ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.391.2017:15
sp. zn. 6 As 391/2017 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: L. N.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žádosti žalobkyně o ustanovení právního zástupce, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017,
č. j. 2 Az 73/2017 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobkyně
domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. OAM-6/ZA-ZA14-K01-PD1-
2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný podle §53a odst. 4
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyni neprodloužil
doplňkovou ochranu.
[2] V žalobě žalobkyně namítala nezákonnost rozhodnutí spočívající v porušení §2 a §3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, kde je stanovena povinnost zjistit skutečný stav věci.
Podle žalobkyně nebyl úplně a přesně zjištěn skutečný stav věci a učiněná zjištění nepostačovala
k správnému posouzení věci, a žalobkyně je ochotná uvést důkazy na podporu těchto tvrzení
při projednání žaloby. Důkazy, které si správní orgán opatřil, nebyly úplné, správní orgán
proto nemohl správně posoudit skutkové a právní otázky, a provedené důkazy zhodnotil
nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti. Žalobkyně považuje za nutné, aby její žádost
a žádost manžela byly posuzovány společně. Základním důvodem, proč přicestovali z Ukrajiny
do ČR je skutečnost, že jejího manžela chtějí povolat na základě nezákonné mobilizace do ATO.
Proto žalobkyně odkazuje na důvody, které manžel uvedl ve své žalobě proti rozhodnutí
o neprodloužení doplňkové ochrany. Odkaz žalovaného na s. 4 rozhodnutí je neaktuální, situace
v současné době je omnoho horší, než popisuje žalovaný. Pokud by byl popsaný stav, nebyla by
nutnost vyhlašovat další příměří mezi stranami, které platí od konce srpna. Ve skutečnosti
tam umírají stovky lidí, a nutnost vyhlášení příměří byla evidentní. Válka mezi Ukrajinou
a Doněckou a Luhanskou oblastí pokračuje, umírají v ní nevinní civilisté, i příslušníci
ozbrojených složek. Dále poukázala na zprávu Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva.
Odkaz žalovaného na s. 6 odst. 2 rozhodnutí je nesrozumitelný. Žalovaný tvrdí, že žadatel
s ohledem na svůj věk odvodu k výkonu základní vojenské služby nepodléhá. U manžela
se však nejedná o nástup základní vojenské služby, neboť je praporčík dělostřeleckých vojsk
v záloze, vztahují se na něho proto jiná ustanovení, než nástup základní vojenské služby,
kterou již absolvoval pár desítek let předtím. Zavádějící je i tvrzení o tom, že po uzavření
tzv. minských dohod nebyla vyhlášena další mobilizace. Ukrajina by vyhlášením další mobilizace
přiznala válečný stav a přišla o finanční dotace z třetích zemí. Mobilizace se proto provádí
dle vyhlášené mobilizace ještě před minskou dohodou. Pro vyhlášení mobilizace je však zapotřebí
vyhlášení válečného stavu, který nikdy vyhlášen nebyl. Proto je mobilizace od počátku
nezákonná.
[3] Žalobkyně v žalobě požádala o ustanovení zástupce, aby mohla v plné míře hájit
své zájmy, a vzhledem ke své sociální situaci požádala o přiznání osvobození od soudních
poplatků. Dále požádala, aby byla věc projednávána před soudem za její účasti, aby mohla soudu
vysvětlit svůj postoj k této věci. Na závěr žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí
zrušil a doplňkovou ochranu prodloužil.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Az 73/2017 - 11, (dále
„napadené usnesení“) žalobkyni neustanovil zástupce. Městský soud uvedl, že podmínky §35
odst. 8 zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
musí být splněny kumulativně. Dále konstatoval, že v projednávaném případě není ustanovení
zástupce nezbytně třeba k ochraně práv žalobkyně, neboť podaná žaloba splňuje veškeré nároky
na ni kladené a je plně projednatelná. Žalobkyně podáním žaloby dostatečně prokázala znalost
právních předpisů ČR, eventuálně prokázala, že je schopna si sama obstarat právní pomoc.
Ustanovení zástupce by tak bylo již nadbytečné.
[5] Proti tomuto usnesení žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí kasační stížností.
Namítá, že odůvodnění soudu je zmatečné, neboť ve formulaci odůvodnění nevidí ani první,
ani druhou, ani žádnou další podmínku, kterou by musela splňovat kumulativně. Z formulace
„žalobce podáním žaloby dostatečně prokázal svoji znalost právních předpisů ČR…“ se dá logicky
odvozovat, že každá osoba, která podala žalobu, je natolik právně vzdělaná, že už právního
zástupce v tomto procesu nepotřebuje. Dle této logiky soudu je institut advokáta ex offo
ve správním soudnictví naprosto zbytečný. To, že jí její krajané pomohly napsat správní žalobu,
ještě neznamená, že je schopna sama se bránit před soudem proti kvalifikovanému právníkovi
žalovaného. Stěžovatelka a její manžel se snaží začlenit do české společnosti, což dokládají
listinami o tom, že oba pracují. Z částky 9.200 Kč pro dvě osoby, která jim po odečtení nákladu
na bydlení zbývá, nejsou schopni vyčlenit částku na právní zastoupení advokátem,
a když protistranu zastupuje zkušený právník, v soudním stání by bylo porušeno pravidlo
rovnosti postavení stran. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhuje napadené usnesení zrušit a věc
vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ponechává na úvaze Nejvyššího správního soudu
posouzení důvodnosti a správnosti napadeného usnesení. Vyslovil názor, že k dané věci
je k dispozici ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou a je proti napadenému usnesení přípustná
za podmínek ustanovení §102 a násl. s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud nepožadoval po stěžovatelce doložení povinného zastoupení
v řízení o kasační stížnosti. Jak uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, „(j)e-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození
od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě,
je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení,
a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Na povinném zastoupení stěžovatelky
advokátem tak v tomto případě nelze trvat, jelikož předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí
(usnesení), jímž byl zamítnut návrh na ustanovení zástupce.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Zajištěním právní pomoci se realizuje materiální rovnost účastníků. Rovnost účastníků
však neznamená, že by žalobci musel být zástupce ustanoven v každém případě, v němž na straně
žalovaného vystupuje správní orgán s odborným zastoupením. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.,
„navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je -li to nezbytně třeba
k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát;
hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.“
Z citace uvedeného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce pouze tehdy,
jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1. jde o účastníka, u něhož jsou dány
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2. jestliže je to nezbytně třeba k ochraně
jeho zájmů.
[11] Z napadeného usnesení městského soudu plyne, že návrh stěžovatelky na ustanovení
zástupce pro řízení o žalobě byl zamítnut pro nenaplnění druhé z uvedených podmínek,
tedy proto, že ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatelky. Městský
soud pak již neposuzoval, zda je naplněna první podmínka.
[12] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 – 64 (dostupný
na www.nssoud.cz), dospěl k právnímu závěru, že především formální a obsahová úroveň žaloby
(ve věci, která není po stránce skutkové a právní složitá) je kriteriem pro úvahu soudu o potřebě
ochrany zájmů žalobkyně při rozhodování o jejím návrhu na ustanovení advokáta; obsahuje-li
žaloba veškeré náležitosti (je sepsána perfektně) a žalobkyně neuvede jediný důvod,
jímž by svou způsobilost hájit si sama své zájmy před soudem zpochybnila, soud žádost
jako nedůvodnou zamítne, aniž by se musel zabývat splněním další podmínky ustanovení §35
odst. 7 s. ř. s., tj. splněním předpokladů pro osvobození od soudních poplatků.
[13] Jak vyplývá z další judikatury Nejvyššího správního soudu, soud v souvislosti
s posuzováním toho, zda je splněna podmínka nezbytnosti ustanovení zástupce k ochraně práv
navrhovatele, přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům žalující osoby,
k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce
o jeho právech v soudním procesu a vůbec právních poměrech v České republice,
a také i k tomu, zda je účastník řízení českým občanem a ovládá český jazyk (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46,
publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS, a ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, publ.
pod č. 492/2005 Sb. NSS).
[14] Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu následující skutečnosti. Stěžovatelka je cizí
státní příslušnosti, podle jejího tvrzení se s manželem snaží začlenit do české společnosti, v ČR
oba pracují, stěžovatelka provádí úklidové a pomocné práce. S manželem bydlí v pronajatém
bytě. Stěžovatelka se soudy komunikuje v českém jazyce. O mezinárodní ochranu požádala
6. 1. 2015, následně jí byla udělena doplňková ochrana rozhodnutím dne 3. 4. 2015.
V posuzovaném případě obsahovala žaloba veškeré náležitosti po formální i obsahové stránce,
v žalobě bylo označeno napadené rozhodnutí a uveden petit, stěžovatelka uvedla,
z jakých důvodů rozhodnutí napadá, a z jejího podání je seznatelné, že je schopna orientovat se
v soudním řízení a hájit svá práva soudní cestou. Stěžovatelka v žalobě tvrdila neaktuálnost
informací, z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, v žalobě vyložila, proč považuje
posouzení rizika mobilizace jejího manžela za povrchní. Stěžovatelka tak namítá, že žalovaný
nesprávně zjistil skutkový stav věci a žalovaný neopatřil úplné důkazy pro rozhodnutí.
Stěžovatelka dostatečným způsobem vylíčila, z jakého důvodu napadá správní rozhodnutí a byla
si vědoma svých práv, když požádala, aby byla věc projednána za její osobní účasti. Stěžovatelka
byla kromě sepsání žaloby způsobilá činit další relevantní úkony, když se obrátila na Nejvyšší
správní soud včasnou kasační stížností, v níž uvedla důvody, pro které nesouhlasí s napadeným
usnesením.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že se správní žalobou jí pomohli její krajané.
To však neznamená, že je nezbytné ustanovit jí zástupce pro řízení před městským soudem.
Ze žaloby tato skutečnost neplynula, a pokud žalobu sepisovala osoba odlišná od osoby
stěžovatelky, měla stěžovatelka tuto skutečnost v žalobě tvrdit a prokázat (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1267/10, dostupné na www.usoud.cz).
Konstatování soudu v napadeném usnesení není nelogické, neboť soud nedovodil prokázání
znalostí právních předpisů z pouhého podání žaloby, ale z podání žaloby, která splňovala všechny
náležitosti na ní kladené. V posuzované věci nemohla stěžovatelka utrpět újmu neustanovením
zástupce, neboť její žaloba byla věcně projednatelná a stěžovatelka zřetelně vyjádřila důvody,
pro které s napadeným rozhodnutím nesouhlasí. Soudní řád správní obligatorní zastoupení
účastníka řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nevyžaduje. Není-li tento právně
zastoupen, nemá to za následek odmítnutí žaloby, tedy formální odmítnutí spravedlnosti.
Z hlediska hmotněprávního se jedná o přezkum rozhodnutí, jímž žalovaný stěžovatelce
neprodloužil doplňkovou ochranu, a to z důvodu, že došlo k zásadním a trvalým změnám situace
v zemi původu ve vztahu k potížím prezentovaných stěžovatelkou, a udělení doplňkové ochrany
již není zapotřebí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v žalobě rozporuje nesprávnost závěru
o situaci v zemi původu, v soudním přezkumu půjde zejména o posouzení správnosti zjištěného
skutkového stavu, stěžovatelka přitom v žalobě projevila ochotu uvést důkazy na podporu
těchto tvrzení při projednání žaloby.
[16] S ohledem výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s posouzením městského
soudu, který vyhodnotil, že stěžovatelka pro ustanovení advokáta nesplňuje podmínku
nezbytnosti k ochraně svých práv. Vzhledem k tomuto závěru nebylo třeba, aby městský soud
hodnotil splnění dalších podmínek, tedy nemajetnost stěžovatelky a jejího manžela.
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobkyně nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu