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 60/2006 – 46, ve kterém je vyloženo, jakým způsobem
by mělo být konstruováno rozhodnutí správního soudu, a dodává, že se dle jeho uvážení soud
prvního stupně tímto postupem předestřeným ve výše uvedeném rozhodnutí neřídil.
Stěžovatel dále uvádí judikaturu Ústavního soudu zabývající se řádným odůvodněním rozsudků
jakožto projevem práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel uvádí, že v jeho případě
nebylo soudem prvního stupně vydáno řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí a taktéž
nebyly vypořádány námitky ve vztahu k otázce možnosti užití mírnějších opatření. S ohledem
na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že napadené
rozhodnutí se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, případně
aby Nejvyšší správní soud zrušil rovněž rozhodnutí správního orgánu, za současného přiznání
nákladů stěžovateli.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Poté Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že ji podává z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Ze správního spisu vyplynulo, že rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 3. 7. 2014,
č. j. KRPE-14646-71/ČJ-2014-170022-SV, byl stěžovatel vyhoštěn na dobu 3 let s dobou
k vycestování v délce 15 dnů; rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 7. 2014. Stěžovatel však
ve stanovené době nevycestoval a mařil tak úřední rozhodnutí, pročež je veden od 24. 7. 2014
do 29. 7. 2020 v evidenci nežádoucích osob. Dne 23. 3. 2016 požádal stěžovatel o mezinárodní
ochranu, řízení o jeho žádosti bylo zastaveno usnesením, které nabylo právní moci dne
13. 7. 2017, načež byl stěžovatel povinen vycestovat z území České republiky do 30 dnů
od tohoto pravomocného skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel byl
od 27. 9. 2017 do 27. 12. 2017 ve výkonu trestu odnětí svobody na základě rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 124/2017. Následující den po propuštění z výkonu trestu se měl
stěžovatel dostavit na místně příslušné oddělení cizinecké policie, což však neučinil a opakovaně
tak pobýval na území České republiky bez platného oprávnění. Dne 2. 1. 2018 se dostavil
na Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort, kde byl zajištěn za účelem podání vysvětlení. Správní orgán následně vydal
rozhodnutí dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců o zajištění stěžovatele za účelem
správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní
svobody. V řízení před správním orgánem bylo dále zjištěno, že se stěžovatel dopouštěl trestné
činnosti opakovaně. Trestním příkazem ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 9 T 106/2015, byl Obvodním
soudem pro Prahu 1 shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
dle §337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“)
a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 4 měsíců, který mu byl podmíněně odložen
na zkušební dobu 18 měsíců, přičemž tato zkušební doba byla následně prodloužena o 12 měsíců.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 67 To 69/2016, byl stěžovatel
shledán vinným z téhož přečinu a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky
na 42 měsíců. Dále byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2016,
sp. zn. 8 T 3/2016, shledán vinným z téhož přečinu a odsouzen k trestu odnětí svobody
v délce trvání 3 měsíců. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 39 T 124/2017, byl stěžovatel shledán vinným taktéž ze stejného přečinu a byl mu uložen
trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců a vyhoštění z území České republiky na 5 roků.
[10] Při podání vysvětlení dne 2. 1. 2018 stěžovatel uvedl, že pochází z města X na Ukrajině, je
svobodný a bezdětný. V České republice ani v jiném státu EU nemá člena rodiny, na vycestování
má finanční prostředky. Na složení finanční záruky však již peníze nemá, ani na našem území
nevlastní žádný majetek. Jeho zdravotní stav je dobrý, avšak zdravotní pojištění zde sjednané
nemá. Poprvé do České republiky přicestoval asi v roce 2011 a od té doby zde i žije. Z Ukrajiny
odjel, jelikož tam měl problémy a v České republice měl kamaráda, za kterým přijel a začal zde
pracovat na živnostenský list. V České republice se zdržuje v Praze, kde už více než rok bydlí se
svou přítelkyní v bytě, který jeho přítelkyně vlastní, nájemní smlouvu má stěžovatel uzavřenou,
ale za ubytování nic nehradí. Přítelkyně pochází z Ukrajiny, avšak má již českou státní příslušnost.
Stěžovatel přítelkyni poznal před 4 lety, přes 2 roky již mají vztah. Když byl stěžovatel ve výkonu
trestu, přítelkyně jej pravidelně navštěvovala. Do budoucna stěžovatel plánoval společný život a
svatbu s přítelkyní, v případě, že by nedostal na našem území pobyt, odjel by s ní na Ukrajinu.
Stěžovatel si je vědom toho, že dne 3. 7. 2014 bylo vydáno rozhodnutí o jeho správním vyhoštění
z členských států EU v délce 3 let a že měl odcestovat. Také si je vědom toho, že kvůli nesplnění
této povinnosti byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 měsíců a
k soudnímu vyhoštění na 5 let z území České republiky a dále že je do 29. 7. 2020 veden
v evidenci nežádoucích osob. Stěžovatel se rozhodnutím o správním vyhoštění neřídil, jelikož má
na Ukrajině problémy s armádou, proto také požádal o azyl. V souvislosti s tím taky kontaktoval
právničku, která mu měla zařídit pobyt na sloučení s občanem EU, ta ho však podvedla, vzala
zpět žádost o azyl a pobyt mu nezařídila. To, že je na našem území po propuštění z výkonu trestu
nelegálně, stěžovatel nevěděl, domníval se, že má na dostavení se na policii 3 pracovní dny.
Vyřizuje si nový cestovní pas, který by již měl být na ambasádě. Nyní si chtěl na policii zařídit
výjezdní vízum a odcestovat domů. Po udělení správního vyhoštění v roce 2017 stěžovatel
neodcestoval, jelikož jej právník neinformoval správně a pro výjezdní vízum se již na policii
nedostavil. Stěžovatel měl v plánu vycestovat, pokud by neměl oprávnění k pobytu a dostal
výjezdní vízum; je si také vědom toho, že mu byl Obvodním soudem pro Prahu 7 uložen trest
odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest vyhoštění z našeho území v délce 5 let, je si vědom
toho, že na území České republiky páchal trestnou činnost. Stěžovatel uvedl, že mu ve
vycestování z České republiky nic nebrání, o zajištění nechce nikoho vyrozumět. Na policii dle
svých slov přišel stěžovatel dobrovolně pro výjezdní vízum, aby mohl vycestovat z našeho území,
nebyl si vědom toho, že zde již pobývá nelegálně.
[11] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že se městský soud ve svém
rozhodnutí nevypořádal se všemi žalobními námitkami, předně s žalobní námitkou ohledně
nezbytnosti zajištění za účelem správního vyhoštění. Rozsudek městského splňuje základní
požadavky kladené na přezkoumatelné soudní rozhodnutí.
[12] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav
vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění
lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu
přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak
(srov. §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou.
Napadený rozsudek vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění
je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné
skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Městský soud se podrobně zabýval
žalobními námitkami ohledně nezbytnosti zajištění za účelem správního vyhoštění a taktéž
se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s možností uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, kdy správně konstatoval, že v daném případě nelze vzhledem ke skutečnostem,
které byly zjištěny ve správním řízení, od zajištění stěžovatele ustoupit.
[13] Podle §124 odst. 1 písm. c) a zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[14] Podle §123b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením
za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) a) povinnost cizince
oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii
a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním
(dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo
trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií
stanovené.
[15] Z uvedeného vyplývá, že k zajištění cizince lze přistoupit za kumulativního naplnění
podmínek uvedených ve shora citovaném §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
Jednou ze zákonných podmínek je skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování.
[16] Z rozhodnutí žalované zcela jasně vyplývá, jaké důvody ji vedly v řízení o zajištění cizince
přímo k rozhodnutí o zajištění stěžovatele bez využití možnosti uložení zvláštních opatření.
Žalovaná k tomuto závěru dospěla především s ohledem na zkušenost s předešlým jednáním
stěžovatele, přičemž vyslovila důvodnou pochybnost, zda by se stěžovatel povinnostem
vyplývajícím ze zvláštních opatření podvolil a z území České republiky dobrovolně odcestoval.
Žalovaná především výslovně uvedla, že byl stěžovatel opakovaně trestán za přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. b) za maření rozhodnutí
o správním vyhoštění vedené pod č. j.: KRPE-14646-71/ČJ-2014-170022-SV. Žalovaná dále
argumentovala soudním vyhoštěním stěžovatele z našeho území, které mu bylo uloženo výše
zmíněným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 na dobu 5 let, který stěžovatel
po propuštění z výkonu trestu v období od 28. 12. 2017 do 2. 1. 2018 mařil. Pokud jde o složení
finanční záruky, vycházela žalovaná znovu z podání vysvětlení stěžovatele ze dne 2. 1. 2018,
kdy uvedl, že má finanční prostředky pouze na vycestování z území České republiky, na složení
finanční záruky již nikoliv, taktéž nevlastní na území České republiky žádný majetek.
[17] Městský soud ve svém rozhodnutí odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, dle kterého i v případě zajištění
podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není paušálně vyloučena možnost použití
zvláštního opatření dle §123b téhož zákona. Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména
osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících
s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností
stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto
povinností ze strany cizince. V projednávané věci žalovaná a potažmo i městský soud závěry
citovaného usnesení rozšířeného senátu respektovaly. Posouzením možnosti uložení
alternativních opatření k zajištění stěžovatele se náležitě zabývaly a své závěry přezkoumatelným
způsobem odůvodnily. Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění žalované i městského soudu
za dostatečná. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se názorem městského soudu, který dospěl
k závěru, že kritéria pro možné uložení zvláštního opatření za účelem vycestování předestřená
v usnesení rozšířeného senátu byla správním orgánem dostatečně zkoumána a že v daném
případě nelze k těmto zvláštním opatřením přistoupit.
[18] Nejvyšší správní soud se taktéž vzhledem k výše uvedenému neztotožňuje s námitkou
stěžovatele, že správní orgán porušil §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu. Dle §3 správního řádu
má být zjištěn stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V souvislosti s tím je nutné
odkázat též na §50 odst. 3 správního řádu, který s §3 úzce souvisí. Z §50 odst. 3 správního řádu
vyplývá, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je ovládáno zásadou
vyšetřovací. Rovněž je zde zdůrazněna i zásada objektivního a nestranného přístupu, podle
které je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který nese v tomto typu řízení
odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost
za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 2 As 52/2013 - 69). Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní orgán zjistil
všechny okolnosti potřebné pro náležité posouzení případu. Při svém rozhodování vycházel také
z podání vysvětlení samotného stěžovatele, kterému byla ve správním řízení dána dostatečná
možnost uvést skutečnosti, které považuje za důležité. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že správní orgán zjistil skutkový stav důkladně a současně přihlížel ke konkrétním
okolnostem případu. To, že zjištěné skutečnosti byly vyhodnoceny v neprospěch stěžovatele,
ještě neznamená, že byla porušena jedna ze základních zásad správního řízení. Námitka porušení
§2 odst. 3 a 4 správního řádu byla v kasační stížnosti vznesena pouze obecně odkazem na znění
těchto paragrafů. U žádné z těchto základních zásad správního řízení stěžovatel nespecifikoval,
jakým konkrétním jednáním správních orgánů mělo dojít k jejich porušení. Kasační námitka
byla tedy vymezena natolik nekonkrétně, že se jí Nejvyšší správní soud, který není oprávněn
za stěžovatele cokoliv dovozovat, nemohl pro neurčitost zabývat.
[19] Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[20] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení; žalované náklady řízení přesahující její běžnou správní činnost nevznikly; proto soud
rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu