ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.79.2018:20
sp. zn. 7 As 79/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. M., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Jana Uhra 13, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2018, č. j. 32 A 41/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
23. 3. 2016, č. j. MMJ/OD/26876/2015-18, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 6. 12. 2015 ve 12:09
hodin, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Mercedes - Benz, na silnici č. I/38 – dálniční
přivaděč, ve směru jízdy Havlíčkův Brod – Jihlava, překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo
obec o 58 km/h. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 7 000 Kč, zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu šesti měsíců ode dne nabytí právní moci
citovaného rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 14. 6. 2016, č. j. KUJI 48314/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále též
„krajský soud“) výše označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud neshledal žádnou z vad,
pro kterou by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo
nedostatek důvodů. Žalovaný zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného
rozhodnutí. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stran neakceptování omluvy žalobce z ústního
jednání před správním orgánem I. stupně a projednání věci dne 16. 3. 2016 bez přítomnosti
žalobce. Jednalo se již o třetí omluvu v pořadí, u níž bylo možné uplatnit striktnější požadavky
na její náležitost. Žalobce omluvu zdůvodnil pouze vágně účastí na jednání v Poslanecké
sněmovně. Upřednostnil své pracovní záležitosti před záležitostmi úředními a tvrzený důvod
omluvy včas (ani zpětně) nedoložil. Omluvu, která není jakkoliv podložena, nelze označit
za náležitou. Správní orgán I. stupně nadto ponechal žalobci možnost seznámit se s podklady
rozhodnutí a vyjádřit se k nim, neboť vyčkal s vydáním rozhodnutí až do dne nařízeného
čtvrtého ústního jednání. Omluvou z tohoto čtvrtého jednání žalobce pouze potvrdil účelovost
svého jednání. Žalobce rovněž nebyl zkrácen na právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
Všechna předvolání obsahovala poučení, že přestupek může být projednán bez jeho účasti,
odmítne-li se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy. Žalobce byl rovněž
poučen o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak tohoto práva bez náležité omluvy
nevyužil. Žalobce o své procesní právo nepřišel vadným postupem správního orgánu I. stupně,
ale na základě své procesní taktiky.
[4] Správní orgán v případě odstraňování nedostatků odvolání postupuje podle §37 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění později předpisů (dále jen „správní řád“).
Pro výzvu k doplnění odvolání není stanovena povinně forma usnesení, forma prostého přípisu
je proto přípustná. Případná odlišná praxe jiných správních orgánů nemohla žalobci založit
legitimní očekávání. Proti výzvě k doplnění odvolání ve formě prostého přípisu pak není odvolání
přípustné. Odvolání žalobce proti výzvě nemohlo být s ohledem na jeho obsah posouzeno ani
jako žádost o prodloužení lhůty pro doplnění odvolání. Žalobce proti lhůtě k doplnění odvolání
v tomto ani jiném podání nic nenamítal. Lhůta k doplnění odvolání byla s ohledem na okolnosti
přiměřená. Žalobce byl v řízení pasivní a nic netvrdil, přestože od podání odvolání proti výzvě
k doplnění odvolání do dne vydání napadeného rozhodnutí uplynulo 21 dní, tj. doba značně
přesahující jím požadovaných 15 dní. Žalobce měl dostatek času odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí doplnit. Nijak však správnost samotného hmotněprávního posouzení věci správními
orgány nezpochybnil. V průběhu správního řízení ani v řízení před soudy nenabídl žádnou vlastní
verzi skutkového děje ani důkazy či námitky, které by správnost provedeného měření rychlosti
relevantním způsobem zpochybnily. V žalobě uvedl pouze obecná a nekonkrétní tvrzení stran
nevypořádání skutkových otázek ze strany žalovaného.
[5] V posuzované věci byl naplněn materiální znak přestupku, neboť překročením maximální
povolené rychlosti o více než 58 km/h byla ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu.
K odpovědnosti za předmětný přestupek stačí zavinění z nevědomé nedbalosti. Pochybení nelze
shledat ani v postupu správních orgánů při stanovení sankce. Správní orgán I. stupně podrobně
a komplexně vyhodnotil polehčující i přitěžující okolnosti, z nichž vyvodil sankce v dolní
polovině zákonem stanoveného rozpětí. Z uvedených důvodů proto krajský soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Krajský soud nezohlednil, že odvolání proti výzvě k doplnění odvolání bylo blanketní,
a proto bylo povinností správního orgánu I. stupně stěžovatele vyzvat k doplnění odvolání
dle §37 odst. 3 správního řádu. Jelikož stěžovatel nebyl k doplnění odvolání vyzván, nemohl se
správní orgán I. stupně dozvědět, že stěžovatel brojí proti nepřiměřeně krátké lhůtě k doplnění
odvolání. Žalovaný rozhodoval bez znalosti konkrétních námitek stěžovatele proti
prvostupňovému rozhodnutí, což vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí.
[8] Krajský soud pochybil při hodnocení omluv stěžovatele z ústního jednání. Přehlédl,
že správní orgán považoval za nenáležitou již první omluvu. V případě třetí omluvy je pak
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Krajský soud totiž nejprve
připustil, že tato omluva vyhověla požadavku na uvedení důvodu, následně však uvedl,
že požadavku uvedení důvodu a jeho doložení nevyhověla. Třetí omluva byla přitom učiněna
z řádného důvodu (služební jednání ve veřejném zájmu, nikoliv pracovní jednání) a byla
přiměřeným způsobem doložena. Omluvy navíc nemohly vést k nemožnosti projednat přestupek,
neboť od spáchání přestupku do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně uplynuly
přibližně 3 měsíce. Závěr krajského soudu o obstrukčních snahách stěžovatele působit průtahy
v řízení s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku je nepodložený. Všechny
čtyři omluvy byly řádně doloženy, jejich důvodnost nebyla nijak prověřena a do prekluze
přestupku zbývalo přibližně 21 měsíců.
[9] Správní orgán I. stupně provedl dne 16. 3. 2016 ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele,
a dne 23. 3. 2016 vydal rozhodnutí, přestože věděl, že se stěžovatel z relevantních důvodů na oba
termíny omluvil. Správní orgán I. stupně měl stěžovatele vyzvat k vyjádření se k podkladům
pro vydání rozhodnutí.
[10] Stěžovateli nelze přičítat k tíži, že nenabídl vlastní verzi skutkového děje, protože
žalovaný rozhodoval na základě blanketního odvolání, aniž by dal stěžovateli možnost odvolání
doplnit. Stěžovatel v žalobě další vady pouze naznačil, protože důvodně předpokládal, že soud
obě rozhodnutí správních orgánů zruší pro podstatné procesní vady.
[11] Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný rovněž proto, že v otázce výše sankce
přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Správní orgán totiž zvýšil pokutu z 5 000 Kč
na 7 000 Kč na základě neexistujících přitěžujících okolností.
[12] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu, jakož i obě rozhodnutí správních orgánů zrušil; alternativně, aby zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[17] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
[18] Stěžovatel spatřuje nesrozumitelnost rozsudku krajského soudu v rozporném vyjádření
při hodnocení náležitosti jeho třetí omluvy z ústního jednání. Při posouzení předmětné omluvy
vycházel krajský soud z podmínek náležité omluvy vymezených v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, následovně: „Aby mohla být omluva obviněného
z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný
se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např.
omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí
být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva
s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy
musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“ Krajský soud na str. 13 napadeného rozsudku
připustil, že předmětná omluva vyhověla požadavku na uvedení důvodu (druhá podmínka
náležité omluvy). Následně na str. 14 napadeného rozsudku však uvedl, že omluva nevyhověla
požadavkům na uvedení důvodu a doložení tohoto důvodu, tedy že nevyhověla druhé a třetí
podmínce náležité omluvy. Jedná se skutečně o rozporná vyjádření. Z rozhodných pasáží
napadeného rozsudku uvedených na str. 13 a 14 však jednoznačně vyplývá, že krajský soud
stěžovateli vytýkal především nesplnění podmínky doložení důvodu omluvy, tedy třetí podmínky
náležité omluvy. Právě pro nedoložení důvodu považoval krajský soud omluvu stěžovatele
z jednání dne 16. 3. 2016 za nenáležitou. Uvedené dílčí rozpory při hodnocení splnění druhé
podmínky pak nelze absolutizovat jako důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
Naopak se jedná o pochybení, které na přezkoumatelnost rozsudku nemá reálný vliv, neboť
z celého odůvodnění jednoznačně vyplývá, proč krajský soud vyhodnotil omluvu stěžovatele
z ústního jednání dne 16. 3. 2016 jako nenáležitou.
[19] Stěžovateli nelze přisvědčit dále v tom, že by závěr krajského soudu o jeho obstrukčních
snahách nebyl nijak podložen. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že o účelovém (obstrukčním) vyhýbání se projednání přestupku mohou svědčit opakované
omluvy a ignorování možnosti vyjádřit se v průběhu správního řízení či odvolání k meritu věci.
Odkázat lze např. na rozsudek ze dne 16. 10. 2007, č. j. 6 As 29/2006 - 44. Vzhledem k tomu,
že krajský soud v projednávané věci neuznal třetí omluvu stěžovatele z jednání jako náležitou
a vytkl mu rovněž absenci věcných námitek, lze považovat jeho závěr o obstrukčních snahách
stěžovatele za vnitřně konzistentní.
[20] Nelze souhlasit ani s tím, že by byla rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů
nepřezkoumatelná v části zabývající se výší uložené pokuty. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí
ze dne 23. 3. 2016, č. j. MMJ/OD/26876/2015-18, sice výslovně neoznačil žádnou okolnost
za přitěžující či polehčující, avšak při rozhodování o výši sankcí za přestupek poukázal na to,
že „[z]ávažnost přestupku je vysoká především tím, že k přestupku došlo v poledních hodinách
na frekventovaném dálničním přivaděči, kde obviněný překročil nejvyšší dovolenou rychlost minimálně
o 58 km/hod.“ Na druhou stranu pak přihlédl k výpisu z evidenční karty řidiče, kde stěžovatel
neměl evidován žádný záznam, k profilu dálničního přivaděče v místě spáchání přestupku
(rychlostní komunikace tvořená dvěma jízdními pruhy v každém směru) a k absenci zjištění
omezení či ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Správní orgán I. stupně tedy
nepochybně při stanovení výše sankcí hodnotil okolnosti svědčící v neprospěch (doba a místo
spáchání přestupku, míra překročení rychlosti) i ve prospěch stěžovatele (osoba pachatele,
způsobené následky přestupku). Tímto způsobem správní orgán I. stupně zodpověděl,
proč neuložil sankce v minimální výši, jak požaduje stěžovatel, ale toliko v dolní polovině
zákonem stanoveného rozpětí. Jeho posouzení přitom není co vytknout. Výše sankce stanovená
správním orgánem I. stupně plně odpovídá závažnosti porušení zákona i s ohledem
na vyjmenované polehčující okolnosti.
[21] Stěžejní námitkou stěžovatele je neakceptace jeho omluvy z ústního jednání nařízeného
na den 16. 3. 2016. Předně je třeba uvést, že se jednalo již o třetí omluvu stěžovatele z projednání
přestupku. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl postupně předvolán k ústnímu jednání
na dny 3. 2. 2016, 25. 2. 2016 a následně 16. 3. 2016, případně 23. 3. 2016. Z ústního jednání
ze dne 3. 2. 2016 se stěžovatel v den konání jednání omluvil z důvodu nemoci, přičemž
dne 9. 2. 2016 doplnil omluvu o lékařské potvrzení a kopii receptu. Z jednání ze dne 25. 2. 2016
se stěžovatel v den konání jednání omluvil z důvodu zhoršení zdravotního stavu, a následně
dne 2. 3. 2016 doplnil omluvu o potvrzení od lékaře. Dne 9. 3. 2016 se stěžovatel omluvil
z jednání nařízeného na den 16. 3. 2016. Za důvod omluvy označil skutečnost, že téhož dne má
z titulu své funkce X dlouhodobě naplánované jednání s členem Podvýboru pro bankovnictví,
pojišťovnictví a finanční trhy poslancem Adolfem Beznoskou, které z důvodu časové vytíženosti
uvedeného poslance nebylo možné přesunout. Z jednání nařízeného na den 23. 3. 2016 se
stěžovatel omluvil z důvodu návštěvy stomatologické pohotovosti. Omluvu doplnil dne
29. 3. 2016 o „Výměnný list – Poukaz“ vystavený společností CARE MEDICO s.r.o.
[22] Stěžovatel se tedy v průběhu správního řízení postupně omluvil ze čtyř termínů ústního
jednání, na které byl řádně předvolán. V případě omluvy z jednání nařízeného na den 16. 3. 2016
v omluvě stěžovatel toliko konstatoval, že na daný termín má sjednanou schůzku s poslancem
Adolfem Beznoskou, přičemž jde o jednání ve veřejném zájmu. Toto své tvrzení však současně
s omluvou, ani následně v průběhu správního řízení či řízení před krajským soudem, nijak
nedoložil. Správní orgán I. stupně i krajský soud dospěli k závěru, že se nejednalo o náležitou
omluvu.
[23] Obecně platí, že ústní jednání v přestupkovém řízení před správním orgánem I. stupně
lze zásadně konat jen za přítomnosti obviněného z přestupku. Zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), podle něhož
správní orgány v řízení stěžovatele postupovaly, stanovil z tohoto pravidla taxativně výjimky
v §74 odst. 1: „O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se
nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“
[24] Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013,
č. j. 6 As 25/2013 - 23, na nějž poukazoval i krajský soud, řádná omluva musí být učiněna
neodkladně, musí v ní být uveden důvod a tento doložen. Stěžovatel však v případě své třetí
omluvy pouze uvedl, že má sjednanou schůzku, a to údajně ve veřejném zájmu. Tuto skutečnost
však nijak nedoložil. Omluva z jednání nařízeného na den 16. 3. 2016 proto nesplňovala třetí
podmínku náležité omluvy. Je přitom nutné zdůraznit, že důkazní břemeno v tomto případě stíhá
osobu, která omluvu podává (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015,
č. j. 6 As 215/2014 - 27). Není na správním orgánu, aby od stěžovatele dále dožadoval důkazy
důvodnosti jeho omluvy, a to ani v případě, kdy stěžovatel v textu omluvy uvedl: „Pokud byste chtěl
doplnit případné další důkazy, neváhejte se na mě obrátit.“ Uvedená nabídka stěžovatele nijak nezbavuje
povinnosti dokládat skutečnosti rozhodné pro posouzení náležitosti omluvy (srovnej rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013 - 29, ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 6 As 97/2015 - 27). Stěžovatel si měl být naopak vědom, že je na něm, aby důvod své omluvy
doložil. Ostatně i své další omluvy stěžovatel doplnil o příslušné doklady, aniž k tomu musel být
správním orgánem I. stupně vyzván. K polemice o způsobu doložení tvrzeného důvodu omluvy
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že je zcela na stěžovateli, jakým způsobem si při svém tvrzeném
jednání s poslancem zajistí potřebné důkazy. Aktivita správního orgánu se v této otázce omezuje
pouze na hodnocení, zda předložené důkazní prostředky prokazují tvrzený důvod omluvy. Není
jeho úkolem stěžovatele podrobněji poučovat a vymýšlet za něj, jaké konkrétní důkazy má doložit
či co by měl učinit za účelem dosažení kýženého výsledku.
[25] Podobná situace nastala rovněž v případě omluvy z jednání nařízeného na den
23. 3. 2016. Předmětnou omluvu stěžovatel doplnil dne 29. 3. 2016 o „Výměnný list – Poukaz“,
v němž je uvedeno: „Pacient dnes přichází na akutní zubní ošetření. Ošetřen na klinice DENTMEDICO
Praha.“ Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 1 As 55/2012 - 32, a ze dne 17. 1. 2017, č. j. 6 As 151/2016 - 19), za důvody splňující
podmínky náležité omluvy může být považována hospitalizace nebo jiné skutečnosti prokazatelně
zamezující pohybu osoby a tedy znemožňující dostavit se na místo nařízeného jednání. Lékařská
zpráva, která nezakazuje cestování ani nepředepisuje klid na lůžku, nemůže být považovaná
za řádnou omluvu, která opravňuje stěžovatele nedostavit se ke správnímu řízení. Z listiny
předložené stěžovatelem přitom nevyplývá žádná konkrétní diagnóza či omezení stěžovatele,
jež by mu znemožňovaly účast na ústním jednání. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 As 275/2015 - 30, je při posouzení náležitosti čtvrté omluvy
stěžovatele nutné přihlédnout rovněž k tomu, že se jedná již o čtvrtou omluvu stěžovatele
v pořadí, nadto již potřetí o omluvu stejného druhu činěnou na poslední chvíli a doloženou
obecně formulovaným přípisem. Ani v případě omluvy stěžovatele z jednání nařízeného na den
23. 3. 2016 se tak nejednalo o omluvu náležitou.
[26] Nejvyšší správní soud je proto vzhledem k výše uvedenému ve shodě s krajským soudem
v tom, že o své procesní právo spočívající v osobní účasti na ústním jednání stěžovatel nepřišel
v důsledku pochybení správního orgánu, ale pouze na základě svého chybného postupu. Správní
orgán I. stupně tedy postupoval v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích, když projednal věc
v nepřítomnosti stěžovatele, jak správně konstatoval krajský soud.
[27] S výše uvedenou námitkou pak úzce souvisí námitka stěžovatele, že mu nebylo umožněno
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že ve všech
třech předvoláních k ústnímu jednání byl stěžovatel řádně poučen o možnosti využít svého práva
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu. Skutečnost, že toto právo
bez náležité omluvy nevyužil, jde pouze k tíži stěžovatele. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil
s názorem krajského soudu, na nějž v podrobnostech odkazuje.
[28] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgán I. stupně postupoval
nesprávně, když stěžovatele nevyzval k doplnění blanketního odvolání proti výzvě k doplnění
podání ze dne 5. 5. 2016. Výzva k doplnění podání není rozhodnutím podle §67 správního řádu -
nezakládá, nemění, neruší ani nedeklaruje práva anebo povinnosti jejího adresáta. Nejedná se ani
o rozhodnutí o procesních otázkách. Její smysl je pomoci podateli odstranit nedostatky podání.
Jde přitom o pomoc reálnou. Často se bude jednat o zcela neformální úkon (např. pomoc úřední
osoby při vyplnění formuláře). Skutečnost, že správní orgán I. stupně v posuzované věci využil
pro tento pomocný úkon podobu formálního přípisu, z tohoto úkonu nečiní rozhodnutí
ve smyslu §67 správního řádu. Vzhledem k tomu, že se nejedná o rozhodnutí, není proti výzvě
přípustné odvolání, neboť podle §81 správního řádu lze podat odvolání toliko proti rozhodnutí.
Postup správního orgánu v případě podání nepřípustného odvolání upravuje §88 správního řádu.
Ten mj. stanoví, že v případě nepřípustného nebo opožděného odvolání předá správní orgán
I. stupně spis odvolacímu správnímu orgánu do 10 dnů. Jak přitom vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 7 As 195/2016 - 21, přezkoumává odvolací
správní orgán nepřípustné odvolání právě a pouze z hlediska přípustnosti a nemůže v rámci
projednání nepřípustného odvolání řešit případně uplatněné námitky. Z logiky věci pak vyplývá,
že není důvodné postupovat v případě nepřípustného odvolání podle §37 odst. 3 správního řádu,
tj. vyzývat podatele k odstranění vad takového odvolání. Vadu spočívající v nepřípustnosti podání
totiž nelze odstranit, přičemž jakékoliv případné doplnění odvolání nemá vliv na posouzení jeho
přípustnosti odvolacím správním orgánem. Postup podle §37 odst. 3 správního řádu by tak byl
neúčelný, nehospodárný a v rozporu s ekonomikou správního řízení. Je na místě rovněž uvést,
že výklad zastávaný stěžovatelem by mohl vést k nežádoucímu „zacyklení“ správního řízení,
neboť by umožnil stěžovateli se donekonečna odvolávat proti jednotlivým výzvám k doplnění
(nepřípustného) odvolání. Byť by takový stav jistě vyhovoval obstrukční procesní strategii,
je zřejmé, že neodpovídá smyslu dotčených ustanovení správního řádu. Správní orgán I. stupně
tedy nepostupoval v rozporu se zákonem, když stěžovatele nevyzval k doplnění odvolání ze dne
31. 5. 2016, které bylo nepřípustné.
[29] Nepovažoval-li stěžovatel lhůtu stanovenou správním orgánem I. stupně k doplnění
odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí za přiměřenou, mohl podat žádost o její prodloužení.
Namísto toho však stěžovatel správnímu orgánu I. stupně zaslal nepřípustné odvolání, v němž
ani žádné námitky vůči délce stanovené lhůty nevyjádřil. Jak navíc správně zdůraznil krajský soud,
ode dne odeslání „odvolání“ proti výzvě k doplnění odvolání do dne vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného uplynulo 21 dní. Stěžovatel měl tedy dostatečný prostor pro doplnění
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ve kterém sám uvedl, že jej doplní
nejpozději do 15 dnů, avšak z vlastní vůle tak neučinil. Žalovaný tedy nerozhodoval za situace,
kdy by stěžovatel neměl možnost a dostatek času odvolání proti rozhodnutí doplnit a odůvodnit.
Rovněž v tomto případě správní orgány ani krajský soud nepochybily, a stěžovatel zpochybňuje
pouze skutečnosti, jež jsou důsledkem jeho pasivního přístupu, který se prolíná celým správním
řízením.
[30] S pasivním přístupem stěžovatele pak souvisí i skutečnost, že nenabídl vlastní verzi
skutkového děje, a to ani v odvolání či žalobě. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel byl k doplnění
svého odvolání řádně vyzván správním orgánem I. stupně formou přípisu, a jen na základě jím
zvoleného postupu a pasivního přístupu k věci odvolání nedoplnil, přestože do vydání
napadeného rozhodnutí měl pro doplnění odvolání dostatek času. Uvedená skutečnost (absence
skutkové verze stěžovatele) přitom sama o sobě nejde k tíži stěžovatele, ale především dokresluje
přístup stěžovatele k celému řízení. Pokud se stěžovatel spoléhal na to, že rozhodnutí správních
orgánů budou zrušena na základě domnělých procesních pochybení, a proto neuváděl skutkovou
argumentaci, jedná se opět pouze o jeho chybný postup a domněnky svědčící o laxním přístupu
k věci. Pro posouzení ze strany soudu je rozhodné, že stěžovatel žádné konkrétní námitky
nevznesl, přičemž k procesním pochybením namítaným stěžovatelem nedošlo.
[31] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
krajského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu