ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.109.2018:23
sp. zn. 7 Azs 109/2018 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. B., zastoupen Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 42 Az 19/2017 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) v rozhodnutí
ze dne 1. 9. 2017, č. j. OAM-520/ZA-ZA11-K03-2017, posoudilo žalobcovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavilo podle §25 písm. i) zákona o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 42 Az 19/2017 - 23.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v žalobě rozporoval závěr žalovaného, že neuvedl žádnou novou skutečnost,
která by odůvodňovala opětovné vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel totiž
uvedl, že dle jeho informací se mu vojenská správa na Ukrajině pokouší doručit povolávací
rozkaz a hrozba, že by musel na Ukrajině narukovat, se tak stala reálnou. Tuto skutečnost, která
je nepochybně nová ve smyslu §10 zákona o azylu, však žalovaný nijak nereflektoval. Žalovaný
přitom disponuje dostatečným aparátem k tomu, aby si v pochybnostech obstaral relevantní
informace a případně vyzval žadatele o mezinárodní ochranu k jejich doplnění, což se však
nestalo.
[5] Krajský soud se pak s žalobní argumentací nevypořádal a pouze převzal argumentaci
žalovaného, čímž zatížil své rozhodnutí vadou.
[6] Stěžovatel tak navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen, a zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační odkázal na své rozhodnutí, na vyjádření k žalobě
a na rozsudek krajského soudu. Stěžovatel podle něj ve své druhé žádosti o mezinárodní ochranu
neuvedl žádnou relevantní novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu. Zároveň žalovaný navrhl,
aby kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že žalovaný měl jeho tvrzení o hrozícím povolání
do ukrajinské armády posoudit jako novou skutečnost, která vylučuje zastavení řízení o udělení
mezinárodní ochrany pro nepřípustnost. Otázkou, jak mají správní orgány postupovat
při hodnocení opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, se Nejvyšší správní soud již ve své
judikatuře zabýval. Podle této judikatury je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná tehdy, pokud „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné
nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti
či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní
změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs
6/2011 - 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Azs 171/2014 - 31). Krajský soud z citované judikatury výslovně
vycházel a stěžovatelovu argumentaci posoudil v souladu s ní.
[12] Krajský soud přitom dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelova tvrzení nemohla
založit přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu totiž leží břemeno tvrzení na žadateli o mezinárodní ochranu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86). Žalovaný
při pohovoru se stěžovatelem náležitě poukázal na nesrovnalosti v jeho tvrzeních a dal stěžovateli
dostatečný prostor k tomu, aby své břemeno tvrzení unesl. Správní orgán následně na základě
osobního pohovoru s žadatelem a dostatečných podkladů dospěl k závěru, že stěžovatelovo
tvrzení je nevěrohodné. Nelze přitom tvrdit, že žalovaný stěžovatelovo tvrzení o hrozícím
povolání do armády a případném postihu nereflektoval, neboť posouzení této skutečnosti
je předmětem v podstatě celého odůvodnění rozhodnutí žalovaného; totéž pak platí
pro rozhodnutí krajského soudu. Námitka, že žalovaný měl využít svůj aparát k tomu,
aby prokázal stěžovatelovo tvrzení, přitom není na místě, neboť, jak již konstatoval krajský soud,
žalovaný si s ohledem na stěžovatelovo tvrzení obstaral dostatečné podklady a jen stěží
by dokazoval něco, k čemu nedošlo.
[13] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že tím, kdy je branná povinnost
azylově relevantní okolností, se ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Z této judikatury zřetelně
vyplývá, že odmítání vojenské služby samo o sobě není azylově relevantním důvodem, byť
by bylo její odmítání spojeno s trestněprávními konsekvencemi, anebo její výkon byl spojen
s rizikem účasti při bojových akcích (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, nebo např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34).
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[15] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve smyslu §32 odst. 2 a 5 zákona o azylu, protože o tomto mimořádném
opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
[16] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu