ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.408.2018:12
sp. zn. 7 As 408/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Praha – Ruzyně, P. O. BOX 614/07,
Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. 9. 2018, č. j. 11 A 182/2018 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“)
domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2018, č. j. VS-948-1/ČJ-2018-800140-12,
kterým byla odložena jeho žádost o poskytnutí informací. Současně s podáním žaloby požádal,
aby byl zcela osvobozen od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce.
II.
[2] Městský soud obě žádosti žalobce shora uvedeným usnesením zamítl. Konstatoval,
že institut osvobození od soudních poplatků je namístě pouze v případech, kdy účastník řízení
nedisponuje žádnými či nedostatečnými prostředky, a byl by proto zbaven možnosti ochrany
svého práva. Cílem právní úpravy současně je, aby žalobce s vědomím nákladů soudního řízení
vedl pouze ty spory, jež jsou pro něj významné a dotýkají se přímo jeho práv a povinností
a v nichž má šanci uspět. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že osoby
nemající dostatek finančních prostředků nemohou institut osvobození od soudních poplatků
zneužívat pro vedení sporů dle libosti. Žalobcem požadované informace nejsou takového
charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry. V daném případě tedy
není tvrzený absolutní nedostatek finančních prostředků vzhledem k předmětu sporu sám o sobě
důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud uzavřel, že žalobce neprokázal
splnění zákonných předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Jestliže jednou
z podmínek pro ustanovení zástupce je splnění zákonných předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků, byl soud nucen z tohoto důvodu zamítnout také druhou žádost.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá uvedené usnesení městského soudu kasační
stížností. Uvádí, že je v insolvenčním řízení pod sp. zn. X, a proto je podle §11 odst. 2 písm. n)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), od soudního poplatku osvobozen. Nesouhlasí s důvody, které městský
soud vedly k zamítnutí žádostí. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud změnil napadené usnesení
tak, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků, a že se mu k ochraně jeho
zájmů ustanovuje zástupce z řad advokátů.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Při posuzování kasační stížnosti zohlednil usnesení rozšířeného senátu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, podle něhož v případech, kdy kasační stížnost směřuje
proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě (s výjimkou procesního rozhodnutí,
kterým se řízení o žalobě končí), nevzniká stěžovateli poplatková povinnost ani povinnost být
zastoupen advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím
je. Nejvyšší správní soud proto netrval na podmínce zastoupení advokátem a úhradě soudního
poplatku (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2017, č. j. 3 As 116/2017 - 20,
a ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 As 114/2017 - 63).
[5] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel namítá, že mu svědčí osobní osvobození od soudních poplatků dle §11 odst. 2
písm. n) zákona o soudních poplatcích. Podle uvedeného ustanovení se od poplatku osvobozují
insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího
do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku.
[8] Citované ustanovení vztahuje osobní osvobození výhradně na navrhovatele v daném typu
řízení. Pro to, aby mohl být tento typ osobního osvobození přiznán, je tedy třeba splnit dvě
podmínky: 1) navrhovatel je insolvenčním správcem či dlužníkem s dispozičními oprávněními
a 2) jedná se o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo
které mají být z tohoto majetku uspokojeny (typicky incidenční spory v insolvenčním řízení). Obě
podmínky musí být přitom splněny kumulativně. Nejedná-li se tedy o daný typ řízení, nemůže být
navrhovateli osvobození dle citovaného ustanovení přiznáno, byť by se jednalo o insolvenčního
správce či dlužníka s dispozičními oprávněními.
[9] Z obsahu spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadá
rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha - Ruzyně, vydané ředitelem
věznice podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím). Napadeným rozhodnutím
ředitel věznice odložil žádost stěžovatele o poskytnutí informací. V daném případě se zjevně
nejedná o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které
mají být uspokojeny z tohoto majetku. Osvobození od soudních poplatků z důvodu podle §11
odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích tedy na stěžovatele v posuzované věci nedopadá.
[10] Městský soud proto nepochybil, když neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků
z důvodu zahájení insolvenčního řízení. Tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k tomu,
aby byl dlužník automaticky osvobozen od soudních poplatků ve všech jím vedených soudních
řízeních.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasí s důvody, pro které mu městský soud osvobození nepřiznal.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané
osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení
ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
[12] V daném případě se jednalo o spor týkající se žádosti o poskytnutí informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel po žalované žádal soubor informací velkého
rozsahu za roky 2014 až 2017. Jeho žádost byla odložena poté, co za vyhledání požadovaných
informací neuhradil požadovanou částku. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že při posuzování
žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta je třeba zohlednit specifičnost
oblasti svobodného přístupu k informacím a zvažovat všechny aspekty tohoto ústavně
zaručeného základního práva. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66: „Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho,
že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci
veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti
jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní
kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné
negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup
k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti
i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených.
Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních
poplatků.“
[13] Městský soud proto postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
pokud posuzoval, zda vedený spor má vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní
sféry, zda se týká (byť i jen nepřímo) jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s jeho závěrem, že takový vztah zde dán není
a že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést
bezplatně spory podle své libosti. Jeho smyslem je zajistit, aby nedostatek finančních prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně nemajetným osobám v případech, kdy tyto mají důvod vést
soudní spor, protože jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).
[14] Jelikož dle §35 odst. 9 s. ř. s. je splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků
nezbytným předpokladem pro vyhovění návrhu na ustanovení zástupce, dopadají výše uvedené
závěry vztahující se k osvobození od soudních poplatků i na stěžovatelem namítané neustanovení
zástupce.
[15] Nadto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že stěžovatel nesplňoval
k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě podmínku nezbytnosti k ochraně jeho práv. Stěžovatel
je českým občanem ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující
všechny nezbytné náležitosti po formální i obsahové stránce a svou schopnost orientovat se
v právním řádu (jakožto bývalý advokát) prokázal kromě sepsání řádné žaloby rovněž tím,
že se sám obrátil na Nejvyšší správní soud včasnou a bezvadnou kasační stížností, aby se bránil
proti shora označenému usnesení. Uvedenou problematikou se ostatně kasační soud v případě
stěžovatele již zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 4 As 275/2018 - 14).
[16] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu