ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.103.2018:19
sp. zn. 7 Azs 103/2018 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: O. G., zastoupen
JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, č. j. 61 Az 23/2017 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 24. 10. 2017, č. j. OAM-1031/ZA-ZA11-HA08-2016, zamítlo žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 61 Az 23/2017 - 30.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Namítl, že žalovaný se v odůvodnění
svého rozhodnutí nedostatečně vypořádal s obsahem žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel poukázal na to, že je ručitelem úvěru svých příbuzných a má obavy z hrozícího
vykonstruovaného trestního stíhání vedeného ohledně tohoto úvěru. Správní orgán neopatřil
v podstatě žádné podklady k dodržování základních práv v Mongolsku. Stěžovatel nadto v České
republice žije ve společné domácnosti s manželkou a nezletilým dítětem, kteří mají na území
České republiky povolen dlouhodobý pobyt, v důsledku čehož měla být stěžovateli udělena
doplňková ochrana. Na všechny zmíněné okolnosti stěžovatel poukázal již v žalobě, avšak krajský
soud se s nimi adekvátně nevypořádal.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí považuje
za přezkoumatelné a dostatečně odůvodněné, a odkázal na své vyjádření k žalobě.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] Stěžovatel předně namítl, že krajský soud nedostatečně vypořádal námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně
zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, či ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63. Žalovaný se podle
Nejvyššího správního soudu dostatečně vypořádal s obsahem stěžovatelovy žádosti a s jeho
tvrzeními.
[9] Požadavky na podklady pro rozhodnutí žalovaného se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS;
rozhodnutí žalovaného tyto požadavky splňuje, neboť jím užité podklady jsou (1) relevantní,
(2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní
a dohledatelné.
[10] Ve druhé námitce stěžovatel poukázal na obavy z trestního stíhání spojeného se svým
ručitelstvím. Nejvyšší správní soud se trestním stíháním jakožto azylově relevantním důvodem
zabýval např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 - 46. Krajský soud i žalovaný
se stěžovatelem uváděnými tvrzeními dostatečně zabývali a dospěli ke správnému závěru, že tyto
okolnosti nenaplňují podmínky stanovené citovanou judikaturou, a to zejména s ohledem
na skutečnost, že stěžovatel nedoložil, že by byl trestnímu stíhání vůbec vystaven, ani že by mu
takové stíhání reálně hrozilo.
[11] K námitce, že by vycestování pro stěžovatele znamenalo zasažení do rodinných vazeb
Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že kromě výjimečných případů nejsou rodinné vazby
cizince v České republice důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
(viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, či ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57). K rodinnému životu
žadatelů o mezinárodní ochranu a dopadu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil již v mnoha rozhodnutích (viz rozsudek ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, či usnesení
ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Citované ustanovení Úmluvy neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu,
resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi nimi. Pokud tedy stěžovatel hodlá svůj rodinný
a soukromý život rozvíjet v České republice, pak by se měl snažit upravit svůj pobytový status
dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nikoli dle zákona o azylu. Důvodem podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany přitom byla právě stěžovatelova snaha o legalizaci pobytu v reakci
na pozbytí platnosti povolení k pobytu, tato snaha však nemůže být důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, publ. pod č. 397/2004 Sb.
NSS, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu