ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.227.2018:51
sp. zn. 7 As 227/2018 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: 66 s. r. o., se sídlem
Krakovská 583/9, Praha 1, zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem
Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, č. j. 73 A 2/2017 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Brna (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne
2. 1. 2017, č. j. ODSČ-35499/16-18, uznán vinným ze správního deliktu podle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Toho se měl dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s §10
zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemní komunikaci. Porušení pak spočívalo v neoprávněném zastavení
vozidla dne 3. 8. 2015, tj. v porušení §53 odst. 2 zákona o silničním provozu, které mělo znaky
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Žalobci byla za uvedené jednání uložena
pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobcovo
blanketní odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2017, č. j. JMK 60167/2017.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž
vznesl řadu námitek.
[3] Žalobce předně uvedl, že ho správní orgán I. stupně souběžně stíhal a stíhá pro několik
správních deliktů podle §125f zákona o silničním provozu, a proto o nich měl vést společné
řízení a uložit za ně společnou pokutu. Podle krajského soudu může být absence vedení
společného řízení procesní vadou, avšak důvodem pro zrušení rozhodnutí může být pouze tehdy,
představuje-li zásah takové intenzity, že způsobí nezákonnost rozhodnutí. Při souběhu deliktů je
přitom stěžejní, aby došlo k uplatnění absorpce sazeb, žalobce nicméně netvrdil, že by
v kterémkoliv z ostatních řízení již bylo rozhodnuto, případně že by takovým rozhodnutím došlo
k porušení této zásady.
[4] V druhé námitce žalobce uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí obsahoval pouze
odkaz na §10 zákona o silničním provozu, aniž by byl specifikován odstavec, podle kterého bylo
rozhodováno. Podle krajského soudu však bylo aplikované ustanovení §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu dostatečně specifikováno jeho doslovnou citací, a nadto je ve výroku uveden
taky §53 odst. 2 a §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Výrok proto obsahuje celou použitou
normu, a to v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, publ. pod č. 3656/2018 Sb. NSS.
[5] Z výroku prvostupňového rozhodnutí podle žalobce nešlo dovodit, že pokuta byla
vyměřena podle kritérií uvedených v §125e odst. 2 zákona o silničním provozu a že byly
naplněny všechny znaky skutkové podstaty, protože údajný přestupek neměl za následek
dopravní nehodu. Dostatečně nebylo popsáno ani jednání řidiče, neboť z výroku nelze poznat,
že by žalobcovo vozidlo zastavilo na chodníku. K tomu krajský soud uvedl, že správní orgán
disponuje při ukládání sankce správním uvážením. Odůvodnění sankce by tak sice mohlo být
komplexnější, avšak správní orgán I. stupně výslovně uvedl, že v projednávaném případě nebyly
dány přitěžující okolnosti, a uložil pokutu v nejnižší možné výši, tudíž se nedopustil žádného
excesu ani svévole. Znakem skutkové podstaty deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu pak není absence následku v podobě dopravní nehody; absence dopravní nehody je
naopak teprve podmínkou odpovědnosti za správní delikt podle §125f odst. 2 téhož zákona.
Výrok prvostupňového rozhodnutí proto splňoval náležitosti co do vymezení skutkové podstaty,
přičemž uvedení, a tím spíše prokazování, že nedošlo k dopravní nehodě, považoval krajský soud
za zcela nadbytečné. Vadou pak nebylo ani to, že výrok výslovně neuváděl, že vozidlo stálo
na chodníku, neboť v něm bylo dostatečně určitě popsáno místo, den a čas spáchání deliktu,
jakož i jeho způsob s ohledem na znění §53 odst. 2 zákona o silničním provozu.
[6] Správní orgán I. stupně dále podle žalobce neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku, neboť žalobce na výzvu sdělil, že vozidlo řídil pan N., zaměstnanec společnosti
ODVOZ VOZIDLA s. r. o., avšak správní orgán této osobě ani nezaslal výzvu k podání
vysvětlení s tím, že žalobce nesdělil datum narození pana N. Krajský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 33, a konstatoval, že žalobce
kromě jména nesdělil správnímu orgánu I. stupně žádné údaje, které jsou nutné k identifikaci
řidiče vozidla. Adresa, kterou žalobce uvedl, byla totiž pouze adresou společnosti. Jednalo se
proto o osobu, kterou nebylo možné v registrech dohledat, a správní orgán I. stupně proto učinil
všechny nezbytné kroky ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Krajský soud nad
rámec uvedeného poukázal na to, že sdělování falešných nebo neověřitelných údajů řidičů je
prokázanou formou procesní obrany zmocněnců provozovatelů vozidel, spojených se
společnostmi FLEET CONTROL s. r. o. či ODVOZ VOZIDLA s. r. o., které jsou propojeny
s družstvem Motoristická vzájemná pojišťovna.
[7] Podle další žalobní námitky došlo k pochybení i při zahájení řízení o správním deliktu,
neboť ze sdělení obvinění nebylo zřejmé, jakého konkrétního jednání se měl řidič žalobcova
vozidla dopustit. K tomu krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
a uzavřel, že skutek byl správním orgánem I. stupně definován zcela určitě, neboť obsahoval
v podstatě totožné vymezení jako výrok následného rozhodnutí, který přísnějším požadavkům
na vymezení rovněž vyhovoval. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že nebylo prokázáno,
že vozidlo stálo na chodníku. Z fotodokumentace pořízené strážníky městské policie je totiž
zřetelně rozpoznatelné, kde se nachází hranice mezi komunikací a chodníkem, přičemž vozidlo
stálo v celé šíři právě na chodníku. Na daném místě přitom nebylo povoleno stání vozidel; takové
povolení nebylo možné dovodit ani ze skutečnosti, že se tam nacházel snížený nájezd, neboť ten
sloužil k průjezdu do vnitrobloku budovy.
III.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatel namítl, že vedení více řízení bylo procesní vadou, pro kterou měl krajský soud
rozhodnutí žalovaného zrušit. Vůči stěžovateli totiž bylo vedeno celkem sedm řízení, což
pro stěžovatele představuje značnou zátěž. I samotné projednání věci je přitom trestem sui generis.
Je pravda, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu je vedení více řízení vadou dopadající
na zákonnost rozhodnutí tehdy, není-li uplatněna zásada absorpce při ukládání trestu.
Rozhodnutí však může být nezákonné i v jiných případech, což krajský soud popřel a nezabýval
se hodnocením relevantních okolností. K vadám výroku prvostupňového rozhodnutí stěžovatel
uvedl, že §10 zákona o silničním provozu má pět odstavců, přičemž odkaz na porušené
ustanovení je obligatorní náležitostí výroku. Je přitom nepřijatelné, aby výrok rozhodnutí
poskytoval možnosti interpretace adresátem. Krajským soudem citované závěry rozšířeného
senátu nejsou podle stěžovatele přiléhavé, neboť se týkaly blanketní právní normy. Podle
stěžovatele nestačilo ani slovní vyjádření porušeného ustanovení, neboť to nevypovídá nic o tom,
zda stěžovatel skutečně porušil dané právní ustanovení. Ve výroku nebylo dostatečně popsáno
ani protiprávní jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, neboť v něm bylo uvedeno pouze to,
že porušil §53 odst. 2 zákona o silničním provozu.
[10] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu, že správní orgány učinily
dostatečné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Stěžovatelem uvedená osoba totiž v prvé řadě
v registru dohledat ani nešla, neboť nemá české občanství. Bylo ji však možné dohledat
v rejstříku právnických osob a kontaktovat na doručovací adrese, kterou stěžovatel poskytnul.
Zbylé údaje, které správní orgán I. stupně potřeboval pro zahájení řízení o přestupku, pak mohla
uvedená osoba poskytnout osobně při podání vysvětlení. Pokud naopak správní orgán I. stupně
považoval podání s údajem o osobě, která měla být pachatelem přestupku, za neúplné, měl
postupovat podle §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a vyzvat stěžovatele
k odstranění vad. Stěžovatel konečně namítal, že nebylo prokázáno, že by vozidlo stálo
na chodníku. V daném místě totiž „chodník“ není ohraničen patníkem, ale nachází se tam nájezd
pro motorová vozidla. Komunikace je v daném místě také širší než obvyklý chodník, neboť
slouží jak chodcům, tak vozidlům. Takovou komunikaci proto podle stěžovatele nelze považovat
za chodník. Právní předpisy nadto nerozlišují mezi jízdou a stáním na chodníku, znají pouze jeho
užití. Stěžovatel proto nemůže být trestán za situace, kdy právní předpis způsoby užití chodníku
nerozlišuje. Krajský soud tedy aproboval nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů,
a sám se tak dopustil nepřezkoumatelnosti.
IV.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[13] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, v němž vyložil, že „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo
rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním,
která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS) je jinak společný závěr, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je
postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Obdobně judikoval i Ústavní
soud, který konstatoval, že „[s]oudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit,
proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené
lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).
[14] V projednávané věci však Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném
rozsudku krajského soudu neshledal, neboť je z něj zřejmé, jaké jednání je stěžovateli přičítáno
k tíži, jakými úvahami se krajský soud řídil a z jakých důvodů žalobu zamítl. Odůvodnění
rozsudku krajského soudu je přehledné a soudržné, a námitka nepřezkoumatelnosti je proto
nedůvodná.
[15] Následně zdejší soud přistoupil k posouzení kasačních důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že důvodem pro zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí nemělo být to, že předmětný přestupek (spáchaný dne
3. 8. 2015) nebyl projednán ve společném řízení s dalšími šesti delikty spáchanými podle
stěžovatele v období od 28. 8. 2014 do 4. 12. 2015. Předně je třeba uvést, že časové rozpětí
spáchaných přestupků je poměrně široké a stěžovatel uvedenou námitku o nutnosti vést společné
řízení uplatnil až v rámci soudního řízení. V rámci správního řízení nenamítal, že by mělo být
vedeno společné řízení, přestože o dalších správních řízeních vedených proti němu musel vědět.
Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zastává v obdobných věcech názor, že je
obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti sankčnímu rozhodnutí
správního orgánu na pozdější dobu, ale uplatnil je již v rámci správního řízení, nejpozději pak
v rámci odvolacího řízení. V opačném případě lze pochybovat i o neúčelovosti takových tvrzení
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, ze dne
4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115,
publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, atp.), což plně platí i pro tuto věc. Příležitost namítat takovou
vadu v odvolacím řízení však stěžovatel sám nevyužil, když své odvolání nedoplnil. Jak vyplývá
i z další judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 - 39), v každém případě je nutno nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující
na straně jedné zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu, a zamezující na straně druhé
zjevným obstrukcím pachatele, který si jejich existence v konkrétním případě mohl být dobře
vědom, nicméně rozhodl se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu jakési procesní taktiky.
[17] Kromě výše uvedeného je třeba připomenout, že i kdyby k takovému pochybení došlo,
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 - 62,
publ. pod č. 2248/2011 Sb. NSS, který citoval i krajský soud, není pouhý fakt, že správní orgán
nevedl společné řízení o více přestupcích téhož pachatele, vadou řízení, je-li z odůvodnění
následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční, zakotvená
pro ukládání trestu za souběh přestupků v §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném do 1. 7. 2017. Protože však správnímu orgánu I. stupně, resp. žalovanému,
nebylo známo, že by u jednoho z ostatních stěžovatelem zmíněných správních řízení došlo
k vydání rozhodnutí (což ostatně netvrdil ani stěžovatel), nemohl v tomto správním řízení
absorpční zásadu aplikovat.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud pochybil při vypořádání
žalobní námitky, že výrok správního rozhodnutí neobsahoval všechna ustanovení, která správní
orgán I. stupně aplikoval. Ani s touto námitkou se však zdejší soud neztotožňuje.
[19] V projednávané věci správní orgán I. stupně ve výroku svého rozhodnutí konstatoval,
že stěžovatel jako provozovatel motorového vozidla „v rozporu s §10 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Porušení pravidel silničního provozu výše
uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení, tedy porušení povinnosti dle ustanovení §53 odst. 2
zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona bylo
zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Koliště 13 v Brně dne 3. 8. 2015 v 9.47 hodin,
čímž se dopustil správního deliktu dle ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu.“
[20] Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, publ. pod č. 3656/2018 Sb. NSS, ve kterém
se zabýval náležitostmi výroku správních rozhodnutí v oblasti správního trestání a dospěl
k závěru, že „správní orgán rozhodující o správním deliktu musel ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna
ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající
skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna
ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit
závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné
interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje
učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové
části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl“ (zvýraznění přidal Nejvyšší správní soud).
[21] Nejvyšší správní soud této stěžovatelově námitce nepřisvědčil, neboť má stejně jako
krajský soud za to, že výše citovaný výrok rozhodnutí je dostatečně určitý a obsahuje všechna
ustanovení, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního
deliktu. Touto porušenou právní normou je §10 ve spojení s §53 odst. 2, §125c odst. 1 písm. k)
a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Stěžovatelovo tvrzení o neurčitosti výroku nemůže
obstát, neboť, jak správně dovodil i krajský soud, stěžovatel nemohl mít s ohledem na znění
výroku žádných pochyb o právní kvalifikaci skutku, za který byl postižen, ostatně sám proti této
kvalifikaci obsáhle brojil v rámci soudního řízení. Ve výroku je jednoznačně uvedeno,
že stěžovateli je kladeno za vinu, že nebyly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích, když došlo k „neoprávněnému zastavení“, přičemž je zřejmé, že se tak
stalo v rozporu s §53 odst. 2 zákona o silničním provozu, tedy na chodníku. Stěžovatelova
argumentace je tak nedůvodná.
[22] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se stěžovatelovou námitkou, že správní orgány
neučinily dostatečné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Stěžovatel na výzvu podle §125h
zákona o silničním provozu sdělil, že v době, kdy byl přestupek spáchán, řídil vozidlo pan L. H.
N. Adresa sdělená stěžovatelem je ale pouze adresou společnosti a stěžovatel nedodal ani bližší
údaje k této osobě. Správnímu orgánu I. stupně se nepodařilo tuto osobu najít ve státních
rejstřících, a přistoupil tedy k uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla, kterým je stěžovatel.
K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As
110/2015 - 46, v němž soud konstatoval, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce,
nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle
§125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele
přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo
na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. […] pokud
provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří
doručovat, […] je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna
a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Ačkoli je povinností
správních orgánů zjistit skutkový stav, o němž nebudou důvodné pochybnosti, nelze jim klást
k tíži pasivní přístup stěžovatele ke správnímu řízení. Stěžovatel tak správnímu orgánu I. stupně
neposkytl dostatečně přesné informace k tomu, aby mohl učinit vůbec první krok k bližšímu
zjištění pachatele přestupku. Je přitom pouze a jedině na něm, aby si zajistil dostatečně přesné
a konkrétní údaje o osobě, které motorové vozidlo zapůjčil (viz např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 As 24/2017 - 31). Nejvyšší správní soud nadto souhlasí s krajským
soudem, že sdělování falešných nebo neověřitelných údajů řidičů je prokázanou formou procesní
obrany zmocněnců provozovatelů vozidel, mezi něž patří i stěžovatel, a i z tohoto důvodu je
možné usuzovat na účelovost takového jednání.
[23] Ani poslední stěžovatelově námitce nemohl zdejší soud přisvědčit. Podle §53 odst. 2
zákona o silničním provozu nesmějí jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než
chodci užívat chodníku nebo stezky pro chodce, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak.
Z fotografií, které jsou součástí správního spisu (č. l. 2-4 správního spisu) jednoznačně vyplývá,
že stěžovatel tuto povinnost porušil, když jeho vozidlo zastavilo na chodníku. Tento správní
delikt byl dostatečně upřesněn i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně a z fotografií
nelze mít pochyb, že plocha, na které stojí vozidlo, jehož je stěžovatel provozovatelem, slouží
jako chodník. Absence zvednutého obrubníku či patníku nemá pro určení účelu této plochy
žádný význam, neboť takové rozdělení je zastoupeno čtyřřádkovým dlážděním, které odděluje
chodník od vozovky. Zároveň je zřejmé, že mezi nedovolené způsoby užití chodníku patří jak
zastavení vozidla, tak jízda motorovým vozidlem, přičemž skutečnost, že §53 nespecifikuje
jednotlivé způsoby zakázaného užití chodníku, nemá žádný vliv na existenci takového přestupku.
Nemůže obstát ani tvrzení, že chodník byl širší a stěžovatel se domníval, že slouží jak pro chodce,
tak pro motorová vozidla. Takové tvrzení je značně nedůvěryhodné a je z něj zřejmé,
že stěžovatel, resp. řidič vozidla, zjevně nepochopil základní zásady provozu na pozemních
komunikacích, tedy fakt, že zákon nepovoluje vjezd motorovým vozidlům všude, kde by to
fakticky bylo možné.
[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu