ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.147.2017:41
sp. zn. 8 As 147/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Simony Hájkové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce J. B., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2016, č. j. 60884/2016/ODSH/8, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze
dne 13. 6. 2017, č. j. 36 A 3/2016 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a závěry krajského soudu
[1] Dne 9. 2. 2016 vydal Městský úřad Ústí nad Orlicí rozhodnutí o přestupku,
kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl žalobce dopustit
dne 9. 7. 2015 ve 14:40 hod. tím, že na silnici II/360 ve směru jízdy od Letohradu na Ústí
nad Orlicí řídil osobní motorové vozidlo značky Ford Escort, RZ X, přičemž při řízení tohoto
vozidla držel v ruce mobilní telefonní přístroj, čímž porušil ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona
o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč
a povinnost uhradit vzniklé náklady stanovené paušální částkou 1.000 Kč. Rozhodnutí správního
orgánu bylo žalobci doručeno uložením u doručujícího orgánu dne 26. 2. 2016 dle §24 odst. 1
správního řádu. Dne 14. 3. 2016 bylo podáno odvolání do vydaného rozhodnutí za účastníka
řízení již zletilou slečnou K. V., které však rozhodnutí nebylo doručováno.
[2] Žalovaný po vrácení spisu správnímu orgánu I. stupně s pokyny k doplnění
a po opětovném předložení k rozhodnutí dne 25. 8. 2016 zamítl odvolání podané K. V., dne 14.
3. 2016, jako nepřípustné. Konstatoval, že odvolání nebylo podáno osobou, jež by v okamžiku
zmocnění byla zletilá, a tento nedostatek nebyl odstraněn, neboť nová plná moc nebyla k výzvě
správního orgánu I. stupně předložena. Správní orgán v rozhodnutí odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 33/2016 - 38 ze dne 29.3.2016, z něhož při rozhodování
vycházel a dospěl k závěru, že na zmocnění předložené účastníkem správního řízení, které udělil
K. V., je nutno pohlížet tak, jako kdyby nevzniklo. Správní orgán I. stupně postupoval dle
závazných pokynů, které byly vydány v rámci správního řízení, když dne 16. 5. 2016 vyzval
žalobce k doložení nové plné moci po nabytí zletilosti K. V. a informoval jej o tom, že na
předložené zmocnění je nutno pohlížet tak, jako kdyby nevzniklo. Bylo zmíněno i podání
účastníka řízení, v němž výslovně potvrdil, že „byť nebyla slečna V. v době udělení zmocnění plnoletá,
byla plně způsobilá k jeho zastupování v předmětné věci, pročež nevidí důvod podepisovat novou plnou moc s jiným
datem“. Téhož dne, tj. 25. 8. 2016 žalovaný rovněž zamítl odvolání žalobce jako opožděné, když
písemné podání ze dne 27. 5. 2016 takto vyhodnotil z hlediska jeho obsahu, neboť rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně nabylo právní moci dne 3. 3. 2016.
[3] Proti vydanému rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2016, č. j. 60884/2016/ODSH/8,
jímž bylo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Ústí nad Orlicí, odboru dopravy, ze dne
9. 2. 2016 jako nepřípustné zamítnuto, brojil žalobce včasnou žalobou, jíž se domáhal soudního
přezkumu a následného zrušení tohoto rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že rozhodnutí se zakládá
na nesprávném právním posouzení charakteru výzvy, kterou obdržel k doložení plné moci
zmocněnkyně, jež nebyla v době vyhotovení plné moci plně svéprávná a dle správního orgánu
nemohla žalobce ve správním řízení zastupovat. Přestože žalobce nevyhověl výzvě ve lhůtě
stanovené, lhůtě 5 dnů, předložil nové zmocnění slečny V. před vydáním napadeného
rozhodnutí. Žalovaný podané odvolání jako nepřípustné zamítl, když konstatoval, že stanovená
lhůta v době podání již uplynula. Správní orgán dle žalobce nevycházel ze skutkového a právního
stavu ke dni rozhodnutí, z tohoto důvodu považuje rozhodnutí za nezákonné, neboť nedostatek
v podobě nedostatečného prokázání zmocnění a odvolání podaného prostřednictvím
původního zástupce byl zcela zhojen prokázáním řádného zmocnění osoby, jež podala
odvolání. V této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 6 Ca 157/2004 - 29, dle něhož „ten, kdo vystupoval ve správním řízení jako zástupce účastníka řízení,
aniž se prokázal plnou mocí, ji předloží dodatečně, je tím tento nedostatek průkazu zastoupení zhojen, a jsou
tak schváleny i ty úkony, které zástupce účastníka učinil v řízení ještě před podpisem plné moci. I pokud by plná
moc osvědčující zastoupení žalobce při podání odvolání byla vystavena později, nelze z toho dovozovat, že odvolání
bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou a že se jedná o odvolání nepřípustné“.
[4] Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 6. 2017, č. j. 36 A 3/2016 - 33, jenž nabyl právní
moci dne 16. 6. 2017.
[5] Krajský soud v rozsudku výslovně konstatoval, že otázku zastupování nezletilými
osobami ve správním řízení již Nejvyšší správní soud řešil opakovaně, přičemž odkázal na vícero
rozhodnutí, v prvé řadě na rozsudek ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 - 34. Krajský soud
rekapituloval závěry uvedeného rozhodnutí týkající se posuzování procesní způsobilosti
nezletilých obecných zmocněnců a s tím spojené plné svéprávnosti, zmínil účel
zastoupení „spočívající v pomoci účastníku řízení v lepším hájení jeho práv a celkovém zefektivnění řízení
s tím, že tohoto účelu může být stěží dosaženo, jestliže by zájmy účastníka hájil nezletilý zmocněnec.
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani věk zmocněnce blízký zletilosti.“
[6] Rovněž krajský soud v odůvodnění učinil odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 - 36, a zejména „klíčový moment pro vznik zastoupení, jímž je
uzavření dohody o zastoupení, přičemž plná moc jako jednostranný úkon pouze vymezuje rozsah již uděleného
zmocnění. Nezletilou osobu nelze platně zmocnit k zastupování účastníka správního řízení, proto žalovaný
v posuzované věci postupoval správně, pokud odvolání K. Z. zamítl jako nepřípustné podle §92 odst. 1 správního
řádu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že zmocněnec nabude po udělení zmocnění zletilosti.
Stěžovateli bylo v rámci řízení před správním orgánem I. stupně sděleno, že předložená plná moc není
akceptována, a vysvětleny důvody, proč správní orgán nepovažuje zmocnění za platné. Stěžovatel tedy věděl,
že pokud chce být v řízení zastoupen, musí předložit novou plnou moc udělenou Z. K. poté, co nabyla zletilosti,
či jiné osobě.“
[7] V odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 79/2016 - 32,
krajský soud uvedl, že dle tohoto rozhodnutí „může správní orgán uznat úkony učiněné ve prospěch
účastníka jinou osobou než zástupcem za úkony učiněné zástupcem, jestliže o to účastník požádá a nemůže-li
vzniknout újma jinému účastníkovi“. K tvrzení žalobce, že jej žalovaný správní orgán nevyzval
k odstranění vad podání poté, co nebyla nová plná moc žalobcem předložena, krajský soud uvedl,
že úkon nezletilé osoby nelze zhojit a vytýkaný postup nebyl důvodným.
[8] A konečně krajský soud učinil i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 2. 2017, č. j. 8 As 174/2016 - 38 (správně však mělo být uvedeno „č. j. 8 As 174/2016 - 36“),
zejména v části, v níž se hovoří o „odpovědnosti účastníka řízení, zda a jakého zástupce si případně
zvolí….. Nedostatek procesní způsobilosti není vadou, jež by postupem dle §37 odst. 3 správního řádu bylo
možno zhojit.“
[9] Krajský soud zmínil obdobné obstrukční strategie zástupce žalobce, které využil
již v minulosti, a uvedl, že obstrukčně a účelově zvolený postup zástupce žalobce
nelze posuzovat jako hodný ochrany soudní moci. Postup správního orgánu I. stupně a postup
žalovaného, jenž vyústil ve vydání napadeného rozhodnutí, vyhodnotil jako nikoli chybný.
S ohledem na obsah žaloby se nezabýval konkrétním obsahem přestupkového jednání žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Žalobce brojil proti citovanému rozsudku krajského soudu kasační stížností, kterou
se domáhá jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
[11] Kasační námitky stěžovatele se týkají jednak pochybností stěžovatele o řádném posouzení
uplatněných argumentů, kdy tvrdí, že „mu bylo upřeno právo na meritorní posouzení věci správním orgánem
a de facto i hmotněprávní přezkum rozhodnutí soudem.“
[12] Stěžovatel jako sporné zpochybnil odůvodnění rozsudku krajského soudu v části,
v níž byly zmíněny dva přípisy žalobce, kdy v prvém z nich měl konstatovat, že „nebude doplňovat
plnou moc po dosažení plnoletosti slečny V.“. Uvedl, že „podal pouze 1 podání, v němž „se všemi úkony
učiněnými zástupcem souhlasil, kdy uvedl, že této uděluje plnou moc s novým datem, avšak nadále si již nepřeje,
aby jej zastupovala, že se chce dále obhajovat sám“.
[13] Citovanému rozsudku vytýkal stěžovatel odchýlení se od žalobních bodů,
kdy zatímco žalovaný zamítl odvolání jako nepřípustné proto, že mu byla plná moc doručena
po správním orgánem stanovené lhůtě, krajský soud posuzoval otázku, zda je nezletilý oprávněn
zastupovat účastníka ve správním řízení.
[14] Dále stěžovatel vytýkal napadenému rozhodnutí jeho nezákonnost s předestřenými
právními otázkami k posouzení, v nichž polemizoval se závěry rozhodnutí obsaženými zejména
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 - 34, v rozsudku
č. j. 1 As 33/2016 - 36, ze dne 29. 3. 2016 a konečně i v otázce zhojení nedostatku procesní
způsobilosti v rozsudku ze dne 21. 2. 2017, č. j. 8 As 174/2016 - 36, které krajský soud převzal
do odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele „pochybil, pokud judikuje,
že zmocněnec účastníka musí být plně svéprávný a osoba zástupce, která není plně svéprávná, nesmí účastníka
řízení zastupovat pro absenci procesní způsobilosti, když tento právní názor je zpochybňován částí odborné
veřejnosti, advokátem žalobce a rovněž i některými senáty Nejvyššího správního soudu“. Sdělil, že výklad
krajského soudu týkající se posouzení jednání nezletilé osoby při uzavření smlouvy o zastoupení
je absurdní. Tvrdil, že posuzování data vystavení plné moci, není-li pochyb o tom, že účastník
řízení má v úmyslu být zastoupen, představuje „výraz přepjatého formalismu“. Konstatoval,
že odvolání bylo podáno osobou zletilou, přičemž dle jeho názoru datum vystavení plné moci
přede dnem nabytí zletilosti zmocněnce nemá vliv na její platnost, neboť uzavření smlouvy
o zastoupení, které je plnou mocí osvědčeno, je ryze soukromoprávní úkon a v této rovině nebyla
platnost smlouvy o zastoupení zpochybněna. Tvrdil, že jím vystavená plná moc s aktuálním
datem splňuje náležitosti dle správního řádu, přičemž svůj postup, vzhledem k tomu, že odvolání
doplnil sám a nadále si již nepřál být zastoupen, považuje za jediný možný a logický.
Výslovně uvedl, že do doby sepisu svého podání chtěl být slečnou V. zastoupen, měl za to, že je jí
zastoupen, zmocnění považoval za platné a s veškerými úkony souhlasil. Tvrdil, že svým úkonem
vadu zastoupení zhojil.
[15] Stěžovatel důrazně nesouhlasil se závěry krajského soudu, dle nichž úkony žalobce
a jeho zástupce mělo být mařeno správní řízení. Dle jeho názoru chaos vytvářel správní orgán
akceptací doložené plné moci nezletilé slečny V.. Tvrdil, že v době zmocnění nemohl žalobce
předpokládat, že takový postup nebude judikatura akceptovat. Závěry krajského soudu se cítí být
dotčen.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti doručené
Nejvyššímu správnímu soudu dne 25. 6. 2017, doplněné dne 11. 8. 2017, kdy shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, stěžovatel je zastoupen advokátem (§102
a násl. s. ř. s.).
[18] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Tyto vady nebyly Nejvyšším správním
soudem zjištěny.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny
přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je odůvodněno dostatkem
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
jeho rozhodnutí.
[21] Výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí jednoznačně splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí, z něhož jsou důvody rozhodnutí krajského soudu zcela zřejmé, přičemž nepochybně
v opačném případě by stěžovatel nebyl schopen tak rozsáhlé argumentace a polemiky s důvody
napadeného rozhodnutí. Jinými slovy, z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je seznatelné,
které skutečnosti byly podkladem jeho rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené
účastníkem za nerozhodné, nesprávné, podle jaké právní normy rozhodoval, jakými úvahami
se při svém rozhodování řídil při hodnocení důkazů.
[22] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
v němž uvedl, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat ta rozhodnutí,
„ze kterých nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodnuto či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon
z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
[23] Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku pak nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, či ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[24] Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžejním okruhem námitek stěžovatele, dle nichž je
přípustné, aby účastníka správního řízení zastupovala nezletilá osoba, která nenabyla plné
svéprávnosti, posouzením, zda může osoba zmocněná před dosažením zletilosti činit za účastníka
správního řízení jako zmocněnec procesní úkony bez předložení plné moci udělené po dosažení
zletilosti či zda lze zhojit udělením plné moci v době zletilosti této osoby i úkony učiněné
nezletilou zmocněnkyní. Námitkám žalobce soud nepřisvědčil.
[25] Jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud, Nejvyšší správní
soud se těmito námitkami ve věcech procesně i skutkově téměř totožných, v nichž zastupoval
advokát žalobce, již opakovaně zabýval. Jedná se o věci, kdy za účastníka správního řízení
rovněž podala odpor nezletilá osoba, účastník byl v řízení před správními soudy obou stupňů
či při podání kasační stížnosti zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem. Krajský soud
tak zcela důvodně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, na rozsudky ze dne
29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 - 36, ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 - 34, ze dne 21. 2. 2017,
č. j. 8 As 174/2016 - 36, od nichž ani v této věci soud nemá důvod jakkoli se odchylovat a měnit
závěry jimi vyslovené.
[26] I pro nyní projednávanou věc je podstatné posouzení, zda může být účastník správního
řízení zastoupen dle §33 odst. 1 správního řádu osobou, která je nezletilá a která nenabyla plné
svéprávnosti. Procesní způsobilost účastníků správního řízení upravuje §29 odst. 1 správního
řádu. Podle tohoto ustanovení se procesní způsobilost odvíjí od svéprávnosti, jak ji upravuje
občanský zákoník. V případě nezletilých osob, které nenabyly plné svéprávnosti způsobem
podle §30 odst. 2 občanského zákoníku, se pak předpokládá způsobilost k právním jednáním
co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých téhož věku (§31 občanského
zákoníku). Obdobně navazují procesní způsobilost na svéprávnost i další procesní předpisy -
občanský soudní řád (§20 odst. 1 o. s. ř.) a soudní řád správní (§33 odst. 3. s. ř. s., který dosud
používá pojmosloví zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, což ovšem překlenuje §3029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
[27] Vždy je na místě značná obezřetnost při hodnocení vztahu mezi svéprávností a procesní
způsobilostí tak, aby nedošlo ke zkrácení na právech nezletilých účastníků řízení. Ve vztahu
k §20 odst. 1 o. s. ř. tuto skutečnost zřetelně vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2014,
sp. zn. I. ÚS 1041/14: „Podle Ústavního soudu je nutno činit rozdíl mezi chápáním řízení (nezbytným
pro nutnost nezletilé dítě do řízení zapojit) a schopností jednat před soudem samostatně. Schopnost jednat
před soudem samostatně vyžaduje mnohem vyšší nároky na vyspělost osoby než pouhé chápání podstaty řízení.“
Ústavní soud rovněž podotkl, že navzdory odvození procesní způsobilosti od způsobilosti
k hmotněprávnímu jednání procesními předpisy, v praxi se tento vztah nepovažuje
za zcela striktní a zpravidla je vyžadováno zastoupení nezletilého účastníka řízení jeho zákonným
zástupcem i tehdy, je-li předmětem řízení právní jednání nezletilého, ke kterému byl bezpochyby
způsobilý (v této souvislosti Ústavní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2775/2004). Ústavní soud vyslovil souhlas s popsanou praxí: „Ústavní
soud se ztotožňuje s důvody, na kterých se tato praxe zakládá. Soudní řízení je mnohem komplexnější
a komplikovanější proces než samotné právní jednání. (...) Nelze tedy bez dalšího předpokládat,
že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k danému jednání, má také plnou procesní způsobilost
v řízení, jehož předmětem je dané jednání. Z těchto důvodů se Ústavní soud domnívá, že v případě nezletilých dětí
by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu §20 odst. 1 občanského soudního
řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně
odůvodnit.“
[28] S uvedenými závěry Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil ve svém
rozsudku ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 - 36 a dodal: „ že je namístě vztáhnout je kromě §20
odst. 1 o. s. ř. i na obdobná ustanovení týkající se procesní způsobilosti obsažená ve správním řádu a soudním
řádu správním.“
[29] I v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 - 34, z něhož vychází citované
rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 As 33/2016 již bylo konstatováno, že : „Od procesní způsobilosti je
pak třeba dále odlišit (přísnější) zákonné předpoklady pro zastupování (obecným) zmocněncem. Podle §27 odst.
1 o. s. ř. i podle §35 odst. 6 s. ř. s. může být obecným zmocněncem jen osoba plně svéprávná (§35 odst. 6 s. ř. s.
opět používá ještě terminologii zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, což řeší §3029 odst.
1 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 S., účinného od 1. 1. 2014). Pokud správní řád výslovně
neupravuje, jaké předpoklady musí splňovat obecný zmocněnec, je třeba tuto otázku posoudit analogicky
podle „nejbližších“ procesních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2012,
č. j. 8 As 94/2011 - 80, v němž kasační soud aplikoval analogicky §28 odst. 3 o. s. ř. na zánik zastoupení
na základě plné moci ve správním řízení). Je-li i v případě posuzování procesní způsobilosti kvůli účinné ochraně
práv účastníků řízení zpravidla nutné trvat na jejich zletilosti a s tím spojené plné svéprávnosti, pak v případě
obecných zmocněnců (hájících práva jiných) je tím spíše namístě vyžadovat, aby se bez výjimky jednalo o plně
svéprávné osoby. Účel institutu zastoupení spočívá v pomoci účastníkovi řízení, v lepším hájení jeho práv a celkově
v zefektivnění řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 - 81,
nebo ze dne 15. 9. 2015, čj. 8 As 57/2015 - 46). Tohoto účelu může být stěží dosaženo, pokud by zájmy
účastníků v řízení hájil nezletilý zmocněnec. Podmínka plné svéprávnosti se tedy vztahuje i na obecné zmocněnce
podle §33 správního řádu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani věk zmocněnce blízký zletilosti. Krajský
soud pochybil, pokud uzavřel, že se žalobce v předmětném přestupkovém řízení mohl nechat zastoupit nezletilou
osobou, která nebyla plně svéprávná“…. Pokud §33 správního řádu vůbec neupravuje předpoklady, které musí
splňovat obecný zástupce, je třeba tuto mezeru vyplnit analogickou aplikací blízkých procesních řádů, aby byl
zachován účel institutu zastoupení “.
[30] V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 - 36, Nejvyšší správní soud uvedené
závěry převzal a podrobněji rozvedl. Zejména pak uvedl, že „pro vznik zmocnění je klíčový moment
uzavření dohody o zastoupení, přičemž plná moc je toliko jednostranným úkonem, který pouze vymezuje rozsah
již uděleného zmocnění na základě dohody o zastupování. A jelikož nelze platně zmocnit nezletilou osobu
k zastupování účastníka správního řízení, žalovaný v posuzované věci postupoval správně, pokud zamítl odvolání
K. Z. jako nepřípustné podle §92 odst. 1 spr. ř. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že
zmocněnec nabude po udělení zmocnění zletilosti. Je tomu proto, že na neplatně udělené zmocnění je nutné nahlížet
jako na takové, které nevzniklo.“
[31] I v rozsudku č. j. 7 As 79/2016 - 32 ze dne 17. 8. 2016 Nejvyšší soud vycházel
z citované judikatury bez nutnosti odchýlení se, kdy zároveň konstatoval, že „Nutno doplnit,
že jádro argumentace stěžovatele v kasační stížnosti spočívá ve zpochybňování právního názoru Nejvyššího
správního soudu (obsaženého v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 - 34), který plně přebírá
i pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 - 36).
Nejvyšší správní soud považuje argumentaci obsaženou v obou rozsudcích (vč. odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14) za zcela správnou, přiléhavou a plně použitelnou na danou věc.
Výklad plně odpovídá smyslu a účelu právní úpravy. Za situace, kdy se skutkový i právní stav věci podstatně
neliší, nemá Nejvyšší správní soud důvod revidovat právní názor vyjádřený v citovaných rozsudcích,
na které odkazuje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 9 As 34/2015 - 25
a ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 221/2015 - 31, všechny zde citované rozsudky jsou dostupné
na www.nssoud.cz). Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud provedl výše uvedenou podrobnou rekapitulaci obou
rozsudků a v plném rozsahu na ně odkazuje“.
[32] Kasační námitky stěžovatele, že „jeho argumenty nebyly řádně posouzeny či že mu bylo upřeno právo
na meritorní posouzení věci správním orgánem“, soud neshledal rovněž důvodnými. Nejvyšší soud
k tomu podotýká, že krajský soud na straně 2 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že „považuje
skutkový stav v dané věci za spolehlivě zjištěný s tím, že nebylo potřeba provádět jakékoliv další dokazování.“
Jinými slovy soud stručně vysvětlil, že nepovažuje za nezbytné a potřebné provádět dokazování
nad rámec toho, co bylo zjištěno ve správním řízení. S odkazem na citovanou judikaturu
rovněž odůvodnil, proč považoval skutkový stav za náležitě zjištěný. Krajský soud tak dostál
požadavkům vyplývajícím z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71.
[33] Okruh dalších kasačních námitek se týkal udělení plné moci slečně V. v přípise
doručeném správnímu orgánu dne 30. 5. 2016 a jejího posouzení vzhledem k bezprostředně
navazujícímu zrušení plné moci. Na základě citované judikatury lze jednoznačně uzavřít,
že se stěžovatel mýlí, pokud má za to, že svým prohlášením o schválení úkonů učiněných slečnou
V. na základě neplatně uděleného zmocnění nezletilé osobě, mohlo dojít ke zhojení úkonů
učiněných touto osobou v době její zletilosti. Pokud v jednom přípise stěžovatel udělil zmocnění
shodné osobě v té době již zletilé a zároveň jej odvolal, neboť jeho vůlí bylo, že se bude
zastupovat sám, nemohl tento úkon, právní jednání žalobce vyvolat zamýšlené právní účinky
zmocnění, jež by bylo způsobilé zhojit nedostatky zmocnění zletilé tak, aby mohlo být odvolání
podané proti rozhodnutí ze dne 14. 3. 2016 posouzeno jako přípustné. Odkaz na citované
rozhodnutí Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud nepovažuje za přiléhavé,
neboť se nevztahovalo na plnou moc, respektive zmocnění udělené nezletilé osobě.
[34] K náležitostem plné moci srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2005, č. j. 7 As 13/2005 - 62, v němž je uvedeno, že „při posuzování, jestli písemná plná moc
nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především do úvahy,
zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné
bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popř. z okolností, za kterých byla písemná plná
moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení
význam.“
[35] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 27,
„plná moc je jednostranným prohlášením zmocnitele (účastníka správního řízení) především o rozsahu zmocnění
a osobě, která byla zmocněna a dokládá, že se účastník správního řízení dohodl na svém zastoupení s jinou
osobou a že mezi nimi byla o tomto zastoupení uzavřena smlouva (ať již ústní či písemná). Obsahem průkazu
plné moci musí být konkrétní rozsah zmocnění, uvedení osoby, která je k zastupování účastníka zmocněna, podpis
zmocnitele a je rovněž třeba, aby plná moc obsahovala datum, není-li její časové omezení vyjádřeno ve vlastním
textu tak, aby bylo zřejmé, od kterého konkrétního okamžiku je zmocněnec oprávněn činit úkony
za zastoupeného“.
[36] V případě tvrzeného zmocnění v rámci písemnosti datované 19. 5. 2016 a založené
do správního spisu 30. 5. 2016 se nejedná o takovou plnou moc, s jejímž předložením správní řád
spojuje příslušné účinky dle §34 správního řádu.
[37] Nejvyšší správní soud chápe způsob posouzení jednání žalobce a jeho právního zástupce
ze strany krajského soudu, nejen s ohledem na znalosti získané z úřední činnosti, ale i s ohledem
na tvrzení ohledně neznalosti judikatury a popření písemnosti založené ve správním spise
na č. l. 43, které svědčí o účelovém jednání vedeném snahou vyhnout se negativním následkům
vydaných rozhodnutí, přičemž tyto závěry podporují i žalobní skutková tvrzení a vznesené
kasační námitky, které se ovšem týkají druhého citovaného rozhodnutí žalovaného ze shodného
dne, č. j. 60885/2016/ODSH/8, jímž bylo odvolání žalobce jako opožděné zamítnuto
a které nebylo žalobou a kasační stížností napadeno. Tvrzené odchýlení se krajského soudu
od žalobních bodů nebylo zjištěno.
[38] Nejvyšší správní soud úvahy krajského soudu považuje za správné a souladné s citovanou
judikaturou, přičemž veškeré námitky přednesené v kasační stížnosti má za neuzpůsobilé vyvrátit
strukturu odůvodňující závěry napadeného rozsudku.
[39] Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 větou první
za použití §120 s. ř. s. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal, neboť stěžovatel byl procesně neúspěšný a z obsahu spisu nevyplývá, že by procesně
úspěšnému žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoli náklady
nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu