ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.196.2018:30
sp. zn. 6 As 196/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobkyně: ALAGAS s.r.o., IČ 27768601, sídlem Nádražní 3222/138c, Ostrava, zastoupená
Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem, sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. dubna 2017, č. j. 13854/2017-NH-30.1-20.3.17, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2018,
č. j. 22 Ad 11/2017 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Dana Pospíšila, advokáta,
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě (dále jen „KHS“)
provedla dne 11. listopadu 2016 v provozovně žalobkyně „Květinová síň Orchidej“ v Ostravě
kontrolu v rámci státního zdravotního dozoru. Kontrole byla přítomna jedna z prodavaček, paní
T. J. KHS zjistila, že zaměstnanci žalobkyně používají k úklidu a dezinfekci ploch a k umývání a
dezinfekci nádob na květiny kromě běžného čisticího prostředku Van také prostředek Savo
Originál, který je klasifikován jako žíravý. Žalobkyně však pro své zaměstnance nezajistila
potřebná školení, nevydala pravidla o bezpečnosti a neposkytla zaměstnancům osobní ochranné
pracovní pomůcky pro nakládání se žíravou látkou. KHS též zjistila, že se v provozovně
nenachází lékárnička.
[2] Dne 5. prosince 2016 vydala KHS příkaz, dle něhož se žalobkyně dopustila pěti správních
deliktů podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a jímž žalobkyni
uložil pokutu 5 000 Kč. Jelikož žalobkyně podala proti příkazu odpor, pokračovala KHS
ve správním řízení. K odporu žalobkyně přiložila fotografii otevřené lékárničky a vyjádření
Terezie Janečkové popírající zjištěná pochybení.
[3] KHS rozhodnutím ze dne 27. února 2017, č. j. KHSMS 10007/2017/OV/OPaK opět
uložila žalobkyni za pět správních deliktů podle zákona o ochraně veřejného zdraví pokutu
ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, k němuž přiložila čestné
prohlášení svých pěti zaměstnankyň, že v prodejně nepoužívaly Savo a měly k dispozici
lékárničku, používanou vzhledem k občasným drobným poraněním při řezání květin.
[4] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný z výroku rozhodnutí KHS vypustil jeden
skutek. Žalobkyně se dle jeho názoru dopustila správního deliktu tím, že 1) nevydala pro svou
provozovnu písemná pravidla o bezpečnosti, ochraně zdraví a ochraně životního prostředí
pro práci se žíravinou Savo [§92i odst. 1 písm. e) ve spojení s §44a odst. 7 zákona o ochraně
veřejného zdraví], 2) nezajistila, aby její zaměstnanci byli vybaveni vhodnými ochrannými
pracovními prostředky pro práci se žíravinou Savo [§92h odst. 4 písm. i) zákona o ochraně
veřejného zdraví ve spojení s §104 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů], 3) nezajistila, aby její zaměstnanci měli přístup k informacím o žíravině
Savo, neboť v její provozovně nebyl bezpečnostní list této látky [§92h odst. 1 písm. k) zákona
o ochraně veřejného zdraví ve spojení s čl. 35 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování
chemických látek], a 4) nevybavila svou provozovnu prostředky pro poskytnutí první pomoci
[§92h odst. 3 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s §2 odst. 1 písm. f) zákona
č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění
pozdějších předpisů]. Uloženou úhrnnou pokutu žalovaný snížil na 4 000 Kč.
[5] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že kontrola byla řádně zahájena
předložením průkazu kontrolora zaměstnankyni žalobkyně. Protokol o kontrole byl vyhotoven
v zákonné lhůtě a stěžovatelce nic nebránilo uplatnit proti němu řádně námitky,
což však neučinila a začala kontrolní zjištění popírat až ve chvíli, kdy zjistila, že jí za zjištěná
pochybení hrozí sankce. Lékárnička na fotografii předložené žalobkyní je podle všeho nová,
což odporuje čestnému prohlášení, že zaměstnankyně žalobkyně ji často užívaly. Toto čestné
prohlášení navíc považuje žalovaný za nevěrohodné. Žalovaný považuje za prokázané, že ke dni,
kdy proběhla kontrola, žalobkyně používala k úklidu nebezpečnou chemickou směs Savo, která je
klasifikovaná jako žíravá kategorie 1, přičemž nesplnila zákonné povinnosti spojené s používáním
takové látky.
[6] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného rozsudkem
označeným v záhlaví zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že dosud
zjištěný skutkový stav vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Krajský soud odlišil důkazní
standard v příkazním řízení, v němž postačí jako podklad protokol o kontrole,
oproti navazujícímu správnímu řízení dle části druhé správního řádu, kde se plně uplatní zásada
materiální pravdy. Žalovaný neměl námitky žalobkyně odmítnout pouze s odkazem, že jsou
v rozporu s protokolem o kontrole, který vyhotovovala KHS, aniž by jeho obsah mohla
žalobkyně jakkoli ovlivnit. Uplatnění námitek proti kontrolnímu protokolu není spojeno s žádnou
koncentrací. Vzhledem k průběhu správního řízení považoval krajský soud za vhodné především
vyslechnout zaměstnankyně žalobkyně, které podepsaly čestné prohlášení popírající kontrolní
zjištění KHS.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení. V prvé řadě stěžovatel namítl, že krajský soud neposoudil žalobní námitku
nepřezkoumatelnosti odůvodnění ohledně výše uložené sankce. Vyčkávání krajského soudu
na nové projednání věci považuje stěžovatel za iracionální a rozporné se zásadou procesní
ekonomie.
[8] Krajský soud dále opomenul důvody, které stěžovatele vedly k vydání napadeného
rozhodnutí, respektive zabýval se jimi jen povrchně a převážně citoval nepřiléhavá rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, z nichž dovodil, že v případě navzájem si odporujících důkazů je
třeba zajistit další důkaz, který by skutkový stav objasnil. Stěžovatel v tomto směru odkázal
na zásadu volného hodnocení důkazů a na skutečnost, že není absolutně vázán důkazními návrhy
účastníků řízení. Stěžovatel se zabýval všemi tvrzeními žalobkyně a důvody, proč jim nepřisvědčil,
jsou z jeho rozhodnutí zřejmé. Dále podrobně zopakoval všechny argumenty, na jejichž základě
nevyhověl odvolacím námitkám žalobkyně. Čestné prohlášení zaměstnanců žalobkyně
nepovažuje stěžovatel za věrohodné, neboť je jen završením celkově účelového postupu
žalobkyně a podepsaly je osoby v závislém postavení vůči žalobkyni. Vzhledem k tomu,
že zaměstnankyně žalobkyně již své stanovisko k věci sdělily právě ve formě čestného prohlášení,
nepovažuje stěžovatel jejich další výslech za nutný. T. J. pak stěžovatel nepovažuje za
důvěryhodnou svědkyni, neboť uvedla nepravdivá tvrzení o zahájení kontroly.
[9] Na závěr stěžovatel zdůraznil odlišnost protokolu o kontrole od úředních záznamů,
jichž se týkal jeden z rozsudků citovaných krajským soudem. Stěžovatel považuje za důležité,
že protokol vyhotovuje stejný orgán, který následně ve věci rozhoduje, což tomuto orgánu
poskytuje přímé, nikoli pouze zprostředkované informace. Proti protokolu lze vznést námitky.
Správní řád navíc v příkazním řízení připouští užití protokolu o kontrole jako jediného důkazního
prostředku, přičemž i judikatura Nejvyššího správního soudu již opakovaně připustila protokol
jako jediný důkaz prokazující protiprávní jednání. Stěžovatel rovněž poukázal na novou právní
úpravu, podle níž není třeba kontrolním protokolem provádět dokazování, je-li účastníkem řízení
kontrolovaná osoba.
[10] Žalobkyně považuje rozsudek krajského soudu za správný a přezkoumatelný a navrhla
kasační stížnost zamítnout. Stěžovatel dle jejího názoru popírá zásadu materiální pravdy
a protokol o kontrole nadřazuje jiným důkazům. Ve zjištěném skutkovém stavu existoval rozpor,
který byl žalovaný povinen odstranit. Skutečnost, že žalobkyně nevznesla proti protokolu
o kontrole námitky, nehraje v tomto směru roli.
[11] Jelikož bylo vyjádření žalobkyně poměrně stručné a nepřineslo žádná nová tvrzení
či argumenty, nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné zasílat je stěžovateli k případné replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Vzhledem k tomu, že krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nedostatečně zjištěný
skutkový stav, mu nelze vyčítat, že se nezabýval žalobním bodem týkajícím se odůvodnění
uložené pokuty. Jak vyplývá z §93 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, při určení výše
pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména k jeho následkům a okolnostem,
za nichž byl spáchán. S účinností od 1. července 2017 se potom užije obecná úprava obsažená
v §37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dle něhož je
při určení druhu a výměry správního trestu ukládaného právnické osobě třeba zohlednit zejména
povahu a závažnost přestupku, zda bylo rozhodováno ve společném řízení, přitěžující
a polehčující okolnosti a povahu činnosti právnické osoby. Je zřejmé, že klíčovou roli bude hrát
právě povaha a závažnost vytýkaného protiprávního jednání (bez ohledu na to, zda je označeno
jako správní delikt, či nově jako přestupek), respektive otázka, zda vůbec k porušení zákona
došlo, což je právě ta okolnost, kterou krajský soud nepovažoval za spolehlivě zjištěnou.
Nelze přitom zcela vyloučit, že po doplnění dokazování, k němuž je stěžovatel po zrušení svého
rozhodnutí zavázán [§78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), budou skutkové závěry ohledně povahy jednání vytýkaného
žalobkyni jiné, což se nutně odrazí i v odůvodnění výše případně uložené pokuty. Za této situace
by bylo zcela nadbytečné, aby krajský soud přezkoumával dosavadní úvahy žalovaného, vystavěné
na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
[14] Nejvyšší správní soud dále připomíná, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.), z povahy věci
tak lze v řízení o ní přezkoumávat pouze postup a úvahy krajského soudu, které jej vedly k vydání
napadeného rozsudku. Proto se Nejvyšší správní soud dále nebude vyjadřovat k tvrzením
stěžovatele, jimiž se snaží obhájit své rozhodnutí v tom rozsahu, v němž nevyhověl především
námitkám žalobkyně směřujícím proti postupu KHS při kontrole a v navazujícím správním řízení
a který nebyl předmětem výtek krajského soudu vůči stěžovateli. Jinými slovy, Nejvyšší správní
soud posoudí pouze to, zda je skutečně nutné provést ve správním řízení rozsáhlé či zásadní
doplnění dokazování [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[15] Klíčovým argumentem stěžovatele v tomto směru je, že pro jeho rozhodnutí postačoval
pouze protokol o kontrole provedené v provozovně žalobkyně a nebylo třeba provádět další
důkazy (například krajským soudem zmíněný výslech zaměstnankyň žalobkyně).
[16] Podle §12 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších
předpisů, obsahuje protokol o kontrole skutečnosti vztahující se k vykonané kontrole, mezi nimi
kontrolní zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly
porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí [písm. h)].
[17] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, připouští kontrolní
protokol jako jediný podklad pro vydání příkazu, pokud kontrolu provedl správní orgán, který je
věcně a místně příslušný ke správnímu řízení navazujícímu na kontrolní zjištění a jsou-li splněny
další podmínky stanovené §150 odst. 2 citovaného zákona. Stěžovatel však rozhodoval
v „klasickém“ správním řízení, na něž se toto speciální ustanovení nevztahuje.
[18] Změnu v tomto směru přinesl §81 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
který v řízení navazujícím na výkon kontroly připouští protokol o kontrole jako jediný podklad
rozhodnutí o přestupku, a s ním související §51 odst. 1 správního řádu, dle něhož v takovém
řízení není třeba provádět protokolem o kontrole dokazování – což je logické,
neboť obviněnému z přestupku je obsah protokolu o kontrole již znám (srov. důvodovou zprávu
k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, sněmovní tisk
č. 929/0, 7. volební období, www.psp.cz). Tato právní úprava však nabyla účinnosti
1. července 2017, tedy až po vydání rozhodnutí stěžovatele, pro jeho posouzení proto není vůbec
relevantní.
[19] Ani dle obecných ustanovení správního řádu však nebylo možné vyloučit situaci, kdy by
protokol o kontrole byl jediným důkazem o spáchání správního deliktu (i když je zpravidla
žádoucí, aby měl správní orgán pro „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základní svobod více podkladů – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. dubna 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 - 120). Jako důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy (§51 odst. 1 správního řádu). Existence protokolu o kontrole
však stěžovatele nezbavuje povinnosti zjistit v souladu se zásadou materiální pravdy stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. května 2008, č. j. 4 As 21/2007 - 80 a tam citovaný rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001, č. j. 7 A 59/99 - 45). „Má-li být protokol o kontrole
podkladem pro zahájení řízení a následně i důkazem v řízení o správním deliktu, musí být v protokolu především
spolehlivě zaznamenáno zjištění o spáchaném skutku“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. srpna 2013, č. j. 3 Ads 103/2012 - 41). Tak tomu ostatně bylo i v rozhodnutích,
na která stěžovatel v závěru kasační stížnosti odkazoval. V těchto případech však zjištěný
skutkový stav nebyl mezi účastníky řízení sporný, a proto skutečnost, že tehdy Nejvyšší správní
soud (implicitně) protokol o kontrole uznal jako jediný a rozhodující důkaz o spáchání správního
deliktu, nebrání přijetí odlišného závěru v této věci.
[20] Protokol o kontrole vyhotovený KHS uvádí o zjištěných pochybeních žalobkyně velice
kusé informace: „Předloženy nebyly žádné dokumenty kromě výpisu z OR (Kr. soud Ostrava, odd. C,
vl. 51320). Používané čisticí prostředky: Jar (zn. Van) a Savo originál. […] V provozovně Květinová síň
Orchidej zaměstnanci k úklidu a k desinfekci jak všech ploch, tak také k umývání a desinfekci váz používají
běžný čisticí prostředek Van, klasifikovaný jako dráždivý, a Savo originál, klasifikovaný jako žíravý s větou
H314. […] Veškeré čisticí a desinfekční prostředky jsou uloženy v zázemí prodejny, nepřístupné veřejnosti
a nepovolaným osobám, v originálních obalech, které jsou řádně označené, čímž je dodržen §44a odst. 2 zákona
č. 258/2000 Sb.“ Stěžovatel tedy opřel svůj závěr, že se v provozovně žalobkyně používá
při úklidu žíravý prostředek Savo Originál, pouze o nález (existenci) tohoto prostředku.
Žalobkyně však již v odporu proti příkazu uvedla, že Savo patřilo paní T. J. a že bylo umístěno
v šatně (což neodporuje kontrolnímu zjištění, že Savo bylo uloženo v zázemí prodejny). KHS pak
sice ve svém rozhodnutí uvedla, že Savo bylo uchováváno společně s dalšími čisticími a
dezinfekčními prostředky, toto tvrzení však nemá v protokolu o kontrole oporu a lze je tak
označit za zcela nepodložené.
[21] Protokol o kontrole dále uvádí, že „zaměstnavatel rovněž pracoviště nevybavil v rozsahu podle §2
odst. f) zákona č. 309/2006 Sb. prostředky pro poskytnutí první pomoci. V provozovně Květinová síň Orchidej
není žádná lékárnička.“ Z protokolu nevyplývá, jak kontrolorka KHS zjistila, že na místě lékárnička
není, respektive jak se ji snažila najít (například dotazem na přítomné prodavačky). Nelze zcela
vyloučit, že lékárničku mohla přehlédnout, jak žalobkyně následně ve svých podáních
naznačovala.
[22] V tomto směru není relevantní, že p rotokol o kontrole je veřejnou listinou
(srov. analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2017,
č. j. 7 As 146/2016 - 29) a, není-li dokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno
(§53 odst. 3 správního řádu). Pokud účastník řízení popírá skutečnosti uvedené ve veřejné
listině, je povinen je prokázat (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2002,
sp. zn. IV. ÚS 682/2000, U 22/27 SbNU 279), správní orgán mu k tomu však musí dát prostor.
Stěžovatel nemůže odmítnout provést důkazy zpochybňující kontrolní zjištění jen proto,
že žalobkyně nepodala proti kontrolnímu zjištění námitky podle §13 kontrolního
řádu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2014,
č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, č. 3027/2014 Sb. NSS, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
27. srpna 1993, č. j. 6 A 82/93 - 21). Jak správně poznamenal krajský soud, žádný zákon nepočítá
s koncentrací výhrad proti kontrolnímu zjištění jen do námitek podle kontrolního řádu. Nejvyšší
správní soud v již citovaném rozsudku č. j. 4 As 21/2007 - 80 uvedl, že „pokud v rámci vedeného
správního řízení účastník řízení […] vznesl výhrady týkající se výsledku kontrolního zjištění a namítl
jejich věcnou nesprávnost […], nemohl správní orgán odkázat pouze na zjištění učiněná v rámci kontroly a takové
námitky bez dalšího odmítnout, ale bylo nepochybně jeho povinností se v řízení o vyvození sankční odpovědnosti
s námitkami vypořádat a v souladu se zásadou materiální pravdy skutečnosti pochybné či účastníkem řízení
zpochybňované, objasnit a najisto postavit. […] výsledky kontroly […] mohou být podkladem pro zahájení řízení
o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterými je prokazováno protiprávní jednání
odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují, ani nemohou nahradit, dokazování provedené postupem
stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení sankce.“
[23] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že za takové
situace nemohl být protokol o kontrole dostatečným důkazem pro závěr, že žalobkyně
nedodržela povinnosti spojené s používáním žíravých chemických látek a nevybavila
svou provozovnu lékárničkou. Pouhá skutečnost, že se Savo v provozovně žalobkyně nacházelo,
neznamená, že bylo používáno při úklidu – zvlášť za situace, kdy žalobkyně nabídla alternativní
vysvětlení, které nelze jednoznačně a bez dalšího hodnotit jako nevěrohodné. Nelze též pomíjet
argument žalobkyně, že Savo je pro úklid prodejny květin nevhodné. Stejně tak stěžovatel
nemohl zcela ignorovat fotografii lékárničky, kterou žalobkyně přiložila k odporu proti příkazu,
s tím, že tato lékárnička je (od pohledu) nepoužívaná. Jako vhodný důkaz k odstranění rozporů
vzniklých ve správním řízení se jevil právě výslech zaměstnankyň žalobkyně. Argumentem,
že tyto osoby jsou jen z důvodu zaměstnaneckého poměru k žalobkyni automaticky podjaté
a nedůvěryhodné, stěžovatel fakticky hodnotí výslechy potenciálních svědků ještě před jejich
provedením, což nelze akceptovat. Nejvyšší správní soud připomíná, že výslech svědka
nelze nahradit jeho čestným prohlášením (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. dubna 2008, č. j. 1 As 18/2008 - 68 či ze dne 30. března 2016, č. j. 10 Azs 274/2015 - 32),
takže nemůže obstát argument stěžovatele, že stanovisko zaměstnankyň žalobkyně k věci získal
právě z čestného prohlášení. Není ani relevantní, že žalobkyně výslech svědků výslovně
nenavrhla. Stěžovatel totiž není jejími důkazními návrhy vázán (jak sám uznal), je však povinen
provést ty důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci (§52 věta druhá správního řádu).
V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost (tedy například právě v řízení
o správním deliktu), je správní orgán i bez návrhu povinen zjistit všechny skutečnosti svědčící
ve prospěch i neprospěch účastníka řízení (§50 odst. 3 věta druhá správního řádu). V takovém
řízení se tak plně uplatní odpovědnost správního orgánu za zjištěný skutkový stav.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
pročež ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání v souladu s §109
odst. 2 s. ř. s.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 aplikovaného
na základě §120 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení.
[26] Procesně úspěšná žalobkyně má naopak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem,
který učinil jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání vyjádření ke kasační stížnosti,
tj. úkon dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „advokátní tarif“). Za tento úkon náleží odměna ve výši podle §7 bodu 5 aplikovaného
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, tedy 3 100 Kč, a 300 Kč jako paušální náhrada
hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč.
[27] Jelikož ze spisu krajského soudu vyplývá, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se mu přiznaná odměna o tuto daň ve výši 21 % na konečných 4 114 Kč.
K jejímu zaplacení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu