ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.128.2018:17
sp. zn. 7 As 128/2018 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. D., zastoupen
Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 21. 2. 2018, č. j. 59 A 6/2016 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
24. 11. 2015, č. j. SMOL/251872/2015/OARMV/PZP/Sla (dále jen „rozhodnutí o přestupku“),
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění účinném v rozhodném období (dále „zákon o silničním provozu“), kterého se měl
dopustit tím, že dne 6. 4. 2015 v 15:55 hod. v Olomouci na ulici Lipenská, ve směru jízdy od ulice
Tovární, jako řidič motorového vozidla Kia, manipulační značky X, překročil o 42 km/h nejvyšší
dovolenou rychlost v obci, stanovenou zákonem na 50 km/h (vozidlu byla naměřena rychlost
jízdy 95 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla jako nejnižší
skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 92 km/h), čímž měl porušit §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Zároveň
mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí o přestupku odvoláním, které zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. KUOK 25263/2016 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“).
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou. Krajský soud rozsudkem ze dne
30. 8. 2017, č. j. 59 A 6/2016 - 21, rozhodnutí o odvolání zrušil. Dospěl k závěru, že řízení bylo
stiženo procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Uvedený rozsudek byl
ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 1. 2018, č. j. 7 As 331/2017 - 20 (dále také „zrušující rozsudek“).
[4] Krajský soud následně rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí,
a to tak, že žalobu zamítl. Soud převzal závěry Nejvyššího správního soudu obsažené
ve zrušujícím rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci správní orgán I. stupně mohl
přestupek projednat v nepřítomnosti žalobce.
III.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl tento rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Uvedl, že krajský soud jej měl po vrácení věci Nejvyšším správním soudem vyzvat, aby se k věci
vyjádřil. Stěžovatel hodlal soudu předložit důkazní prostředky týkající se data návratu jeho rodičů
z dovolené a toho, že dne 14. 10. 2015 telefonicky kontaktoval úřední osobu správního orgánu
I. stupně. Tím, že krajský soud o věci rozhodl, aniž by stěžovateli umožnil doplnění jeho tvrzení,
došlo ke zkrácení práv stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil Nejvyšší správní soud nejprve její
přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[10] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další
výjimky. Toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká
nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav,
případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. To stejné platí i pro námitky, ke kterým
se Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku nevyjádřil. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto
procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu
správního soudnictví (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Jak vyplývá z kasační stížnosti, stěžovatel
namítá právě procesní pochybení krajského soudu v rámci řízení vedeného po zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Soud proto přistoupil k věcnému posouzení kasační
stížnosti.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že jej měl krajský soud vyzvat k vyjádření stran
závěrů zrušujícího rozsudku kasačního soudu. Pokud tak neučinil, zkrátil stěžovatele na jeho
právech. Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
[12] Právní předpisy krajským soudům rozhodujícím ve správním soudnictví neukládají
povinnost vyzvat účastníka řízení k tomu, aby se vyjádřil ke zrušujícímu rozsudku Nejvyššího
správního soudu. Ani stěžovatel ostatně nespecifikoval, o jaké ustanovení svůj právní názor opírá.
Nejvyššímu správnímu soudu není ani zřejmé, z jakého důvodu by tak mělo být ze strany
krajských soudů obecně postupováno. Všem účastníkům řízení je totiž zrušující rozsudek
doručován, mohou se tak s jeho obsahem seznámit. Chtějí-li se k danému rozsudku a jeho
dopadům do posuzované věci nějak vyjádřit, mají možnost tak učinit. Není zde důvodu vyčkávat
na to, až je krajský soud o existenci kasačního rozhodnutí, resp. jeho důvodech (se kterými jsou
již seznámeni) obeznámí výzvou. Uvedenou povinnost nelze dovozovat ani ze zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. z obecné poučovací povinnosti soudu dle §36
odst. 1 s. ř. s. (poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. se v nyní projednávané věci neaplikuje – viz
rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 1 Afs 23/2012 - 102).
[13] Ze spisu přitom vyplývá, že stěžovateli (jeho zástupkyni) byl rozsudek Nejvyššího
správního soudu řádně doručen (dne 5. 2. 2018), což stěžovatel ani nezpochybňuje. Stěžovatel
sice obecně tvrdí, že by v reakci na danou výzvu předložil důkazní prostředky (týkající se data
návratu jeho rodičů z dovolené a toho, že dne 14. 10. 2015 telefonicky kontaktoval úřední osobu
správního orgánu I. stupně), nicméně na výzvu krajského soudu ve smyslu §51 s. ř. s.,
zda souhlasí s tím, aby krajský soud rozhodl o věci samé bez jednání (zaslanou mu krajským
soudem po zrušení prvního rozsudku a vrácení věci krajskému soudu), stěžovatel nereagoval,
čímž vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání (viz §51 s. ř. s.). Dokazování
přitom může soud provádět pouze při jednání (viz §77 s. ř. s. a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, publikovaný pod č. 687/2005 Sb. NSS).
Nelze nadto přehlédnout, že ani ke kasační stížnosti stěžovatel žádné důkazní prostředky
nepřiložil. Argumentaci v kasační stížnosti proto vnímá zdejší soud i jako účelovou. O účelovosti
postupu stěžovatele ostatně svědčí i to, že ačkoliv tvrdil, že v reakci na výzvu chtěl krajskému
soudu předložit důkazní prostředky týkající se okolností, které zrušující rozsudek Nejvyššího
správního soudu považoval nově za významné, jedná se ve skutečnosti o důkazní prostředky
týkající se okolností, které byly za relevantní označeny již v rozhodnutí o odvolání (stěžovatel
tedy dané důkazní prostředky mohl předložit již v rámci prvního řízení o jeho žalobě a nebylo
zde důvodu vyčkávat na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu).
[14] Lze tedy uzavřít, že krajský soud postupoval správně, pokud stěžovatele před vydáním
rozsudku nevyzval k tomu, aby se vyjádřil ke zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Žádné další námitky stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil. Řízení o kasační stížnosti je přitom
ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah
a kvalitu následného soudního rozhodnutí (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani
oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Podpůrně srov. i rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46,
ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60. Nejvyšší správní soud nezjistil ani jiné vady, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci soud rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu